Fjodor Ivanovič Šaljapin

Fjodor Šaljapin pocházel z chudých poměrů. V mládí se sice naučil několik praktických řemesel, nicméně od 12 let hrál ochotnicky divadlo a zpíval i v kostele. Již v 17 letech se vydal na uměleckou dráhu kočovného herce, tanečníka a zpěváka, jako potulný komediant cestoval po celém Rusku.

Díky svému krásně barevnému, zvučnému a znělému hlasu v basové poloze se brzy prosadil i na poli operním. První velká změna nastala v Tiflisu, kde se mu pedagogicky věnoval operní pěvec Dimitrij Usatov, pod jeho vedením a díky jeho přičinění se stal sólistou tamějšího tiflíského divadla. V roce 1893 odejel vystupovat do Moskvy a posléze roce 1894 i do Petrohradu, kde byl od roku 1895 členem tamního Marijinského divadla. V roce 1896 byl povolán J. Mamontovem nazpět do Moskvy, kde se později započala jeho světová umělecká kariéra.

F. I. Šaljapin

Záhy si získal nejen ruskou, ale světovou pozornost a věhlas. V roce 1899 vystoupil poprvé v moskevské Carské opeře a od té doby vystupoval na všech největších ruských operních scénách. V roce 1901 zpíval poprvé v milánské La Scale a od té doby vystupoval po celé Evropě prakticky každý rok, jeho popularita i známost stále stoupala zejména s počátečním rychlým rozvojem gramofonového průmyslu a později i rozhlasového vysílání.

V roce 1901 se poprvé setkal se spisovatelem Maximem Gorkým, se kterým se velice brzy důvěrně spřátelil na celý život. To vyvolalo velkou nevoli i nedůvěru u tehdejších carských úřadů, neboť Maxim Gorkij byl tehdy úřady celkem právem pokládán za socialistu a revolucionáře.

V ruském revolučním roce 1905 si carské úřady znepřátelil ještě více, těsně před tehdejšími revolučními událostmi vystoupil v Kyjevě zdarma na velkém koncertě pro dělníky, což jej zařadilo mezi potenciální buřiče a možné "revolucionáře".

V létě 1914, když vypukla první světová válka, zrovna cestoval po západní Evropě a nalézal se v té době ve Francii nedaleko od Paříže. Přesto, že dostal mnoho nabídek aby v západní Evropě zůstal natrvalo, odjel do Londýna a vrátil se nazpět do Ruska. Během války založil dva lazarety z vlastních prostředků. Prakticky po celou dobu první světové války pak vystupoval v petrohradském Mariinském divadle. Po únorovém státním převratu v roce 1917 se stal i jeho uměleckým ředitelem.

V roce 1921 se vydal na velké světové pěvecké turné, původně se záměrem aby propagoval ruskou hudbu a nové sovětské umění. Z tohoto dlouhého zahraničního turné se již domů do Ruska nikdy nevrátil, nejen z finančních a ekonomických důvodů, ale patrně i z důvodů ideově-politických. Zemřel v roce 1938 v Paříži, kdy byl i pochován. Jeho tělesné ostatky byly později (v roce 1984) převezeny do Moskvy na Novoděvičí hřbitov.

V letech 1901 až 1936 nahrál velké množství gramofonových nahrávek, do dnešních dob je jich známo okolo 120. Přednesl na nich nejen všechen klasický repertoár, např. z oper Ivan Susanin (Michail Ivanovič Glinka), Boris Godunov (M. P. Musorgskij), Ivan Hrozný (Nikolaj Rimskij-Korsakov), z dalších rolí: Mefistofeles (Arrigo Boito), Don Basilio a Lazebník sevillský (Gioacchino Rossini). Kromě operního repertoáru ale rád zpíval také ruské lidové písně. Dokázal prý dobře zazpívat i výše položené populární písně. Spolu s Enricem Carusem byl na počátku 20. století jedním z nejznámějších, nejvýznamnějších i nejpopulárnějších světových operních pěvců.

Šaljapin se umělecky zapsal zejména svými uměleckými požadavky. Bylo o něm známo, že u něj hraje velkou roli zejména naprostá autenticita scény. Měl-li sedět ve scéně na koni, neexistovalo, že by šlo pouze o vycpanou atrapu, ale naopak požadoval vždy koně živého. Na něm pak téměř vítězoslavně přijel na jeviště.^{[kde?][zdroj?]}

V letech 1930 a 1934 vystupoval i v Praze v Národním divadle[1], do Československa zajížděl pravidelně jakožto lázeňský host, neboť si oblíbil zejména Mariánské Lázně.[2][3]

• Stránky z mého života. [s.l.]: Svět sovětů, 1958. 182 s. Překlad Jaroslav Piskáček
• Maska a duše: můj život. [s.l.]: H+H, 2007. 278 s. Překlad Milan Dvořák

• 
  Fjodor Ivanovič Šaljapin (1893)
• 
  Fjodor Ivanovič Šaljapin (1898)
• 
  Fjodor Ivanovič Šaljapin (1937–1938)
• 
  Zleva: F. I. Šaljapin a Sergej Rachmaninov
• 
  Zleva: Vladimir Vasiljevič Stasov, F. I. Šaljapin a Alexandr Glazunov
• 
  Zleva: F. I. Šaljapin (sedí) a ruský spisovatel Alexandr Kuprin

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Fjodor Ivanovič Šaljapin na Wikimedia Commons
• Stránky Českého rozhlasu Brno – Ecce Homo – Fjodor Ivanovič Šaljapin
• Městská knihovna v Praze
• Vysilání “Šaljapiniana” (cyklus M. Malkova “Kolekce vzácných desek” – rusky jazyk).