Ukrajinská krize

Členové strany Svoboda poté, co násilně obsadili vládní budovy ve městě Chmelnyckyj v lednu 2014

Protestující na Euromajdanu na barikádách bojují s ukrajinskou policií

Kvůli pozastavení vyjednávání o asociační dohodě mezi Ukrajinou a Evropskou unií (EU), o kterém rozhodli tehdejší ukrajinský prezident Viktor Janukovyč a jeho vláda, vznikla v listopadu 2013 série protestů zvaných Euromajdan, které byly zpočátku pokojné.[17][18] Postupně však vznikaly různě závažné konflikty a střety demonstrantů s pořádkovými silami. Například 30. listopadu zasáhla policie proti pokojné demonstraci asi 1000 lidí a při zásahu bylo mnoho lidí zraněno.[19][20]

Síla demonstrací se stupňovala a zúčastňovalo se jich stále více lidí. Mezi demonstranty se objevovaly i radikální a agresivní bojůvky, útočící na pořádkové síly kamením, řetězy, tyčemi, světlicemi, molotovy a dokonce i najíždějícími bagry a nákladními vozy, na což odpovídala pořádková policie rovněž použitím násilí.[21][22][23] Po určitou dobu byly tyto bojůvky ještě málo početné a většina demonstrantů se chovala pokojně.[24] V lednu a únoru 2014 vyvrcholily demonstrace v tvrdé střety mezi radikálními demonstranty z řad krajní pravice a zásahovou jednotkou Berkut. Opoziční politikové svolávali demonstranty z jiných částí Ukrajiny na náměstí Majdan v Kyjevě; mj. používal ukrajinský oligarcha Petro Porošenko k tomuto účelu jím vlastněnou televizní stanici Kanál 5, jak později sám prohlásil v rozhovoru s americkými novináři.[25] Ve dnech 18.–20. února zahájili neznámí odstřelovači z okolních budov palbu do demonstrantů i policistů. Při zásahu a střelbě zemřelo asi 80 až 100 lidí, čímž vznikl silný mezinárodní tlak na Viktora Janukovyče, aby upustil od násilí a vyjednával.

Prezident Janukovyč a jeho vláda skutečně zahájili vyjednávání s opozicí. Za účasti ministrů zahraničí Německa a Francie bylo 21. února dosaženo dohody o předčasných prezidentských volbách ještě v roce 2014. Tato dohoda se však pod tlakem ozbrojených demonstrantů brzy stala bezpředmětnou a následujícího dne uprchl prezident Janukovyč s pomocí Ruska ze země. Byla dosazena nová ukrajinská vláda a parlament, ze kterého byli vyloučeni zástupci Strany regionů, a ten zvolil Oleksandra Turčynova prozatímním prezidentem.

V reakci na tyto události demonstrovali proruští aktivisté na východě země na podporu Janukovyče. Byl to tzv. Antimajdan, série provládních demonstrací, probíhající paralelně k protestnímu hnutí Euromajdan. Již 25. listopadu 2013 se uskutečnila v Kyjevě demonstrace na podporu tehdejší vlády premiéra Mykoly Azarova, prezidenta Viktora Janukovyče a pro blízké vazby s Ruskem. Této demonstrace se zúčastnilo asi 10 000 lidí.[26] V Doněcku došlo koncem února 2014 ke srážkám mezi aktivisty Euromajdanu a ozbrojenými separatistickými silami.

Rusko celý tzv. Euromajdan prohlásilo za fašistický převrat s tím, že ruská menšina na Ukrajině je v bezprostředním nebezpečí.[9] Především na Krymu a v ruských médiích se rozpoutala velká mediální kampaň proti novému ukrajinskému kabinetu, označovanému otevřeně za banderovský a fašistický. Ruští vojáci obsadili úřady, svrhli je a dosadili své úředníky. Začala krymská krize, na poloostrově se objevila silná armáda v neoznačených uniformách, vydávaná za krymskou domobranu. Postupně obsazovala jednu ukrajinskou základnu za druhou. Později se potvrdilo obvinění, že šlo o ruskou armádu a další ruské občany. Parlament postupně začal za silné propagandy připravovat referendum o připojení k Rusku, po jehož jednoznačném výsledku došlo k vyhlášení nezávislosti na Ukrajině. Tu obratem uznalo Rusko a připojilo Krym ke svému území, navzdory silným mezinárodním protestům, označujícím ruský postup za otevřenou agresi vůči ukrajinskému suverénnímu státu. Bývalý prezident Janukovyč později tvrdil, že ruskou armádu pozval on a že toho kvůli ukrajinské ztrátě Krymu lituje.[27] Ruská armáda útokem na orgány ukrajinského státu porušila mezinárodní dohodu zaručující Ukrajině veškeré bezpečnostní záruky výměnou za vzdání se jaderných zbraní, nazývanou Budapešťské memorandum, kterou podepsalo také Rusko.[28]

Mapa proruských protestů na Ukrajině.

     K Rusku připojený Krym.

     Oblasti ozbrojeného povstání.

     Oblasti, kde docházelo k rozsáhlým protestům a místní úřady byly obsazovány demonstranty.

     Oblasti, kde docházelo k demonstracím.

     Oblasti, kde se neprotestovalo.

V průběhu Euromajdanu docházelo k méně početným protivládním protestům také na východě Ukrajiny.[29][30][31] Po převratu a následném odtržení Krymu se začalo v ruských médiích a mezi elitami věrnými svrženému prezidentovi prosazovat připojení oblastí s početnými ruskými menšinami k Rusku.[32][33] Většina obyvatel těchto oblastí však podporovala setrvání ve stávajícím uspořádání Ukrajiny,[34][35] kterýžto názor se s dále popsanými událostmi stále prohluboval.[36] V Doněcké, Charkovské a Luhanské oblasti, kde žijí nejpočetnější ruské menšiny, začaly násilné pokusy malých skupin o obsazování místních úřadů díky podpoře Ruské federace a za přítomnosti ruských vojáků.[14][15][16] Policii se většinu protestů dařilo udržet pod kontrolou. Situace se vyostřila 7. dubna, kdy se protestující pokusili obsadit radnice a policejní stanice v Charkově[37] a Doněcku.[38] V Charkově[39] byl pokus potlačen, při akci, která se obešla bez obětí na životech, bylo zatčeno asi 70 separatistů,[40] ale v Doněcku se radnici podařilo obsadit a protestující vyhlásili Doněckou lidovou republiku.[38][41] Podobná situace nastala i 8. dubna v Luhansku, kde byli demonstranti také úspěšní, obsadili radnici a vyhlásili nezávislou Luhanskou parlamentní republiku.[42] Ani jedna zprvu nedostala podporu od místních správních orgánů ani důležitých organizací, a tak zůstaly izolované.[43] V Luhansku bylo propuštěno téměř všech 60 zadržovaných rukojmích, podle demonstrantů se ale nejednalo o rukojmí, ale o jedince, kteří neunesli vyhrocenou atmosféru.[44] Až 12. dubna začaly znovu protesty a v Doněcké oblasti došlo k mnoha útokům (někde i ozbrojeným) na policejní stanice a radnice, z nichž některé byly úspěšné. Na některých místech se k demonstrantům údajně přidali příslušníci pořádkových sil.[45][46][47][48] Ukrajinské pořádkové jednotky 13. dubna začaly útočit na separatisty ve městě Slavjansk.[49] 14. dubna vypršelo ultimátum úřadujícího prezidenta Turčynova ozbrojencům, že buď složí zbraně a amnestováni opustí obsazené úřady, nebo dojde k zásahu ukrajinské armády.[50][51] Ten skutečně nastal, když ukrajinská armáda oblehla Kramatorsk, načež ozbrojenci opustili policejní stanici, kterou den před tím obsadili (ve městě nadále ovládají jiné budovy), ale ještě téhož dne podnikli útok na místní letiště, které ukrajinská armáda ubránila.[52][53][54][55] Vzbouřencům se i přes to podařilo 16. dubna obsadit další budovy v Doněcku a v Kramatorsku se jim podařilo ukořistit 6 ukrajinských obrněných vozidel.[56]

Lidé 11. května v Doněcku stojí ve frontě, aby mohli hlasovat v referendu o statusu doněcké oblasti

Podle agentury Reuters odmítali ze začátku ukrajinští vojáci proti vzbouřencům zasahovat a někteří dokonce přecházeli na jejich stranu.[56] To se změnilo po prvních ozbrojených konfliktech se ztrátami na životech.

Podle generálního tajemníka NATO Andersa Fogha Rasmussena se opět na východě Ukrajiny objevili dobře vycvičení muži s dobrou ruskou výzbrojí v neoznačených uniformách, jako tomu bylo na Krymu při rozdmýchání protestů, které vedly k jeho odtržení.[49] Že se v tomto opakuje krymský scénář, uvedla také při jednání Rady bezpečnosti OSN americká velvyslankyně při OSN Samantha Powerová.[50] Přítomnost těchto lidí z Krymu a z Ruska potvrdila ve Slavjansku jeho starostka Nělja Štepová.[57] Putin nejprve působení ruských jednotek na východě Ukrajiny vyloučil, podle něj se jednalo o místní občany.[58] V prosinci 2015 však Vladimir Putin přiznal, že jsou v Donbasu lidé plnící různé úkoly včetně vojenských, nicméně nešlo podle něj o pravidelné jednotky.[59] V říjnu 2016 poprvé připustil intervenci na Ukrajině, ke které podle něj bylo Rusko dohnáno kvůli obraně rusky hovořícího obyvatelstva Donbasu po převratu na Ukrajině.[60] Na rusko-ukrajinských hranicích je podle britského velvyslance u OSN asi 40 tisíc ruských vojáků,[50] ačkoliv Rusko několikrát oznámilo jejich stažení,[61] a dalších asi 25 tisíc je na Krymu.[50] Západ tak tlačí na Rusko a obviňuje ho, že stojí za probíhající destabilizací regionu. To zase tvrdí, že za ní stojí kyjevská vláda a tlak Západu na Kyjev. Podle komentátorů jde o „dialog hluchých“.[50]

Moskva potvrdila, že Ukrajinci zajali 10 ruských výsadkářů několik kilometrů ve vnitrozemí Ukrajiny.[62] Podle Moskvy ale tito výsadkáři překročili hranici omylem.

V průběhu velikonoc 2014 ukrajinská vláda dočasně zastavila své aktivity proti separatistům. Toto dočasné příměří bylo po velikonocích formálně ukončeno s tím, že podle vicepremiéra Vitalije Jarema budou v blízké budoucnosti podniknuty odpovídající kroky, Sergej Lavrov ovšem varoval Kyjev sdělením, že v případě ohrožení ruských občanů bude Rusko reagovat stejně jako v případě války s Gruzií o Jižní Osetii.[63] Separatisté v Luhansku požadují záruku amnestie a vypsání referenda o sebeurčení a zavedení ruštiny jako státního jazyka.[64]

Protože proruští separatisté útočili a zabili 4 lidi v ruskojazyčných regionech, zdála se být zmařena konference o Ukrajině v Ženevě.[65] Nakonec ale 17. dubna začala.[66] Kvůli pronikání ruských agentů byla Ukrajina připravena uzavřít hranice s Ruskem.[65] Podle ukrajinského ministerstva vnitra ale ujednání dosažené v Ženevě Rusko „demonstrativně ignorovalo“,[67] protože na operacích separatistů se podíleli agenti ruských tajných služeb, kterým veleli Igor Bezler a Igor Girkin zvaný Strelkov.

Od vypuknutí konfliktu do června 2015 z Ukrajiny uprchlo 900 tisíc lidí, z nichž většina (až 746 000 osob) odešlo do Ruska. Dalších 1,3 milionu byli uprchlíky ve vlastní zemi.[68]

V roce 2015 se konalo několik jednání v Minsku ohledně mírových dohod. Tyto mírové dohody byly porušovány. I přes formální příměří separatisté dobyli Debalceve. I přesto představitel doněckých separatistů Denis Pušilin vyžadoval, aby ukrajinský parlament do 14. března přijal seznam Donbasských oblastí, kterých by se měl týkat zvláštní statut, a pokud se tak nestane, ukrajinská vláda tím ukáže nezájem o dodržování mírových dohod.[69]

Na sankce zavedené Spojenými státy, Evropskou unií, Kanadou, Austrálií a Norskem reagovalo Rusko tím, že těmto subjektům zakázalo do Ruska vyvážet hovězí, vepřové a drůbeží maso, ryby, ovoce, zeleninu, sýry, mléko a mléčné výrobky.[78] Navíc byly Ukrajinským leteckým společnostem zakázány přelety nad Ruským územím a stejný zákaz byl zvažován i pro letecké společnosti z EU a USA. Už při zavedení zákazu ekonomové počítali s tím, že tento zákaz urychlí inflaci v Rusku.[78] Zákaz dovozu potravin měl trvat jeden rok, výpadek těchto potravin na Ruském trhu měl být kompenzován zvýšeným dovozem z Běloruska a z Kazachstánu.[79] Podle některých poslanců strany Spravedlivé Rusko je zákaz dovozu v rozporu s ústavou a proto podali návrh zákona, který zákaz dovozu potravin ze západu napadá.[80] Za tento návrh byla těmto poslancům vedením strany udělena důtka.[81] Protože Maďarsko, Řecko a Kypr otevřeně nesouhlasí se zavedenými sankcemi vůči Rusku, uvažovala ruská média o možnosti, že by zákaz dovozu potravin z těchto tří zemí mohl být koncem dubna 2015 odvolán.[82] Podle ministra hospodářského rozvoje Alexeje Uljukajeva ale není možné stanovit výjimky pro jednotlivé země a proto musí být hledáno řešení, které je v souladu s normami WTO.[83]

Možnost vyjmout Řecko ze zákazu dovozu potravin do Ruska byla naznačena na schůzce prezidenta Putina s řeckým prezidentem Alexisem Tsiprasem, ovšem na tuto návštěvu řeckého prezidenta v Rusku kvůli zlepšení vztahů mezi Ruskem a Řeckem jako na možné zlepšení pozice Řecka při vyjednávání splácení řeckého dluhu.[84][85] Podle některých anylytiků by se tak Řecko mohlo stát ruským trojským koněm.[86][84][85]