César Antonovič Kjui

César Antonovič Kjui (rusky Цезарь Антонович Кюи; 6.jul./ 18. ledna 1835greg., Vilnius13. března 1918, Petrohrad), známý také jako César Cui byl Rus s francouzským a litevským původem, který vynikl především jako přední skladatel hudebního romantismu a člen tzv. Ruské pětky, skupiny ruských skladatelů pod vedením Milije Balakireva, která se oddala specificky ruské hudbě. Výrazně se zapsal do dějin hudby i svou výraznou činností hudebního kritika a je znám i jako armádní důstojník.

César Antonovič Kjui
Narození18. ledna 1835
Vilnius
Úmrtí13. března 1918 (ve věku 83 let)
Petrohrad
Příčina úmrtícévní mozková příhoda
Místo pohřbeníTichvinský hřbitov
Alma materNikolajevské ženijní učiliště
Povoláníhudební skladatel, ženista, spisovatel, důstojník, klavírista, hudební kritik, ženista-generál, inženýr a kritik
Významná dílaMateo Falcone (opera)
Пир во время чумы (opera)
Mademoiselle Fifi (opera)
Prisoner of the Caucasus
The Mandarin's Son
Oceněnírytíř Řádu sv. Alexandra Něvského
Řád sv. Vladimíra 4. třídy
Řád sv. Stanislava 2. třídy
Řád sv. Stanislava 3. třídy
Řád sv. Vladimíra 3. třídy
Řád sv. Vladimíra 2. třídy
Řád sv. Stanislava 1. třídy
 více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Dětství a vojenská kariéra

Kjui se narodil ve Vilniusu v římsko-katolické rodině, jako nejmladší z pěti dětí. Jeho otec Antoine Cui byl francouzského původu (v ruštině se jmenoval Anton Leonardovič Kjui) a do Ruska se dostal jako člen Napoleonovy armády v roce 1812. Po porážce Napoleona se usadil ve Vilniusu a oženil se zde s Julií Gucewiczovou. V tomto prostředí se naučil několika jazykům včetně francouzštiny, ruštiny a litevštiny.

V roce 1850 byl César Kjui poslán do Petrohradu, aby se připravil na studia na stavební škole. V roce 1855 absolvoval studia na Akademii a v roce 1857 započal svou úspěšnou vojenskou kariéru jako instruktor. Mezi jeho studenty patřilo i několik členů carské rodiny, jako například pozdější car Mikuláš II.. Nakonec získal v roce 1880 titul profesora (a nakonec v roce 1906 hodnost generála). Začal učit ve třech vojenských akademií v Petrohradě. Velký vliv na něj měla i rusko-turecká válka v letech 1877-1878, během níž napsal svoje spisy, které dosáhly několika vydání.

Césara Kjui v roce 1870

Hudební kariéra

I přes jeho obdivuhodné úspěchy jako profesionálního vojenského akademika, je Kjui nejznámější pro svou hudební činnost. Už jako chlapec se ve Vilniusu učil na klavír, studoval díla Fryderyka Chopina a už ve čtrnácti letech začal skládat své první skladby. Než odcestoval do Petrohradu, studoval u polského skladatele Stanisława Moniuszka, který v té době působil ve Vilniusu. Své hudební záměry změnil v roce 1856, kdy se setkal s Milijem Balakirevem, který ho přiměl k tomu, aby se vážně zabýval hudbou.

Ačkoliv hudbu skládal a psal hudební kritiky jen ve svém volném čase, ukázal se zanedlouho jako velice plodný a uznávaný skladatel a kritik. Zlom v jeho životě nastal dne 26. prosince 1859, kdy bylo uvedeno v Petrohradě jeho orchestrální dílo Scherzo pod taktovkou Antona Rubinsteina. V roce 1869 se konalo první veřejné představení Kjuiovy opery William Ratcliff (podle tragédie od Heinricha Heina). S tímto dílem sklidil také obdivuhodný úspěch a Kjuiho to významně povzbudilo k dalšímu komponování.

Všechny jeho opery vznikly na podkladě děl ruských umělců, s výjimkou opery Le Flibustier, která byla komponována na francouzské libreto podle hry Jeana Richepina. Poprvé byla uvedena v divadle Opéra-Comique v Paříži v roce 1894. S tímto dílem však ani po čtyřech uvedení příliš úspěchů nesklidil, což bylo způsobeno rostoucí oblíbeností oper Giuseppe Verdiho a Richarda Wagnera. Větší úspěch sklidil po premiéře komické opery Mandarínský syn (již 1878), po třech uvedeních opery Vězeň z Kavkazu (podle básně Alexandra Sergejeviče Puškina 1883) a po premiéře Mademoiselle Fifi ( podle Guy de Maupassanta, 1903). Kromě opery Le Flibustier se mimo Rusko hrála jen dvě Kjuiova díla: Vězeň z Kavkazu (v belgickém Lutychu, 1886) a dětská opera Kocour v botách (v Římě, 1915).

Portrét Césara Kjue od Ilji Repina (1890)

Kjui se stal také významným členem operního výboru Mariinského divadla v Petrohradě. Odsud odešel spolu s Rimskim-Korsakovem v roce 1883 na protest proti odmítnutí Musorgského opery Chovanština. Mezi lety 1896-1904 působil jako ředitel Petrohradského oddělení Ruské hudební společnosti.

César Kjui udržoval přátelské vztahy se skladateli z celého světa. Mezi ně patřili i takoví velikáni jako např. Franz Liszt. Liszt si velice vážil ruských skladatelů a za operu William Ratcliff složil Kjuiovi velikou poklonu. Kjui se mu za to také odvděčil. Své knihy La musique en Russie, Soupravy skladeb pro klavír a orchestrální skladbu Tarantelle věnoval Lisztovi.

César Kjui v roce 1913

Velkou a nevyčerpatelnou inspirací byly pro skladatele také ženy, které byly zvláště oddané jeho hudbě. Např. v Belgii hraběnka de Mercy-Argenteau (1837-1890) Kjuie inspirovala k napsání jeho vrcholného díla Vězeň z Kavkazu. V roce 1896 založily Maria Kerzina a částečně i Arkadia Kerzina „Kruh milovníků ruské hudby“, kde od roku 1898 věnovaly mimořádnou pozornost právě pracím Césara Kjuie.

Za svůj dlouhý a aktivní hudební život získal Kjui několik významných ocenění. V 80. a 90. letech ho poctilo několik zahraničních hudebních společenství svým členstvím a v roce 1894 byl na návrh Ambroise Thomase zvolen členem Académie française, kde nahradil Petra Iljiče Čajkovského, který předtím zemřel. Za svou operu Le Flibustier získal také francouzský Řád čestné legie. V roce 1896 mu bylo nabídnuto členství v Královské akademii literatury a umění.

Rodina

Kjui si v roce 1858 vzal za manželku Malvinu Rafailovnu Bamberg (rus. Мальвина Рафаиловна Бамберг). Poprvé se setkali před domem Alexandra Sergejeviče Dargomyžského, u nějž Malvina studovala zpěv. I ona jej inspirovala v několika jeho dílech. Např. v jeho Scherzu (1857) se některá témata podle ní jmenují (Bamberg) a inspirace se objevuje i v komické opeře Syn mandarína. Malvina a César spolu měli dvě děti: Lidiu a Aleksandra. Lidia byla amatérskou zpěvačkou a Aleksandr působil před Říjnovou revolucí jako člen ruského senátu.

Pozdější léta a smrt

Nešťastným okamžikem jeho života byl rok 1916, kdy skladatel zcela oslepl. I přesto byl do jisté míry schopný komponovat tak, že noty diktoval. Kjui zemřel 13. března 1918 na mrtvici a byl pohřben vedle své manželky Malviny (která zemřela v roce 1899) na Luteránském hřbitově ve Smolensku. V roce 1939 byly jeho pozůstatky převezeny na Tichvinský hřbitov u kláštera Alexandra Něvského v Petrohradě, poblíž ostatních členů Mocné hrstky.

Kjuiův hrob v Petrohradě

Hudební kritik

Jako hudební kritik přispěl mezi lety 1864-1918 Kjui téměř 800 články do různých novin a jiných publikacích v celém Rusku a části Evropy. Po roce 1900 však již přispíval zřídka. Jeho rozsáhlé zpravodajství zahrnovalo od koncertů, recitálů, hudebního života, až po nové hudební publikace a osobnosti. Velkou pozornost věnoval především operám, o kterých napsal zhruba 300 nejrůznějších článků. Několik desítek jeho významných článků bylo také často vydáváno jako monografie. Mezi ně patřila témata jako Wagnerův Prsten Nibelungův z roku 1876, vývoj ruských romancí, ruská hudba nebo zprávy o přednáškách Antona Rubinsteina o historii klavírní hudby z let 1888-1889. Mimo jiné vydal mnoho ve své době oblíbených knih a článků s tematikou vojenství.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku César Cui na anglické Wikipedii.

    Externí odkazy

    This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.