Kavkaz

Kavkazem je nazýváno nejen samotné pohoří, ale přeneseně také celý region od Kumomanyčské sníženiny po severní hranice Íránu. Český název Kavkaz pochází ze starořeckého Καύκασος (Kaúkasos, později vyslovováno Káfkasos), který se poprvé objevuje ve spisech Aischyla a Herodota, tedy krátce po kolonizaci severních břehů Černého moře Řeky.[7] Plinius starší v Naturalis Historia odvozuje tento název ze skytijského kroy-khasis (sněhobílý).[8] V gruzínské tradici je název pohoří odvozován od Kavkasa (კავკასოსი, Kavkasosi), syna biblického Togarmy a legendárního otce vajnachských národů (Čečenci, Ingušové).[9][10]

V moderní době vykládá M. A. Jujukin řecký název ve významu racčí hory (καύ-: καύαξ, καύηξ, ηκος ο, κήξ, κηϋξ (druh racka) + rekonstruované *κάσος η ve smyslu hora nebo skála, bohatě doloženém v místních názvech a osobních jménech).[7] Podle německých filologů Otto Schradera a Alfonse A. Nehringa je starořecké Καύκασος (Kaukasos) spojené s gótským Hauhs (vysoký), stejně jako s litevským Kaũkas (pahorek) a Kaukarà (kopec, vrchol).[11][12] Britský lingvista Adrian Room upozornil, že Kau- také znamená hora v jazyce Pelasgů.[13]

Pohled z vesmíru na zasněžený Velký Kavkaz (nahoře), Malý Kavkaz (vpravo uprostřed), Arménskou vysočinu (vlevo uprostřed); a východní Taurus (dole). vlevo při pobřeží Černého moře jsou zasněžené vrcholy Pontských hor

Kavkazské pohoří se dělí na Velký Kavkaz, který leží na severu podél rusko-gruzínsko-ázerbájdžánských hranic a zahrnuje všechny vrcholy přes 4 100 m n. m., a Malý Kavkaz o něco jižněji, mezi Tureckem, Gruzií, Arménií a Ázerbájdžánem. Velký Kavkaz se táhne v délce okolo 1300 km[14] od pobřeží Černého a Azovského moře (Tamaňský poloostrov) až po Apšeronský poloostrov u Baku u moře Kaspického. Skládá se ze dvou dlouhých paralelních hřbetů (hlavního a bočního), probíhajících zhruba ve směru severozápad–jihovýchod. Na jihu prudce spadá do sníženin Kolchidské a Kuro-Arakské nížiny, na sever klesá pozvolněji, s postupně se snižujícími bočními hřebeny. Dále se obvykle dělí na tři části: Západní kavkaz sahající od Černého moře po oblast Elbrusu, s nejvyšším vrcholem Dombaj-Ulgen (4046 m), centrální Kavkaz mezi vrcholy Elbrus a Kazbek, který je nejvyšší částí pohoří a zahrnuje všechny vrcholy nad 4500 m,[15] a východní Kavkaz od Kazbeku a řeky Těrek ke Kaspickému moři (Tebulosmta, 4493 m).[16]

Spojnicí Velkého a Malého Kavkazu je Lišský hřbet ve střední Gruzii, který tvoří též rozvodí mezi Černým a Kaspickým mořem. Malý Kavkaz je tvořen vícero hřbety s nepravidelným průběhem. Směrem na jihozápad přechází v Pontské hory, na jihu v Arménskou vysočinu a na jihovýchodě sousedí s pohořím Alborz, hranice mezi nimi není však jednoznačná a v různých pojetích se liší.[17][14]

Převážně vápencové pohoří Gagra v Abcházii na západním Kavkazu je známé mnoha krasovými jevy

Kavkaz je součástí alpinského pásu pohoří, sahajícího od severozápadní Afriky (Atlas) až po jihovýchodní Asii. Samotné pásmo Velkého Kavkazu je mohutnou asymetrickou megaantiklinálou zahrnující systém radiálních horských hřbetů a dolin. Vzniklo před zhruba 25 miliony let vzájemným tlakem eurasijské a arabské tektonické desky v průběhu Alpínského vrásnění. Jeho jádro je tvořeno starými rozlámanými krami krystalických a metamorfovaných hornin (žuly, ruly, svory), na něž pak nasedají mladší usazené horniny, například druhohorní vápence nebo třetihorní břidlice a flyše, vyzvednuté ze dna někdejšího oceánu Tethys. Svůj vliv zde měla též vulkanická činnost, která místy prorazila i silný krystalický příkrov a dala vzniknout vysokým vulkánům: vyhaslými sopkami jsou i vrcholy Elbrus či Kazbek. Velehorský reliéf byl dále tvarován pleistocenním zaledněním. Na vápencovém podloží, například v západní Gruzii, jsou významné krasové oblasti s mnoha jeskyněmi, ponornými řekami a dalšími krasovými jevy;[16] jeskyně Verjovkina a Voronija v pohoří Gagra jsou vůbec nejhlubšími jeskyněmi na světě.[18]

Jezero Sevan v Arménii ležící v nadmořské výšce 1900 m

Malý Kavkaz je původu převážně vulkanického, s pestrou geologickou stavbou tvořenou mladými lávovými vyvřelinami a paleogenními, místy i druhohorními sedimenty.[19][20] Celá oblast je doposud seismicky aktivní a dodnes ji sužují častá zemětřesení; nejničivější z těch nedávných v roce 1988 dosahovalo síly 6,8–7,2 stupně Richterovy škály a zcela zničilo arménské město Spitak; zahynulo při něm na 25 000 lidí.[21]

V horninových vrstvách Kavkazu a jeho okolí se nacházejí významná ložiska nerostných surovin, především ropy (pobřeží Kaspického moře, Předkavkazsko, Dagestán), zemního plynu a uhlí, v magmatických horninách jsou naleziště železných rud a barevných kovů, například mědi, molybdenu a manganu. Ke stavebním materiálům patří cementové břidlice těžené u Novorossijsku.[22]

Obydlené horské údolí ve střední Gruzii s kvetoucím pěnišníkem žlutým

Klima Kavkazu je dáno jeho zeměpisnou šířkou, výraznou longitudinální protažeností[p 1] a také polohou vůči okolním mořím a oceánům. Díky tomu tvoří Kavkaz výrazné rozhraní mezi subtropickým podnebím na jihu a kontinentálním temperátním podnebím na sever od pohoří. Vysoké hřebeny Kavkazu brání pronikání chladných vzduchových mas z ruského vnitrozemí, díky čemuž jsou zimní teploty v Zakavkazí mírnější, než je tomu v Předkavkazí. V létě není tento teplotní gradient tak výrazný. Teploty ovlivňuje také zmírňující efekt Černého, a v menší míře Kaspického moře. To znamená, že na západě pohoří jsou sezónní výkyvy teplot menší, zimy mírnější a léta chladnější než je tomu v centrálních částech Kavkazu nebo na jeho východě.[23]

Průměrná roční teplota se na Kavkazu dostává pod nulu v nadmořské výšce okolo 2500 m.[24][25] Nejchladnějším měsícem je leden, od nadmořských výšek 2700 – 2800 metrů pak únor.[26] Teplota bývá ovlivněná i lokálním reliéfem, například vysoko položené mezihorské kotliny Malého Kavkazu mají zimní teploty ovlivněny reliéfem příhodným pro vznik inverzí, a průměrné zimní teploty jsou tu až o několik stupňů níže než v obdobné nadmořské výšce na jižních svazích Velkého Kavkazu.[27] Podzim je na Kavkazu znatelně teplejší než jaro, zejména v jeho západní části, tento rozdíl klesá spolu se vzrůstající kontinentalitou směrem na východ.[28] Vysoké horské polohy jsou i v létě pověstné častými náhlými a dramatickými proměnami počasí.[29]

Křovinatá lesostep v Náhorním Karabachu

Kavkaz také tvoří „ostrov vlhkosti“ oproti okolním suchým oblastem.[30] Srážek rychle ubývá od západu k východu, přičemž nejvyšší roční srážkové úhrny, až 4500 mm, zaznamenávají návětrné svahy Západního Kavkazu a také nejzápadnější části Malého Kavkazu, svažující se do Kolchické nížiny a k Černému moři. Mezihorské kotliny ve srážkovém stínu okrajových pohoří (např. Dolní a Horní Svanetie, Rača) mají roční úhrny srážek již podstatně nižší (900–1600 mm), ač jsou stále v relativní blízkosti Černého moře.[31][28] Směrem na východ a do vnitrozemí pak srážek dále ubývá. V gruzínské části Východního Kavkazu padá již jen 900–1600 mm srážek ve výšce nad 2000 m a od 700–900 mm v mezihorských kotlinách.[31] Horské oblasti Malého Kavkazu mají úhrny srážek již jen od 400–600 mm do 1000 mm v nejvyšších oblastech Arménie.[28][25] Nejsuššími částmi Kavkazu pak jsou jeho podhorské svahy spadající do Kuro-Arakské nížiny, dále nejjižnější výběžky Malého Kavkazu (region Meghri), a také nejvýchodnější výspy Velkého Kavkazu při pobřeží Kaspického moře. Srážkové úhrny v těchto oblastech mohou dosahovat jen 200–250 mm ročně.[25] Stejně jako srážky, i sezónní sněhová pokrývka je na Kavkaze rozmístěna nerovnoměrně. Na Západním Kavkazu sněží více a sněhová pokrývka trvá delší období, než na Kavkaze Východním. Na Západním Kavkazu je sezónní počet dní se sněhovou pokrývkou kolem 135 ve výšce 1500 m, 182 ve výšce 2000 m a 222 ve výšce 2500 m. Na Východním Kavkazu je v těchto výškách trvání sněhové pokrývky jen kolem 110, 145 a 195 dní.[32] Bohaté sněhové srážky v kombinaci se strmými svahy zapříčiňuji časté laviny.[33] Výška sněžné čáry se k roku 1960 na Západním Kavkazu pohybovala kolem 3050 metrů, v Centrálním Kavkazu kolem 3350 metrů a v gruzínské části Východního Kavkazu kolem 3400 metrů nad mořem.[34]

Ledovec v Teberdinské přírodní rezervaci

Ledovcová řeka v centrálním Kavkazu

Ledovce na vrcholech Velkého Kavkazu jsou bohatou zdrojnicí vodních toků. Do Černého, resp. Azovského moře je pohoří odvodňováno řekami Rioni a Inguri pramenícími na jižní straně hřebene a řekou Kubáň ze severu; do Kaspického moře ústí severně od hřebene Kavkazu řeky Kuma, Těrek a Sulak. Rozvodím mezi severním a jižním odtokem řek je hlavní kavkazský hřeben. Území mezi Malým a Velkým Kavkazem patří do povodí řeky Kury a Malý Kavkaz pak jejímu největšímu přítoku jménem Araks. Většina řek Velkého Kavkazu a některé na Malém Kavkaze vstupuje do maxima svého průtoku na jaře, kdy začíná odtávat sníh a ledovce na horských hřebenech, a vysoké stavy si podržují i šest měsíců, tedy přes celé léto, kdy jsou krom toho podpořeny i dešťovými srážkami. Především na východním a středním Kavkaze se často vyskytují krátké bouřkové povodně. Značný spád horských řek byl využit při budování mnoha vodních elektráren.[22] Pro řeky Zakavkazska, s výjimkou těch, které vytékají ze samotného Velkého Kavkazu, je naopak charakteristické, že v zimě zamrzají, na jaře se rozvodňují a v létě jsou extrémně mělké a někdy dokonce vysychají. Mnoho toků si dosud ponechalo svůj přirozený divočící režim s volným modelováním koryta.[35]

Jezer je na Kavkazu kolem 2000 a jsou různého původu – tektonická, krasová, vulkanická i ledovcová (morénová či karová). Zdaleka největší je Sevanské jezero (1262 km²) na rozhraní Malého Kavkazu a Arménské vysočiny; z dalších lze jmenovat jezero Karcachi o rozloze 26,3 km² s významnou ptačí lokalitou, sesuvové jezero Amtkel, ledovcové pleso Rica, jezero Tabackuri sopečného původu nebo hořkoslané Tambukanské jezero s bahenními lázněmi Jessentuki. Bohaté jsou na Kavkaze zásoby podzemních vod a vyvěrá zde množství minerálních pramenů, ať už teplých, či (častěji) studených, které jsou často využívány k lázeňským účelům: v Kavkazské lázeňské oblasti na ruské straně se nacházejí letoviska jako Pjatigorsk, Kislovodsk, Miněralnyje vody a další. Proslulým lázeňským městem je také Suchumi v Abcházii.[16]

Pohled na Elbrus z jihu

Vrcholová partie Kazbeku s ledovcovým splazem

Dvojvrchol Ušba

Uvedené tabulky obsahují 15 nejvyšších vrcholů Velkého Kavkazu, z nichž všechny leží v jeho centrální části, a také další (nikoli veškeré) vrcholy nižší nadmořské výšky. Údaje o nadmořské výšce byly převzaty z databáze PeakBagger.[15] Údaje u některých vrcholů se však v různých zdrojích liší, a to někdy i o desítky metrů. Zařazení tří nejvyšších vrcholů Malého Kavkazu je taktéž nejednoznačné.[45][46]

Krajina Svanetie s hlavním kavkazským hřebenem

Šahdag ve východním Kavkazu

Malý Kavkaz

Didi Abuli v Malém Kavkazu

Vrchol	Nadmořská výška (m)	Území státu / země
Aragac [p 2]	4 090	Arménie
Kapydžik (Kapudzhukh Lerr)[p 2]	3 905	Arménie / Ázerbájdžán
Gazangeldag[p 2]	3 829	Arménie / Ázerbájdžán
Gjamyš	3 724	Ázerbájdžán, (Ázerbájdžán / Náhorní Karabach)
Didi Abuli	3 301	Gruzie

Gruzínská vojenská cesta ve středním Kavkazu

Přes hlavní hřeben Velkého Kavkazu prochází pouze několik málo komunikací mezi Ruskem a Gruzií, jinak je pohoří neprostupnou bariérou. Z nich pouze dvě jsou využitelné pro mezinárodní dopravu: Gruzínská vojenská cesta přes Křížový průsmyk (2 384 m) vede z Vladikavkazu do Tbilisi a Transkavkazská magistrála mezi Severní a Jižní Osetií ve výšce 1 200 m prochází 3,6 km dlouhým Rokským tunelem v blízkosti Rokského průsmyku. Další dvě mezinárodní trasy pohoří obcházejí po pobřeží Černého a Kaspického moře.[48] Další komunikace přes vysokohorské průsmyky jsou pouze vojenské nebo dopravně zcela marginální: Osetská vojenská silnice prochází přes Mamisonský průsmyk (2 829 m) a spojuje Alagir s Kutaisi v západní Gruzii, Kluchorský průsmyk (2 781 m) umožňuje přechod do strategicky důležitého Kodorského údolí ve východní Abcházii a Kodorský průsmyk (2 365 m) je spojnicí mezi Dagestánem a východní Gruzií. Železnice přes hlavní hřeben Velkého Kavkazu nevedou. Malý Kavkaz je oproti tomu mnohem schůdnější, s rozvinutou dopravní sítí. Dolní toky některých větších řek jsou splavné.[49]

Franz Roubaud: Čerkessští jezdci u řeky, olejomalba, 1928

V antickém světě představovalo pohoří Kavkazu východní konec světa; právě zde byl dle pověstí ke skále za trest připoután Prométheus, do bájné Kolchidy pod kavkazskými horami směřovala výprava Argonautů za zlatým rounem. Zeměpisné představy o pohoří byly rozšířeny a korigovány s výboji Alexandra Velikého. Po dlouhá staletí tvořila obtížně překonatelná hradba Velkého Kavkazu přirozenou hranici mezi Perskou říší a sarmatskými kmeny, později mezi Osmanskou říší, Persií a rozpínajícím se Ruským impériem. To kavkazský prostor postupně ovládlo po sérii válek v 18. až 19. století. V obou světových válkách procházela Kavkazem válečná fronta a odehrávaly se zde tuhé boje.[50] Po rozpadu Sovětského svazu se území stalo nestabilní zónou, se státními hranicemi nerespektujícími etnické rozložení obyvatelstva a z toho plynoucí řadou válečných konfliktů, hlavně v Čečensku, Abcházii, Jižní Osetii a Náhorním Karabachu. Členité pohoří je domovem více než 50 národností z různých jazykových a etnických skupin (kavkazských, indoevropských, semitských, turkických aj.), mluvících navzájem často zcela nepříbuznými jazyky s několika vlastními písmy a vyznávajících několik různých náboženství; kromě křesťanského pravoslaví a sunnitského i šíitského islámu jsou zde též dosud živé pozůstatky původního pohanství nebo místní synkretické kulty jako například džvarismus.[51][52][48][37]

Klášter Džvari v Gruzii

Cestovní ruch na Kavkaze je do jisté míry limitován složitými geopolitickými poměry a nestabilní bezpečnostní situací v regionu. Pohoří nicméně patří k atraktivním cílům vysokohorské turistiky a horolezectví (například masivy Elbrusu a Kazbeku nebo technicky složitá stěna Ušby).[53] Přes léto vysoké vodní stavy ledovcových řek lákají vodáky. Hlavními středisky zimních sportů jsou Krasnaja Poljana a Dombai v Rusku, gruzinské Gudauri a Bakuriani nebo ázerbajdžánský Šachdag. Vyhledávány jsou též výše zmiňované lázně.[54] Mezi památky UNESCO přímo v horském masivu Kavkazu patří kulturní region Horní Svanetie, památné město Mccheta v Gruzii, klášterní komplex Haghpat v Arménii nebo Qobustanská archeologická rezervace v Ázerbájdžánu s prehistorickými skalními rytinami.[55] Na pobřeží Kaspického moře pod východním úpatím Kavkazu, v Gobustánu, se nacházejí největší bahenní sopky na světě.[56]