French Open

Na první ročník grandslamu, který se uskutečnil v roce 1891, měli přístup pouze hráči registrovaní ve francouzských tenisových oddílech. Mezi ně patřil také Brit H. Briggs, jenž si odnesl debutovou výhru. Počátečnímu období dominoval Francouz Max Decugis s rekordními osmi amatérskými tituly. Název turnaje zněl Championnat de France. V angličtině se používal překlad „French Championships“. Premiérový ročník ženské části proběhl v roce 1897 a vítězkou se v prvních třech letech stala Francouzka Adine Massonová, která získala celkem pět titulů.

Rafael Nadal vítězí ve finále dvouhry 2007 nad Federerem. První z rekordních třinácti titulů získal jako 19letý v roce 2005 a poslední pak ve 34 letech roku 2020. Jeho celková bilance zápasů po ročníku 2021 činila 105–3 a setů 315–31.

Uzavření soutěží výlučně pro tenisty francouzských klubů trvalo do roku 1924. V této počáteční fázi se dějištěm konání staly postupně čtyři lokality:

• Île de Puteaux v Puteaux – hrálo se na pískovém povrchu se štěrkovým podkladem
• Racing Club de France v pařížském Bois de Boulogne – hrálo se na antuce
• Société Athlétique de la Villa Primrose v Bordeaux – ročník 1909, hrálo se na antuce
• Tennis Club de Paris, v pařížské čtvrti Auteuil – hrálo se na antuce

Současně s tímto turnajem se v období 1912–1914 a v letech 1920, 1921 a 1923, konala na antukových dvorcích Stade français v Saint-Cloud druhá tenisová soutěž World Hard Court Championships (WHCC; česky Mistrovství světa na tvrdých dvorcích). Roku 1922 proběhla její soutěž v Bruselu. Někdy je právě tento turnaj považován za skutečného předchůdce druhého grandslamu sezóny, protože byl od počátku otevřen i zahraničním tenistům. Dvakrát tuto událost vyhrála novozélandská světová jednička Tony Wilding (1913, 1914), a později také první hráč světa Američan Bill Tilden (1921). V roce 1924 již WHCC neproběhl v důsledku konání pařížských letních olympijských her.

V roce 1925 byl Championnat de France poprvé otevřen i zahraničním amatérským tenistům. V letech 1925 a 1927 se uskutečnil na antukových dvorcích Stade français v Saint-Cloud, kde se předtím odehrávalo Mistrovství světa na tvrdých dvorcích. Roku 1926 turnaj hostil Racing Club de France v Boulogneském lesíku, tedy místo, na němž se v předchozích letech konal uzavřený francouzský šampionát.

Dominika Cibulková bojuje na French Open 2009

Po francouzském vítězství „čtyř mušketýrů“ – René Lacosta, Jeana Borotry, Henri Cocheta a Jacquese Brugnona, nad družstvem Spojených států v Davis Cupu 1927 konaném ve Filadelfii, se Francouzi rozhodli rychle vybudovat nový sportovní areál, na kterém by obhajovali ve vyzývacím finále salátovou mísu. Tak vznikl záměr vzniku Tenisového areálu Rolanda Garrose, který byl otevřen již v roce 1928 ve čtvrti Autiel na jihu Paříže. Od tohoto data se v něm každoročně koná grandslam French Open, do roku 1968 hraný pod názvem French Championships.[13] Pojmenování tenisový areál získal po francouzském letci Rolandu Garrosovi, který 23. září 1913 jako první přeletěl Středozemní moře a poté se účastnil v roli bojového pilota první světové války.

Antukový povrch na dvorcích je relativně pomalý, což vede k možnosti rozvinutí obranného stylu hry. Vítězové jsou obvykle vnímání jako nejlepší tenisté na antuce pro dané období.[14] Turnaj se neuskutečnil v obdobích první (1915–1919) a druhé světové války (1940–1945). Ve vichistickém režimu byl v letech 1941–1945 hrán turnaj Tournoi de France, tenisové mistrovství uzavřené jen pro francouzské tenisty, jehož dvojnásobným šampiónem se stal Bernard Destremau a třikrát na něm triumfoval Yvon Petra. Francouzská tenisová federace jej však nezahrnuje do historie grandslamu.[15]

Iveta Benešová podává na French Open 2009

Ve dvacátých letech ovládli mužské soutěže čtyři mušketýři, přesto se žádnému z nich nepovedlo titul obhájit. Francouzskou dominanci přerušil v roce 1933 Australan Jack Crawford. Do roku 2013 pak grandslam vyhráli pouze dva další domácí hráči, a to v roce 1946 Marcel Bernard, který v pětisetové finálové bitvě porazil československého tenistu Jaroslava Drobného, a podruhé roku 1983 Yannick Noah po výhře nad Švédem Matsem Wilanderem.

Ve třicátých letech byli hlavními postavami grandslamu Crawford, Němec Gottfried von Cramm a Brit Fred Perry. Roku 1938 zvítězil v boji o titul nad Čechoslovákem Roderichem Menzelem první Američan Don Budge, jenž danou sezónu také získal premiérový čistý grandslam v historii tenisu.

Mezi ženami se ve dvacátých letech prosadila Francouzka Suzanne Lenglenová se šesti tituly, následována čtyřmi výhrami Američanky Helen Willsové Moodyové a v letech 1935–1937 třemi trofejemi Němky Hilde Krahwinkel Sperlingové.

První dva ročníky pařížského grandslamu konané po druhé světové válce, v letech 1946 a  1947, se hrály až po londýnském Wimbledonu, jako třetí událost ze čtyř.

Trojnásobný vítěz dvouhry Gustavo Kuerten

V roce 1947 získal titul Maďar Jozsef Asboth a v 50. letech se mezi hlavní osobnosti zařadil československý tenista, jenž později získal egyptské občanství od krále Faruka, Čech Jaroslav Drobný. Po finálových nezdarech z let 1946, 1948 a 1950, vyhrál následující dva ročníky 1951 a 1952. V roce 1953 pak v semifinále nestačil na nastupujícího australského tenistu Kena Rosewalla, který se stal v osmnácti letech a sedmi měsících věku, do té chvíle nejmladším vítězem French Championships.

Ženskou část v poválečné etapě ovládly Američanky, když si v letech 1946–1960 připsaly vítězství Margaret Osborneová duPontová, Patricia Canningová Toddová, Doris Hartová, Shirley Fryová Irvinová, Maureen Connollyová Brinkerová a konečně v roce 1960 tuto zámořskou šňůru zakončila Darlene Hardová. V roce 1958 se Maďarka Zsuzsa Körmöczyová stala vůbec nejstarší šampiónkou pařížské události, když vyhrála ve věku třiceti tří let a devíti měsíců.

Od roku 1956 následovalo třináctileté období dominance australských hráčů, které po titulech Roye Emersona, Rosewalla a Freda Stolla v roce 1969 titulem završil Rod Laver, který v dané sezóně získal druhý čistý grandslam v mužském tenisu. Nesnadné soupeře Australanů v této éře představovali Ital Nicola Pietrangeli a Španěl Manuel Santana, oba se dvěma vítězstvími.

V šedesátých letech si mezi ženami po dvou titulech připsaly Australanka Margaret Courtová a Britka Ann Haydonová-Jonesová.

V sezóně 1968 došlo k otevření turnaje pro profesionály a od tohoto roku název grandslamu zní French Open.

Protože otevření Australian Open proběhlo až v roce 1969, stal se French Open 1968 historicky prvním grandslamem, na němž mohli startovat profesionální hráči. Tento ročník vyhrál Australan Ken Rosewall, jenž v boji o titul zdolal krajana Roda Lavera. Ve finále ženské dvouhry triumfovala americká tenistka Nancy Richeyová, na jejíž raketě ve finále skončila Haydonová-Jonesová. V roce 1969 pak potřetí triumfovala Margaret Courtová, která v dané sezóně zkompletovala jako první tenistka otevřené éry čistý grandslam ve dvouhře. Celkově pařížskou dvouhru vyhrála pětkrát (z toho 3× v otevřené éře).

Šestinásobná šampiónka dvouhry Steffi Grafová

Od počátku sedmdesátých let, po ukončení australské nadvlády, se začali prosazovat evropští tenisté. Dva tituly v řadě si připsal československý hráč Jan Kodeš, následován Španělem Andrésem Gimenem, který se v roce 1972 stal ve věku třiceti čtyř let a deseti měsíců, vůbec nejstarším vítězem French Open v historii. Od roku 1974 nastala dominantní etapa Švéda Björna Borga, jehož šest trofejí nasbíraných do roku 1981 dokázali přerušit pouze Ital Adriano Panatta (1976), jenž ho porazil v prvním kole a Argentinec Guillermo Vilas (1977). Osmnáctiletý Börg se vítězstvím v roce 1974 stal nejmladším šampiónem turnaje, když překonal věkový rekord Rosewalla.

Tiebreak byl zaveden v roce 1973, ale nehraje se v rozhodující sadě zápasu.[16]

Od sezóny 1972, kdy titul získala Billie Jean Kingová, nastoupila druhá perioda dominance amerických tenistek, která skončila až rokem 1986. Během této etapy vytvořila rekord v počtu sedmi titulů Chris Evertová, dvě výhry zaznamenala také Martina Navrátilová, která již v Paříži startovala s americkým občanstvím. Od roku 1987 se prosazovaly Evropanky, nejvíce pak Němka Steffi Grafová s šesti vítězstvími, která v roce 1988 navíc dosáhla na čistý grandslam.

Tři tituly v osmdesátých letech přidali Švéd Mats Wilander a Čech Ivan Lendl. V roce 1989 se stal vůbec nejmladším mužským vítězem dvouhry na jakémkoli Grand Slamu Američan Michael Chang, když ve věku sedmnácti let a tří měsíců dokázal nejdříve ve čtvrtém kole porazit světovou jedničku Lendla v pětisetové bitvě, v níž už prohrával 0–2 na sety. Ve finále opět v pěti dějstvích zdolal Švéda Stefana Edberga. Překonal tak věkový rekord Matse Wilandra, který Roland Garros 1982 vyhrál v sedmnácti letech a devíti měsících.

V devadesátých letech získali dva tituly za sebou Američan Jim Courier a Španěl Sergi Bruguera. Následovaly tři vítězství světové jedničky Gustavo Kuertena, prvního brazilského vítěze turnaje.

Finále mužské dvouhry 2006:
Rafael Nadal – Roger Federer, 1–6, 6–1, 6–4, 7–6

Od začátku nového milénia začala španělská éra, kdy po výhrách Alberta Costy a Juana Carlose Ferrera, přišlo do roku 2012 sedm titulů Rafaela Nadala, jehož dominanci od sezóny 2004 přerušil pouze v roce 2009 Švýcar Roger Federer, který tím doplnil sbírku titulů ze všech čtyř grandslamů. V roce 2012 pak Nadal sedmou výhrou překonal Borgův rekord a současně vyrovnal nejvyšší počet vítězných grandslamů ve dvouhře z jediného turnaje, když se zařadil po bok sedmi wimbledonských výher Američana Peta Samprase (později se k nim přidal i Roger Federer, který v to samém roce posedmé vyhrál Wimbledon).

Čistý grandslam v sezóně 1997 unikl Švýcarce Martině Hingisové, když vyhrála tři zbylé grandslamy, ale ve finále French Open 1997 odešla poražena od Chorvatky Ivy Majoliové a nikdy singlový titul na turnaji nezískala. V devadesátých letech dosáhla hattricku – tří výher v řadě Jugoslávka Monika Selešová. Při prvním z nich v roce 1990, kdy jí bylo šestnáct let a šest měsíců, se stala nejmladší vítězkou celé historie French Open.

V sezóně 2002 vyhrála dvouhru Mary Pierceová, první Francouzka od titulu Françoise Durrové z roku 1967. Do konce první dekády nového tisíciletí se nejvýraznější postavou ženské části Roland Garros stala belgická světová jednička Justine Heninová, která triumfovala celkem čtyřikrát, z toho třikrát v řadě. French Open 2011 pak vyhrála Číňanka Li Na a stala se historicky prvním tenistou z asijské země, jenž dokázal vyhrát dvouhru na jakémkoli grandslamu. Maria Šarapovová si připsala v roce 2012 první titul a jako desátá žena historie tenisu zkompletovala kariérní Grand Slam. Druhou trofej přidala o dva roky později po vítězství nad Simonou Halepovou.

Serena Williamsová vypadla na 111. ročníku poprvé v kariéře hned v úvodním kole grandslamové dvouhry. Následující rok 2013 získala druhý titul.

Rafael Nadal se finálovou výhrou nad Davidem Ferrerem v roce 2013 stal prvním mužem historie, kterému se podařilo jediný grandslam vyhrát osmkrát. Serena Williamsová na stejném ročníku triumfovala podruhé, když titul získala po 11 letech, což představovalo nejdelší prodlevu mezi dvěma grandslamovými vítězstvími v open éře. V následujícím ročníku 2014 vylepšil Španěl svůj rekordní zápis, když získal devátou trofej poté, co ve finále zdolal Djokoviće. Od prvního startu v roce 2005 prohrál během dalších jedenácti odehraných ročníků dva zápasy – v osmifinále 2009 se Švédem Söderlingem a ve čtvrtfinále 2015 s Djokovićem, když ze 70 zbylých klání vyšel vítězně.[17] V ženském deblu 2014 dosáhla na premiérovou trofej z pařížského grandslamu asijská dvojice, kterou tvořily čínská světová jednička Pcheng Šuaj a tchajwanská druhá hráčka žebříčku Sie Su-wej. Novak Djoković v roce 2016 zkompletoval jako osmý tenista kariérní Grand Slam, stal se třetím hráčem, který vyhrál čtyři majory v řadě.[18] a jako první vydělal na odměnách více než 100 milionů dolarů, když hranici překonal postupem do čtvrtfinále.[19] Druhou španělskou šampionkou z dvouhry se ve stejném ročníku stala nastupující světová dvojka Garbiñe Muguruzaová.[20] Premiérový titul na majorech v roce 2018 vybojovala Rumunka Simona Halepová. Poprvé od roku 1992 tak v obou singlových soutěžích zvítězili světové jedničky.[21]

French Open 2020 probíhal kvůli pandemii covidu-19 na přelomu září a října s hygienickými omezeními. Premiérově od roku 1947 byl hrán mimo tradiční jarní termín a sezónní grandslam poprvé v historii uzavřel. Maximální denní návštěvnost byla snížena na tisíc diváků a smíšená soutěž zrušena.[22] Rafael Nadal na něm od roku 2017 získal čtvrtou trofej v řadě. Celkově třináctým turnajovým vítězstvím navýšil vlastní grandslamový rekord v počtu titulů z dvouhry jediného majoru. Jako první profesionální tenista vyhrál jeden turnaj potřinácté. Dvacátým kariérním grandslamem se v mužských statistikách vyrovnal vedoucímu Federerovi. V Paříži se stal prvním tenistou s alespoň 100 vyhranými zápasy a po Federerovi celkově druhým mužem na jednom z majorů. Představoval rovněž prvního muže otevřené éry, který počtvrté triumfoval na grandslamu bez ztráty setu a prvního tenistu historie, jemuž se podařilo podesáté obhájit titul z jediného grandslamového turnaje.[23][24][25] V roce 2021 podruhé vyhrál Novak Djoković. Svou devatenáctou trofejí z turnajů velké čtyřky zkompletoval jako první muž otevřené éry kariérní grandslam podruhé.[26] Titul z ženské dvouhry si odvezla Češka Barbora Krejčíková, která jako šestá pařížská šampionka v řadě vybojovala na Roland Garros premiérový singlový grandslam. Navíc se stala první hráčkou od Mary Pierceové z roku 2000, jež triumfovala během jednoho ročníku i ve čtyřhře.[27]

Jména vítězů soutěží dvouher jsou vyryta na poháry. Všechny jsou vyrobeny z čistého stříbra:

• vítězce ženské dvouhry náleží pohár „Coupe Suzanne Lenglen“, pojmenovaný po šestinásobné šampiónce Suzanne Lenglenové,
• vítězi mužské dvouhry náleží pohár „Coupe des Mousquetaires“ (pohár mušketýrů), pojmenovaný v roce 1927 po čtyřech mušketýrech francouzského tenisu,
• vítězům mužské čtyřhry náleží „Coupe Jacques Brugnon“, pojmenovaný po Jacquesi Brugnonovi,
• vítězkám ženské čtyřhry náleží pohár „Coupe Simone Mathieu“, pojmenovaný po dvojnásobné šampiónce Simone Mathieuové,
• vítězům smíšené čtyřhry náleží pohár „Coupe Marcel Bernard“, pojmenovaný po šampiónu Marcelu Bernardovi

Všichni vítězové obdrží nepatrně menší stříbrné repliky pohárů vyrobené firmou Maison Mellerio, sídlící na pařížské ulici Rue de la Paix.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku French Open na anglické Wikipedii.

• LICHNER, Ivan. Malá encyklopedie tenisu. In: Praha: Olympia, 1985. Kapitola mezinárodní mistrovství Francie, s. 183–192.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu French Open na Wikimedia Commons
• French Open – oficiální stránky (anglicky) (francouzsky) (čínsky)
• Historie French Open na IDNES.cz
• Roland Garros, nekončící příběh na protenis.cz