Bulat Okudžava

Narodil se v rodině komunistických funkcionářů, kteří přišli studovat na Komunistickou akademii v Moskvě ve čtvrti Arbat. Dětství strávil střídavě v Tbilisi a v Moskvě. V roce 1937 byli rodiče zatčeni v rámci stalinských čistek. Otec byl 4. srpna 1937 po vykonstruovaném procesu zastřelen, matka byla uvězněna v gulagu „Karlag“ (Карлаг), Karagandská oblast, Kazachstán. Bulat žil s babičkou v Moskvě.

V roce 1942 se přihlásil ve svých 18 letech do Rudé armády jako dobrovolník[1]. Druhou světovou válku strávil na frontě, která výrazně ovlivnila jeho tvorbu. Byl několikrát raněn. Po válce studoval filologii v Tbilisi, studia dokončil v roce 1950. V letech 1950–1954 pracoval jako učitel v obcích Šamordinovo (Шамордино) a Vysokiniči (Высокиничи) v Kalužské oblasti. V letech 1954–1956 pracoval jako redaktor nakladatelství Molodaja gvardija (Молодая гвардия)[2], kde redigoval poezii v časopisu Litěraturnaja gazeta (Литературная газета). V té době začal psát a od roku 1955 také veřejně zpívat.[3]. V roce 1956 po XX. sjezdu KSSS a po rehabilitaci rodičů vstoupil do Komunistické strany Sovětského svazu. V roce 1959 se přestěhoval zpět do Moskvy.

Proslavily ho především jeho lyrické písně, mimo nich však psal také historické romány, novely, básnické sbírky.

V časopisech publikoval od roku 1953[4]. První básnickou sbírku Lyrika (Лирика) vydal v roce 1956 v Kaluze, druhá sbírka Ostrovy mu vyšla v roce 1959.

Jeho prozaickým debutem byla povídka Ahoj študente (Будь здоров, школяр). O její vydání se zasloužil Konstantin Paustovskij[2]. Významné autobiografické povídky jsou: Nás vzbudilo ráno již chladné... (Litěraturnaja gazeta 17, 1974) o odchodu mladičkých dobrovolníků do války; Soukromý život Alexandra Sergejeviče Puškina aneb použití nominativu v díle Michaila Jurieviče Lermontova (Litěraturnaja gazeta 47, 1976), kterou sám autor hodnotí slovy: „smutná povídka o mých smutných učitelských koncích“[2]; Dílčí neúspěchy v celé řadě úspěchů (Družba narodov 1, 1979) groteska ze života mladého redaktora.

V roce 1962 byl přijat do Svazu spisovatelů SSSR.

V roce 1963 se mu dostalo prvního mezinárodního ocenění: obdržel hlavní cenu na básnickém festivalu Stružské večery v Jugoslávii za písničku Cínovej vojášek mýho syna[2]. Velkou popularitu získal především v Polsku.

V roce 1971 vydal svůj první historický román Nebohý Avrosimov, vyšlo časopisecky v roce 1969 pod názvem Бедный Авросимов (Družba narodov 1969), první knižní vydání vyšlo pod názvem Doušek svobody, Глоток свободы, Politizdat, 1971).

Okudžavovy písně byly hudebně jednoduché, přesto se jeho písně s vlastním doprovodem na sedmistrunnou kytaru staly velmi populární. Patřil ke skupině lidí, která se stavěla kriticky k socialistickému režimu, přesto neusilovali o jeho odstranění, usilovali o zlepšení podmínek v rámci socialismu^[zdroj?].

V roce 1991 během pobytu v USA se u něj projevila srdeční choroba. Musel absolvovat operaci srdce a po uzdravení již veřejně vystupoval velmi málo.[5]

Poprvé navštívil Československo v roce 1964. Tehdy zde veřejně nevystoupil, pro Československý rozhlas ale nahrál písničku Balada o starým králi.[2]

Okudžavovi čeští překladatelé jsou Václav Daněk, Ludmila Dušková, Libor Dvořák, Milan Dvořák, Jiří Honzík, Petr Kovařík, Jaromír Nohavica[6], Anna Nováková, Jiří Vondrák.

Okudžavovy písničky zpívali a zpívají:

• Karel Kryl[7]
• Jaromír Nohavica
• Alfred Strejček (československý rozhlas 1978; Divadlo Viola, spolu s Jiřím Šlupkou Svěrákem)[5]
• Milan Dvořák a Věra Slunéčková[8]
• Jiří Vondrák
• Hana Hegerová – píseň Váňa (Ванька Морозов, 1957), překlad Ondřej Suchý[9]

V roce 1975 napsal Vladimír Merta píseň „Na dluh Bulatu Okudžavovi“[10], která byla nahrána v roce 1988 na LP desce Vladimír Merta 1.

V České republice hrál Okudžava dvakrát: 27. října 1995 koncertoval v Divadle Husa na provázku v Brně a 29. října 1995 v pražském Divadle Komedie. Brněnský koncert uváděl Jiří Vondrák, pražský pak Jiří Suchý. Tyto koncerty byly posledním vystoupením Bulata Okudžavy na veřejnosti.[5]