Islám

Expanze islámského chalífátu v letech 622–750

Počátky islámu jsou spojeny s působením arabského proroka Mohameda († 632) na Arabském poloostrově. Klíčová událost je tzv. hidžra roku 622, kdy Mohamed se svými přívrženci přesídlil z Mekky do Medíny. Islám se do počátku 8. století rychle rozšířil do velké části Středomoří díky islámské expanzi, vojenských výbojů arabských vyznavačů islámu. V čele ummy, obce muslimů, po smrti Mohameda stanuli chalífové, kteří byli zprvu voleni. Již zde došlo k rozkolu islámu na přívržence chalífů pokrevně spřízněných s prorokem (šíité) a většinové sunnity. Později v čele chalífátu stanuli členové rodu Umajjovců (661–750) sídlící v Damašku a Abbásovců (750–1258), kteří přesídlili do Bagdádu. Odstředivé tendence v rámci rozsáhlé islámské oblasti se také projevily například vyhlášením samostatného córdobského chalífátu na Pyrenejském poloostrově nebo chalífátu fátimovského v severní Africe (Maghreb). Do uspořádání muslimského světa dále v 11. století zasáhl turkický rod Seldžuků, kteří prosadili nejvyššího světského panovníka, sultána (obdobu křesťanského císaře), zatímco pravomoci chalífy byly omezeny na oblast duchovní.

V původně jednotné obci věřících však již v polovině 7. století nastal rozkol v otázce nástupnictví, v pojetí nejvyšší nábožensko-politické hodnosti imáma a chalífy. Většina, později nazvaná sunnité (sunna), uznává právní moci volby prvních čtyř chalífů (Abú Bakra, Umara, Uthmána a Alího) i další vývoj za Umajjovců a Abbásovců. Podle nich má v čele obce stát chalífa volený předními muži z řad mekkánského vládnoucího rodu Kurajšá. Proti nim se postavili stoupenci Alího, arabsky nazývaný ší'at Alí – strana Alího (ší'a), podle kterých funkce imáma přísluší pouze prorokově rodině. Třetí frakci stanovila cháridža, která tvrdí, že imámem má být zvolen vždy nejzbožnější muslim bez ohledu na původ. Dnes tvoří sunnité asi 90% všech muslimů, ší'iti (včetně různých odnoží) asi 10% a cháridžovci tvoří pouze několik menších enkláv.[8]

Sahíh al-Bucharí, jedna ze šesti sunnitských knih (Hadísů).

Po základním schizmatickém rozkolu obce věřících v otázce nástupnictví se za sunnity považovali všichni, kteří nesdíleli názor, že vedení obce by mělo zůstat v rukou přímých potomků Mohameda v rodové linii jeho zetě Alího a jeho manželky Fatimy, na nichž podle ší'y prochází Prorokovo božské posvěcení. Sunnité z principu obhajovali zachování nástupnictví v rodě Kurajšá a v roce 661 přijali jako fakt uchvácení politické moci rodem Umajjovců. Sunna se vyvinula v teologicko-ideologický model v odborné literatuře, nazývaný také islámská ortodoxie. Sunna tvoří konformistický státotvorný a zákonodárný proud v islámu, převažující na většině území Dár al-islám; je hlavním nepřítelem opozičních disidentských proudů a nežádoucích jevů.[9]

Jedná se o druhý nejvýznamnější směr v islámu. Už během vlády třetího chalífy Uthmána (644-656) se jako reakce na jeho slabost a neúměrný vzestup členů jeho Umajjovského rodu ozývaly hlasy volající po nápravě a uplatnění práv členy Prorokovy rodiny. Vražda Uthmána byla prvním velkým otřesem obce, který spory dále vyhrotil. Alí nedokázal využít příznivé situace a podlehl rozhodnosti pozdějšího Umajjovského chalífy Muawíje, nakonec zemřel rukou stoupence cháridža. Také jeho synové Hasan a Husajn byli odstraněni, jeden úplatky, druhý vraždou. Postavení ší'y však obecně zůstalo poznamenáno okolnostmi počátku hnutí. Mocenskou i početní převahu získala sunna. Ší'a se většinou rozvíjela bez opory státní moci a byla ve všech svých odnožích považována za schizmatickou, heretickou a nežádoucí. Její vyznavači byli pronásledováni, což ještě více upevňuje víru ve vlastní pravdu a vedlo k pěstování odolnosti vůči všem protivenstvím, někdy ke specifickým formám boje, jindy k pasivitě. Také má několik odnoží, které se utvářely po odklonu od většinového směru.[10]

Ti, kteří opustili Alího tábor po bitvě u Siffínu (657) a dali tak podnět k označení svého hnutí. Vyjadřovali nespokojenost s očividně světskou povahou, kterou nabyl boj o moc v muslimské obci. Vůdce obce, imám, má podle jejich názoru být volen výhradně podle náboženských a morálních stránek bez ohledu na původ. Pokud si neplní své povinnosti, má být sesazen. Jejich hnutí přitažlivé pro utlačované společenské vrstvy se sice početně rozšířilo, ale v prvních stoletích prošlo řadou krvavých srážek a rozštěpilo se do několika sekt, které pak v dalších stoletích hrály spíše okrajovou roli.[11]

Tamerlán vítězí v bitvě o Dillí. Při jeho výbojích a válkách proti nevěřícím zahynuly miliony lidí.

Maurští poddaní krále Jakuba I. Aragonského. Potomci Maurů Moriskové byli vyhnáni ze Španělska na počátku 17. století

V období od 11. do 15. století se islámský svět již nevyznačoval expanzivní dynamikou a formovaly jej rozhodujícím způsobem nearabské vlivy. V západním Středomoří po rozpadu Córdobského chalífátu to bylo postupné dobývání Pyrenejského poloostrova křesťanskými vojsky (jimi nazývaná reconquista, znovudobývání), kterému nezabránilo ani sjednocení oblasti pod vládou berberských Almorávidů a Almohadů. V Egyptě, Sýrii a přilehlých oblastech po Fátimovcích převzal vládu kurdský Saladin, zakladatel dynastie Ajjúbovců, které v polovině 13. století vystřídal Mamlúcký sultanát s vládci z kasty elitních otroků. Do vývoje východního Středomoří také zasáhly křížové výpravy, dvě století trvající snaha křesťanských vojsk o získání území Svaté země. V severovýchodní oblasti islámského světa hráli nejvýznamnější roli turkičtí vládci. Do konce 12. století to byla Seldžucká říše, která mimo jiné expandovala na úkor Byzantské říše, dočasně také například východněji položená Chórezmská říše. Od konce 13. století se zde začali prosazovat Osmané, kteří expandovali až na Balkán a roku 1453 dobyli Konstantinopol, čímž nejen zanikla Byzantská říše, ale také se islám rozšířil na práh Evropy a západokřesťanského světa. Do této oblasti také dočasně, ale velmi výrazně zasáhly výboje mongolských dobyvatelů, zejména Čingischán, který vyvrátil Chórezmskou říši a islám vyznávající Tamerlán, který na začátku 15. století dočasně oslabil Osmanskou říši.

V období od 16. století se rozsáhlé islámské oblasti dostaly pod správu velkých říší. V oblasti východního Středomoří to byla osmanská říše, v oblasti Persie říše Safíovských šáhů a na indickém subkontinentu Mughalská říše. Později se některé oblasti dostávaly pod správu koloniálních mocností včetně oblasti Blízkého východu po rozpadu osmanské říše po první světové válce.

Věřící při modlitbě v Somálsku

Ve 20. století počet muslimů stoupl z 200 milionů v roce 1900 na 551 milionů v roce 1970.[12] Na počátku 21. století populace muslimů dosáhla přibližně 1,6 miliardy. Demografická studie agentury Pew Research Center předpovídá, že v roce 2050 vzroste počet muslimů na 2,8 miliardy a budou tvořit přibližně 1/3 světové populace.[13]

Islám je nejrychleji rostoucím náboženstvím v Evropě a muslimové tvoří okolo 25 % obyvatel v Marseille, v Rotterdamu[14] nebo v Bruselu.[15]

Islámská teologie a právní systém byly přepracovány hlavně v 8.-12. století. Ústředním teologickým pojmem je jednota boží (tauhíd), nejtěžším hříchem a herezí je přidružovat k Bohu jiná božstva nebo objekty náboženské úcty (širk), odpadlictví od víry (irtidád), úmyslné rozvracení obce a státu (Fitna), cizoložství (Zina) a krádež nad stanovené minimum. V otázkách jedinosti Boha je normativní klasický islám striktní. Odmítá dualismus nebo prvky gnóze, křesťanské učení o Trojici i Ježíšově synovstí Božím; uctívá ho pouze jako významného proroka syna panenské matky Marjam a tvůrce zázraků. Nezná ani instituci církve a kněžstva. Za organizační formu pokládá stát. Duchovenstvo představují náboženští vzdělanci (Ulam), hlavně vykladači a tvůrci práva (fukahá).[8]

Hlavní věroučné spory vyvolal v 9. století racionalistický teologický proud mu'tazila. Ortodoxní řešení prosadil v 10. stol. al-Aš'arí, "středovou" polohu sunnitského islámu teoreticky dotvořil Al-Ghazálí, který smířil nepružné a rigidní myšlenky ortodoxie s racionalitou a umírněnými postuláty mystiky. Oživení islámské teologie a právního myšlení přinesl od konce 19. století islámský reformismus (al-Afghan, Abduh, Rida), na který navazují různé proudy islámského modernismu a fundamentalismu.[8]

Šaría v různých zemích

     Země s muslimskou komunitou, kde však šaría nemá vliv na soudnictví.

     Právní systém je sekulární, šaría se však používá ve věcech osobního statusu.

     Plně se uplatňuje šaría (jak ve věcech osobního statusu, tak v trestním řízení).

     Různě v různých částech země.

(Osobní status zahrnuje manželství, rozvod, dědictví, péči o děti a pod.)

Náboženské právo – Šaría – ztělesňuje ve struktuře islámu souhrn Božského pořádku přikázaného lidstvu, neproměnný morální Zákon. Charakterizuje islám ještě výrazněji než soustava dogmatické teologie. Muslimští učenci označují někdy své náboženství za jednotu dogmata (aqída), práva (šaría) a kultury (Hadar). Právní systém přitom fakticky zahrnuje i celou dogmatiku do zákonné povinnosti víry, prvního z pěti pilířů. Obsahuje celou oblast vztahů člověka k Bohu (ibádát) i k druhým lidem (mu'ámalát) a prostupuje celý způsob života. V podrobných rozpracovaných právníkách se šaría zároveň stává vyčerpávající soustavou zákonů a kvalifikací vztahů a činů i východiskem pro morální filozofii.[17]

Vědní obor islámského práva (usúl al-fiqh) se zabývá prameny práva a metodami, kterým se z těchto pramenů odvozují právní normy. Pojmem fiqh označujeme znalost konkrétních norem, resp. masu práva získanou z pramenů na základě metod nalézání a odvozování norem. Fiqh je tedy produktem usúl. K pramenům islámského práva je řazen Korán, hadísy (resp. Sunna) a idžmá, podle školy či autora pak další prameny jako předchozí zjevené práva, názory resp. Fatwy druhů Prorokových, veřejný zájem (maslaha ) a další.[18]

K tvorbě právních norem se používají spekulativní metodické postupy (analogie, konsensus). Patřily sem i další postupy jako dočasné využití staroarabského zvykového práva (adát) nebo právní normy Byzance či Persie. Méně známou metodou byla tzv. amelioracie (sitihsán, istisláh) – reforma či vylepšení předchozí právní normy, jejímž cílem bylo zajistit princip obecného blaha (al-maslaha al-'ámma). Obecním metodologickým postupem zahrnujícím všechny výše zmíněné postupy byl princip idžtihád – právo samostatného úsudku a volné interpretace jevů s přihlédnutím k základním textům.[19]

Islámské právo je souborem Bohem zjevených pravidel, které musí zbožný muslim dodržovat, má-li řádně plnit své náboženské povinnosti. Svou platnost a legitimitu šaría odvozuje od svého božského původu – je manifestací vůle Všemohoucího, nezávisí na autoritě jakéhokoli pozemského zákonodárce nebo jednotlivce. Islámské právo je stejně jako Korán nestvořené.[20]

Jako zvláštní druh se vyděluje trestní právo (uqúbát), které vypočítává zakázané resp. nevhodné činy a za překračování zákazů stanoví systematicky rozpracovaný soubor trestů. Lidské skutky se v šaríi dělí na pět kategorií: povinnosti (fard, farid), činy bohulibé (mandúb, mustahabb), činy indeferentní (mubáh), činy Bohu odporné (makruh) a zakázané (harám).[21]

Mešita al-Azhar v Káhiře je nejvyšší teologickou autoritou v Egyptě

V západním pojetí je právo projevem vůle zákonodárce (panovník, lid, volení zástupci lidu). Právo je zde závislé na historickém vývoji, měnících se potřebách a přáních společnosti. Také morální a etické normy umísťované do právního řádu podléhají změnám etického a morálního povědomí společnosti. Právo je možné přizpůsobovat a měnit podle vůle zákonodárce a rozhodující pro tvorbu nebo formulování norem není absolutní „správnost“, ale dobové představy zákonodárce o tom, co je správné a hlavně vhodné a výhodné pro společnost.[22]

Oproti tomu bylo islámské Boží právo podle islámské věrouky dané člověku jednou provždy – společnost se sama musí přizpůsobit právu, spíše než aby vytvářela své vlastní zákony jako odpověď na stále se měnící problémy běžného života. Islámská právní teorie uznává, že Boží zjevení nebylo sesláno v zcela přístupné, srozumitelné a systematizované formě a bylo třeba vyvinout úsilí islámských právníků, aby byl získán a formulován plný rozsah práva na základě jím uznaných pramenů a aby mohlo být toto právo v praxi použito. Toto úsilí však nesměřovalo k vytvoření nových právních norem, ale jakoby k objevení, pochopení a formulaci práva, které již existuje.[22]

Pojem islámského práva je abstrakce. Neexistuje obecné islámské právo. Tento pojem se inherentně může dost výrazně lišit podle toho, zda jde o právo sunnitské nebo šíitské, a pokud jde o převládající právo sunnitské, najdeme rozdílné názory nejen mezi jednotlivými právními školami, ale rozdílné názory na řešení některých otázek existují i v rámci těchto škol.[23]

Muslimové usilují o to, aby islámské právo upravovalo vztahy mezi všemi, kteří se hlásí k islámu, bez ohledu na to, na území jakého státu žijí. Islámské právo jako právo určité náboženské skupiny tedy vychází z principu personality, vztahuje se na všechny muslimy a v celém rozsahu pouze na ně. Pokud jsou islámské moci podřízení i nemuslimové, hlavně křesťané a židé, vztahují se na ně buď zvláštní normy, např. předpisy upravující placení daně z hlavy (džizja) nebo daně z půdy (charadž) namísto náboženské daně (zakát) závazné pro muslimy nebo jsou podřízeni jurisdikci vlastních, tj. rabínských nebo církevních tribunálů, hlavně v oblasti soukromého práva. Úsilí dnešních islámských radikálů plošně zavádět islámské právo na územním principu s platností pro všechny obyvatele tam žijících, na místo obecně platného práva je inovace ovlivněná – i když to zní paradoxně – právními systémy moderního, územně vymezeného státu s jednotnou legislativou pro všechny občany, tedy v islámu koncepcí nepůvodní, nehistorickou a klasickému islámskému právu cizí.[24]

Hlavní islamské právní školy

V sunnitském islámu se do současnosti uchovaly čtyři právní směry (mazhaby): hanífovský, málikovský, šáfi'ovský a hanbalovský. Ší'iti mají vlastní právní systém, který je postaven na vlastních textech prorocké tradice (achbár), někdy se označuje podle 6. imáma jako dža'farovský.[8]

V sunnitském islámu představují čtyři zmíněné mazhaby již několik století obecným konsensem přijímanou pluralitu pravd v rámci jediné ortodoxie. Rozdíly mezi jednotlivými školami a nejednotnost názorů uvnitř jednotlivých škol mají původ jednak v uplatňování svobodného úsudku jednotlivých učenců, dále v místním zvykovém právu a lokálních právních tradicích a doktrínách, významné jsou i rozdílné metody práce s právními prameny resp. názory na to, co pramenem práva je, co není a jaká je hierarchie těchto pramenů.[25]

Hanífovský mazhab převládal v oblastech, které byly součástí Osmanské říše a v Indii, málikovská škola je dominantní v severní Africe a saharské oblasti, Střední Asii a na Kavkaze, šáfi'ovský mazhab se ujal hlavně v Egyptě a některých oblastech Arabského poloostrova, hlavně však v Malajsii, Indonésii a na Filipínách, hanbalovský (nejpřísnější) mazhab se ve středověku neprosadil, ale byl reinterpretován a oživen Ibn Tajmíjem a stal se inspirací pro legislativu wahhábistů na arabském poloostrově.[26]

Nové přístupy k právu přinesl pod tlakem evropského osvícenství a kolonialismu až reformismus v 19. století. V 20. století se rozvinuly rozhořčené diskuse o povaze šaríi, její místa v moderní době a míře její reinterpretace. Do těchto diskusí se zapojovaly jednak konzervativnější kruhy Ulam, jednak kazatelé a aktivisté fundamentalistických struktur, kteří zpravidla požadují zavedení "původní šaríi" (aš-šaría al-Asilů) o to urputněji, oč méně jsou kompetentní ji rozvíjet. Pro fundamentalisty se jedná o základní požadavek bez ohledu na odlišnosti vyplývající z teritoriálních nebo kulturních specifik.[27]

Modlící se muslimové v Bahrajnu

Zásadní význam má pět povinností, které muslimské učení souhrnně označuje za pět sloupů nebo pilířů náboženství (arkán ad-dín). V souladu s tradicí se dodnes pokládají za nejpodstatnější znaky příslušnosti k islámu[28].

1. vyznání víry (šaháda) – víra v jedinost Boží a božské poslání Mohameda
2. modlitba (salát, per. namáz) – pětkrát denně s směrem k Mekce
3. předepsaná almužna (zakát, sadaka) – 2,5 % čistých ročních zisků ve prospěch nižších sociálních vrstev; později se z něho stala náboženská daň, pak tyto prostředky bylo možno použít nejen charitativně, ale i k zajištění chodu muslimské obce, dokonce i k financování válek
4. půst v měsíci ramadán (saum, sawm) – v měsíci Ramadánu od úsvitu do soumraku
5. pouť do Mekky (hadždž) – jednou za život, umožňuje-li to finanční situace a zdravotní stav muslima

V právnických knihách se celý okruh ibádát zpravidla přebírá hned na počátku a jednotlivým "pilířovým" povinnostem jsou věnovány samostatné rozsáhlé kapitoly. Namísto obsahu víry, který je předmětem teologie, právní kompedie však rozebírají zpravidla nejdříve pojem rituální čistoty Tahar. Dále následují salát, zakát, saum a hadždž. Navíc se do tohoto souboru často připojuje ještě svatý boj (džihád).[29]

Termín znamená „svědectví“ nebo „stanovení předmětu“, v moderní arabštině také „vysvědčení“ nebo „certifikát“; ve specifickém náboženském významu poté „vyznání víry“. Islámská šaháda zní: „Ašhadu an lá ilaha illa-l-Láhu wa Muhammadan Rasúlu-l-Láhi“ (arab. لا إله إلا الله ومحمد رسول الله‎), česky: „Není boha kromě Boha a Mohamed je Posel Boží.“ Toto krátké vyznání svou první částí řadí islám k monoteistickému náboženství a dále poukazuje na Mohamedovo prorocké poslání, čímž zahrnuje víru ve zjevený Korán. Pokud se chce nevěřící stát muslimem, musí pronést šahádu, dnes zpravidla před významným islámským činitelem. Stačí ji však vyslovit v přítomnosti dvou svědků a pořídit úřední záznam. Při tom je samozřejmě důležitá upřímnost a poctivost záměru.[30]

Věřící v mešitě v Istanbulu v Turecku

Představuje hlavní, každodenní povinnost muslima. Jako pokorný, čistě bohabojný projev nemůže být spojována se snahou vyprosit si od Boha cokoliv jiného než správné vedení. Prosebnou modlitbu, bližší křesťanskému pojetí, islám označuje termínem du'á. Ta je projevem čistě soukromým a není vázána žádnými předpisy. Závaznou povinnost vůči Bohu představuje pouze modlitba salát, kterou je třeba provádět podle tradice a bez ohledu na místo a národnost věřících vždy pouze v arabštině. Modlitba je platná pouze tehdy, pokud jsou splněny stanovené podmínky: čistota těla, čistota místa a oděvu, náležité oblečení, zaujetí správného modlitebního směru, znalost modlitebních časů a zbožné předsevzetí.[31] Modlitba je určena relativně přesnou právní normou, v detailech se modlitba liší podle právního mazhabu.[32]

Instituce povinné almužny či náboženské daně určené na obecně prospěšné a dobročinné účely se v medínské obci vyvíjely postupně. Důraz na záslužnost dobročinnosti provázel islámské učení od samotného počátku. Almužna se proměnila na daň hned po Mohamedově smrti spolu s rozmachem centralizované státní moci chalífátu. Tradice připisuje pravověrným Chalífům podrobné fiskální nařízení, které právní věda s drobnými rozdíly podle jednotlivých právních škol kodifikovala. Podle klasického práva se zakát odvádí každoročně z určených druhů majetku, pokud překračují stanovenou hranici. Později zakát splynul se státními daněmi a ztratil bezprostřední charitativní smysl. Přesto si zakát ve vědomí širokých vrstev věřících muslimů uchoval svou tvář jednoho z pilířů náboženství.[33]

Svátek přerušení půstu v Maroku

Třicetidenním půst v měsíci ramadán zavedl Mohamed v Medíně na jaře roku 624 namísto jednodenního půstu, který připomínal starší, židovský vzor. Půst od jídla a pití platí pouze pro denní dobu. Povinnosti jsou zbaveni staří lidé, nemocní, těhotné a kojící ženy, ti, kteří konají těžkou fyzickou práci a lidé na cestách.[34] Během půstu se mají věřící také vyvarovat neshod, násilí, neslušných řečí a pohlavního styku. Člověk se má během dne chovat bohabojně a má konat dobro. Součástí ramadánu jsou noční rodinné slavnosti. V současných poměrech je dodržování půstu všemi obyvateli nemožné vzhledem k chodu hospodářství a bezpečnosti státu.[35]

Posvátné místo všech muslimů – mešita al-Masdžid al-Harám v Mekce a svatyně Kaaba

Povinnost vykonat alespoň jednou za život pouť do Mekky ukládá všem dospělým muslimům, mužům i ženám, koránský příkaz (3:97). Povinnost platí pro každého, kdo je tělesně a duševně zdravý a má prostředky nutné pro cestu. Ten kdo se vydává na pouť má nejdříve doma všestranně uspořádat materiální poměry, zaplatit případné dluhy a zabezpečit rodinu po dobu své nepřítomnosti a zároveň odčinit různé minulé provinění a učinit upřímné předsevzetí žít nadále ctnostněji vůči Bohu i lidem.[36] Rituál poutě určil Mohamed, ovlivněný arabskými kulty i židovským a křesťanským monoteismem. Dal mu však nový ideový obsah v souladu s novým učením. Mohamed nakonec udělal z Káby střed Dár al-islám, i když původně uvažoval o místě v Medíně nebo Jeruzalémě. Uctívání Káby spojil s tradicí Ibrahimovou (Abrahám), aby si naklonil hidžázské židy a křesťany. Pouť se koná zhruba mezi 7.–13. dnem měsíce dhú'l-hidždža. Tehdy se v Mekce a okolí provádí složitý kanonizovaný rituál za účasti až dvou milionů muslimů.[37]

Tančící dervišové ve městě Konya v Turecku u Rúmího hrobky

Jako duchovní protipól k striktním příkazem šaríi se na půdě islámu rozvinula mystika (súfismus, arab. Tasawwuf). Projevovala se větší zbožností než požaduje šaría a askezí. Později súfisté vytvořili systémy duchovních, teoretických i praktických nauk (Batin, Záhir), vedle rozumového poznání postavili intuici a poznatky získávané srdcem, své učení vykládali také pomocí poetických obrazů a do bohoslužby či modlitby (wird) vkládali hudbu a tanec (samá). Vrchol mystika dosáhla představou o jedinosti Boha jako jednotě všeho bytí (Ibn Arabí). Od 12. století se súfisté sdružovali do zřetelně vymezených mystických bratrstev a řádů (Tarik) pod vedením charismatických šejků. Súfijské Tariky tvořily do 19. století hlavní formu islámské spirituality.[8] Orientalistika na tomto širokém poli životních postojů, idejí a duševních i tělesných cviků rozpoznává vlivy křesťanství (naznačeno již v Koránu 57:27), gnóze, novoplatónské filozofie (rozpracované arabskou falsafou), židovské kabaly, indické védanty a jógy. O různých podobách zdrženlivého, osamoceného života svědčí i množství jmen dávaných askety: záhid, násik; bakká´ "plačlivec", faqír "chudák", qári´ horlivý "čitatel" Koránu, qáss " potulný kazateľ", persky devíš " žebrák" atď. Už v 8. století se někteří začali sdružovat do škol, z nich nejvýznamnější byly zřízeny – podobně jako u většiny islámských vědních oborů – v jihoiráckých městech Basra a Kúfa. Objevil se také výraz súfí, "mystik".[38]

Súfijští dervišové v Súdánu

Konformní islám byl kolektivní vírou obce, islámská mystika se stala vyjádřením víry jednotlivce. Otevřela prostor k individuálnímu hledání přímé cesty k Bohu bez prostředníka a poskytla člověku jinde nevídanou tvůrčí svobodu. Tím se dá vysvětlit zdánlivá roztříštěnost mystických společenství, jde však o odraz individuálních a autentických přístupů ke společnému cíli. Její počátky byly projevem nesouhlasu se způsobem provádění norem náboženského a společenského systému. Mystika v mnohém obcházela omezující zásady kodifikovaného islámu, a proto bývala zavrhovaná a pronásledována. V rámci tohoto členění se postupně etablovaly další mystické směry a na ně navazující bratrstva (čištíja, qádiríja, maulávíja, naqšbandíja, muhammadíja, rifáíja, šadhilíja, tidžáníja a další). V moderní době (od konce 19. století) došlo k postupnému úpadku vlivu mystických bratrstev, i když někde ještě hrály výraznou roli v rozvoji nápravných hnutí (mahdistické povstání v Súdánu, sanúsíja v Libyi) nebo odporu muslimských etnik vůči evropskému kolonialismu (šajch Abd al-Kádir v Alžírsku, Imám Šamil na Kavkaze). Pohromou pro existenci bratrstev byly kemalistické reformy v Turecku a převzetí moci na islámskými oblastmi bolševiky v Sovětském svazu, v menším rozsahu nástup sekulárních režimů v mnoha islámských zemích. Oživení mystických bratrstev přinesly 80. a 90. léta 20. století v souvislosti s globální krizí sekularismu a liberalizací poměrů v bývalých komunistických zemích, které ze sebou přinesly islamizaci veřejného života (země Balkánu, Rusko). Pro republikánské režimy "arabského socialismu" byly mystické struktury vždy nežádoucí, ale nepředstavovaly reálné vnitropolitické nebezpečí, protože vždy v dějinách byly sice nekonformní, avšak téměř výhradně nepolitické. Pro fundamentalisty, pokud se k mystickým praktikám části společnosti vůbec vyjadřují, je tato sféra islámské religiozity jak jinak "společenským bahnem" (Maudúdí), "rakovinným vředem na těle ummy" (Farag), který je třeba vyoperovat.[39]

Sufismus zahrnuje i vzory chování, etiku, estetiku a v některých formách společenství zasahuje i do hospodářského, politického a někdy vojenského úsilí, tedy za hranice běžného chápání mystiky. Sufismus je někdy označován jako duchovní rozměr nebo spiritualita islámu. Tento termín dnes, běžně používaný, svým polysémantickým dosahem meze súfismu překračuje.[40]

Studium Koránu v Senegalu

Základní knihou islámu je Korán, veršovaná sbírka božích sdělení věřícím, kterou podle muslimů Mohamedovi nadiktoval prostřednictvím archanděla Gabriela sám Bůh. Skládá se ze 114 súr (skladeb – ty se dělí na jednotlivé áje, verše) a je rozdělena do čtyř období: První mekkánské období, Druhé mekkánské období, Třetí mekkánské období a Medínské období. Podle muslimů kniha Korán představuje uzavření a zpřesnění poselství, které bylo lidem dáno. Dřívější poselství v Bibli bylo, dle muslimské víry, lidmi pokřiveno.

Muslimové věří, že Korán byl dán muslimům jako dokonalý a navždy neměnný text. Ten pak má být interpretován v původním smyslu, na rozdíl např. od Bible, která je vykládána dle kontextu a kritického myšlení. Pomocí při interpretaci jsou pak komentáře islámských autorit.[41] Tato „neotřesitelnost“ Koránu zaručuje islámu pevné základy napříč dějinnými událostmi, neboť je tím prakticky potlačena jakákoliv možnost spekulace. Určité náznaky „chápání v kontextu“, lze pozorovat jen u Šíitů, nicméně prostor pro pochybování je i zde naprosto minimální.[42] Tento fakt z velké části vysvětluje neúspěch uniformní arabské filosofie (zaniká již koncem 12. století) a proč jsou muslimové schopní i v moderní době odolávat kulturní relativizaci, která jinak postihla velkou část především křesťanského světa.[43] Zároveň ale také nastoluje znepokojivé otázky, protože za neměnné a navždy pravdivé jsou tak brány i velmi kontroverzní pasáže Koránu (např. 9. súra).

Není jisté, zda byl Mohamed gramotný a jakého se mu dostalo vzdělání, ale jako obchodník pravděpodobně ovládal alespoň základy čtení a psaní. V počátku islámu se Korán tradoval především ústně a měl tak i větší hodnotu než písemné verze (také kvůli nedokonalosti arabského písma), neboť Korán je určen primárně k recitaci.[44][45] Oficiální písemná verze (dnes všeobecně uznávaná) vznikla až v roce 656 n. l., tedy po smrti Proroka, a to tzv. Uthmánskou redakcí, zásluhou prvních chalífů. V komisi stáli např.: Zajdn ibn Thábit (jehož verze byla použita především), Saíd ibn al-Ás, Abdarrahmán ibn al-Hárith a Abdalláh ibn az-Zubajr (Kurajšovci). Za plně autentickou verzi Koránu se považuje výlučně ta arabská. Překlady však nejsou zakázány. Dále existovaly a dochovaly se tyto sbírky-verze Koránu (kodexy): Ubajje ibn Kaba (Sýrie), Abdalláha ibn Masúda (Kúfa), Abú Músy al- Ašarího (Basra) a Miqdada ibn Amra (Hims v Sýrii).

Výklad 40 hadísů Nawawi v mešitě sultána Hassana v Káhiře

Hadísy obsahují soubor učení, výroků a činů Mohameda, které byly sesbírány po jeho smrti. Uvádí se vždy, kdo takto svědčil, a existuje-li více verzí jedné události, jsou uvedeny všechny. Hadísy slouží jako pomocný instrument k objasňování nejasných pasáží Koránu.

• Víra v jediného Boha (ímánu bi lláhi).
• Víra v anděly (malaky) i džiny (ímánu bi l-malá'iká).
• Víra ve všechny seslané Knihy (včetně starozákonních spisů) (ímánu bi l-kutub).
• Víra v posly Boží (včetně biblických) (ímánu bi r-rusul).
• Víra v soudný den (ímánu bil-jawmi l-áchir).
• Víra v Osud, dobrý či špatný, že všechno, co se děje, se děje s vůlí Boha (ímánu bi l-qadar, chajrihi wa šarrihi).

Mahdího povstání, 1881-1899, nábožensky motivované protibritské povstání v Súdánu

Jejich smyslem bylo vesměs vytvořit islámskou komunitu (umma) nové kvality, vtisknout její etický a organizační ráz podobný Mohamedově ummě v Medíně v letech 622-630 a muslimské společnosti v době prvních čtyřech "správně vedených" chalífů (632–661). Za obrodu prvotní obce a nastolení autentického islámského řádu byly dotyčné reformační hnutí připraveny vést ozbrojenou formu džihádu. Za ideově nejvyspělejší se v tomto smyslu považuje učení a politická praxe wahhábovského hnutí (vzniklo r. 1745) na Arabském poloostrově, jehož ideologickým dědicem je současný totalitní královský režim v Saúdské Arábii.[47]

Tento amorfní proud islámského moderního myšlení zahrnuje koncepci muslimských učenců, který od osmdesátých let 19. století přemýšleli nad možnostmi reformy islámského práva a kvalitativní posunu v koránské exegezi. Jejich cílem bylo různými způsoby zpružnit a obohatit strnulou islámskou doktrínu a přizpůsobit právní vědu potřebám a hodnotám moderního života, které byly do organismu "islámské civilizace" postupně implantovány pod vlivem koloniální politiky evropských mocností..[47]

Zhruba od první poloviny sedmdesátých let 20. století se začal prohlubovat proces vytváření hnutí a aktivistických (někdy pomíjivých) skupin, které vesměs ideologicky navazovaly na tradicí muslimského bratrstva v Egyptě (založená 1929) a učeních dvou jejich teoretiků – Hasana al-Banny (1906–1949) a hlavně Sajjida Qutba (1906–1966). Třetím významným teoretikem islámu byl Abdu'l-a'la Maudúdí (1903–1979), zakladatel a ideolog indické, později pákistánské, strany Ďzamá'ate Islámí. Trend aktivistického islámu, jehož obecním cílem bylo svrhnout domácí "neislámský" režim a zároveň odrazit evropský kolonialismus ve všech jeho podobách, se po druhé světové válce prosadil v řadě dalších zemí a stal se základním inspirativním zdrojem tamních opozičních hnutí vystupujících z pozic radikálního islámu. Pro tento směr se v evropské odborné literatuře nejdříve vžil termín islámský fundamentalismus, později se objevily jeho jiné varianty jako politický islám, islámský radikalismus, islamismus apod.[48]

Islám, judaismus a křesťanství jsou monoteistická a prorocká náboženství. Arabské slovo Alláh je příbuzné hebrejskému Eloah, které se vyskytuje ve Starém zákoně.[82]

Muslimové nepovažují Mohameda za zakladatele nového náboženství, ale za obnovitele původní monoteistické víry Adama, Noeho, Abraháma, Mojžíše, Ježíše i dalších proroků islámu. Podle islámské tradice židé a křesťané zkreslili zjevení daná Bohem skrze proroky, a to buď změnou textu, nesprávnou interpretací nebo obojím.[83][84] Přesto je islám od křesťanství i judaismu zásadně odlišný. Každý Mohamedův následovník se musí v první řadě podvolit Bohu a jeho vůli. V rámci toho se hlásá naprostý fatalismus, takže každý krok lidské bytosti je předurčen Bohem a vše, co se stane, je jeho dílem (to má velký vliv na lidskou motivaci a na absenci individuality).[85] Ze stejného důvodu islám nepracuje ani s konceptem svobodné vůle. Základní text islámu – Korán – je považován za absolutní neměnnou pravdu, takže v souvislosti s předchozím není v islámu místo nejen pro zpochybňování zjevení uvedených v Koránu, ale ani pro kritické myšlení jako takové.[86] Zjevené texty však podléhají určité interpretaci (výrazněji u šíitů) a v různé míře jsou též v interakci s kulturními vzorci kultur, ve kterých se šíří. Tomu odpovídá nejen existence různých směrů a škol islámu, ale také praxe v různých zemích.[87]

Někteří křesťanští teologové příslušnost islámu k abrahámovským náboženstvím interpretují tak, že muslimové věří ve stejného Boha jako obě starší náboženství [pozn. 1][89], jiní to ovšem zpochybňují či ostře odmítají.[90][91]

Imám Velke mešity v Bruselu, která byla pro belgické muslimy přestavěna v mešitu na náklady Saúdské Arábie

Střet islámu a ostatních kultur si však uvědomuji i reformní muslimové. Existují snahy islám reformovat směrem k sekularismu,[92] tedy „odstranit“ politické aspekty. Krajně liberální reformisté islámu dokonce problematický – „medínský“ islám považují za normativy určené tehdejší společnosti. Reformu islámu zakládají především na islámu „mekánském“.[93]

Radikální islamističtí salafisté mají stále větší vliv na muslimskou komunitu ve Francii.[94] Podle analýzy z roku 2016 zavedení islámského práva šaría podporuje 72% francouzských muslimů a 35% muslimů ve Francii považuje za ospravedlnitelné použít násilí na ochranu víry.[95] Ve Francii, Velké Británii, Německu či Švédsku roste počet protižidovských útoků.[96][97] Podle Tomáše Pojara „V prostředí muslimských přistěhovaleckých komunit je antisemitismus velmi silně rozšířený. Čím jsou tyto komunity početnější, tím se zhoršuje možnost jejich integrace a zároveň narůstá počet projevů antisemitismu.“[96]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Islam na anglické Wikipedii.

• 'ABD AL-'AZÍM, Šaríf. Ženy v islámu a ženy v židovsko-křesťanské tradici: mýtus a realita. V Praze: Muslimská obec, 2011. 79 s. ISBN 978-80-904373-7-1.
• BAHBOUH, Charif, FLEISSIG, Jiří a RACZYŃSKI, Roman. Encyklopedie islámu. Brandýs nad Labem: Dar Ibn Rushd, 2008. 366 s. ISBN 978-80-86149-48-6.
• ELIADE, Mircea. Dějiny náboženského myšlení: III. Od Muhammada po dobu křesťanských reforem. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 1997. 344 s. ISBN 80-86005-53-4.
• Islám: náboženství, historie a budoucnost = [Orig.: The Islamic world]. Vyd. 1. Přeložil Richard Janda. Brno: Jota, 2010. 379 s. ISBN 978-80-7217-628-1.
• Islámská čítanka. Studijní antologie arabského islámského písemnictví. Editoři: Ondřej Beránek, Bronislav Ostřanský, Pavel Ťupek. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2020, 327 s. ISBN 978-80-7308-982-5 (print), ISBN 978-80-7308-983-2 (online: pdf)
• Lidská práva v Islámu. 1. vyd. Praha: Islámská nadace v Praze v nakl. NÚR – Fethi Ben Hassine Mnasria, 2006. 47 s. ISBN 80-903196-2-9.
• QARADĀWĪ, Jūsuf. Povolené a zakázané v Islámu: (Al-Halál wal Harám fil Islám). Překlad Robert Hýsek. 1. vyd. Praha: Islámská nadace v Praze, [2004]. 252 s.
• TAUER, Felix. Svět islámu. Praha: Vyšehrad, 2006. ISBN 80-702-1828-2.
• KROPÁČEK, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 2006. ISBN 80-7021-821-5.
• HRBEK, Ivan. Korán. Praha: Odeon, 1991. ISBN 80-207-0444-2.
• OSTŘANSKÝ, Bronislav. Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti. 1. vyd. Praha: Libri, 2009. 255 s. ISBN 978-80-7277-404-3.
• WERNER, Helmut, ed. Islámská Kniha mrtvých: představy islámu o onom světě. Praha: Pragma, [2003]. 237 s. ISBN 80-7205-948-3.
• Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 12. díl. V Praze: J. Otto, 1897. 1072 s. [Viz hesla „Islám" na str. 776–785 a „Islámská literatura" na str. 785–788; autorem obou článků je Rudolf Dvořák.]
• RÁDL, Emanuel. Dějiny filosofie I.: starověk a středověk. Praha: Votobia, 1998. ISBN 80-7220-063-1.

• Pět pilířů islámu
• Islám v Bosně a Hercegovině
• Islám v České republice
• Islám v Rusku
• Islámská expanze
• Islámská filosofie
• Mohamed
• Hidžáb
• Džihád
• Islámský terorismus
• Ženy v islámu

• Obrázky, zvuky či videa k tématu islám na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo islám ve Wikislovníku
• Téma Islám ve Wikicitátech
• Kategorie Islám ve Wikizprávách
• IslamWeb.cz – Oficiální stránky islámské nadace v Praze a Brně
• Infomuslim.cz – dění v muslimské komunitě v ČR
• Webové stránky Islámského centra v Praze
• Český překlad koránu s vyhledáváním
• Islám (Cyklus České televize Náboženství světa) – video on-line v archivu ČT
• Články v českém jazyce – wikiislam.net – informace o islámu