Dálnice

Dálnice (ze slov dálková silnice,[1] zastarale autostráda) je rychlostní komunikace pro motorová silniční vozidla a je to nejvyšší typ pozemní komunikace, která se staví na nejzatíženějších dálkových vnitrostátních a mezinárodních tazích. Oproti silnicím je na dálnicích obecně povolena vyšší rychlost a jsou zde použity vyšší technické parametry. Na dálnici je přísně zakázán pohyb pěších osob, a to včetně stopování, které bývá povoleno nejvýše na dálničních nájezdech.[2]

Dopravní zácpa na Ajalonské dálnici v Tel Avivu (Izrael)

Historie

První dálnice v Německu

Koncepce moderních dálnic vznikla v Německu na počátku 20. století. Šlo o krátký testovací úsek mezi Witzleben a Nikolassee v Berlíně. Tento úsek byl otevřen roku 1921. V Itálii vznikaly první autostrady mezi lety 1922 a 1924. První dálnice v Německu spojovala Hamburk, Frankfurt nad Mohanem a Basilej. V letech 1929 až 1932 vznikla na trase Kolín nad Rýnem – Bonn největší a nejmodernější dálnice na tehdejším světě. Úspěchy při stavbě v USA vedly k tomu, že v Berlíně vyrostla dálnice přes park Grunewald. K hlavnímu rozvoji dálniční sítě v Německu došlo ve 30. letech 20. století, kdy se k moci dostal Adolf Hitler. Ten nechal postavit síť známou jako Reichsautobahnen. První úsek této sítě byl Frankfurt-Darmstadt-Mannheim-Heidelberg. Cílem tohoto projektu bylo vypořádat se s nezaměstnaností v tehdejším Německu. Do roku 1936 bylo v provozu 1000 kilometrů dálnic, v roce 1942 existovalo již 6500 km dálnic. Dálnice byly budovány ve směrech západ-východ a sever-jih.

Specifikace dálnic vybudovaných Adolfem Hitlerem:

Pruhy: šířka 7,5 m

Střední pruh: šířka 5 metrů

Maximální rychlost: 150 km/h

Dálnice v USA

První dálnice ve Spojených státech amerických vznikla v New Yorku. Vedla přes Central park a měla 4 pruhy ve dvou směrech. Byla navržena tak, aby co nejméně zasahovala do krajiny parku. Úspěch této stavby vedl ke vzniku sítě Westchester County. Další dálnice byly postaveny právě v New Yorku, síť pak pokračovala právě na Westchester county a poté dál Connecticutem. Tato síť byla zpoplatněna.

Historie řazení do tří tříd

Řazení do tří tříd vzniklo ve Francii:

1. třída – spravované státem

2. třída – spravované obcemi, ale podporovány dotacemi státu

3. třída – spravované obcemi

Toto dělení se časem měnilo i kvůli rozdílným nárokům.

První dálnice a plány

První plán vytvořit dálnici vznikl v roce 1935, kdy se i začalo s budováním. Existovaly dva základní plány – prvním byla trasa Plzeň-Košice, druhá pak Cheb – Chrust. Největší plán pak měl Jan Antonín Baťa, který nechal na své náklady vypracovat projekt. Jako optimální byla shledána trať Cheb – Velký Bočkov, který leží u ukrajinsko-rumunských hranic. V roce 1938 však Československo přišlo o velkou část území a plány musely být přepracovány. Další dálnice, které měly přes československé území vést, byly trasy Wroclav – Vídeň a Streitau – Cheb – Karlovy Vary – Lovosice – Česká Lípa – Liberec – Görlitz. Z těchto velkých dálnic nakonec vzniklo pouze několik desítek kilometrů tras. Do práce totiž nenastoupilo dost dělníků, zakázány byl i některé materiály. Stopy po těchto úsecích jsou dodnes patrné na některých místech v Česku. Největší nedostavěný úsek je most přes údolí Želivky, kde zůstal jeden vybetonovaný pilíř a skruž. Most je dokončen z 42%. Vegetací zarostla i mnohá staveniště mezi Prahou a Humpolcem a v Chřibech na Moravě. U Průhonic jsou v krátkém úseku, jako památka na betonáž v roce 1939, hotovy odstavné pruhy v obou směrech.

Období komunismu

V období komunismu byla zahájena stavba dálniční sítě, včetně D1. V roce 1967 byla zahájena výstavba D1. Dálnice D1 byla dostavěna roku 1980, tedy o 40 let později, než bylo v plánu. První její úsek byl otevřen roku 1971.

Název

Dne 5. listopadu 1938 bylo rozhodnuto postavit „dálkovou silnici“ z Prahy až na hranici s Rumunskem a stavba byla svěřena Velitelství stavby dálkových silnic. Sousloví dálková silnice bylo ještě téhož roku nahrazeno slovem dálnice: 23. prosince 1938 bylo vydáno „vládní nařízení č. 372 o česko-slovenských dálnicích“ a Velitelství stavby dálkových silníc bylo přejmenováno na Generální ředitelství stavby dálnic. Slovo dálnice navrhl štábní kapitán Ing. Karel Chmel, který stavbu první československé dálnice zahajoval.[3]

Označování
Směrové tabule nad dálnicí značenou D1 u Průhonic poblíž Prahy

V řadě zemí se jednotlivé trasy dálnic označují písmenem před jejím číslem, často podle slova ekvivalentního v daném jazyce dálnici, např. v Evropě:

Technické parametry

Dálnice je všeobecně charakterizována svými vlastnostmi:

  • návrhová rychlost přes 100 km/h, maximální povolená rychlost se v jednotlivých zemích světa liší
  • kategorijní šířka čtyřpruhé dálnice průměrně 27,5 metru
  • výhradně mimoúrovňové křižovatky
  • připojovací a odbočovací pruhy v maximální předepsané délce
  • směrové oblouky, stoupání a klesání musí dodržovat určité parametry pro daný typ terénu
  • střední dělicí pás a krajnice musí dodržovat předepsané šířky

Každá země má pro výstavbu dálnic na svém území mírně odlišné parametry, ale tento základ musí splňovat všechny. Od počátku prošly dálnice přirozeným vývojem a proto ty starší nemusejí některé současné parametry splňovat, např. chybějící odstavné pruhy, prudká stoupání apod.

Zpoplatnění

Ve většině zemí světa je používání dálnic kvůli nákladné výstavbě a údržbě zpoplatněno i pro osobní vozidla, např. v Česku, Francii nebo Itálii. Ale jsou i země, kde je pro osobní vozidla používání dálnic zdarma, např. Belgie, Německo nebo Dánsko. Dálniční poplatky se mohou platit buď dálničními známkami (vydávají se na 1 rok a obvykle i na kratší časové úseky, např. na 1 měsíc), elektronickým mýtem nebo klasickým mýtem.

Dálnice ve světě
Ve světě jsou pro označení označeny modrá a zelená barva, mapa ukazuje užití barev v jednotlivých zemích

Dálnice v Česku
Podrobnější informace naleznete v článku Dálnice v Česku.

První úsek nejstarší a nejvýznamnější z dálnic v Česku, dálnice D1 spojující Prahu a Brno, byl uveden do provozu v roce 1971.

Dálnice v Evropě
Podrobnější informace naleznete v článku Dálnice v Evropě.

Dálnice se začaly budovat po první světové válce v Itálii (Milán-Varese) a Německu.

Nejhustší dálniční síť nalezneme v Belgii. Nejdelší dálnice pak mají v Německu.

Dálnice ve zbytku světa

Nejdelší dálniční síť na světě mají v USA. Tam mají dálnice velký význam, protože vzdálenosti jsou ohromné. Nejdelší dálnici pak nalezneme v Austrálii, kde takzvané Road trainy vozí zboží z jednoho pobřeží na druhé. Dálnice jsou na mnoha místech světa špatné a přesto vytížené. V horských oblastech asijských států, například Pákistánu, nalezneme nezpevněné silnice, na kterých se nedokážou vyhnout ani dva nákladní vozy, ale provoz na nich je enormní - i několik stovek vozů za hodinu.

Negativní aspekty výstavby dálnic

Ekologické

Dálnice je liniová stavba, která má na životní prostředí poměrně zásadní negativní vliv. Vozovka a její příslušenství zabírá velkou plochu (pouhá vozovka 100 km dálnice se standardní šířkou 28 metrů zabírá prostor 2,8 km²) a také rozděluje krajinu na dvě poloviny, což komplikuje např. migraci zvířat. Alespoň v biokoridorech je proto snaha stavět tzv. ekotunely neboli ekodukty – přesypávané mosty. Dalším aspektem je vysoká rychlost, kterou se zvyšují nejen zplodiny, ale i hluk, což je největší negativum dálnic, kvůli kterému se obce brání jejich blízké přítomnosti. Kvůli velkému provozu hrozí na dálnici teoreticky i vyšší riziko ekologické havárie způsobené palivem nebo nákladem vozu,[zdroj?] ale oproti běžným silnicím jsou nové dálnice lépe zabezpečeny např. kanalizací, která odvádí veškerou vodu z vozovek nejprve do jímek se základními čističkami.

Dopravní
Dopravní zácpa na dvanáctiproudé dálnici v Jižní Kalifornii dokazuje, že i po přidání velkého počtu jízdních pruhů řidiči vždy dálnici naplní a dopravě se neuleví – funguje zde dopravní indukce

Budování dálnic či jejich rozšiřování přispívá také k dopravní indukci – po jejich postavení vznikne nová nabídka spojení s vysokou kapacitou, která na trasu přivede nové automobily a vzniknou i cesty, které by předtím nebyly podniknuty vůbec nebo by k nim došlo jiným způsobem. To přináší problémy vzniku dopravních zácp, přetížení okolních komunikací a dalších problémů.[4]

Odkazy

Reference
  1. LÍDL, Václav; JANDA, Tomáš. Stavby, kterým doba nepřála [PDF online]. 2. vyd. Praha: Ředitelství silnic a dálnic [cit. 2011-06-10]. Kapitola 2., s. 9. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-27.
  2. Srov. např. § 35 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Dostupné online.
  3. Lumír Klimeš: Kdo je autorem slova dálnice?, Naše řeč, ročník 85 (2002), číslo 5, s. 271
  4. Výzkumný projekt „URBIDO“ – WD-17-07-04 – Urbanistická řešení v integraci s dopravním plánováním – Projekt propojení územního a dopravního plánování[nedostupný zdroj], dílčí výsledky projektu. Centrum dopravního výzkumu v.v.i., Ústav pro ekopolitiku o.p.s., prosinec 2007, konkrétní jména řešitelů neuvedena. Dopravní indukce v kap. 13 (dle obsahu str. 55–67, reálně od strany B57)

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.