Rusko

Ikona zobrazující knížete Alexandra Něvského

První státní útvar Východních Slovanů vznikl mezi Baltským a Černým mořem, kudy vedly obchodní stezky mezi Skandinávií a Byzantskou říší. Za počátek dějin Ruska je považováno založení Novgorodu roku 862.[22] Roku 882 ovládl novgorodský kníže Oleg z rodu Rurikovců Kyjev, který předtím platil tribut Chazarské říši. Následně Oleg založil Kyjevskou Rus.

Vládci Rusi poté dobyli hlavní město Chazarů a Kyjevská Rus se stala jedním z největších a nejvýznamějšich států ve východní Evropě. Roku 988 přijal kníže Vladimír I. křest z Byzantské říše, což zařadilo Rus mezi východokřesťanské (od rozkolu v roce 1054 pravoslavné) země. Okolo roku 1020 vydal kníže Jaroslav Moudrý první zákoník, tzv. Ruskou pravdu.[23]

V 11. a 12. století byla Rus oslabena neustálými nájezdy Kumánů a dalších kočovných turkických kmenů, slovanská populace začala migrovat na bezpečnější, hustě zalesněné oblasti na severu. Vnitřními rozpory se začala rozpadat a ve 13. století utrpěla invazí mongolských hord pod vedením Bátúa porážku (1237–40) a byla ovládnuta Zlatou hordou. Ta se postupně dostala do rukou muslimských Tatarů.

Novgorod spolu s Pskovem udržel poté jistou míru autonomie. Expanzi ze strany Švédů odvrátil kníže Alexandr Něvský, který je porazil v bitvě na řece Něvě (1240), stejně tak zastavil vpád Řádu německých rytířů v tzv. ledové bitvě roku 1242. Potomci Alexandra Něvského z novgorodské rurikovské větve vládli Vladimiru, nejmladší Alexandrův syn Daniil učinil Moskvu sídelním městem své části dědictví.

Polsko-litevská unie porazila 8. září 1514 vojska knížete Vasilije III. v bitvě u města Orša. Války skončily mírem v roce 1522 a Moskvané získaly oblasti bývalé Kyjevské Rusi.

Koncem 13. století začalo nabývat na významu Moskevské velkoknížectví. Moskva, založená 1147, se stala roku 1325 sídlem hlavy pravoslavné ruské církve. Země však byla nadále poddaná Zlaté hordě, které musela odvádět daně. Byly to těžké časy s častými mongolsko-tatarskými nájezdy, úpadkem zemědělství a rozšířením různých epidemií. Epidemie černé smrti nezasáhla Rusko tak silně jako západní Evropu a populaci se podařilo brzy obnovit.

Roku 1380 moskevský velkokníže Dimitrij Donský porazil Zlatou hordu (součást mongolské říše) v bitvě na Kulikově poli. Moskva postupně vstřebala okolní knížectví, včetně Tveru a Novgorodu, i nadále však odváděla poplatky Zlaté hordě. Moskevský stát se stal na Tatarech plně nezávislým až v roce 1480 za panování Ivana III., který značně rozšířil území Rusi směrem na východ. Tataři přišli o politickou moc, nicméně dodnes tvoří nejpočetnější menšinu Ruska, koncentrovanou zejména v Tatarstánu. Ivan III. se oženil s neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI, a přijal znak byzantského dvouhlavého orla za svůj vlastní, eventuálně také jako ruský státní znak.

Rozsáhlé západní oblasti včetně Kyjeva se dostaly do rukou Polsko-litevského státu (od Kyjeva po Možajsk nedaleko Moskvy).[24] Moskvané se během vleklé Rusko-litevské války snažili získat kontrolu nad všemi teritorii, které bývaly součástí Kyjevské Rusi. V roce 1514 Polsko-litevská unie porazila Moskvany v bitvě u Orši. Války však pokračovaly. V roce 1522 byl podepsán mír, na jehož základě Litva postoupila Moskvanům některé oblasti v zemích bývalé Kyjevské Rusi, včetně Smolenska. Ve stejném roce se Litevské velkovévodství pokusilo zaútočit na Moskvu ještě jednou, ale hlavní vojenské konflikty byly urovnány na přibližně 40 let.

Car Ivan Hrozný

Kuzma Minin burcuje roku 1611 obyvatelstvo k odporu proti polským okupantům

Roku 1547 se pak Ivan IV. Vasiljevič, zvaný Hrozný, nechal korunovat carem a nastolil tak tzv. samoděržaví: centralistickou absolutní monarchii. Za jeho vlády se ruské teritorium směrem na Sibiř zdvojnásobilo, což z Ruska vytvořilo transkontinentální stát.

Krymští Tataři, jediní zbývající zástupci Zlaté Hordy, pokračovali v nájezdech do jižního Ruska a odváděli ve velkém obyvatele do osmanského otroctví. Zabraňovali tak většímu osídlení území. Krymští Tataři také roku 1570 zdevastovali Rjazaň, kde se setkali jen se slabým odporem.

V roce 1571 Tataři z Krymského chanátu a jejich osmanští spojenci (80 000 Tatarů, 33 000 Turků a 7 000 janičárů) vpadli do centrálního Ruska a za řekou Ugrou rozdrtili křídlo ruského vojska se 6 000 bojovníky. Jelikož ruská armáda neměla sílu k zastavení invaze, ustoupila do Moskvy. Venkovské obyvatelstvo také uprchlo do hlavního města. Armáda Krymských Tatarů zdevastovala města a vesnice v okolí Moskvy a poté vypálila většinu hlavního města. Odhaduje se, že tatarské invazi padlo za oběť 80 000 lidí a 150 000 Rusů bylo odvlečeno do zajetí.

Následující rok krymský chán Devlet Giraj, podporovaný Osmanskou říší, plánoval plné dobytí Ruska, ale jejich armáda byla poražena v bitvě u Molodi, což eliminovalo hrozbu krymsko-osmanské expanze do Ruska. Nájezdy Tatarů za účelem zajímání otroků však neustaly až do konce 17. století. Rusové byli odvlékáni do otroctví ve velkých počtech i nadále, i když výstavba nových opevnění po celém jižním Rusku neustále zužovala prostor přístupný pro nájezdy Krymských Tatarů.[25]

Rozmach ruského carství se pozastavil po vymření dynastie Rurikovců na přelomu 16.–17. století, kdy Polsko-litevská unie obsadila během Období zmatků velké části Ruska, včetně Moskvy. V roce 1612 však byli Poláci a Litevci nuceni ustoupit. Zasloužil se o to sbor pod vedením Kuzmy Minina a knížete Dmitrije Požarského.

Roku 1613 byl pak zvolen hlavou státu Michail I. Romanov. Carská dynastie Romanovců následně vládla Rusku do roku 1762, kdy ji vystřídala dynastie Holstein‑Gottorp‑Romanov. V 17. století Rusko kolonizovalo většinu Sibiře a v roce 1648 Rusové poprvé přešli Beringův průliv mezi Asií a Severní Amerikou.

V roce 1648 se rolníci z Ukrajiny připojili k záporožským kozákům ve vzpouře proti polsko-litevské unii. V roce 1654 ukrajinský vůdce Bohdan Chmelnický nabídl ruskému carovi Alexeji I., že by Ukrajina měla být oddělena od Polsko-litevské unie a postavena pod jeho ochranu. Car Alexej I. tuto nabídku přijal (tzv. perejeslavská dohoda), což vedlo k další rusko-polské válce (1654–1667). Nakonec byla Ukrajina rozdělena podél Dněpru, západní část připadla Polsku a východní část Rusku (viz Andrusovské příměří, Smlouva o věčném míru).

Ruské impérium v roce 1866

Ruský car Mikuláš II zavražděný v roce 1918 bolševiky

Koncem 17. století se stal ruským carem Petr Veliký, známý svými odvážnými reformami a modernizací státu. Po vítězství v severní válce nad Švédskem (1700–1721) byl zaveden název Ruské impérium. Na jednom ze získaných území (v ústí řeky Něvy) založil Petrohrad, který se stal hlavním městem země. Roku 1721 také přijal Petr titul imperátora.

Vláda Kateřiny II. Veliké (1762–1796) pak přinesla osvícenské reformy, počátek rozvoje věd, stavbu obrovských paláců v okolí Petrohradu, územní zisky na Ukrajině a Krymu v opakovaných válkách s Osmanskou říší a zisk velké části postupně rozdělovaného Polska. Ruské impérium se rozrostlo o další území Dálného východu až po Aljašku (1799), Gruzii (1802^[zdroj?]) a Ázerbájdžán (1813). V důsledku rusko-švédské války bylo roku 1809 k Rusku připojeno Finsko. V roce 1803–1806 bylo provedeno první ruské obeplutí země a v roce 1820 ruská expedice objevila kontinent Antarktidy.

Roku 1812 vpadl do země Napoleon Bonaparte, avšak jeho ruské tažení zakončené okupací Moskvy skončilo debaklem, Napoleon byl poražen a Ruská armáda se přehnala přes Evropu až do Paříže. Alexandr I. Pavlovič se účastnil v čele ruské delegace Vídeňského kongresu, který definoval mapy v po-napoleonské Evropě.

Zemi oslabila Krymská válka proti Osmanské říší v letech 1853–1856. V té bojoval mj. Lev Nikolajevič Tolstoj. Hospodářsky zaostalé Rusko se začalo postupně modernizovat (roku 1861 bylo zrušeno nevolnictví, začala výstavba železnic a průmyslu), přesto nedokázalo držet krok se západními mocnostmi. Průmyslový vzestup byl vystřídán krizí na počátku 20. století. V letech 1904–1905 probíhala Rusko-japonská válka, v níž bylo Rusko poraženo.

Opozice proti carství (vyjádřená již povstáním Děkabristů roku 1825 či teroristickými akcemi hnutí Zemlja i Volja) sílila, zejména ze strany dělníků, ale také intelektuálů a příslušníků neruských národů, jež byly vystaveny rusifikaci. Po poražené první ruské revoluci (1905) byl sice zřízen parlament (duma), absolutismus však oslaben nebyl.

Antibolševický plakát Bílé armády

První světová válka pak přinesla rozklad státu a nejprve únorovou a následně radikálnější říjnovou revoluci, po níž se k moci dostali bolševici, a která následně přeměnila Rusko v socialistický stát a uvedla ho do občanské války. V ní v letech 1917–1922 zvítězli bolševici, za cenu asi 5 milionů mrtvých civilistů. V červenci 1918 byl bolševiky zavražděn někdejší car ruského impéria Mikuláš II. (civilním jménem Nikolaj Alexandrovič Romanov) i jeho manželka s dětmi.

Lenin a Stalin

7. listopadu 1917 byla v Petrohradu ustavena sovětská vláda v čele s Leninem, revolucionářem a marxistickým intelektuálem. V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR), v jejíchž postupem doby pozměněných hranicích existuje dnešní Rusko. Hlavním městem se stala opět Moskva. 3. března podepsalo Rusko separátní Brest-litevskou mírovou smlouvu ukončující první světovou válku, ovšem za cenu ztráty většiny Ukrajiny, Běloruska, Polska, Besarábie, Finska a Pobaltí.

Země upadla do vleklé občanské války trvající až do roku 1922; proti komunistům povstalo mnoho odpůrců, např. Bílá armáda, Černá armáda, Zelená armáda, donští kozáci nebo rolníci během Tambovského povstání, avšak byli velmi nejednotní, a tudíž nemohli být silným protivníkem proti bolševikům podporovaným Rakousko-Uherskem a Německem, a to ani přes intervenci Francie, Británie a Československých legií. Českoslovenští legionáři dobyli všechna velká města na Sibiři, avšak cara Mikuláše II. a jeho rodinu se jim zachránit ze zajetí v Jekatěrinburgu nepodařilo. Necelý týden před příchodem legií do města byla celá carská rodina vyvražděna na přímý příkaz rudých.

V době války odešla velká část spisovatelů, umělců a vědců do emigrace. Při hladomoru v Povolží zemřelo přes 5 milionů lidí.[26] Celkem si občanská válka v Rusku vyžádala 7–12 milionů obětí.[27] V roce 1921 Lenin vyhlásil novou hospodářskou politiku (NEP) s prvky soukromého vlastnictví, díky níž se podařilo alespoň částečně konsolidovat hospodářství.

Ruská SFSR a ostatní svazové republiky v roce 1936

Vzhledem k Leninovým zdravotním komplikacím byl nově zřízen úřad Generálního tajemníka ÚV KSSS; dosazen do funkce byl Josif Stalin. Tomu se podařilo úspěšně získat co nejvíce moci a odstranit ideové odpůrce, zejména trockisty. 30. prosince 1922 došlo ke spojení RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR. Vznikl tak Sovětský svaz.

Po Leninově smrti roku 1924 se chopil moci Stalin. Probíhala násilná kolektivizace zemědělství, budování těžkého průmyslu a infrastruktury, elektrifikace země; zvyšovala se gramotnost obyvatelstva či dostupnost zdravotní péče, avšak rozvoj země probíhal za cenu likvidace odpůrců režimu a kolektivizace, kteří byli internováni do tzv. gulagů, zejména na Sibiř a Dálný Východ, kde zemřely milióny osob. Násilná kolektivizace vyvolala v letech 1932–33 hladomor v Povolží a dalších regionech jižního Ruska,[28] při kterém zahynuly v ruské části SSSR až 3 miliony lidí.[29] Polovina 30. let je pak obdobím další rusifikace neruských národů SSSR a brutálních stalinských čistek NKVD v armádě a straně.

Bitva u Stalingradu byla jednou z největších bitev v dějinách. Sovětské vítězství přineslo zvrat ve druhé světové válce

22. června 1941 hitlerovské Německo porušilo smlouvu o neútočení (pakt Ribbentrop–Molotov) a bez vyhlášení války napadlo Sovětský svaz. Začala Velká vlastenecká válka. Nacistický Generalplan Ost počítal s genocidou Rusů a dalších slovanských národů. Nacisté ovládli většinu evropské části země, která byla těžce poničena, avšak po bojích u Stalingradu a bitvě u Kurska začal obrat ve válce ve prospěch SSSR a jeho západních spojenců. Do léta 1944 byla většina země od okupantů osvobozena. V únoru 1945 pak proběhla na Krymu tzv. jaltská konference, kde se Stalinovi podařilo upevnit sovětský vliv na střední a východní Evropu.[30] Německá invaze do Sovětského svazu si vyžádala více než 20 milionů obětí.[31] Během války zemřelo 6–9 milionů ruských civilistů, včetně milionu lidí při 872 dní dlouhém obležení Leningradu, a okolo 6 milionů vojáků z ruské části SSSR.[32] V německém zajetí zahynulo 3,3 milionu sovětských válečných zajatců.[33] Německý wehrmacht utrpěl 80 % svých ztrát v bojích na východní frontě.[34] Sovětský svaz získal porážkou nacistů velkou prestiž, která přispěla k etablování komunistických diktatur ve státech tzv. východního bloku včetně Československa.

Leonid Brežněv a Nikolaj Podgornyj vítají předsedu státní rady NDR Waltera Ulbrichta v Moskvě, 1969

Michail Gorbačov a Ronald Reagan v Moskvě, 1988

Po druhé světové válce byl SSSR jednou ze stran tzv. studené války. V roce 1953 zemřel sovětský vůdce generalissimus Stalin. Jeho nástupce, Nikita Chruščov, v tajném projevu v roce 1956 kritizoval tzv. kult osobnosti stalinského období.[35] Následující desetiletí provázelo určité oslabení represí a ekonomický rozvoj; byl zahájen sovětský kosmický program. Během své vlády v roce 1954 daroval Chruščov Ukrajině poloostrov Krym při příležitosti 300 let od kozáckého shromáždění Perejaslavské rady a připojení Ukrajiny k Ruskému impériu.[36] To bylo předzvěstí problémů, jež vyvstaly při rozpadu SSSR, neboť na převážně ruskojazyčném Krymu od té doby existovaly silné separatistické tendence.

Éra Chruščovova následníka Brežněva byla pak obdobím tzv. ustrnutí. Nebyla již provázena represemi uvnitř Sovětského svazu ve velkém měřítku, avšak SSSR se jen nedostatečně dále modernizoval, což způsobilo hospodářskou stagnaci.

V „bratrském“ Československu došlo k vývoji, který kulminoval v období pražského jara 1968. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ byly na rozkaz sovětského vedení a Leonida Brežněva osobně ukončeny invazí vojsk Varšavské smlouvy, oficiálně nazvanou „bratrská internacionální pomoc“, ve středu 21. srpna 1968.

V roce 1979 začala sovětská válka v Afghánistánu, ta pro SSSR skončila po deseti letech neúspěchem a stažením jejich vojsk, z části díky podpoře mudžahedínských povstalců USA, Saúdskou Arábií, Velkou Británií a dalšími zeměmi. Proti intervenci do Afghánistánu protestoval Andrej Sacharov, nejznámější představitel sovětského disentu a nositel Nobelovy ceny míru.[37] Po Brežněvově smrti v roce 1982 se po přechodném období — krátkém působení Jurije Andropova a Konstantina Černěnka v čelných funkcích — v roce 1985 stal generálním tajemníkem KSSS Michail Gorbačov. Gorbačov zahájil období perestrojky a glasnosti. Jeho cílem bylo reformování SSSR, avšak skutečným výsledkem jeho politiky se stala jeho postupná dezintegrace.

Boris Jelcin 22. srpna 1991 v boji proti puči

Podpis Bělověžské dohody, která rozpustila Sovětský svaz.

Prezident Boris Jelcin s americkým prezidentem Georgem Bushem, červen 1992

Sovětský svaz měl být reorganizován ve volnější federaci, pro což se vyjádřila většina voličů 17. března 1991 v referendu. Byla zřízena funkce prezidenta RSFSR. 12. června 1991 byl prvním prezidentem Ruska zvolen Boris Jelcin. Tzv. srpnový puč, jehož cílem bylo zrušení demokratických přeměn, byl potlačen. 8. prosince 1991 pak hlavy Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepisují Bělověžskou dohodu, prohlášení o vytvoření Společenství nezávislých států stanovící, že „SSSR jako subjekt mezinárodního práva přestal existovat“. 25. prosince 1991 se SSSR oficiálně rozpadla na Ruskou federaci a dalších 14 postsovětských republik.

V říjnu 1993 propukla tzv. ústavní krize, Jelcin podporoval kurz radikální privatizace na rozdíl od parlamentu. Jelcin v rozporu s ústavou a s odvoláním na výsledky referenda o jeho pravomocech rozpustil ruský parlament. Povstání, které proti rozhodnutí protestovalo, bylo krvavě potlačeno armádou. Éra Borise Jelcina je pak obdobím bolestného přechodu ke kapitalismu, privatizace, krachu velkých státních podniků, nárůstu kriminality, ztráty super-velmocenského postavení a velmi pomalému a problematickému etablování demokracie, která v Rusku nemá tradici. Současně probíhá první a druhá čečenská válka a Rusko vstupuje do svazu s Lukašenkovým Běloruskem. Jelcin spustil vlnu privatizace podniků včetně nalezišť surovin. Na těchto krocích, prodeje majetku pod cenou, profitoval poměrně úzký okruh osob kolem Jelcina, zahraniční banky a těžební společnosti. Z tohoto okruhu osob údajně vznikli tzv. oligarchové.

Po vzniku nezávislého, postsovětského Ruska v zemi propukla hluboká hospodářská a sociální krize, která trvala celá 90. léta. Většina státních podniků zkrachovala. Vědci z bývalého SSSR, především z oboru kosmonautiky, která je dnes v útlumu, odcházeli do USA nebo do Japonska. V zemi se začal prosazovat organizovaný zločin a hospodářská kriminalita.

S restrukturalizací hospodářství vznikla vrstva extrémně bohatých a extrémně chudých obyvatel. V roce 1998 vyhlásilo Rusko státní bankrot. Až za vlády prezidenta Putina se začala hospodářská situace zlepšovat, zlepšilo se splacení ruských dluhů v důsledku růstu cen ropy a zemního plynu, jehož je Rusko významným exportérem. Výrazně vzrostly kapitálové investice. Na druhou stranu ale přibývají nová rizika, jako například terorismus nebo separatismus jednotlivých republik.

Ve snaze zabránit separatistickým tendencím v oblasti severního Kavkazu zaútočila v 90. letech ruská armáda na Čečenskou republiku, jež se snažila odtrhnout a vyhlásit nezávislost. Časem se však válka změnila v partyzánský boj a čečenští teroristé začali páchat bombové útoky. Mezi největší teroristické masakry patří teroristický útok na beslanskou školu (2004), bombové útoky v Moskevském metru (2004 a 2010) a na nádraží a trolejbus ve Volgogradu (2013).

Dmitrij Medveděv a Vladimir Putin

31. prosince 1999 prezident Jelcin oznámil svůj odchod z politiky a pověřil výkonem prezidentských pravomocí předsedu ruské vlády Vladimíra Putina. Ten vyhrál v prezidentských volbách v březnu 2000 a stal se tak druhým prezidentem Ruska; dosáhl značné popularity a mandát obhájil v roce 2004. Obnovuje se vliv pravoslavné církve, sjednocené s exilovou větví. Státní rozpočet začal dosahovat přebytků a postupně docházelo k růstu HDP, průmyslové a zemědělské produkce, rozvoji stavebnictví, růstu reálných příjmů obyvatel a ke snižování inflace. V roce 2008, kdy se stal prezidentem Dmitrij Medveděv, však země začala čelit globální ekonomické krizi; Rusko je jakožto vývozce surovin těžce postiženo snížením světové poptávky. V srpnu 2008 bylo Rusko také jednou ze stran války v Jižní Osetii.

Putin vyhrál prezidentské volby 2012 a Medveděv byl jmenován ministerským předsedou. V únoru 2014 proběhly v Soči zimní olympijské hry, které byly po závěrečném ceremoniálu komentátory hodnoceny jako celkově úspěšné.[38][39] Nedlouho poté Rusko z důvodu dění na Ukrajině do té doby ukrajinský poloostrov Krym na základě referenda ze dne 16. března 2014 začlenilo jednostranně jako federální subjekt Republika Krym a město Sevastopol do Ruské federace.

Od září 2015 se Rusko zapojilo leteckými a raketovými údery do Syrské občanské války proti militantním skupinám Islámského státu, Fronty an-Nusrá (Al-Káida v Levantě) a Džaíš al-Fatah (radikální sunnité).[40] Prezident Putin a francouzský prezident Francois Hollande se 17. listopadu dohodli na vojenské spolupráci v Sýrii[41] a společně kooperují letecké útoky na Islámský stát.[42] Dohoda přišla nedlouho po teroristických útocích v Paříži a výbuchu ruského letadla v Egyptě.

Ruské Suchoje Su-25, které roku 2015 vzlétají z letiště Chumajnim

Rusko na konci desátých let 21. století navázalo na někdejší velmi aktivní zahraniční politiku a začalo pracovat na návratu image přední světové mocnosti. Zapojilo se ve světě do několika konfliktů: v roce 2008 se stalo jednou ze stran války v Jižní Osetii, kde pomohlo stabilizovat faktickou nezávislost dvou separatistických oblastí Gruzie, a to Abcházie a Jižní Osetie, které jednostranně vyhlásily nezávislost na Gruzii krátce po rozpadu Sovětského svazu na začátku 90. let. V roce 2014 se aktivně zapojilo do ukrajinské krize vojenskou intervencí, v jejímž rámci anektovalo ukrajinský Krym a podpořilo separatisty ze samozvané Doněcké a Luhanské republiky dodávkami zbraní a peněz ve válce v Donbasu na východě Ukrajiny. Moskva to a rovněž účast svých vojáků v tomto konfliktu popírala až do února 2022 (kdy tyto samozvané státy naopak uznala a následně vojensky obsadila). Mnoho světových lídrů Rusko tvrdě kritizovalo a řada států západního světa uvalila na Rusko částečné hospodářské embargo. To spolu s nízkou cenou ropy znamenalo pro ruskou ekonomiku brzký propad HDP,[56] propad činil v roce 2015 2,5% a 2016 0,2%, další roky se již HDP vrátil k růstu.[57]

V roce 2015 se Rusko svou intervencí zapojilo také do složité občanské války v Sýrii s cílem podpořit režim Bašára al-Asada a dosáhlo v tomto konfliktu určitých úspěchů v boji proti Islámskému státu a al-Nusrá.[58]

V roce 2022 provedlo Rusko vojenskou invazi na Ukrajinu následně odsouzenou rezolucí mimořádného Valného shromáždění OSN. Odhaduje se, že v obavě před důsledky vyvolaných ekonomických sankcí a policejních represí opustilo Rusko více než 200 tisíc lidí.[59]

Řeka v Volha je největší řeka Evropy

Ruskou federaci obklopují moře tří světových oceánů – Severního ledového, Tichého a Atlantského. Moře Severního ledového oceánu jsou poměrně mělká a po většinu roku je pokrývá souvislá vrstva ledu. Vlastnosti moří Tichého a Atlantského oceánu jsou zcela odlišné: vody těchto moří zamrzají jen na krátké období, případně vůbec a jsou velmi bohaté na ryby.

Největší řekou Ruské federace je Jenisej, nejdelší Ob spolu s Irtyšem, které společně tvoří sedmou nejdelší řeku světa.[65] Všechny tři náleží do úmoří Severního ledového oceánu, společně se Severní Dvinou, Pečorou, Lenou, Janou, Kolymou. Největším přítokem Tichého oceánu je Amur. K úmoří Atlantiku patří Don a Dněpr (na ruském území pouze horní tok); řeka Ural a hospodářsky nejvyužívanější Volha ústí do bezodtokého Kaspického moře. Mezi známé řeky patří také Moskva, protékající hlavním městem, a Něva, v jejímž ústí do finského zálivu byl vystavěn Petrohrad.

V Rusku se nachází také mnoho jezer rozmanitého původu a velikostí. Největší z nich je slané (brakické) Kaspické moře, ze sladkovodních je nejvýznamnější jezero Bajkal, zároveň nejhlubší jezero světa (1637 m). Na severozápadě země leží jezero Ladožské, Oněžské, Čudské a další. Během 20. století bylo zbudováno také množství přehradních jezer, zejména na Volze, Angaře a dalších řekách.

Tajga v pohoří Ural na území Komijské republiky

Ruská federace je rozsáhlou zemí, a proto zde najdeme několik rozdílných klimatických oblastí. Pro počasí v severním a středním Rusku je charakteristické velké střídání teplot v průběhu roku. Jaro a podzim jsou o něco studenější než ve střední Evropě. Na druhé straně jsou zimy podstatně chladnější a to nejen na severu, ale také v centrálním Rusku. Na jihovýchodě, tedy v oblasti stepí jsou velmi nízké teploty v zimě a naopak velmi vysoké v létě, kdy také málo prší. Na černomořském pobřeží jsou zimy mírné a léta příjemně teplá. Pro oblast Sibiře jsou typické velice nízké teploty v zimě, léta jsou krátká a četnými srážkami. Celá Sibiř a Dálný východ se nacházejí v pásmu věčné zmrzlé půdy, která působí značné problémy při výstavbě.

Podnebné pásy:

Polární pás (nejsevernější oblasti), subpolární pás, mírný pás a subtropický pás (pobřeží Černého moře).

Hlavní města Ruska

Moskva je s více než 11 miliony obyvatel jedním z největších měst světa a ekonomicky výrazně převyšuje zbytek Ruska. Pětimilionový Petrohrad, někdejší hlavní město, je pak především centrem umění, kultury a turismu. Třetím nejvýznamnějším centrem ruského školství a průmyslu je Jekatěrinburg. Na Volze leží velkoměsta Nižnij Novgorod, Kazaň, Toljatti, Samara, Saratov, Volgograd, Astrachaň. Mezi další významná města a regionální centra v evropské části patří, Perm, Iževsk, Ufa, Voroněž, Jaroslavl, Rostov, Krasnodar, v asijské části pak Čeljabinsk, Novosibirsk, Omsk, Barnaul, Krasnojarsk, Irkutsk, Jakutsk, Chabarovsk či tichomořský přístav Vladivostok.

Menšími městy, avšak strategickými přístavy jsou Novorossijsk, Kaliningrad, Archangelsk a Murmansk, který je největším městem za severním polárním kruhem. Ještě severněji leží Norilsk, který je kvůli těžbě kovů nechvalně proslulý jako jedno z nejznečištěnějších měst světa.

Historickými památkami kromě Moskvy, Petrohradu a povolžských měst vyniká Pskov, Velikij Novgorod a tzv. Zlatý kruh Ruska – prstenec historických měst v okolí Moskvy. Rekreačním centrem je Soči u Černého moře, který oproti zbytku Ruska leží v subtropech s horkými léty a písečnými plážemi.

• 
  Moskva
• 
  Petrohrad
• 
  Jekatěrinburg
• 
  Novosibirsk
• 
  Nižnij Novgorod
• 
  Samara
• 
  Kazaň
• 
  Omsk
• 
  Čeljabinsk
• 
  Rostov na Donu
• 
  Ufa
• 
  Soči

Lada Vesta, jeden z nejprodávanějších automobilů v Rusku

Ruský HDP/obyvatele podle krajů (2006):

     > 400 000 rublů

     150 000 až 400 000 rublů

     100 000 až 150.000 rublů

     50 000 až 100 000 rublů

     < 50 000 rublů

Vývoj ruského HDP na obyvatele, v mezinárodních dolarech a podle PPP (srovnatelná kupní síla), 1991-2019

Ruská ekonomika je determinována velkou rozlohou země, malou hustotou obyvatelstva (hlavně v asijské části) a s tím spojenými logistickými problémy. Je silně závislá na těžbě přírodních zdrojů, mj. ropy a zemního plynu. Mezi první desítkou firem dle kapitalizace jen pouhé dvě firmy nejsou spojeny s těžbou surovin (viz níže). V roce 2016 klesla ruská ekonomika co do objemu hrubého domácího produktu (HDP) na dvanáctou příčku v pořadí na světě.[14] Tehdy se na stavu ruské ekonomiky začal vážně projevovat soubor negativních faktorů, z nichž nejhlavnější byly pokles cen klíčových nerostných surovin a ekonomické sankce uvalené na Rusko západními státy (s výjimkou Švýcarska) v reakci na anexi Krymu.

Na konci roku 2008 a počátkem 2009 se výrazně snížily ceny ropy, a to až na úroveň kolem 40 USD za barel (počátek března 2009). Analytikové přitom varovali Rusko před vážnými problémy, pokud by cena klesla pod 50 dolarů, což se také stalo. Pro Rusko to představuje významný problém, protože export ropy je jedním ze základních pilířů současné ruské ekonomiky. Akciové trhy v Rusku zkolabovaly, příjmy se snížily a začala výrazně stoupat nezaměstnanost.[66] Ruská ekonomika začala znovu růst až v roce 2017.[67] Ve stejný rok v zemi propukly největší protivládní protesty od povolebních protestů v roce 2012.[68]

Ještě v roce 2012 ohodnotily Financial Times Rusko jako druhou finančně nejstabilnější ekonomiku mezi G20, a to hlavně díky nízkému dluhovému zatížení (přibližně 11 % HDP), nízké nezaměstnanosti (přibližně 5 %), významným rezervám a míře hospodářského růstu.[69]

V ekonomické aktivitě má dominantní postavení metropole Moskva, která, ačkoliv má pouze 1/14 obyvatel země, tvoří hrubý domácí produkt z jedné třetiny; je zde také nejvyšší životní úroveň. Značný hospodářský význam má rovněž druhé největší město Petrohrad. Co se týče průmyslu si významný podíl na výrobě drží další velká města v evropské a jihovýchodní části státu. Severovýchod – Sibiř a Dálný východ – pak slouží především jako surovinová základna.

Významnými komoditami rostlinné výroby jsou brambory, ječmen, pšenice, luštěniny a cukrová řepa. Živočišná výroba zásobuje obyvatelstvo mlékem, vepřovým, drůbežím a skopovým masem. Důležité jsou také rybolov a těžba dřeva.

Rusko vyrábí moderní zbraně nejrůznějšího druhu, v neposlední řadě tanky, letadla a balistické rakety pro vojenské použití. Podílí se asi jednou čtvrtinou na světovém obchodu se zbraněmi, čímž se řadí na druhé místo na světě za USA.[18][19] Je jedenáctým největším producentem automobilů. Největší automobilové společnosti v Rusku jsou AvtoVAZ a GAZ. Kamaz je předním výrobcem nákladních vozů a kamionů, jedná se o jednoho z deseti nejvýznamnějších světových výrobců v tomto oboru. Marussia byla v letech 2007–2014 prvním ruským výrobcem supersportů.[70]

V zemi se po rozpadu Sovětského svazu výrazně zvedla příjmová nerovnost. Nejvyšší nerovnost vykazují Moskva a kavkazské regiony.[71] Ruský Giniho koeficient byl v roce 2009 změřen na 40,11 bodu.[72]

17. srpna 1998 dopadla na Rusko finanční krize, jejíž širší příčiny lze vysledovat až k východoasijské finanční krizi v roce 1997. Bezprostřední příčinou byla tehdejší neschopnost Ruska splácet svůj zahraniční dluh. Krize měla vážné následky i v okolních státech Ruska. Od roku 1999 zažívalo Rusko značný ekonomický růst, který byl přerušen jen globální ekonomickou krizí v roce 2009. Po roce 2014 mělo Rusko opět hospodářské problémy, které byly zapříčiněny hlavně poklesem cen ropy a jiných surovin na světových trzích a mezinárodními ekonomickými sankcemi, uvalenými na Rusko v souvislosti s anexí Krymu. Od poloviny roku 2014 oslabil ruský rubl vůči ostatním světovým měnám o maximálních 50–60 % (v roce 2016 následovalo opět posílení rublu). Od roku 2017 zažívá Rusko opět ekonomický růst.

Mince rublů a kopějek

(bez zohlednění inflace)

Průmyslová zóna ve Volgogradské oblasti

Mapa hlavních ruských ropných a plynových ložisek

Diamantový důl Udačnaja

Krabičky s ruským kaviárem

Hlavními těženými surovinami jsou zemní plyn, ropa, hnědé a černé uhlí a nikl. Rusko má největší rezervy zemního plynu na světě, druhé největší zásoby uhlí a osmé největší zásoby ropy. Má také mj. velké zásoby zlata, diamantů a titanu. V zemi existují velké společnosti, zaměřené na těžbu ropy – Rosněfť, Lukoil, Sibněft, Juganskněftěgaz a další. Ruský plynárenský gigant Gazprom je největší firmou na světě, zabývající se těžbou plynu a obchodem s ním. Hospodářské výkony těžby nafty a plynu tvoří podstatnou část HDP ruské ekonomiky (roku 2013 těžba všech nerostných surovin tvořila 10,4 % HDP Ruska)[73] a příjmy z nich kryjí do značné míry výdaje státního rozpočtu. V roce 2013 se daň z těžby nerostných surovin a vývozní daň z plynu, ropy a ropných produktů podílely 46 procenty na příjmech federálního rozpočtu.[74] Surovinové příjmy jsou soustředěny na federální úrovni, jejich váha v konsolidovaných státních příjmech, zahrnujících i rozpočty regionů a obcí je proto zhruba poloviční.

Rusko dodává kolem 40 % spotřeby zemního plynu v Evropské unii a má také velký podíl na dodávkách ropy do zemí EU. Důležité dopravní cesty pro tyto dodávky byly doposud tranzity přes Ukrajinu (plynovody, ropovod Družba) a Bělorusko (plynovod Jamal–Evropa). Pro případ přerušení dodávek zemního plynu přes Ukrajinu, které byly v minulosti ohroženy, když Ukrajina nesplácela vlastní dluhy Rusku za tyto suroviny, byla v roce 2011 dokončena první fáze tzv. Severního plynovodu Nord Stream, který vede pod Baltským mořem přímo do Německa (s napojením do Česka). Následující rok byl v Německu dokončen plynovod NEL navazující na plynovod BBL, přivádějící plyn do Velké Británie. Roku 2012 byl také dokončen ropovod ESPO, spojující Sibiř s asijsko-tichomořskými trhy (Japonsko, Čína a Jižní Korea). Pro zajištění energetických potřeb států na jihu Evropy včetně Itálie, byl plánován plynovod South Stream, vedoucí mimo území Ukrajiny pod Černým mořem přes Bulharsko, ten však pro nesouhlas Evropské komise nebyl postaven.

Dne 18. června 2015 podepsali zástupci rakouské společnosti OMV a ruského Gazpromu tzv. Memorandum o porozumění (předběžnou dohodu), podle kterého se Rakušané budou podílet na výstavbě dvou dalších potrubí pod Baltickým mořem, plynovodu Nord Stream 2.[75] Zároveň bylo ve stejný den na okraji hospodářské konference v Petrohradě oznámeno, že k uskupení firem, které se budou na této stavbě podílet, se připojují německá společnost EON a nizozemsko-britská společnost Royal Dutch Shell. První potrubí mělo být postaveno a uvedeno do provozu do roku 2019. Téměř ve stejnou dobu mělo být postaveno ještě jedno, celkově čtvrté, potrubí. Celkové náklady projektu dosáhnou nejméně 9,5 miliardy eur přesáhnou pravděpodobně náklady na jeho první fázi, které činily 7,4 miliardy eur.[76] Obě nová potrubí mají přepravovat dalších 55 miliard m³ zemního plynu ročně do Evropské unie. Od roku 2020 neměl být podle ruského úmyslu již žádný plyn z Ruska, určený pro Západní Evropu, přepravován přes dosavadní tranzitní Ukrajinu.[77] Stavba plynovodu Nord Stream 2 narazila na odpor Spojených států amerických, které koncem roku 2019 uvalily na tento projekt sankce. Sankce kritizovali německá kancléřka Angela Merkelová i předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, kteří se obávají negativního vlivu na energetické zásobování EU.[78][79] Dokončení projektu Nord Stream 2 se odhaduje na začátek roku 2021.

Dne 8. ledna 2020 uvedli prezidenti Putin a Recep Tayyip Erdoğan v Istanbulu do provozu nový plynovod Turkstream (nástupce zrušeného South Streamu), kterým pod Černým mořem již proudí zemní plyn z Ruska do Turecka.[80] Původně na tento plynovod mělo být napojeno Bulharsko, pokračovat by však nyní měl přes Řecko, Severní Makedonii, Srbsko a Maďarsko až do Rakouska.[80]

Rusko je třetí největší výrobce elektřiny na světě. Je také první zemí, která vybudovala jadernou elektrárnu. Všechny jaderné elektrárny jsou řízeny státní firmou Rosatom. Sektor se rychle vyvíjí, jen na rozvoj je z federálního rozpočtu do roku 2015 vyčleněn asi 1 bilion rublů. Velké kaskády vodních elektráren jsou v evropské části na velkých řekách jako je Volha, zatímco potenciál východní Sibiře zatím zůstává většinou nevyužitý. Zhruba 63% z ruské elektrické energie je generováno tepelnými elektrárnami, 21% vodními a 16% pochází z jaderných reaktorů. V roce 2005 Rusko vyrobilo 951 TWh a exportovalo 23 TWh elektřiny.

Žebříček firem podle kapitalizace (časopis «Expert», 2008/10/6):

Ruské dálnice

Ruský vysokorychlostní vlak Sapsan (varianta Siemensu Velaro)

Rusko má po Spojených státech druhou největší železniční síť na světě, většina je pod kontrolou státem vlastněné společnosti RŽD. Železnice používají oproti Česku širší rozchod (1520 mm). Transsibiřská magistrála z Moskvy do Vladivostoku projíždí rekordních sedm časových pásem a je nejdelší železniční tratí na světě. První vysokorychlostní trať byla zahájena v roce 2009 na trati Petrohrad – Moskva – Nižnij Novgorod, využívá ruské vysokorychlostní vlaky Sapsan.

Nejčastějším druhem městské dopravy bývají autobusy, trolejbusy a tramvaje. Významná část tramvají v Rusku je české výroby (Tatra T3, Tatra T6B5 atd.). Linky metra využívá sedm měst Ruska (Moskva, Petrohrad, Nižnij Novgorod, Novosibirsk, Samara, Jekatěrinburg a Kazaň) a tzv. systém Metrotram využívají další tři. Ve výstavbě je metro v Čeljabinsku, Krasnojarsku a Omsku. První metro bylo otevřeno v Moskvě v roce 1935.

V roce 2006 mělo Rusko 755 000 km zpevněných silnic, z nich nejdůležitější jsou tzv. Ruské federální dálnice. Tyto dálnice spojují především Moskvu a okolní oblasti. Například M10 spojuje dvě největší města (Moskva a Petrohrad) a vede až k finskému pohraničí, M6 vede přes Volgograd ke Kaspickému moři a M9 k hranicím Lotyšska. Transsibiřská dálnice (AH6) měří přes 11 000 km a spojuje Baltské moře a Tichý oceán. Plán na léta 2012–2020 zahrnuje výstavbu 120 000 km nových silnic (z toho 18 000 km federálních dálnic).

Země vlastní jedinou flotilu atomových ledoborců na světě. Hlavními ruskými námořními přístavy jsou: Rostov na Donu u Azovského moře, Novorossijsk na pobřeží Černého moře, Astrachaň a Machačkala u Kaspického moře, Kaliningrad a Petrohrad u Baltu, Archangelsk u Bílého moře, Murmansk v Barentsově moři, Petropavlovsk-Kamčatskij a Vladivostok u Tichého oceánu.

Mezi největší výrobce dopravních letadel v Rusku patří Suchoj, Tupolev a Iljušin. Od roku 2006 je většina ruských leteckých výrobců spojena do holdingu Sjednocená letecká korporace, obdobně vznikl o rok později holding Ruské vrtulníky. V roce 2013 se zde vyrábělo pět typů dopravních letadel.

Pohled na vesmírnou stanici Mir

Ruští vědci a kosmonauti podstatně přispěli k pronikání lidí do vesmíru. Konstantin Ciolkovskij je považován za otce soudobé kosmonautiky, jeho práce inspirovala Sergeje Koroljova, Valentina Gluška a mnoho dalších, kteří přispěli k úspěchu vesmírného programu, což vedlo i k vývoji programu Sojuz.

Sovětský svaz byl prvním státem na světě, který dosáhl hranice vesmíru a vyslal roku 1957 do vesmíru první umělou družici Země Sputnik 1. Ve stejném roce vyslal Sovětský svaz jako první do vesmíru živého tvora, psí fenku Lajku. Největším triumfem sovětského vesmírného programu se stalo vyslání a bezpečný návrat majora Jurije Gagarina, prvního člověka ve vesmíru, dne 12. dubna 1961. První ženou ve vesmíru byla rovněž Ruska Valentina Těreškovová. Sonda Luna 9 jako první přistála na Měsíci, Veněra 7 byla první sondou, která přistála na jiné planetě (Venuše), a Mars 3 pak rovněž první sondou, která přistála na Marsu.

Sovětský svaz také jako první sestavil na oběžné dráze Země permanentně obydlenou vesmírnou stanici Mir. Agentura Roskosmos používá pilotované vesmírné lodě Sojuz, které na oběžnou dráhu vynáší stejnojmenná nosná raketa, a také automatické nákladní kosmické lodě Progress. Program raketoplánů Buran byl ve fázi vývoje v důsledku rozpadu SSSR zrušen. Po ukončení amerického programu Space Shuttle v roce 2011 jsou však ruské vesmírné lodě Sojuz v současnosti jediným dopravním prostředkem pro kosmonauty (resp. astronauty) na cesty k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). V rámci společného programu se těchto vesmírných cest účastní také astronauti ze Spojených států a dalších zemí jako jsou Francie a Německo, přičemž Rusko jejich zemím pronajímá účastnická místa.

Ruský lunární program (Luna-Glob) počítá s první plánovanou misí Luna 25 v červenci 2022. Roskosmos také vyvíjí novou kosmickou loď Orjol, která postupně od roku 2025 nahradí stárnoucí loď Sojuz, měla by také dovézt posádku na lunární oběžnou dráhu a to již v roce 2029.[81][82] V únoru 2019 bylo oznámeno, že Rusko plánuje svou první pilotovanou misi na povrch Měsíce v roce 2031.[83]

Oblasti rozšíření ruštiny. Tmavě vyznačen je majoritní jazyk, světle minoritní

Oficiálním jazykem celého státu je ruština, kterou ovládají prakticky všichni obyvatelé Ruska; některé autonomní celky vedle ruštiny používají místní jazyky (tatarština, ukrajinština, čuvaština, němčina ad.) – celkem tak Rusko oficiálně hovoří 31 jazyky. Jediným oficiálním písmem je cyrilice, v níž musí být zapisovány úřední dokumenty, což platí i pro jazyky, které používají také latinku.

Ruština je nejvíce geograficky rozšířený jazyk Eurasie, druhým nejpoužívanějším jazykem na internetu po angličtině,[96] jedním ze dvou oficiálních jazyků na palubě Mezinárodní vesmírné stanice[97] a jedním ze šesti úředních jazyků OSN.[98]

Moskevská katedrála Krista Spasitele je největší pravoslavný chrám na světě

Náboženství v Rusku podle průzkumu náboženského vyznání a národní příslušnosti ve střední a východní Evropě provedené Pew Forum, 2017[99][100]

     Pravoslaví (71,0 %)

     Římští katolíci (1 %)

     Ostatní křesťané (2 %)

     Bez vyznání (15 %)

     Islám (10 %)

     Ostatní (1 %)

Největší zastoupení má v zemi pravoslavné křesťanství; dominantní církví je Ruská pravoslavná církev, k níž se hlásí okolo poloviny obyvatelstva. Přestože je Rusko sekulárním státem,[101] je Ruská pravoslavná církev uznávána i nevěřícími jako symbol kulturního dědictví Ruska. Křesťanství bylo ruským státním náboženstvím od roku 988 a ani v éře protináboženského Sovětského svazu, kdy byla církev krutě pronásledována, nebyl jeho vliv zcela potlačen a po rozpadu SSSR opět značně stoupl.

Druhým významným náboženstvím je sunnitský islám, jejž vyznávají zejména turkické národy a etnické skupiny Kavkazu. Podle sčítání lidu z roku 2002 tvořili muslimové 10 % (14,5 mil.) z tehdy celkové 143milionové ruské populace. Duchovní uvádějí, že počet muslimů stoupá, např. v roce 2018 až na 25 milionů přívrženců (což činí 17%).[102] „Etničtí muslimové“, tj. národy tradičně muslimské, tvoří většinu populace v sedmi regionech Ruské federace podle sčítání lidu z roku 2002: v Ingušsku (98 %), v Čečenské republice (96 %), v Dagestánu (94 %), v Kabardino-Balkaria (70 %), v Karačajevo-Cherkessia (54,6 %), v Baškortostán (54,5 %), v republice Tatarstán (54 %). Podle odhadů na základě stavby obyvatelstva by v Rusku po roce 2050 měli být muslimové ve většině.[20]

Dále jsou zde komunity římských a řeckých katolíků (1 % obyvatelstva), protestantů (1 % obyvatelstva), buddhistů (Kalmycko, Burjatsko a Tuva; 0,5 % obyvatelstva), židů (0,1 % obyvatelstva), u některých národů Sibiře přetrvávají původní animistická náboženství. V poslední době se objevují také různé formy novopohanství.

Moskevská státní univerzita M.V. Lomonosova

Podle statistiky Světové banky (2008) 54 % ruské pracovní síly dosáhlo vysokoškolského vzdělání, což je nejvyšší počet dosažení vysokoškolské úrovně na světě.[103] Míra gramotnosti v Rusku je, podle sčítání lidu roku 2002, 99,4 %. Základní a sekundární vzdělání je jedenáctileté a začíná v šestém nebo sedmém roce dítěte. Je rozděleno na tři etapy; základní (4 roky), střední sekundární (5 let) a vyšší sekundární (2 roky). V Rusku je obrovský počet vysokých škol technického i humanitního zaměření. Systém dělení studia na bakalářské a magisterské byl zaveden kolem roku 2009.[104] Kdo řádně složil přijímací zkoušky a má vynikající výsledky, má vzdělání zdarma a ještě dostává měsíční prospěchové stipendium.[104]

Státní výdaje na vzdělávání byly v roce 2004 ve výši 13 % státního rozpočtu (3,6 % HDP). Škola začíná v 8:30, a to od září do května, červen je „zkouškový měsíc“, kdy studenti z devátého a jedenáctého ročníku skládají různé zkoušky. Známkuje se obráceně než v České republice, jednička je tedy nedostatečná a pětka výborná. Nejstarší a největší ruské univerzity jsou Moskevská státní univerzita a Petrohradská státní univerzita.

Ruská literatura je označení pro veškerou literaturu psanou v ruském jazyce obyvateli Ruska nebo ruských emigrantů. Do ruské literatury se zahrnují i neruští spisovatelé z menších národů žijících na území Ruska nebo bývalého Sovětského svazu. V období od středověku do konce období klasicismu se o rozkvět ruské literatury starali hlavně ruští básníci a méně celosvětově známí spisovatelé. Od 30. let 19. století zaznamenala ruská literatura nebývalý rozmach a vstoupila do svého zlatého věku, který pokračoval až do počátku století dvacátého.

Ke klasikům světové literatury bezpochyby patří Lev Nikolajevič Tolstoj, Alexandr Sergejevič Puškin, Fjodor Michajlovič Dostojevskij a dramatik Anton Pavlovič Čechov.

Spisovatelé Josif Brodskij, Michail Alexandrovič Šolochov, Alexandr Solženicyn, Ivan Alexejevič Bunin a Boris Leonidovič Pasternak získali Nobelovu cenu za literaturu. K národním klasikům patří také Vladimir Nabokov, Maxim Gorkij, Ivan Sergejevič Turgeněv, Anna Andrejevna Achmatovová, Michail Jurjevič Lermontov, Michail Bulgakov, Sergej Alexandrovič Jesenin, Gavrila Romanovič Děržavin, Vladimir Vladimirovič Majakovskij, Marina Cvětajevová, Ivan Alexandrovič Gončarov či bajkař Ivan Andrejevič Krylov. Hranice své země překročil také věhlas autorů jako je Alexandr Alexandrovič Blok, Fjodor Ivanovič Ťutčev, Osip Mandelštam, Alexandr Kuprin, Vasilij Andrejevič Žukovskij, Alexandr Nikolajevič Ostrovskij, Nikolaj Alexejevič Někrasov, Andrej Andrejevič Vozněsenskij či Andrej Bělyj. V Petrohradu se narodila americká spisovatelka Ayn Randová. Klasiky sci-fi jsou Alexej Nikolajevič Tolstoj, Jevgenij Zamjatin či Arkadij a Boris Strugačtí. Nejslavnějšími ruskými humoristy jsou Ilf a Petrov.

Ruská hudba, jejíž kořeny sahají hluboko do dob pohanských východních Slovanů, od svých počátků prošla do dnešní doby dlouhým historickým vývojem. Po přijetí křesťanství došlo k rozvoji duchovní hudby, resp. zpěvu. Zpočátku šlo o přejímání byzantské liturgie, která však brzy získala své charakteristické ruské prvky a do dnešních dnů hraje nezastupitelnou úlohu v ruských dějinách. V 11. století vznikl znamennyj raspěv, charakteristický způsob pravoslavného církevního zpěvu. Také archeologické objevy částí nejstarších strunných nástrojů v Novgorodu pocházejí z této doby.

V 16.– 17. století se rozvíjela ruská lidová píseň. Některé z těchto písní se staly světoznámými, jako např. Píseň burlaků, Kalinka, Kaťuša, Kozácká ukolébavka, Dubinuška, Poljuško pole, Korobuška, Oči čornyje atd.

Počátky ruské klasické hudby sahají do 18. století. Od doby panování cara Petra Velikého byla ruská hudba pod vlivem západoevropské hudby, avšak zachovávala si výrazné národní prvky. Nejvýznamnějším skladatelem této doby byl Dmitrij Bortňanskij, v jehož tvorbě jsou zastoupeny jak komorní hudba, tak sborové zpěvy ve stylu A cappella považované za typické pro ruskou pravoslavnou duchovní hudbu. Inspirace ruskou lidovou hudbou se poprvé ve větší míře objevila v operách a orchestrálních skladbách Michaila Ivanoviče Glinky a Alexandra Sergejeviče Dargomyšského, čímž byla předurčena cesta vývoje ruské národní skladatelské školy. Později se zformovalo volné sdružení pěti mladých skladatelů, nazvané Mocná hrstka, do které patřili Alexandr Borodin (opera Kníže Igor se známými Poloveckými tanci), César Kjuj, Milij Alexejevič Balakirev, Modest Petrovič Musorgskij (jeho stěžejní díla jsou opera Boris Godunov a pásmo skladeb Obrázky z výstavy) a Nikolaj Andrejevič Rimský-Korsakov. Tito skladatelé si vytyčili za cíl použití prvků osobité ruské lidové hudby v symfoniích, operách a komorní hudbě.

Petr Iljič Čajkovskij

Zřejmě nejznámějším ruským skladatelem období romantismu byl Petr Iljič Čajkovskij. Jeho rozsáhlé hudební dílo obsahuje sedm symfonií (včetně Patetické symfonie h-moll, op. 74 a nečíslované Symfonie Manfred h moll, op. 58). Proslulé jsou také jeho koncert pro housle D dur a koncert pro klavír b moll. Ke stálému repertoáru světových divadel patří jeho opery, především Evžen Oněgin a Piková dáma. Velmi populární jsou jeho klasická baletní díla Labutí jezero, Šípková Růženka a Louskáček. Významná je také Čajkovského duchovní sborová tvorba. Romantickým skladatelem byl i Alexandr Glazunov.

Ve světě velmi uznávána je dále celá řada novějších ruských hudebních skladatelů, jako jsou Sergej Rachmaninov, který složil čtyři význačné koncerty pro klavír a byl zvláště po své emigraci do USA světoznámý jako klavírní virtuos. Významným skladatelem klavírní hudby byl také Alexandr Nikolajevič Skrjabin. Mezi nejvýznamnější autory klasické hudby 20. století patří např. Igor Stravinskij, Sergej Prokofjev, Dmitrij Šostakovič, Dmitrij Kabalevskij a Alfred Schnittke.

Mezi interprety vynikli zejména houslista David Oistrach, violoncellisté Mstislav Rostropovič a Miša Majskij, klavíristé Svjatoslav Richter, Grigorij Sokolov, Jevgenij Kissin, Denis Macujev, Daniil Trifonov a další. V Rusku působí řada symfonických orchestrů a dirigentů. Jedním z nejznámějších dirigentů je Valerij Gergijev.

Ruští operní pěvci a pěvkyně jsou stálými hosty světových operních divadel. V minulosti to byli mj. Fjodor Ivanovič Šaljapin, Dmitrij Chvorostovskij a Jelena Obrazcovová. V současnosti vynikají mj. Anna Netrebko, Olga Pereťatko, Aida Garifullina a další.

Zakladatelem proslulé skupiny Ruský balet byl Sergej Ďagilev. Jeho dvorním scénografem byl Léon Bakst. Anna Pavlovová, Rudolf Nurejev, Michail Michajlovič Fokin, Tamara Platonovna Karsavinová, Galina Ulanovová a Maja Plisecká jsou legendárními baletními tanečníky. Divadelní pedagogiku zásadně ovlivnil Konstantin Sergejevič Stanislavskij.

Představiteli ruského popu jsou Valerij Leonťjev, Alla Pugačova, nebo Viktor Coj. Rozvoj popové a rockové hudby zažilo Rusko zejména na konci sovětské éry. Hlavní město Moskva, města Petrohrad (dříve Leningrad), Jekatěrinburg (dříve Sverdlovsk) a Omsk se stala středisky rockové hudby. Velmi známí a oblíbení byli zpěváci Vladimir Vysockij a Bulat Okudžava. Ze skupin lze jmenovat např. Mašina Vremeni, Slot, DDT, Akvárium, Alisa, Kino, Nautilus Pompilius, Aria, Graždanskaja oborona, Splin a Korol i Šut. Nejnověji jsou ve světě známí popové duo Tatu či zpěvák Vitas. Již v Sovětském svazu působily také jazzové kapely.

Ilja Repin: Sadko v podvodním království

Suprematistický obraz Kazimira Maleviče, 1915. Stedelijk Museum, Amsterdam.

První ruské malby se dochovaly v ikonách a pestrých freskách z 10. století. Carská akademie umění vznikla v roce 1757. Díky umělecké společnosti Peredvižnici se v Rusku zpopularizoval realismus, který dominoval konci 19. století. Zlomová Ruská avantgarda převládala zhruba do konce třicátých let dvacátého století. Po říjnové revoluci musela postupně většina výtvarného umění sloužit diktatuře proletariátu, většinou to byla díla velmi vlastenecká a propagandistická, od omezení co umělci mohli malovat se začalo upouštět na konci 80. let. Ermitáž v Petrohradu spravuje největší sbírku obrazů na světě.

Slavní ruští malíři různých epoch a uměleckých směrů jsou mimo jiné (v abecedním pořadí): Ivan Ajvazovskij, Vasilij Kandinskij, Ivan Kramskoj, Isaak Levitan, El Lisickij, Kazimir Malevič, Vasilij Perov, Ilja Repin, Nikolaj Rerich, Andrej Rublev, Ivan Šiškin a Viktor Vasněcov.

Na návrší zvaném Mamajevova mohyla u Volgogradu byla na památku jedné z rozhodujících bitev druhé světové války, bitvy u Stalingradu, vybudována největší socha ženy na světě, socha Matka vlast volá, žena je zpodobněna jako antická bohyně vítězství Níké.

Petrodvorec, ukázka reprezentativní architektury z období Ruského impéria

Ukázka tradiční církevní stavby. Chrám Kristova vzkříšení v Petrohradu.

Moderní architektura – mrakodrapy v Moskvě

Od christianizace Kyjevské Rusi byla ruská architektura ovlivněna převážně byzantskou architekturou. Stopy kombinace asijské a evropské architektury z časů Zlaté hordy nezapře Kazaňský kreml nebo hradiště Bulgar.

První významné stavby začaly vznikat ve 12. a 13. století. Tzv. bílou architekturu z té éry (podle bílého vápence, z něhož byla stavěna), neboli tzv. staroruský sloh, reprezentují zejména chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice a chrám svatého Dmitrije Soluňského ve Vladimiru. Obě stavby byly zapsány na seznam světového dědictví UNESCO. K významným stavbám 14. století patří Trojicko-sergijevská lávra, v 15. století vznikl Solovecký monastýr, klášter svatého Feraponta Bělozerského i Moskevský Kreml. Italský architekt Aristotele Fioravanti a jiní přinesli v 15. století do Ruska rovněž renesanci, Fioravanti v moskevském Kremlu postavil Uspenský chrám. Nejvýznamnějšími stavbami 16. století byly chrám Vasila Blaženého, chrám Nanebevstoupení Páně v Kolomenském, Novoděvičí klášter nebo klášter Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Svijažsku.

Velká éra ruské architektury nastala v 17. a 18. století, kdy se panovníci stále mocnějšího impéria pokusili zemi, krom jiného, europeizovat. V té době jim Evropa nabízela zejména baroko. V Rusku se tak začalo objevovat tzv. naryškinské a záhy také sibiřské baroko. Vznikly stavby jako Zimní palác, v němž bylo v letech 1732 až 1917 sídlo ruských carů, v současnosti v něm sídlí slavná galerie Ermitáž. Barokní je i palác Petrodvorec, často nazývaný „ruské Versailles“. Ruské rokoko reprezentuje zejména Kateřinský palác, letní sídlo ruských carů ve městě Puškin. Klasicismus pak Michajlovský palác v Petrohradě, v němž se dnes nachází Státní ruské muzeum, nebo Tauridský palác tamtéž. Příkladem dřevěné sakrální architektury 18. století je Kižský pogost na Oněžském jezeře.

Na seznam světového dědictví UNESCO byla kvůli své architektuře zapsána i některá historická centra ruských měst – Petrohradu, Novgorodu a Jaroslavle.

Historismus 19. století je v Petrohradu zastoupen zvláště chrámem Kristova vzkříšení, katedrálou svatého Izáka a empírovou katedrálou Panny Marie Kazaňské. Tehdy už se však stavělo hlavně v Moskvě, kde historismus zplodil Velký kremelský palác, katedrálu Krista Spasitele, budovu Velkého divadla, novoklasicistní budovu Puškinova muzea nebo obchodní dům GUM.

Stalinský neoklasicismus 20. století (jež tvoří součást širšího proudu socialistického realismu) reprezentuje především tzv. Sedm sester neboli Stalinovy mrakodrapy v Moskvě z let 1947–1957. V jedné z těchto staveb sídlí Lomonosovova univerzita, v jiné ruské ministerstvo zahraničí. K dalším reprezentativním stavbám socialistického realismu patřil Bílý dům postavený roku 1965, v současnosti sídlo ruské vlády. Od 50. let hojně vznikaly různé typy bytových domů, např. tzv. chruščovka.

Moderní architekturu reprezentuje například Lachta Centr v Petrohradu, nejvyšší mrakodrap Evropy a zejména komplex Moskva-City, kde k nejunikátnějším stavbám patří Věž Evoluce. Jisté místo má ve velkých městech také tzv. stalinská architektura. Triumph Palace v Moskvě z roku 2006 připomíná Stalinovy mrakodrapy, proto bývá nazýván „osmá sestra“.

Ruský boršč

Ruské národní jídlo jsou tzv. pelmeně (taštičky z tenkého těsta plněné masem), dále je velmi populární polévka boršč, pirohy, grilovaný šašlik a ruský černý i červený kaviár. Populární ve světě je také ruská vodka a ruský čaj. Pro tradiční vaření vody na čaj se v ruské kuchyni užívá samovar.

Ruské filmy se začaly objevovat po říjnové revoluci, za jeden z nejvýznamnějších snímků světové kinematografie je považován film Křižník Potěmkin, jehož autorem je režisér Sergej Michajlovič Ejzenštejn. Klasikem dokumentárního filmu se tehdy stal Dziga Vertov. I přes sovětské omezování kreativity se podařilo natočit několik světově známých filmů, např. Jeřábi táhnou, Balada o vojákovi, komedie Eldara Rjazanova (Ironie osudu, Služební román) a Leonida Gajdaje, nebo oscarové filmy Vojna a mír Sergeje Bondarčuka a Moskva slzám nevěří Vladimira Meňšova. Slavnými filmovými režiséry jsou též Andrej Tarkovskij, Andrej Končalovskij a Nikita Michalkov. Gleb Panfilov vyhrál v roce 1987 Zlatého medvěda na Berlinale. Alexandr Sokurov získal roku 2011 Zlatého lva na festivalu v Benátkách.[105] Andrej Zvjagincev vyhrál v roce 2014 Zlatý glóbus za nejlepší cizojazyčný film.[106] Populárními herci Jevgenij Leonov či Michail Uljanov.

Sojuzmultfilm studio bylo největším producentem animace. K nejznámějším postavičkám patří v Rusku a okolních zemích zejména Čeburaška, ruský Medvídek Pú, a vlk a zajíc z Jen počkej, zajíci!

Pozdní osmdesátá a devadesátá léta byly v ruském filmu a animaci obdobím krize. Výjimkou byl například několikrát oceněný film Svéráz národního lovu. Nicméně od počátku 21. století se začala produkce znovu vyplácet a nyní již dosahuje vyšší úrovně než v Británii a Německu. Prvním opravdovým blockbusterem se stal film Noční hlídka (2004) a jeho pokračování. Mezi nejúspěšnějšími ruskými filmy jsou Ironie osudu 2 (2007), Tajemný ostrov (2008), Stalingrad (2013) a Vij (2014). Hlavní ruská filmová cena Nika je od roku 1987 každoročně udělovaná Ruskou filmovou akademií v Moskvě.

Hokejista Vladislav Treťjak a krasobruslařka Irina Rodninová zahajují Zimní olympijské hry v Soči

KHL je považovaná za druhou nejlepší hokejovou ligu na světě

Mistrovství světa ve fotbale 2018 ve Volgogradu

Ruské a sovětské olympijské týmy byly vždy mezi prvními čtyřmi v počtu zlatých medailí z letních olympijských her. Co do celkového počtu medailí ze zimních a letních olympijských her je Rusko na druhém místě na světě. Letní olympijské hry se konaly v Moskvě poprvé a zatím naposledy v roce 1980, byly však bojkotovány velkou částí západních zemí, mj. Spojenými státy a Spolkovou republikou Německo. Zatím předposlední Zimní olympijské hry 2014 byly uspořádány právě v Rusku, a to v Soči. K nejúspěšnějším olympionikům reprezentujícím Ruskou federaci patří lyžařky Ljubov Jegorovová (6 zlatých) a Larisa Lazutinová (5 zlatých), synchronizované plavkyně Anastasija Davydovová a Natalja Iščenková (5 zlatých), gymnasta Alexej Němov (4 zlaté), plavec Alexandr Popov (4 zlaté), šermíř Stanislav Pozdňakov (4 zlaté) nebo zápasníci Alexandr Karelin a Buvajsar Sajtijev se třemi zlatými. Nejúspěšnějšími atlety jsou tyčkařka Jelena Isinbajevová nebo běžkyně Světlana Mastěrkovová. Z časů Sovětského svazu (vezmeme-li v potaz jen sportovce s ruskou národností) jsou to gymnasta Nikolaj Andrianov (7 zlatých), rychlobruslařka Lidija Skoblikovová (6 zlatých), běžci na lyžích Raisa Smetaninová, Galina Kulakovová a Nikolaj Zimjatov (4 zlaté), plavec Vladimir Salnikov (4 zlaté) nebo běžkyně na středních tratích Taťjana Kazankinová (3 zlaté).

Mimořádných úspěchů dosáhli Rusové v ledním hokeji. Z velké části za nimi stál náročný trenér Viktor Tichonov. Slavnou pětku snů čili tzv. „green line“ tvořili Igor Larionov, Sergej Makarov, Vladimir Krutov, Vjačeslav Fetisov a Alexej Kasatonov. Nejslavnějším brankářem byl Vladislav Treťjak. Do výběru nejlepších hráčů 20. století zařadila Mezinárodní hokejová federace krom jmenovaných ještě Valerije Charlamova.[107] V severoamerické NHL se z Rusů nejvíce prosadili Alexandr Ovečkin, Jevgenij Malkin, Sergej Fjodorov, Alexandr Mogilnyj, Alexej Kovaljov, Pavel Dacjuk, Pavel Bure a Ilja Kovalčuk, z gólmanů pak vítěz Vezina Trophy Sergej Bobrovskij. Rusko již předstihlo Kanadu v počtu zlatých medailí z hokejového mistrovství světa (od roku 1993 získal pět titulů: 1993, 2008, 2009, 2012, 2014). Ruský tým vyhrál i olympijský turnaj (2018), byť pod značkou Olympijští sportovci z Ruska. V nadnárodní evropské lize KHL tvoří velkou většinu ruští hráči, ale působí zde i mnoho hráčů ze zahraničí. Také se jí účastní týmy z Kazachstánu, Lotyšska, Finska, Běloruska, Chorvatska, Slovenska a je považována po NHL za druhou nejlepší hokejovou ligu na světě.[108]

Mimo ledního hokeje patří mezi nejpopulárnější sporty v Rusku také fotbal. Ruské kluby CSKA Moskva a Zenit Petrohrad vyhrály Pohár UEFA v roce 2005 a 2008. Zenit vyhrál i Superpohár UEFA (2008), když porazil vítěze Ligy mistrů Manchester United FC. Největším reprezentačním úspěchem od rozpadu SSSR je bronz na mistrovství Evropy roku 2008. Rusko hostilo v létě 2018 Mistrovství světa ve fotbale. Nejslavnějším ruským fotbalistou a držitelem Zlatého míče byl brankář Lev Jašin.

Také v basketbale patří Rusové dlouhodobě ke světové špičce. Vladimir Tkačenko, Alexandr Bělov a Sergej Bělov jsou členy síně slávy Mezinárodní basketbalové federace. Andrej Kirilenko je vítěz ankety Euroscar z roku 2012, Marija Stěpanovová byla třikrát vyhlášena nejlepší basketbalistkou Evropy. Mistrem Evropy se stal mužský (2007) i ženský (2003, 2007, 2011) národní tým samostatného Ruska.

Od 50. do 80. let 20. století Rusové (v dresu SSSR) dominovali světovému volejbalu. K největším osobnostem patřili v 60. letech Jurij Česnokov, v 70. letech Alexandr Savin, v 80. letech pak Vjačeslav Zajcev. Ženský volejbal prožil v Rusku vrchol na přelomu 60. a 70. let. Mužský národní tým samostatného Ruska vyhrál olympijský turnaj (2012) a dvakrát evropský šampionát (2013, 2017). Ženy dvakrát vyhrály mistrovství světa (2006, 2010) a šestkrát mistrovství Evropy (1993, 1997, 1999, 2001, 2013, 2015).

Maria Šarapovová

Podobně úspěšní jsou Rusové v házené. Muži od roku 1993 dvakrát vyhráli olympiádu (1992, 2000), dvakrát světové mistrovství (1993, 1997) a jednou šampionát evropský (1996). I ženy mají olympijské zlato (2016) a k tomu navíc čtyři tituly mistryň světa (2001, 2005, 2007, 2009). Brankář Andrej Lavrov je jediným házenkářem se třemi zlatými olympijskými medailemi. Talant Dujšebajev je jediným ruským reprezentantem, který byl Mezinárodní házenkářskou federací vyhlášen světovým házenkářem roku, nakonec ale zvolil španělské občanství i reprezentaci.

Z individuálních sportů je v Rusku velmi oblíbené krasobruslení, zejména bruslení v páru a tanec na ledě. Na všech zimních olympijských hrách od roku 1964 do roku 2006 sovětské nebo ruské páry vyhrály zlato. Například Irina Rodninová má z párových soutěží tři zlaté olympijské medaile. V soutěžích jednotlivců patří k legendám Jevgenij Pljuščenko. Ve 21. století se Rusové začali velmi prosazovat v tenise, zejména ženy. Tenistka Maria Šarapovová byla světovou jedničkou i vítězkou všech grandslamových turnajů. Do čela žebříčku WTA se dostala i Dinara Safinová. Mezi muži byli na první příčce žebříčku ATP Marat Safin, Jevgenij Kafelnikov a Daniil Medveděv. Antukové specialistky Anastasija Myskinová a Světlana Kuzněcovová vyhrály grandslamový turnaj v Paříži. Jevgenij Berzin, Pavel Tonkov a Děnis Meňšov vyhráli Giro d'Italia. V časech, kdy ruští cyklisté v dresu SSSR nemohli jezdit závody profesionálů, patřil k největším cyklistickým osobnostem Sergej Suchoručenkov, dvojnásobný vítěz Závodu míru a olympijský vítěz z Moskvy 1980. Cyklista Vjačeslav Jekimov má z olympiády tři zlaté. Boxeři Nikolaj Valujev, Oleg Maskajev, Sultan Ibragimov a Alexandr Povětkin byli profesionálními mistry světa v těžké váze. Proslulá je ruská šachová škola, k legendám patří Garri Kasparov, Anatolij Karpov, Vladimir Kramnik, Alexandr Alexandrovič Aljechin, Vasilij Smyslov, Alexandr Chalifman, Michail Botvinnik, Michail Tal nebo Boris Spasskij.

Černou kaňkou na pověsti ruského sportu je zneužívání dopingu, a to podle mnoha indicií i se státní pomocí. Kvůli tomu Světová antidopingová agentura Rusko v roce 2019 vyloučila ze všech vrcholných soutěží na čtyři roky.[109] (viz též Dopingový skandál ruské atletiky). Některé ruské medaile byly odebrány i při OH v Soči, nicméně po úspěšném odvolání bylo 28 rusů očištěno a medaile byly znovu navráceny v únoru 2018.[110]

Ermitáž spravuje největší sbírku obrazů na světě

Matka vlast volá ve Volgogradu je největší sochou ženy na světě

Cestovní ruch v Rusku zaznamenal od konce sovětské éry rychlý růst. V roce 2013 Rusko navštívilo 28.4 milionu turistů, je to devátý nejnavštěvovanější stát na světě a sedmý nejnavštěvovanější v Evropě.[111] Nejnavštěvovanější destinace jsou současné a bývalé hlavní města země – Moskva[112] a Petrohrad. Nejnavštěvovanější místa jsou chrám Vasila Blaženého, Kreml, Rudé náměstí, katedrála Krista Spasitele (největší pravoslavný kostel na světě), katedrála svatého Izáka, Palácové náměstí, Petěrgof, Treťjakovská galerie a Ermitáž. Mezi hlavní turistické trasy patří tzv. „Zlatý kruh“ historických měst v okolí Moskvy, plavby na velkých řekách např. Volze a dlouhé cesty přes slavnou Transsibiřskou magistrálu.[113] Na Sibiři je během Transsibiřské magistrály oblíbenou zastávkou i nejhlubší jezero světa, Bajkal.

Rekreačními oblastmi jsou subtropické pláže u Černého moře a lyžařská střediska v Předkavkazsku (Krasnaja Poljana, Čeget a Elbrus). Plánovaný umělý Ostrov Federace s hotely v moři poblíž Soči by měl mít tvar Ruské federace.[114] Nejvíce turistů přijíždí z Německa, další také z Číny, USA, Velké Británie, Finska a Itálie. Typické suvenýry jsou Matrjoška, Ušanka, kožešinové oblečení, balalajka, samovar a kaviár.

• GREGOR, Jan. Rusko dnes - země kontrastů (I.). Auspicia. 2009, čís. 1, s. 127–131. Dostupné online. ISSN 1214-4967.
• GREGOR, Jan. Rusko dnes - země kontrastů (II.). Auspicia. 2009, čís. 2, s. 170–176. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-07-14. ISSN 1214-4967. Archivováno 14. 7. 2014 na Wayback Machine
• KOL. Dějiny česko-ruských vztahů 1770-1917. Praha: Academia, 1967. 406 s.
• KOUDELKA, Zdeněk, Renata Vlčková:. Ústavní systém Ruska, Ústava Ruské federace. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1996. 78 s. ISBN 80-210-1356-7.
• MICHAJLOV, Nikolaj Nikolajevič. Rusko I - II. Praha: Orbis, 1976. 260 + 534 s.
• MOYNAHAN, Brian. Rusko 20. století. Praha: Svoboda, 1995. 320 s. ISBN 80-205-0486-9.
• PIPES, Richard. Dějiny ruské revoluce. Praha: Argo, 1998. 396 s. ISBN 80-7203-081-7.
• PIPES, Richard. Rusko za starého režimu. Praha: Argo, 2004. 404 s. ISBN 80-7203-559-2.
• ŠVANKMAJER, Milan, a kol. Dějiny Ruska. 6. dopl. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 601 s. ISBN 978-80-7422-026-5.

• Eurasie
• Eurasijský ekonomický svaz
• Unie Ruska a Běloruska
• Seznam hlav ruského státu
• Seznam pevností, hradů a zámků v Rusku

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Rusko na Wikimedia Commons
• Galerie Rusko na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Rusko ve Wikislovníku
• Téma Rusko ve Wikicitátech
• Kategorie Rusko ve Wikizprávách
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Ruská federace
• (rusky) (anglicky) Oficiální vládní stránky
• (rusky) (anglicky) Prezidentské stránky
• Rusko - o českých krajanech [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2003-01-21 [cit. 2011-12-14]. Dostupné online.
• Russian Federation - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
• Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 – Russia Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
• Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Russia [online]. U.S. Department of State, 2011-03-16 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-01-09. (anglicky)
• CIA. The World Factbook - Russia [online]. Rev. 2011-07-14 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-07-03. (anglicky)
• Country of Origin Research and Information (CORI). CORI Country Report: Russian Federation [online]. 2010-10 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
• Library of Congress. Country Profile: Russia [online]. 2006-10 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
• Zastupitelský úřad ČR v Moskvě. Souhrnná teritoriální informace: Rusko [online]. Businessinfo.cz, 2011-03-30 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (česky)
• DEWDNEY, John C, a kol. Russia [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)