Nevolnictví

Termín nevolnictví odpovídá zhruba německému slovu Leibeigenschaft, které výrazně akcentuje tělesnou povahu závislosti, podobně jako dobový český termín člověčenství. Vzájemný vztah termínů Leibeigenschaft a člověčenství byl předmětem odborných debat už v 17. století.^[zdroj?] V angličtině je nejblíže označení serfdom, ve francouzštině servage, v ruštině крепостничество. V latině byl nevolník označován jako homo proprius (de corpore).

Nevolnictví bylo typickým právním stavem existujícím téměř v celé středověké Evropě (kromě Baskicka, Finska, Norska a Švédska) a má kořeny již v době pozdní Římské říše. Ve 2. století po Kr. se část původních římských otroků přeměnila v kolóny (colonus – vlastně „osadník, sedlák“). Kolóni byli formálně svobodní potomci otroků, kteří se stali v podstatě rolníky na pánově půdě a k pánovi je stále vázala půda a potřeba ochrany před stále četnějšími barbarskými útoky a výběrčími daní. Za vlády Konstantina I. Velikého došlo k významné změně ve vztahu mezi kolónem a pánem. Kolón byl vázán k pánovi přísahou, která měla pánovi zaručit, že kolón zůstane na jeho půdě. Tím došlo k fyzickému svázání kolóna k pánovi a k půdě. Kromě toho byl kolón nucen platit pánovi peněžní rentu za užití půdy (ourok). Následně se začalo objevovat nové slovo servi (de facto nevolníci) kteří se stali nejvýznamnější feudální vrstvou středověké Evropy po rozpadu Západořímské říše mezi 6. až 12. stoletím, resp. 14. stoletím. Výjimkou byla Skandinávie, kde nevolnictví nikdy nebylo zavedeno a zůstal zachován stav svobodných sedláků.

Ve 14. století se sociální a ekonomické podmínky především v západní Evropě významně změnily. Epidemie moru (černá smrt) ve 14. století způsobila demografickou krizi, díky které začala být instituce nevolnictví na ústupu. Ve Francii, Anglii, Flandrech a v západních oblastech Říše (Německé země a Itálie) došlo k rozvolnění vztahu mezi rolníkem-nevolníkem a pánem, takže tradiční nevolnictví bylo nahrazeno peněžní rentou a rolník získal některé osobní svobody (například nebyl fyzicky vázán k půdě). V raném novověku se nevolnictví udrželo pouze v některých francouzských oblastech. Tento proces doprovázela během 14. století řada rolnických povstání (např. jacquerie ve Francii v letech 1356–1358 a nebo anglické povstání Wata Tylera v roce 1381).

V oblastech střední a především východní Evropy ale ve 14. století k podobné kvalitativní změně nedošlo. V části střední Evropy (přibližně Čechy a Morava, západní oblasti Polska a Uher) došlo díky kolonizaci ve 13. a 14. století sice ke vzniku řady komunit svobodných rolníků, ale samotné nevolnictví ve 14. a 15. století nevymizelo. Jednou z příčin byl relativně menší dopad velké morové epidemie ve srovnání se západní částí kontinentu a dále relativně silná pozice hlavních držitelů půdy (šlechty a církve). Ve východní Evropě měla k udržení nevolnictví přispět mimo jiné stále se zvyšující poptávka po místním obilí na západě Evropy. Pro oblasti střední a středovýchodní Evropy se v historické vědě od zhruba šedesátých let 20. století diskutuje otázka druhého nevolnictví a krize 17. století. Podle této koncepce bylo možné během 15. a 16. století sledovat také ve střední Evropě ústup nevolnictví, který byl ale přerušen krizí spojenou s třicetiletou válkou. Demografická krize zde naopak vedla k nové vlně nevolnictví tentokrát v podmínkách centralizované, absolutistické monarchie a počínajícího kapitalismu.[1] Západní hranicí území, kde se v raném novověku uplatňovalo, je zhruba linie Labe – Krušné hory – Šumava, která odpovídala také hranici dvou vrchnostenských hospodářských systémů – režijního a rentovního velkostatku. Nevolnictví je užíváno jako obecný termín pro široké území, na kterém nepřesně sugeruje podobnost poddansko-vrchnostenských vztahů, které měly lokálně výrazně odlišnou povahu. Na ústupu se ve středoevropském kontextu nevolnictví ocitalo z ekonomických a sociálních příčin od 18. století, kdy byla předmětem právnických debat samotná definice pojmu. Polemiky byly vedeny o správnosti označování nevolníků římskoprávními termíny coloni nebo servi, v českém prostředí byla zpochybňována samotná existence nevolnictví.

V českém prostředí byly projevy nevolnictví postupně odbourávány během druhé poloviny 18. století. Patent Josefa II. o zrušení nevolnictví (1781) se týkal především omezení svobody pohybu, samotná instituce poddanství zanikla až v roce 1848. V Rusku se nevolnictví udrželo nejdéle a bylo zrušeno až v roce 1861 carem Alexandrem II. Někteří^[kdo?] odborníci ovšem upozorňují, že zákony vydané při kolektivizaci v Sovětském svazu připoutávaly lidi k půdě natolik, že de facto nevolnictví za vlády Stalina obnovovaly.[2]