Bašár al-Asad

Narodil se jako druhorozený syn, což ho vylučovalo z asadovských dynastických pravidel dědění. Proto mohl studovat. Bašár Háfiz al-Asad vystudoval na univerzitě v Damašku a na Western Eye Hospital v Londýně lékařství a stal se očním lékařem. Začal kariéru oftalmologa, v Londýně se seznámil s Londýňankou syrského původu Asmou al-Akhras. Po nešťastné dopravní nehodě[1] roku 1994, ve které přišel jeho starší bratr Básil al-Asad o život, se navrátil do Sýrie, z rozhodnutí otce se stal jeho vybraným nástupcem. Absolvoval vojenskou akademii v Homsu.[2]

Se ženou Asmou mají tři děti.

Po smrti jeho otce na srdeční infarkt 10. června 2000 byl v ústavě Syrské republiky změněn minimální věk na kandidaturu do prezidentského křesla, takže se mohl ve svých 34 letech stát otcovým následníkem. O měsíc později 10. července 2000 byl oficiálně zvolen v referendu 97,29 % hlasů prezidentem. V roce 2005 se musel s armádou stáhnout z okupovaného území Libanonu po propuknutí tzv. libanonské cedrové revoluce.

S Bašárovým nástupem k moci byly spojovány naděje na uvolnění a reformu syrského režimu strany BAAS, která je v Sýrii u moci od roku 1963. Hovořilo se dokonce o tzv. damašském jaru. Krátké období reforem z roku 2000 však proměnu režimu zevnitř nakonec nepřineslo.

Forma vlády, kterou staví Bašar al-Asad, je dnes politology považována za autoritářský režim. Asad vlastní režim popisuje jako sekulární, nicméně pozorovatelé a zahraniční experti popisují, že u moci se drží etnickými a sektářskými tlaky.[3][4] Ačkoli byl dříve Asad viděn jako místní a mezinárodní, tedy mezi arabskými státy výjimečným,[5] očekávání odborníků nenaplnil, když tvrdě zasáhl (a vojensky obléhal) podporovatele Arabského jara, čímž způsobil konflikt dnes známý jako syrská občanská válka. Syrská opozice, EU, Spojené státy a většina státu Arabské ligy vyzvali Asada k rezignaci.[6][7] Během syrské občanské války byl Asad obviněn za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti organizací OSN.[8]

V roce 2007 byl zvolen ještě jednou na další sedmileté období. Asad se hlásí k náboženskému směru alavitů. Od roku 2011 je terčem mezinárodní kritiky v souvislosti s jeho bojem proti rebelům v syrské občanské válce, která stále trvá (2022). V roce 2013 byl jeho režim obviněn vládami některých členských států OSN ze zneužití mezinárodně zakázaných chemických zbraní, jejich použití však nebylo dosud prokázáno.

Koncem dubna 2014 Asad ohlásil svou kandidaturu v prezidentských volbách. Byly to po desetiletích první prezidentské volby s více kandidáty. Tyto volby vyhrál a 16. července 2014 složil v damašském paláci prezidentskou přísahu na třetí sedmileté období. Evropská unie volby považuje za nelegální, spojenci Damašku naopak za demokratické.[9]

Prezidentský mandát obhájil i ve volbách konaných 26. května 2021, kdy získal, dle oficiálních údajů, 95,1% hlasů při téměř 79% volební účasti. [24]

• velkokříž Řádu čestné legie – Francie, udělil 25. června 2001 francouzský prezident Jacques Chirac,[10] vrácen al-Asadem 20. dubna 2018 poté, co francouzský prezident Emmanuel Macron 16. dubna 2018 zahájil proces odejmutí tohoto řádu[11]
• Řád knížete Jaroslava Moudrého I. třídy – Ukrajina, 20. dubna 2002 – udělil prezident Leonid Kučma,[12] v roce 2015 na nátlak veřejnosti přezkoumáno udělení řádu s výsledkem, že podle ukrajinských zákonů není možné toto udělení zrušit[13]
• Řád Františka I. – Bourbon-Obojí Sicílie, udělen 21. března 2004, později odebrán princem Karlem[14]
• řetěz Řádu Zajda – Spojené arabské emiráty, 31. května 2008 – udělil Chalífa bin Saíd Ál Nahján[15]
• velkokříž s řetězem Řádu bílé růže – Finsko, 5. října 2009 – udělila prezidentka Tarja Halonenová[16]
• Řád krále Abd al-Azíze – Saúdská Arábie, 8. října 2009 – udělil Abd Alláh bin Abd al-Azíz[17]
• velkokříž s řetězem Řádu zásluh o Italskou republiku – Itálie, udělil 11. března 2010 prezident Giorgio Napolitano, který jej opětovně dne 28. září 2012 odebral[18]
• velkokříž s řetězem Řádu osvoboditele – Venezuela, 28. června 2010 – udělil prezident Hugo Chávez[19]
• velkokříž s řetězem Řádu Jižního kříže – Brazílie, 30. června 2010 – udělil prezident Luiz Inácio Lula da Silva,[20] v roce 2018 byl v Národním kongresu Brazílie předložen návrh zákona o zrušení udělení tohoto vyznamenání[21]
• velkostuha Národního řádu cedru – Libanon, 31. července 2010 – udělil prezident Michel Sulajmán[22]
• Řád Íránské islámské republiky – Írán, 2. října 2010 – udělil Mahmúd Ahmadínežád[23]