Nobelova cena za mír

Barack Obama a Aun Schan Su Ťij

Nobelova cena míru je nepochybně nejkontroverznější z rodiny Nobelových cen a okolo jejího udílení se často rozpoutávají zuřivé debaty. Kromě sporů o zásluhách nominovaných a oceněných osobností, které jsou běžné u všech ostatních cen, se zde vyskytlo několik případů, kdy ocenění některých konkrétních osob nebo organizací vyvolalo morální pobouření v širší veřejnosti. Asi největší bouře propukly v roce 1994 po ocenění Jásira Arafata, palestinského politika, podezřelého ze spolupráce s teroristy, kdy na protest proti tomuto odstoupila celá třetina členů výboru, který ceny uděluje. Své odpůrce měl i v roce 1973 americký poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger za diplomatické jednání ve válce ve Vietnamu (zvlášť po odtajnění Pentagon Papers). Vlažné přijetí se v roce 2009 dostalo Baracku Obamovi, kdy i hlavní média diskutovala o výsledcích, které za sebou americký prezident měl v době, kdy cenu obdržel. Na začátku února 2012 členové výboru pro udělování ceny za mír čelí obvinění z nedržení se výběrových kritérií pro výběr kandidátů z roku 2009.[6] Nositelka Nobelovy ceny za mír Aun Schan Su Ťij, která je od roku 2015 neoficiální šéfkou vlády Myanmaru, byla obviněna ze spoluviny na genocidě muslimské menšiny Rohingyů.[7]

Země, do kterých putovala Nobelova cena míru nejčastěji:

1. Spojené státy americké – 26
2. Spojené království – 14
3. Švýcarsko – 13
4. Francie – 9
5. Švédsko, Belgie – 5
6. Německo – 4
7. Izrael, Jihoafrická republika – 3