Židovská autonomní oblast

V roce 1928 vznikl Židovský národní okruh[3]. Byl to výsledek Leninovy politiky, kdy měl mít každý národ na území SSSR svoji vlastní autonomní socialistickou jednotku. Protože v Sovětském svazu žili také Židé, kteří byli hluboce věřící, bylo rozhodnuto, že se vytvoří něco jako Sovětský Sión, místo, kde bude vybudován socialistický židovský svět. Náboženské cítění měla nahradit proletářská literatura a víra v komunismus. Za jazyk nové autonomní republiky byl zvolen jidiš, hebrejština byla zavržena z náboženských důvodů.

Židovský národní okruh se měl stát za Stalinovy vlády protikladem k nově vytvářenému židovskému státu v Palestině. Propaganda ukazovala okolí Birobidžanu jako nový ráj. Bylo to tak účinné, že oblast byla osídlena nejen Židy ze Sovětského svazu, ale dokonce i některými ze zahraničí.

Projekt však ztroskotal již na svém začátku. Jedním z cílů, který byl při založení oblasti vytyčen, bylo také zlepšit osídlenost území na Dálném východě, zvláště pak u hranice s Čínou. Např. v roce 1928 bylo židovské osídlení téměř mizivé. Židé ze svazových republik SSSR (z Ruska, Ukrajiny a Běloruska) měli své kořeny tam a nechápali, proč se mají stěhovat přes půl zeměkoule na Dálný východ. Navrhli proto, aby tato autonomní republika vznikla na Krymu či na Ukrajině. Protože tam však panovaly antisemitské tendence, plán byl smeten ze stolu. Navíc si Ukrajinci, Rusové ani krymští Tataři nedokázali připustit, že by přišli o část svého území.

I přes veškeré obtíže Židé na přelomu 20. a 30. let do Birobidžanu přišli a dne 7. května 1934 zřídila sovětská vláda Židovskou autonomní oblast. Tehdejší Národní okruh se stal autonomní oblastí a byla spuštěna masivní propagandistická kampaň, jejímž cílem bylo do oblasti přilákat ještě více Židů ze západu země. Ta kombinovala socialismus a sionismus tak, že nový kraj popisovala jako bezvadný svět. Byly založeny noviny Birobidžanská hvězda (Birobidžaner Štern – Биробиджанер Штерн – בירובידזשאנער שטערן). Rusové se však pokoušeli přistěhovalé Židy postupně asimilovat, např. tím, že místo hebrejské abecedy pro jidiš začali používat cyrilici.

Židovský sedmiramenný svícen menora před nádražím v Birobidžanu

Celý plán „nového Siónu“ začal skomírat v polovině 30. let, když si Stalin začal myslet, že ho začínají přistěhovalci ohrožovat. Uzavřel školy vyučující v jidiš. Po válce se celý projekt sesypal úplně. Posledním oživením byla idea celou oblast vyhradit pro židovské uprchlíky z Evropy. V té době zde žilo také Židů nejvíce – až třetina veškerého obyvatelstva.

Po pádu Sovětského svazu v roce 1991 velká část Židů emigrovala do Německa a do Izraele[3]. Přesto však zde znovu existuji školy vyučující v jidiš, rádio vysílající v tomto jazyce a Birobidžanská hvězda opět vychází.

Oblast sousedí s Chabarovským krajem na severu a Amurskou oblastí na západě; jinak je obklopena Čínou. Sever a severozápad oblasti zasahuje pohoří Bureinskij chrebet, jižní hranici tvoří řeka Amur u níž se nacházejí rozsáhlé bažiny.

Podnebí je monzunové, s horkými léty a studenými, větrnými a suchými zimami. Průměrné zimní teploty jsou v rozsahu −21 °C až −26 °C, letní v rozsahu od 18 °C do 21 °C. Úhrn ročních srážek činí 500 až 800 mm.

Oblast se nachází ve vladivostocké časové zóně UTC+10, která je oproti moskevskému času předsunuta o 7 hodin. Místní střední sluneční čas se oproti úřednímu času předbíhá zhruba o 2 hodiny.

Na konci 40. let žilo v oblasti 46 000–50 000 židů, tedy přibližně 25 % populace,[4] ale z důvodu emigrace a asimilace jejich počet klesl na pouhé 1,0 % v současnosti.[5]

Původními obyvateli této oblasti byli Evenkové a Nanajci, kteří se udrželi do současnosti. Majoritními skupinami jsou Rusové (92,7 %) a Ukrajinci (2,8 %). Celkem zde žije na 95 různých etnických skupin.

Kromě hlavního města Birobidžanu v oblasti má status města pouze jediné – Oblučje (9 379 obyv. v roce 2010) a nejsou zde žádná sídla nad 10 tis. obyvatel.

Oblast má značné zásoby surovin především černého uhlí a grafitu, ale je zaznamenána pouze těžba zlata. Z průmyslu je významnější potravinářství, které navazuje na rozvinuté zemědělství. Oblast má status zvláštní ekonomické zóny.[6]

V oblasti je rozvinutá dopravní síť, jejíž tepnou je Transsibiřská magistrála, ze které vedou odbočky na sever k Bajkalsko-amurské magistrále a na jih k čínské hranici.