Východní blok

Východní blok (zkráceně Východ), též komunistický blok, sovětský blok nebo socialistický blok, bylo během studené války (1947–1991) označení Sovětského svazu (SSSR) a jeho politických satelitů; jako protiklad byl zaveden pojem Západní blok (zkr. Západ). Vojenskou organizací východního bloku byla Varšavská smlouva, hospodářskou pak Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), obě měly sídlo v Moskvě.

Státy východního bloku

Přestože země, které do tohoto uspořádání patřily, byly formálně nezávislé, fakticky byly z velké části závislé na politice SSSR. To se prokázalo, když sovětská vojska potlačila občanské nepokoje v NDR (1953), Maďarsku (1956) a při sovětské invazi do Československa (1968).

Albánie byla součástí východního bloku pouze do roku 1956, kdy se albánská politická scéna přeorientovala na Čínu. Byl to důsledek roztržky mezi SSSR a Čínou. Následně vládnoucí strana, Albánská strana práce, PPSH označila Chruščovovy reformy za revizionismus (v roce 1977 se Albánie rozešla i s Čínou a dostala se do úplné izolace).[1]

Přestože Jugoslávie byla od roku 1946 oficiálně socialistickou zemí, od roztržky v roce 1949 se hospodářsky ani kulturně neorientovala na SSSR.[2] I když vztahy se Sověty se později zlepšily, spolupracovala Jugoslávie i poté se západní Evropou, nikoli pouze s východní. Země byla oficiálně neutrální, odmítala dělení světa na dva bloky supervelmocí a pomáhala založit Hnutí nezúčastněných zemí (západní státy nicméně řadu států z tohoto hnutí obviňovaly, že de facto jsou členy bloku východního, platilo to zvláště pro Kubu, která ovšem na druhou stranu často kupříkladu vojensky zasahovala v zemích třetího světa proti sovětské vůli).

Na území západního bloku byly státy s tržním hospodářstvím, resp. kapitalismem, tím prosperita rostla (blíže např. vývoj HDP na hlavu, popř. HDI atp.). Pro východní blok bylo charakteristické plánované hospodářství, tedy co se má vyrobit, se plánovalo z centra, tím byl růst ekonomiky zpomalen. Například ještě v roce 1950 bylo HDP na hlavu v­ ČSR vyšší než v Rakousku – v roce 1989 pak dosahoval tento ukazatel v ČSR už jen 58 % Rakouska; přitom se uvádí, že těsně po 2. světové válce Rakousko zaostávalo za ČSR o 28 let.[3]

V Evropě se pojmem východní blok často označovaly jen evropské komunistické země (Východní Německo, Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a Albánie), ale on zahrnoval i řadu zemí v Asii (Mongolsko, Laos, Vietnam, Kambodža, Severní Korea, před roztržkou v roce 1961 i Čína), Americe (Kuba, Grenada) či Africe (zejm. Etiopie). Nebylo to však vždy tak, že všem těmto státům jednoznačně dominoval Sovětský svaz. Existovaly i lokální hegemoni, například Vietnam měl silný vliv v Kambodži apod.

Východní blok se začal rozpadat na konci 80. let v souvislosti s procesem perestrojky v Sovětském svazu. Pád komunismu v Evropě (1989) východnímu bloku uštědřil definitivní ránu. Znamenal rozpad Varšavské smlouvy, RVHP a nakonec i Sovětského svazu (1991). Některé země si komunistické režimy nicméně ponechaly, ať už tužší (KLDR, Kuba, Laos), nebo skřížené s tržním hospodářstvím (Vietnam, Čína).

Pojem východní blok byl někdy užíván jako synonymum pojmu "druhý svět", který určoval míru rozvinutosti. Marx-leninské režimy však krátkodobě vznikly i v málo rozvinutých zemích třetího světa (Jemen, Kongo, Mosambik, Benin, Angola).

V souvislosti s úvahami o tzv. nové studené válce někteří politologové hovoří o tzv. novém východním bloku shromážděném kolem Ruska a Číny (Venezuela, Sýrie, Írán, Srbsko aj.).