Boris Jelcin

Po rozpadu Sovětského svazu se hlavní politickou prioritou stalo urychlení ekonomické restrukturalizace a masivní privatizace státního podnikání. Boris Jelcin se chopil této problematiky a zahájil procesy privatizace. Konkrétní provedení těchto změn bylo však vnímáno negativně.

Jeho reformní program začal působit v lednu 1992. Protože však prudce vzrostly ceny, musely být jako obraný mechanismus přísně omezeny vládní výdaje a byly zavedeny vysoké daně. Mnoho průmyslových podniků bylo odstaveno a nastala hyperinflace doprovázená hospodářskou krizí. V této době došlo k zbohatnutí pouze určité skupiny lidí.^[zdroj?]

Někteří politici se okamžitě od jeho programu distancovali. Vláda se rozdělila na dva tábory, na příznivce rychlých změn a opozici. Obě skupiny se navzájem začaly obviňovat z korupce. Alexandr Ruckoj, který vedl protikorupční komisi, obvinil Jelcinovy blízké spolupracovníky. 45 z 51 oznámených obvinění se ukázala být pravdivými.^[zdroj?] Jelcin reagoval sesazením Ruckoje z funkce.

V roce 1992 opozice proti jeho reformám ještě zesílila. Ruský viceprezident Alexandr Ruckoj označil Jelcinův program za „ekonomickou genocidu“. Některé republiky začaly volat po úplné samostatnosti.

V roce 1992 se prezident Jelcin dostal do sporů s Nejvyšším Sovětem a Shromážděním lidových zástupců^[zdroj?]. V prosinci 1992 vetovalo 7. Shromáždění lidových zástupců kandidaturu Jegora Gajdara na předsedu vlády, která byla Borisem Jelcinem iniciována.

Jelcin a Bill Clinton ve slabé chvilce

Tento konflikt se obnovil 20. března 1993, kdy Jelcin v televizním projevu k národu oznámil, že hodlá převzít vyšší pravomoci, aby mohl realizovat svůj reformní program. Narychlo svolané 9. Shromáždění lidových zástupců se pokusilo pomocí obžaloby z 26. března 1993 odvolat Borise Jelcina z funkce prezidenta. Nicméně 25. května 1993 uspěl Jelcin v parlamentním referendu o důvěře v něj a jeho reformní program.

21. září 1993 Jelcin rozpustil dekretem Nejvyšší Sovět a Shromáždění lidových zástupců. Tento dekret, který odporoval ruské ústavě z roku 1978, zajistil přechodové období do voleb do nového parlamentu, Státní dumy, a referenda o nové ústavě.

Reakcí na tuto situaci bylo, že předseda Nejvyššího sovětu Ruslan Chasbulatov označil prezidentův krok za státní převrat a vyzval občany, policii a armádu, aby se proti Jelcinovi postavila. Alexandr Ruckoj oznámil, že přebírá prezidentovy pravomoci, a parlament to v nočních hodinách schválil. Premiér Viktor Černomyrdin, předsednictvo vlády, ministři obrany, vnitra a bezpečnosti se však postavili na Jelcinovu stranu.[3]

2. října propukly protijelcinovské nepokoje ve středu Moskvy a 3. října vyhlásil Boris Jelcin v hlavním městě výjimečný stav jako odpověď na útok stoupenců ruského viceprezidenta Alexandra Ruckoje na televizní studio v Ostankinu. Několik tisíc lidí proniklo do televizní budovy a vyřadilo z provozu první program ruské televize, přičemž jich desítky přišly o život. Cestu do budovy si totiž útočníci prorazili nákladními auty, stříleli přitom z ručních zbraní a házeli granáty. Útok na televizní studio v Ostankinu vedl generál Albert Makašov.[4] Mrtví byli i při útoku na moskevskou radnici, kdy vzbouřenci obsadili její dolní patra.  

Předseda parlamentu Ruslan Chasbulatov vyzval své stoupence, aby obsadili Kreml. Okolo poledne 4. října zaútočila armáda na sídlo parlamentu, když předtím vyzvala obránce, aby složili zbraně. Budovu parlamentu nejdříve opustily ženy a děti a po nich vyšlo s rukama nad hlavou několik desítek poslanců. Po 13. hodině pronikla vládní vojska do budovy parlamentu, kde narazila na silný odpor. V prostorách parlamentu začaly boje, při nichž přišly o život desítky lidí. Část budovy zachvátil požár. V podvečer už byla celá budova obsazena a hlavní vůdcové vzpoury - předseda parlamentu Ruslan Chasbulatov a viceprezident Alexandr Ruckoj - zatčeni. Druhý den zatýkání pokračovalo. Celá akce stála na 190 mrtvých a 440 zraněných.  

Nové volby do Státní dumy se konaly 12. prosince 1993. Referendum pořádané v tu samou dobu schválilo novou ústavu, která znatelně posílila moc prezidenta. Ten získal právo jmenovat členy vlády, odvolat předsedu vlády a v některých případech dokonce i rozpustit Dumu.

Významnou událostí se stala privatizace v roce 1993. Aby se privatizační děj stal masovým, bylo umožněno si za malý poplatek koupit privatizační poukázky, které mohl použít v privatizačních aukcích. Nominální cena poukázky byla 10.000 rublů, v průběhu kupónové privatizace klesla na 4000 rublů a následně se vrátila k deseti tisícům rublů.[5] Průměrná měsíční mzda v tu dobu kvůli inflaci rostla: v roce 1992 byla 6.000 rublů, v roce 1993 58.700.[6] Podniky byly v kupónové privatizaci prodány za poměrně nízké ceny.[5]

Jeho zvláštní chování už bylo známé. V srpnu roku 1994 se pokusil Jelcin dirigovat orchestr při návštěvě Německa. V září stejného roku zase nedorazil na schůzku s irským předsedou vlády. Jako oficiální důvod bylo uvedeno, že prý zaspal.

V prosinci 1994 nařídil invazi do Čečenska, aby upevnil moc federálního centra nad touto autonomní republikou. Vojenské síly byly odvolány až v roce 1996 mírovou dohodou, která ukončila první čečenskou válku. Ta zajistila Čečensku větší autonomnost, ale ne plnou nezávislost.

Setkání s bývalým francouzským prezidentem Chiracem

V červenci 1996 byl Boris Jelcin znovu zvolen prezidentem. Při prezidentských volbách v druhém kole porazil se ziskem 54,4 % předsedu KPRF Gennadije Zjuganova.

Rok po volbách podstoupil operaci srdce a musel zůstat v nemocnici několik měsíců.

Po dobu své vlády se mu podařilo získat pro Ruskou federaci 40 miliard USD z fondů Mezinárodního měnového fondu a dalších organizací, na podporu ruské ekonomiky.

V roce 1997 se údajně měl plánovat proti Jelcinovi puč pod velením generála Rochlina. Ačkoliv několik generálů, jako generál Koržakov, později uvedlo, že byli součástí plánování převratu, někteří historici to popírají.[7] Rochlin se měl o převratu vyjádřit, když byl pod vlivem alkoholu. I přes to Jelcinova administrativa nechala Rochlina sledovat tajnou službou FSB až do jeho zavraždění v roce 1998.[8] Ačkoliv za vraždu generála Rochlina byla obviněna jeho manželka Tamara, byl Jelcin obviňován, že stojí za Rochlinovou smrtí.[9] Rochlinův pohřeb se stal manifestací proti Jelcinovi.

V roce 1998 nastala ekonomická krize vyvolaná krizí trhů v Asii, prudkým poklesem ceny ropy a ekonomickými problémy Ruska,[10] která vedla k prudkému zhoršení schopnosti Ruska splácet státní dluh. Krize způsobila paniku na finančních trzích a kolaps ruské měny, rublu.

15. května 1999 Jelcin ustál další pokus o impeachment. Pokus o odvolání byl spojen s několika protiústavními aktivitami z nichž nejvýznamnější byly dohoda o rozpadu Sovětského svazu v prosinci 1991, puč v roce 1993 a invaze do Čečenska. Avšak žádné z těchto obvinění nezískalo potřebnou dvou třetinovou podporu ve Státní Dumě.

9. srpna 1999 sesadil Jelcin z funkce předsedu vlády Sergeje Stěpašina a odvolal celou vládu. Za Stěpašina dosadil na místo předsedy vlády Vladimira Putina, který nebyl v té době příliš známý. Jelcin oznámil, že Putina by rád viděl jako svého nástupce.

V průběhu kosovské války v roce 1999 Jelcin silně kritizoval NATO a jeho vojenskou kampaň proti Jugoslávii. Varoval před možným zákrokem, pokud by NATO vysadilo vojáky v Kosovu.

Jelcin pokračoval jako prezident Ruska až do 31. prosince 1999.[1] V posledních měsících jeho vlády s ním souhlasilo už jen 5 % občanů.^[zdroj?] Přemluven svou dcerou Taťjánou Djačenkovou 31. prosince 1999 rezignoval. Podle ruské ústavy se stal novým prezidentem stávající předseda vlády, Vladimir Putin. Další volby byly naplánovány až na 26. března 2000.

• 
  Byl přítomen i prezident Vladimir Putin
• 
  Vojáci nesoucí Jelcinovu rakev
• 
  Zástupy truchlícíh
• 
  Kněz sloužící bohoslužbu
• 
  Nově zvolený prezident Dmitrij Medveděv přináší květiny k Jelcinovu hrobu

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Boris Yeltsin na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Boris Nikolajevič Jelcin na Wikimedia Commons