Federální subjekty Ruska

Ústava Ruské federace vyjmenovává šest druhů federálních subjektů. S výjimkou republik, ale mezi nimi neuvádí zřetelné rozdíly:[1]

• 22 republik (rusky: республики, j. č. республика). Republiky mají ze všech subjektů federace nejvyšší stupeň autonomie. Mají vlastní ústavu, prezidenta (po roce 2011 byl oficiální titul většinou změněn na hlavu republiky), parlament, právo vydávat zákony a vedle ruštiny stanovit další úřední jazyk republiky. Nejsou však subjektem z hlediska mezinárodního práva; tím je pouze Ruská federace. Republiky jsou založeny na etnickém základě, tedy představují oblasti obývané některým z neruských etnik federace, po kterém jsou pojmenované (tzv. titulární národ). Prezident federace jmenuje svého kandidáta prezidentem republiky po schválení nominace v regionálním parlamentu.[4][1]
• 46 oblastí (rusky: области, j. č. область) Nejběžnější správní jednotka v rámci federace na etnicky ruském území. Jejich uspořádání je dáno federální ústavou a Statutem daného federálního subjektu.. Stejně jako republiky mají vlastní parlament a právo vydávat vlastní zákony. V čele oblasti stojí gubernátor. Nesou jméno po centru oblasti.[1]
• 9 krajů (rusky: края, j. č. край) Kraje jsou taktéž jako oblasti zřízeny v převážně ruských částech federace, ale okrajových a zpravidla řidčeji osídlených. Často jde o subjekty vzniklé sloučením autonomních okruhů a oblastí. Stejně jako republiky mají vlastní parlament a právo vydávat vlastní zákony. Jejich uspořádání je dáno federální ústavou a Statutem daného federálního subjektu. V čele oblasti stojí gubernátor. Většinou mají jméno po centru oblasti.[1]
• 1 autonomní oblast (rusky: автономная область) Pravomocemi mezistupeň mezi oblastmi a autonomními okruhy. Jediným takovým subjektem je Židovská autonomní oblast, kde ovšem Židé tvoří méně než 1 % obyvatelsta.[1]
• 4 autonomní okruhy (rusky: автономные округа, j. č. автономный округ) Mají nejnižší úroveň samosprávy v rámci subjektů RF. Mají vlastní zákonodárnou moc, vlastní území (které bez jejich souhlasu nelze měnit) a vlastní obyvatelstvo. Jedná se o regiony obývané neruskými etniky, která však mnohdy tvoří jen menší část obyvatelstva. Ze čtyř autonomních okruhů jsou tři zároveň součástí jiného federálního subjektu (oblasti). Čukotský autonomní okruh je jediný, který není součástí jiného subjektu. Jméno je většinou odvozeno od významné etnické minority.[1]
• 3 federální města (rusky: федеральные города, j. č. федеральный город) Dvojice největších a politicko-kulturně nejvýznamnějších měst, ke kterým v roce 2014 přibyl krymský Sevastopol. Dle pravomocí jsou na úrovni oblastí. Jejich uspořádání je dáno federální ústavou a Statutem daného federálního subjektu. V čele Moskvy a Petrohradu stojí starosta, v Sevastopolu pak gubernátor.[1]

Ústava nedává subjektům právo vystoupit z federace. Všechny subjekty Ruské federace mohou mít vlastní vlajku i znak. Funkční období představitelu i parlamentů federálních subjektů je pětileté. V letech 1995 až 2005 byli představitelé subjektů voleni v přímých, rovných a tajných volbách obyvatelstvem daného subjektu. Poté byli jmenováni kandidáti nominovaní prezidentem federace a schválení parlamentem daného subjektu. Po protivládních protestech v letech 2011 a 2012 byla ve většině subjektů federace obnovena přímá volba (subjekty si mohou sami rozhodnout o způsobu dosazení do funkce). V roce 2015 pak bylo jejich volební období omezeno na pět let a né více než dvakrát za sebou.

Statut federálního subjektu (ústava) může bý změněn na základě dohody subjektu a federace, a dle federálních ústavních zákonů.[5] Vzájemné hranice mezi subjekty federace mohou být změněny jejich dohodou se souhlasem Rady federace.[6] Formálně jsou výlučné pravomoce federace mj.: ústava a uspořádání federace, federální zákony, federální rozpočet a daně, měna a společný trh, zahraniční vztahy, cla, ekonomický rozvoj, obrana a bezpečnost, zbrojní výroba, energetika a jaderná zařízení, soudnictví a federální infrastruktura. Ústava formálně přiznává subjektům federace ty pravomoce, které nejsou vylučně svěřeny federaci nebo nejsou sdílené.[7] Ve sdílené oblasti mají přednost federální zákony před regionálními.[8] Sdílené pravomoce mj. jsou: vztahy mezi federálními subjekty, vlastnictví a nakládání s půdou a nerostným bohatstvím, ochrana lidským práv a práv minorit, ochrana přírody, kultura, zdravotnictví, ochrana rodiny, sociální zabezpečení, řešení mimořádných událostí, daně, legislativa pro vybrané oblasti (správní, procesní, pracovní, rodinná, bytová, pozemková, vody a lesů), ochrana tradičního místa, způsobu života a zvyků malých komunit, soudní, právní a bezpečností systém, vnitřní i vnější ekonomické vztahy a naplňování mezinárodních dohod uzavřených federací.[9]

Následující tabulka obsahuje všech 85 subjektů Ruské federace. Subjekty jsou primárně seřazeny podle jejich názvu a české abecedy. Lze je přeřadit podle typu, příslušnosti k federálnímu okruhu, počtu obyvatel či rozlohy.

Číselné kódy subjektů Ruska[11] (bez Krymu a Sevastopolu)

Původní dělení na 89 subjektů (dle ústavy z 1993) je postupně zjednodušováno slučováním. K 1. prosinci roku 2005 bylo v Ruské federaci 88 subjektů. Podle federálního konstitučního zákona (17.12.2001 №6-ФКЗ) byly Permská oblast (59) a Komi-Permjacký autonomní okruh (81) sjednoceny v Permský kraj. Od 1. ledna 2007 klesl počet subjektů na 86: Evencký (88) a Tajmyrský autonomní okruh (84) se staly součástí Krasnojarského kraje. 1. července 2007 vznikl z Kamčatské oblasti a Korjackého autonomního okruhu Kamčatský kraj. 1. ledna 2008 byl Usťordynský burjatský autonomní okruh sloučen s okolní Irkutskou oblastí. K 1. březnu 2008 se Čitská oblast s Aginským burjatským autonomním okruhem sloučily do Zabajkalského kraje.

Podle vládních plánů má slučování pokračovat: autonomní okruhy by měly zcela zaniknout (např. Něnecký autonomní okruh by se měl stát integrální součástí Archangelské oblasti), diskutuje se i o sloučení federálních měst a přilehlých oblastí (Petrohrad a Leningradská oblast, Moskva a Moskevská oblast) či o slučování menších oblastí (např. Pskovská a Novgorodská oblast), nejistý osud má i Židovská autonomní oblast.

18. března 2014 byla v Moskvě v důsledku krymské krize podepsána dohoda o připojení dvou nových subjektů k Ruské federaci: Republiky Krym a Federálního města Sevastopol. Dohodu podepsali ruský prezident Putin, samozvaný krymský "premiér" Sergej Aksjonov, starosta Sevastopolu Alexej Čalyj a předseda nelegitimního krymského parlamentu Vladimir Konstantinov.[12] V rámci dohody bylo stanoveno přechodné období potřebné k plnému začlenění obou subjektů do Ruské federace, které mělo trvat do 1. ledna 2015.[13] Rusko tak Krym včetně Sevastopolu anektovalo, Západ ani Ukrajina to však nepovažuje za legální a legitimní vzhledem k porušení mezinárodních dohod a ukrajinské ústavy.

V květnu 2020 ohlásili gubernátoři Archangelské oblasti a Něneckého autonomního okruhu (který je zároveň součástí Archangelské oblasti a jehož rozpočet je závislý na příjmu z těžby ropy) plán sloučit oba federální subjekty. Jako důvod uvedly pád cen ropy v důsledku pandemie nemoci COVID-19. Toto rozhodnutí bylo následně odvoláno pro nesouhlas veřejnosti.[14][15]

Mapy změn v letech 1994 až 2012

1994

2005

2007

2008

2012

     Republiky

     Kraje

     Oblasti

     Federální města

     Autonomní oblasti

     Autonomní okruhy