Recep Tayyip Erdoğan

Erdoğan se narodil na předměstí Istanbulu ve čtvrti Kasımpaşa, v rodině, která se sem přestěhovala z provincie Rize. Vychodil náboženské školy a v mládí byl nucen si přivydělávat pouličním prodejem.

Je zakladatelem Strany spravedlnosti a rozvoje (turecky Adalet ve Kalkınma Partisi, zkráceně AK Parti), která má většinu poslaneckých mandátů v tureckém parlamentu. Pochází z islamistického politického zázemí, ale sám sebe popisuje jako konzervativního demokrata.

V roce 1994 byl zvolen starostou Istanbulu. V roce 2002 jeho strana AKP vyhrála parlamentní volby a v roce 2003 se stal tureckým premiérem. Jako jediný turecký politik dokázal vyhrál parlamentní volby třikrát po sobě, vždy s vyšší podporou zejména díky hospodářskému růstu země.[1]

Erdoğan a americký prezident Barack Obama na summitu NATO v roce 2014

V historicky první přímé prezidentské volbě byl 10. srpna 2014 zvolen již v prvním kole prezidentem Turecké republiky. Dne 28. srpna se ujal úřadu a od opozičních novinářů a politiků si vysloužil nálepku diktátora.[2][3][4][5][6]

Turecko neuznává existenci řecké Kyperské republiky, která je členským státem EU. Podle Erdoğana „žádná země jménem Kypr neexistuje".[7] V červenci 2015 u příležitosti 41. výročí turecké invaze na Kypr navštívil Erdoğan mezinárodně neuznávanou Severokyperskou tureckou republiku,[8] kterou podporuje a uznává jen Turecko. Severní Kypr je okupován tureckou armádou a podle Erdoğana „nepřichází v úvahu“, aby byli turečtí vojáci z ostrova staženi.[9]

Erdoğan odmítá označit masakry Arménů v Osmanské říši jako genocidu a v červnu 2016 stáhl tureckého velvyslance z Německa v reakci na rezoluci německého parlamentu, která označuje masakry za genocidu.[10]

Po neúspěšném pokusu o vojenský převrat v červenci 2016 zahájil rozsáhlé čistky v armádě, policii, justici, státní správě a ve školství.[11] Dne 20. července vyhlásil výjimečný stav na následující tři měsíce, díky kterému může Erdogan vládnout pomocí dekretů, může omezit či pozastavit právo shromažďovací nebo svobodu slova.[12] Následně svým dekretem nařídil uzavření 1043 soukromých škol, 1229 spolků a nadací, 19 odborových svazů, 15 univerzit a 35 zdravotnických zařízení s tím, že tyto instituce jsou údajně podezřelé ze styků s Fethullahem Gülenem, kterého Erdogan označuje za údajného strůjce neúspěšného převratu.[13] K březnu 2018 bylo více než 160 000 lidí propuštěno nebo postaveno mimo službu a 50 000 lidí skončilo ve vězení.[14] Do února 2019 bylo zatčeno na 77 000 lidí.[15]

V dubnu 2016, kdy znovu propukly ozbrojené střety mezi Arménií a Ázerbájdžánem o arménskou enklávu Náhorní Karabach, Erdoğan vyjádřil podporu Ázerbájdžánu.[16]

Dokument německého ministerstvo vnitra uvádí, že „jako výsledek postupně se islamizující vnitřní a vnější politiky Ankary od roku 2011 se Turecko stalo ústřední akční platformou islamistických uskupení v oblasti Blízkého východu. Mnoho projevů solidarity a podpory egyptskému Muslimskému bratrstvu, hnutí Hamás a skupinám ozbrojené islamistické opozice v Sýrii ze strany vládnoucí strany AKP a prezidenta Erdogana podtrhuje jejich ideologickou spřízněnost.“[17]

Erdoğan je obhájcem práv Krymských Tatarů.[18] V srpnu 2016 Erdoğan při setkání s ukrajinským prezidentem Porošenkem prohlásil, že Turecko neuzná ruskou anexi Krymu, kterou nazval „krymskou okupací“.[19]

V lednu 2018 byla zahájena turecká invaze do kurdské provinice Afrín na severu Sýrie, kterou Turecko od té doby okupuje. Erdoğan operaci konzultoval s generálním tajemníkem NATO Jensen Stoltenbergem, který Turecku vyjádřil podporu.[20] V říjnu 2019 Erdoğan nařídil tureckou ofenzivu v Sýrii, která byla namířena proti prokurdským jednotkám SDF v syrské Rojavě.[21]

Během své návštěvy Turecka v září 2019 jednal český premiér Andrej Babiš s Erdoğanem o situaci Čechů Miroslava Farkase a Markéty Všelichové, kteří si v tureckých věznicích odpykávají více než šestiletý trest za podporu syrských Kurdů bojujících proti Islámskému státu.[22]

Podporoval Ázerbájdžán proti Arménii ve válce v Náhorním Karabachu v roce 2020. Po vítězné válce o sporné území prohlásil v prosinci 2020, že boj proti Arménii ještě neskončil.[23] V lednu 2021 projevil zájem o vstup Turecka do Evropské unie.[24]

• Pamětní medaile 1000. výročí Kazaně – Rusko, 1. května 2006[32]
• Řád Pákistánu – Pákistán, 26. října 2009[33]
• Řád zlatého rouna – Gruzie, 17. května 2010[34]
• Medaile nezávislosti ve zlatě – Kosovo, 4. listopadu 2010[35]
• velkokříž Národního řádu Nigeru – Niger, 9. ledna 2011
• Řád Danaker – Kyrgyzstán, 2. února 2011[36]
• Řád zlatého orla – Kazachstán, 2012[37]
• Řád Hejdara Alijeva – Ázerbájdžán, 2. září 2014[38]
• Státní řád gaziho emíra Amanulláha Chána – Afghánistán, 25. října 2014[39]
• velkokříž Řádu somálské hvězdy – Somálsko, 25. ledna 2015[40]
• Řád národního praporu – Albánie, 13. května 2015[41]
• velkokříž Řádu Leopolda – Belgie, 5. října 2015[42]
• velkokříž Národního řádu Pobřeží slonoviny – Pobřeží slonoviny, 29. února 2016[43]
• velkokříž Národního řádu za zásluhy – Guinea, 3. března 2016[44]
• velkokříž Národního řádu Madagaskaru – Madagaskar, 2017[45]
• řetěz Řádu Isa bin Salmana al-Khalify – Bahrajn, 12. února 2017[46]
• řetěz Řádu Mubáraka Velikého – 21. března 2017[47]
• velký řetěz Řádu cti – Súdán, 24. prosince 2017[48]
• velkostuha Řádu republiky – Tunisko, 27. prosince 2017[49]
• velkokříž Národního řádu lva – Senegal, 1. března 2018[50]
• velkokříž Národního řádu Mali – Mali, 2. března 2018[51]
• velkokříž s řetězem Řádu republiky – Moldavsko, 17. října 2018[52]
• velkokříž s řetězem Národního řádu za zásluhy – Paraguay, 2. prosince 2018[53]
• velkokříž Řádu osvoboditele – Venezuela, 3. prosince 2018[54]