Rusifikace

Ruské gubernie osídlené ukrajinsky a bělorusky mluvícím obyvatelstvem (přibližně dnešní Ukrajina a Bělorusko) byly podrobeny rusifikačním snahám již na konci 18. století a to především v oblasti administrativy. Ačkoliv i to je sporné, protože mnohé oblasti jako Oděsa, Sevastopol, Chersoň nebo Donbas nebyly nikdy v historii osídleny ukrajinsky mluvícím obyvatelstvem až do 20. století, protože tyto oblasti byly založeny až Rusy po dobytí Krymského chanátu a celé pobřeží Černého moře zůstávalo neosídlené až do porážky Turků pořádajících na oblast otrokářské nájezdy.[1]^[ujasnit] Se sílícím vlivem nacionalismu ve druhé polovině 19. století byl ale zesílen rusifikační tlak týkající se jazyka a škol, ačkoliv to je to pravděpodobně tendenční tvrzení současných ukrajinských nacionalistů,^[zdroj?!] protože právě Rusové založili na území současné Ukrajiny většinu prestižních škol a vyučovali tam^[ujasnit] přední ruští akademici jako Mendělejev, kteří investovali hodně vlastního času a prostředků do rozvoje těchto regionů.[2] Dvě současné nejlepší ukrajinské školy jako Kyjevská technická univerzita a Univerzita st. Vladimira (dnešní Ševčenkova) byly založené ruským carem Alexandrem II. takže se dá těžko mluvit o nějaké násilné kulturní asimilaci.^[zdroj?!] Podle velkoruské ideologie nebyli ani Ukrajinci ani Bělorusové považováni za nezávislé národy, ale pouze za členy ruského národa mluvící odlišnými dialekty ruského jazyka, protože tyto národy skutečně nebyly definovány až do 19. století a v té době neměly ani svoje státy. Například v ruských guberniích dnešní Ukrajiny byly zakázané cizí dialekty ruštiny v rámci vyučovacího procesu a také v rámci publicistiky carským nařízením (1876). Obdobná situace byla i v běloruských guberniích. Dalším projevem rusifikace byla snaha o vytlačení cizí řeckokatolické církve kolem které se formoval ukrajinský národ ve Volyni a Haliči. Rusko tlačilo ke konverzi k pravoslaví na západní Ukrajině, především v Zakarpatí. Od poloviny 19. století se velkým problémem stala národnostní situace rakouských Rusínů, samostatného národa žijícího především v rakouské Haliči, který paradoxně současní Ukrajinci neuznávají a považují je za pouhou větev ukrajinského národa, stejně tak jako Ukrajince zase považují za polonizované Rusy některé ruské nacionalistické kruhy. Zatímco ruští Malorusové ve 20. století přejmenovaní na Ukrajince byli podrobováni zmíněným rusifikačním snahám, rakouští Ukrajinci a Rusíni mohli relativně svobodně rozvíjet svojí národní kulturu a jazyk, jak to zaručovala předlitavská ústava z roku 1867. Přeshraniční kontakty a komunikace potom podporovaly národní hnutí ruských Ukrajinců.

Od zhruba 80. let 19. století se ruská carská vláda začala více orientovat na oblast Pobaltí osídleného malými národy Estonců, Litevců a Lotyšů, a po staletí kontrolovaného německými elitami. Prosazení národního uvědomění mezi těmito národními skupinami a další snahy o větší administrativní i kulturní integraci Ruska vyvolaly vlnu rusifikační politiky zaměřené především na školy, vzdělávací politiku obecně a národní život v Pobaltí.

Rusifikace Polska měla ve srovnání s Ukrajinou, Běloruskem nebo Pobaltím odlišný charakter. Po napoleonských válkách dostal ruský zábor Polska relativně autonomní status Polského království s vlastní ústavou a některými institucemi. Po revoluci v roce 1830 a zejména v roce 1863, kdy byla z ruského Polska vytvořena pouhá provincie Ruska (Poviselský kraj), je možné sledovat snahy o potlačování polského nacionalismu a další kulturní a jazykovou integraci. Rusifikační politika ale zvláště v případě Polska přilévala olej do ohně a často zostřovala už tak napjaté polsko-ruské vztahy v 19. století. Další rozdíl spočíval v tom, že na rozdíl od ukrajinských, běloruských nebo pobaltských národů měl polský národ v 19. století zformovanou politickou reprezentaci, která byla částečně také součástí ruských, imperiálních elit, což vytvářelo odlišné podmínky pro rusifikační snahy vůbec.

Finsko se stalo součástí Ruské říše v roce 1809 a získalo autonomní status Finského velkoknížectví. Po relativně dlouhou dobu leželo mimo zvláštní zájem ruských vládních kruhů, bylo spravováno autonomně a ve srovnání s jinými ruskými provinciemi také velmi moderně. V první polovině 19. století Rusové dokonce podporovali růst finského národního uvědomění, a to ve snaze umenšit politický a ekonomický vliv místních švédských elit (a tedy Švédska vůbec). Ostře rusifikační snahy lze sledovat až během 90. let 19. století a znovu v době před 1. světovou válkou. V 90. letech 19. století se hlavní exponentem rusifikace Finska stal generální guvernér Finska Nikolaj Ivanovič Bobrikov (guvernérem v letech 1898-1904). Jeho snahou bylo v podstatě zlikvidovat finskou autonomii v oblasti administrativy, ekonomiky, vzdělávání i jazyka. Rusifikační snahy byly také spojeny se snahami o likvidaci politických práv a privilegií Finska.

Zájem ruského centra se v 19. století neomezoval jenom na oblast západních provincií Ruska, ale i východním směrem. Zde se rusifikace mísila s ruským orientalismem a kolonialismem. Civilizační misie a konverze k pravoslaví se stávaly hlavními nástroji rusifikačních snah mezi například kazaňskými Tatary a dalšími národy turkického původu.