Amnesty International

Amnesty International se řídí vizí západního světa, ve kterém každý člověk požívá menšinová lidská práva, která jsou zakotvena ve Všeobecné deklaraci lidských práv a dalších mezinárodních aktech o lidských právech. AI porovnává aktuální praxi lidských práv s mezinárodně přijatými standardy a požaduje jejich dodržování. Při své práci AI provádí výzkumy, různé aktivity zaměřené na prevenci a ukončování vážných porušování takových práv.

Amnesty International si vytyčila zásadu nestrannosti a objektivnosti, nezávislosti na jakékoli vládě, politické ideologii, ekonomickém zájmu či náboženství – AI se zaměřuje pouze na jednostrannou ochranu lidských práv. V současné době má hnutí 7 miliónu členů, sponzorů a pravidelných přispěvatelů z více než 150 zemí a regionů světa. Financování hnutí závisí především na národních sekcích a místních dobrovolnických skupinách. AI pro svou činnost nepřijímá finanční pomoc od vlád.

Za svou činnost organizace dostala v roce 1977 Nobelovu cenu míru. V roce 1978 získala organizace Cenu OSN na poli lidských práv.

Amnesty International založil roku 1961 britský právník Peter Benenson. Benenson byl šokovaný článkem v novinách o dvou portugalských studentech, kteří byli odsouzeni na 7 roků za to, že si připili na svobodu. Benenson zveřejnil v The Observer článek Zapomenutí vězni, ve kterém žádal čtenáře, aby psali a posílali dopisy vyjadřující podporu uvězněným a mučeným lidem kvůli svému vyznání či nepřijatelnosti pro vládu. Mezi těmito prvními tzv. vězni svědomí byl i český arcibiskup Josef Beran. Výsledkem byla snaha Appeal for Amnesty (1961), která měla mobilizovat veřejné mínění. Z krátkého apelu se záhy stalo mezinárodní hnutí, které pracovalo na ochranu těch, kteří byli uvězněni za nenásilné vyjadřování svých názorů. V různých zemích začaly vznikat skupiny pisatelů dopisů na obranu obětí nespravedlivostí a během prvního roku začala nová organizace pracovat na 210 případech.

Členská základna organizace začala růst (15 000 členů v roce 1969, 200 000 členů v roce 1979), což umožnilo práci na dalších lidskoprávních tématech. V roce 1977 dostala organizace Nobelovu cenu míru. V osmdesátých letech se začala organizace dostávat do tlaku vlád. Podle Sovětského svazu Amnesty International vedla špionáž, v Argentině byla v roce 1983 zakázána její výroční zpráva, pro komunistické Československo byla Amnesty International západní buržoazní organizace.

Během 80. let organizace pracovala na kampaních věnující se vězňům svědomí, mučení, mimosoudním popravám, „zmizení“ a dalším.

Generální tajemníci Amnesty International:

• Peter Benenson, 1961–1966
• Eric Baker, 1966–1968
• Martin Ennals, 1968–1980
• Thomas Hammarberg, 1980–1986
• Ian Martin, 1986–1992
• Pierre Sané, 1992–2001
• Irene Khan, 2001–2010
• Salil Shetty, 2010

Mezinárodní rada (International Council) se skládá z členů mezinárodního výkonného výboru a zástupců sekcí. Hlasovací právo mají jen zástupci sekcí.

Mezinárodní výkonný výbor (International Executive Committee) má 9 členů, z toho 8 členů volených mezinárodní radou, a 1 člena, kterého volí zaměstnanci mezinárodního sekretariátu. Setkává se nejméně dvakrát ročně.

Mezinárodní sekretariát (International Secretariat) sídlí v Londýně. V jeho čele stojí generální tajemník jmenovaný mezinárodním výkonným výborem. Úlohou generálního tajemníka je řídit zaměstnance a implementovat rozhodnutí mezinárodní rady.

Sekce jsou pobočky AI v rámci zemí.

Skupiny jsou menší útvary v rámci sekcí, které sdružují aktivisty. Skupina má obvykle 5 až 20 členů.

Člen je základní jednotka Amnesty International.

Základní témata a kampaně, na kterých AI pracuje, jsou:

• osvobození všech vězňů svědomí
• stop mučení
• stop násilí na ženách
• kontrola obchodu se zbraněmi
• zrušení trestu smrti
• ukončení mimosoudních poprav a násilných „zmizení“
• ukončení praxe dětských vojáků
• ochrana obránců lidských práv
• dodržování práv uprchlíků
• mezinárodní spravedlnost (ukončení beztrestnosti)
• svoboda slova na Internetu

Kritiku vyvolala v roce 2007 přijatá politika Amnesty International, která se týká některých aspektů problematiky interrupcí. AI k tomu uvedla, že "AI nehájí potraty, ale právo žen beze strachu, hrozeb a nátlaku řešit problémy vystávající ze znásilnění nebo jiného porušování lidských práv."[1] Amnesty International zdůvodňuje svoje rozhodnutí stigmatizací žen po znásilnění umocněnou následným těhotenstvím. Kritériem pro podporu umělého přerušení těhotenství je rovněž těhotenství, které ohrožuje zdraví ženy.

Dle názorů některých je zabití nenarozeného dítěte ztotožněno s "vyřešením problému" a Amnesty International provádí aktivní propotratový lobbing.[2] Pro některé křesťany je kvůli tomu podpora Amnesty International vyloučena. Papežská rada pro spravedlnost a mír vyzvala v reakci na novou výše zmíněnou politiku AI všechny katolíky, aby ji přestali finančně podporovat.[3] Řada představitelů a orgánů katolické církve podpořila toto stanovisko výslovným prohlášením, že podpora Amnesty international již není slučitelná s katolickou vírou (např. kardinál Martino [4] či Australská biskupská konference [5]).

Anthony Browne ve své knize Úprk rozumu o Amnesty International napsal, že se ze zasloužilého bojovníka za práva politických vězňů po celém světě na organizaci, která se vzdálila svým původním principům a neúnavně agituje proti všem západním vládám.[6] Piotr Skwieciński označil v komentáři věnujícím se procesu s Pussy Riot AI za organizaci, která kdysi chránila politické vězně, ale nyní dala přednost prosazování kulturní revoluce.[7]

V květnu 2019 vyšly najevo skandální informace o šikaně pracovníků AI ze strany jejich nadřízených. Zdroj https://www.info.cz/svet/zemetreseni-v-amnesty-international-sefove-lidskopravni-organizace-konci-kvuli-sikane-zamestnancu-41799.html.

Před rokem 1989 nemohla Amnesty International v ČR oficiálně vykonávat svou činnost a neexistovala ani žádná jiná forma její činnosti, např. individuální mezinárodní členství. AI adoptovala jako vězně svědomí několik představitelů tehdejšího disentu, zejména signatáře Charty 77. Jednalo se o zhruba 400 lidí a ročně chodilo do Československa na jejich podporu až 40.000 dopisů.[8] Nejznámějším vězněm svědomí byl Václav Havel.

V České republice byla pobočka Amnesty International založena až po listopadu 1989. Koordinuje ji pětičlenná Správní rada v čele s předsedou nebo předsedkyní. Správní rada je složena z volených zástupců a úkoluje kancelář, která v současné době pracuje s 10 zaměstnanci a několika dobrovolnými koordinátory. AI ČR má v současnosti 10 dobrovolnických skupin, které se nacházejí v Praze, Brně, Olomouci, Pardubicích, Ostravě, Plzni, Jihlavě, Chotěboři, Hradci Králové a v Českých Budějovicích. Kancelář AI ČR se nachází na adrese:

Amnesty International ČR, z.s.
Kodaňská 1441/46,

101 00 Praha

Kampaně, na nichž pracuje česká pobočka Amnesty International:

• Svoboda slova a vězni svědomí
• Migranti a uprchlíci
• Zbraně pod kontrolou! Archivováno 4. 1. 2017 na Wayback Machine
• Byznys a lidská práva Archivováno 4. 1. 2017 na Wayback Machine
• LGBT+
• Zastavte mučení
• Trest smrti Archivováno 4. 1. 2017 na Wayback Machine
• Maraton psaní dopisů
• Vzdělávání k lidským právům

V reakci na zjištění, že Česko zrušilo embargo na vývoz zbraní do Turecka, vyzvaly v říjnu 2020 nevládní organizace v čele s Amnesty International ČR v otevřeném dopise ministra zahraničí Tomáše Petříčka, aby Česko okamžitě zastavilo vývoz zbraní a vojenského materiálu do Turecka, které otevřeně podporuje Ázerbájdžán ve válce o Náhorní Karabach a okupuje severní oblasti Sýrie, zatímco v samotném Turecku nadále pokračují politické represe proti odpůrcům prezidenta Erdoğana.[9]

Mezi první vězně svědomí v roce 1961 byl zařazen pražský arcibiskup Josef Beran. Od roku 1973 se rozšířily tzv. Urgent Appeal – tedy urgentní akce na podporu lidí nespravedlivě stíhaných. První akce pro vězně z bývalé ČSSR byla v roce 1978 na podporu Miloslava Černého z Liberce. Od té doby proběhly až do roku 1989 akce na podporu zhruba 400 lidí z ČSSR.[8]

Jmenný seznam vězňů a vězeňkyň svědomí z bývalé ČSSR, na jejichž podporu pracovala AI či proběhly petiční a urgentní akce Amnesty International:[10]

Josef Adámek, Jiří Andreska, Michael Bahner, Josef Bárta, Rudolf Battěk, Pavel Bazdo, Otta Bednářová, Jarmila Bělíková, Dr. Václav Benda, Stanislav Beneš, Dr. Josef Beneš – Lodl, Václav Milan Beran, Rolf Berger, Edmund Blaschko, Jiří Boháč, Bronislav Borovský, Jaroslav Brázda, Aleš Březina, Josef Brychta, Pavel Büchler, Jan Burian, Dr. Ján Čarnogurský, Petr Cibulka, Vítězslav Čermák, Albert Černý, Miloslav Černý, Zbyněk Čeřovský, Zdeněk Červeňák, Jitka Daňhelová, Milan Daniel, Dr. Josef Danisz, Viktor Dedera, Ivan Dejmal, Stanislav Devátý, Jiří Dientsbier, Antonín Dobner, Adrian Dobrovodský, Svatopluk Doležal, Josef Dolista, Miloš Drda, Vlastimil Drda, Pavel Dudr, Jaroslav Duka, Miklós Duray, Jan Dus, Jaroslav Dvořák, Helena Eretová, Jiří Fajmon, Drahomíra Fajtlová, Milan Frič, Vladimír Fučík, Alois Gabaj, Tomáš Gavlas, Petr Geffert, Werner Gengenbach, Stefan Gerboc, Berhard Gläser, Robert Gombík, Helena Gondová, Viktor Groh, Josef Grohman, Jiří Gruntorád, Jiří Gruša, Emil Hauptman, Petr Hauptmann, Václav Havel, Karel Havelka, Josef Hegr, Josef Hejlek, Dalibor Helštýn, Milan Hendrich. Otec Radim Hložánka, Georg Hohl, Michal Holeček, Ivana Holotová, Jaroslav Honzírek, Pavel Horák, Lenka Horáková, Jaromír Hořec, František Hrabal, Jan Hrabina, Milan Hübl, Karel Hübsch, Vladimír Hučín, Čestmír Huňát, Michal Hýbek, Libor Chloupek, Jiří Chmel, Heřman Chromý, Zdeněk Churaň, Jaroslav Jáchym, Cyril Bystřík Janík, Jaroslav Jaroš, Karel Jaroš, Jaroslav Javorský, Štefan Javorský, Otec Štefan Javorský, Jiří Jelínek, Ivan M. Jirous, Ján Juhaščík, Ivo Jureček, František Jurečka, Josef Kajnek, Edward Kalinowsky, Roland Kaltenbach, Walter Kania, Ivo Kantoš, Eva Kantůrková, Jiří Kaplan, Zdeněk Kašťák, Peter Keleti, Jan Keller, Michael Keller, Josef Klier, Krystyna Kluska, Tadeusz Kobrzynski, Vladan Kočí, Ernest Kolcun, Andrzej Kolodziej, Vladimir Komada, Tomáš Konc, Michal Kopal, Dr. Milan Kopřiva, Karel a Jindřiška Kořínkovi, Maria Kotrisová, Vladimír Kouřil, Jan Kozák, Petr Kozánek, Dr. Jaroslav Krejčí, Tomáš Křivánek, Pavel Křivka, Dr. Ing. Karel Kritz, Jan Krumpholc, Bohumír Kuba, František Inocenc Kubíček, Dr. Milan Kudla, Dr. Miroslav Kusý, Květoslava Kuželová, Štefan Kvič, Karel Kynčl, Pavel Landovský, Vladimír Laštůvka, Jiří Lederer, Pavel Lhota, Vladimír Liberda, Ladislav Lis, Jaromír Litera, Jan Litomiský, František Lízna, Miloslav Lojek, Ivan Macek, Aleš Macháček, Václav Malý, Ivan Maňásek, Lenka Marečková, Vlastimil Marek, Josef Martínek, Hana Marvanová, René Matoušek, František Matula, František Maxera, Robert Merganz, Dr. Jaroslav Mezník, Juraj Milenka, Ján Mlynárik, Ervín Motl, Daniel Mráz, Michal Mrtvý, Jiří Müller, Dr. Matthias von Mülmann, Dr. Pavel Muraško, Augustin Navrátil, Pavel Nauman, Julius Nejedlý, Dana Němcová, Jaromír Němec, Dr. Jiří Němec, Václav Neťuka, Helga Neukirchner, Miluna Nitschneiderová, František Novajovský, Pavel Novák, Václav Novotný, Miroslav Nový, Milan Oboda, Petr Obšil, Ota Ornest, Petr Ouda, Josef Ouroda, Jiří Panáček, Renata Pananová, Danuše Partlová, Ladislav Paulovics, František Pavlíček, Jan Pavlíček, Antonín Pernický, Dr. Antonín Petrasek, Jana Petrová (Marková), Mirek Petrů, Tomáš Petřivý, Stanislav Pitaš, František Pitor, Peter Plach, Štefan Podolínský, Peter Pohl, Zdeněk Pokorný, Ivan Polanský, František (Michal) Pometlo, Jaroslav Popelka, Petr Pospíchal, Getruda Pospíšilová, Dr. Zdeněk Přikryl, Jan Princ, Václav Procházka, Vladislav Rakay, Jiří Rataj, Adolf Rázek, Zdeněk Reitz, Marek Roháček, Josef Römer, Günther Rompf, Pavel Roubal, Peter Ručka, Jan Ruml, Jiří Ruml, Dr. Antonín Rusek, Prof. Jaroslav Šabata, Gejza Šándor, Petr Šantora, Dr. Jaromír Šavrda, Jiřina Šiklová, Zdeněk Sila, Milan Šilhán, Milan Šimečka, Jan Šimsa, Jan Šinágl, Drahomíra Šinoglová, Dušan Skála, Pavel Skála, Miroslav Skalický, Josef Skalník, Pavel Škoda, Petr Škuta, Rudolf Šmahel, Anton Šmíd, Rudolf Sabanoš, Karel Soukup, Václav Soukup, Věra Spáčilová, Karel Srp, Dr. Vladimír Staněk, František Stárek, Dr. Jaroslav Studený, Jan Šubrt, Jaroslav Švestka, Ivanovna Syrovátková, Dr. Jan Tesař, Vlastimila Tesařová, Zdeněk Těšínský, Jiří Tichý, Oldřich Tomek, Jindřich Tomeš, Daniel Topič, Jitka Tůmová, Petr Uhl, Václav Umlauf, Eduard Vacek, Vojtěch Vala, Ján Vecan, Otakar Veverka, Jiljí Vitouš, Jiří Veselý, Stanislav Vlasák, Gustav Vlasatý, Josef Vicek, Alexandr Vondra, Jaroslav Vozniak, Luboš Vydra, Milan Vyhnálek, Jiří Wolf, Jiří Wonka, Pavel Wonka, Jan Wünsch, Josef Wünsch, Fridolín Zahradník, Marián Zajíček, Pavel Zajíček, Rudolf Zeman, Anton Zlatohlavý, Jan Zmatlík

… a řada dalších.

Amnesty International používá několik metod pro publikování informací a mobilizování veřejného mínění. Jedna z důležitých částí práce je vydávání nestranných a přesných zpráv. Ty jsou zpracovávány na základě rozhovorů s oběťmi, úřady, účastí na soudních přelíčeních, práce s lidskoprávními aktivisty a sledování médií. Kampaně, které směřují k mobilizaci veřejného mínění mohou mít formu individuální, oblastní či tematickou. Mnoho případů je směřováno přímo úřadům v podobě dopisů (tzv. urgentní apely), dalšími možnostmi jsou např. veřejné demonstrace či mediální práce. V každém případě hnutí spoléhá na velmi rozsáhlou základnu svých členů.

Amnesty International se dlouhodobě věnuje lidskoprávnímu vzdělávání. Organizuje workshopy pro studenty základních a středních škol, semináře pro učitele a spravuje také vzdělávací portál o lidských právech www.lidskaprava.cz. V současné době nabízí organizace školám projekt FAIR PLAY – Studenti za rovnoprávnost. Jeho součástí jsou také Živé knihovny, kde si mohou návštěvníci místo knih půjčit osobu se zajímavým životním příběhem.

• Privacy International
• Transparency International
• Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Amnesty International na Wikimedia Commons
• Galerie Amnesty International na Wikimedia Commons
• Webové stránky Amnesty International ČR (česky)
• Webové stránky centrály Amnesty International (anglicky) (francouzsky) (španělsky) (arabsky)