Finsko

Jméno Suomi (finský název Finska) má nejistý původ, ale kandidátem na původ je protobaltské slovo *źemē, které znamená „země“. Kromě jazyků blízkých k finštině (baltofinské jazyky) se tento název používá také v baltských jazycích lotyštině a litevštině. Alternativně bylo navrženo indoevropské slovo *gʰm-on „muž“ (srov. gótské guma, latinské homo), která byla vypůjčeno jako *ćoma. Slovo původně odkazovalo pouze na historickou provincii Finsko a později na severní pobřeží Finského zálivu, přičemž severní regiony, jako je Ostrobothnia, byly až do pozdějšího období vyloučeny. Dřívější teorie navrhovaly odvození od suomaa (slatiništní půda) nebo suoniemi (slatiništní mys), ale tyto jsou nyní považovány za zastaralé. Někteří vědci navrhli společnou etymologii se slovem saame (Sámové, fino-ugriští lidé z Laponska) a Häme (provincie ve vnitrozemí), ale tato teorie je nejistá.[21]

Nejstarší dochovalé použití slova Suomi je z roku 811 v královských letopisech Annales regni Francorum, kde je použito jako jméno osoby spojené s mírovou smlouvou.[22][23]

V nejstarších historických pramenech z 12. a 13. století se termín Finsko týká pobřežní oblasti kolem Turku od Perniö po Uusikaupunki. Tato oblast se později stala známá jako vlastní Finsko, na rozdíl od názvu země Finsko. Finsko se stalo běžným názvem pro celou zemi ve staletém procesu, který začal, když katolická církev zřídila v Nousiainenu, v severní části provincie Suomi, misionářskou diecézi možná někdy už ve 12. století.[24]

Zpustošení Finska během Velké severní války (1714–1721) a během Rusko-Švédské války (1741–1743) způsobila, že Švédsko začalo klást velký důraz na obranu své východní poloviny před Ruskem. Tyto zkušenosti z 18. století vytvořily pocit sdíleného osudu, který ve spojení s jedinečným finským jazykem vedl k přijetí rozšířeného pojetí Finska.[25]

Zastaralý český název pro Finsko je také Čuchonsko.[26]

Artefakt z doby kamenné nalezený nedaleko Kiuruvesi

Archeologické nálezy prokazují, že oblast, která dnes náleží Finsku, byla osídlena již v osmém tisíciletí před naším letopočtem během doby kamenné, když se stáhl ledovec po poslední době ledové. Předpokládá se, že první obyvatelé byli především lovci.[27]

Okolo roku 5000 př. n. l. došlo k výraznějšímu oteplení a zvlhčení, což vedlo k rozvoji sídlišť. Zároveň se ve Finsku objevilo spolu s kulturou hřebenové keramiky hrnčířství.[28] Existenci čilého výměnného systému dokládají nálezy osinku a mastku z východního Finska, křemene z jižní Skandinávie a Ruska, dlát od Oněžského jezera a hrotů oštěpů ze severní Skandinávie.

Dnes se soudí, že mluvčí ugrofinského jazyka přišli do Finska během doby kamenné, pravděpodobně již mezi prvními mezolitickými osadníky.

Příchod kultury šňůrové keramiky (také kultura sekeromlatů) do jižního Finska mezi lety 3200[28] až 2500 př. n. l.[27] se považuje za počátek zemědělství. Přesto lov a rybolov zůstal důležitou součástí hospodaření, obzvláště v severních a východních částech země, kde se i nadále vyskytovala kultura hřebenové keramiky. První známky zemědělství pocházejí z období asi 2300 př. n. l.[28] Výrazná změna v kultuře svědčí o příchodu nového obyvatelstva, pravděpodobně z Pobaltí,[27][28] které se stalo vyšší vrstvou a zřejmě i významně ovlivnilo místní jazyk.[28]

Doba bronzová (1500 – 500 př. n. l.) a doba železná (500 př. n. l. – 1200 n. l.) byly ve znamení rozsáhlých kontaktů se Skandinávií, severním Ruskem a Pobaltím. Kolem roku 500 př. n. l. se ve Finsku výrazně ochladilo, což vedlo ke značnému úbytku obyvatelstva. Opětovný rozmach přišel až s římskou dobou železnou po roce 50, která byla dříve spojována s příchodem Finů, na základě lingvistických teorií. Novější archeologické nálezy ale tuto hypotézu nijak nepotvrzují.[27] Na konci doby železné žilo ve Finsku asi 50 000 lidí.[29]

Nejstarší písemná zmínka o Finsku se nalézá v Tacitově díle Germania, které bylo napsáno okolo roku 100. Popis kočovného národa Fenni, ale neodpovídá tehdejším Finům, protože ti již byli usedlými zemědělci. Zřejmě se jednalo o popis Laponců.

Nálezy bohatě, většinou zbraněmi, vybavených pohřebišť napovídají, že vládnoucí elita zde existovala už od 3. století. Nicméně centralizovaná společnost se zde během této doby nevyvinula. Alandy se nejpozději od 6. století staly zcela švédské. Styky Finů se Švédskem, čili Vikingy, byly v této době běžné, Vikingové zde byli známí jak díky svým obchodům, tak loupení, přesto neexistuje důkaz o tom, že by ve Finsku, kromě Aland, vznikly v raném středověku skandinávské osady.

Mikael Agricola

Otevření akademie v Turku, v popředí Per Brahe (malba Alberta Edelfelta)

Téměř sedmsetletá příslušnost Finska ke Švédskému království je tradičně spojována až s rokem 1154 a údajným příchodem křesťanství, v němž klíčovou roli sehrál původem Angličan Jindřich Uppsalský, pravděpodobně vyslaný švédským králem. Podle archeologických záznamů ale bylo mezi finskými pohany několik křesťanů již předtím. Švédové podnikli ve 12. a 13. století celkem tři křížové výpravy do Finska, které měly za následek christianizaci Finů a švédskou kolonizaci Finska. Švédskou vládu ve Finsku se podařilo stabilizovat jarlu Birgerovi po křížové výpravě, která se většinou datuje do roku 1238 nebo 1249. Novgorod naopak získal moc nad Karélií. Vznikla tak na východě Finska i hranice mezi katolickou a pravoslavnou sférou vlivu. Švédština se stala dominantním jazykem administrativy a výuky. Finština zůstala jazykem obyčejných lidí, ve kterém se tiskla jen náboženská literatura.

Okolo roku 1249 do Finska přišel dominikánský řád a získal zde značný vliv. V jihozápadní části země se původní osídlení vyvinulo v první město – Turku, které se záhy stalo jedním z největších měst ve Švédském království. Bydleli v něm z velké části němečtí obchodníci a řemeslníci. Zbytek Finska byl urbanizován jen velmi málo. Biskupství v Turku bylo založeno během 13. století. Mělo velkou roli, biskup z Turku byl považován za nejmocnějšího muže v zemi a navíc to byl obvykle Fin. Bývala to také často významná osobnost intelektuální a literární, například turkuský biskup Mikael Olai Agricola přeložil roku 1551 do finštiny Nový zákon.

Během 12. a 13. století obsadil velký počet švédských osadníků jižní a severozápadní pobřeží Finska. V těchto regionech se ještě dnes běžně mluví švédsky. Roku 1362 byli zástupci Finska poprvé povoláni, aby se zúčastnili voleb švédského krále. Finsko bylo ale také zataženo do vnitřních švédských potyček. Během 80. let 14. století se sem ze skandinávské části Švédska přenesla občanská válka. Jejím vítězem se stala královna Markéta I. Dánská, která roku 1389 svedla na 130 let pod jednu vládu Dánsko, Švédsko a Norsko (Kalmarská unie). Finsko bylo několikrát zataženo do pokusů Švédů tuto unii opustit. Obecně ale Finsko během 15. století relativně prosperovalo, populace rostla a ekonomika se zlepšovala.

Na konci 15. století však přišel zlom, když Rusko po dobytí Novgorodu dostalo chuť i na finské území. Švédsko-ruská válka o Finsko začala v roce 1495. S rozpadem Kalmarské unie a nástupem Gustava Vasy na švédský trůn se k bojům s Rusy přidaly konflikty s Dány a Poláky. Finové nesly břímě těchto bojů, neboť byli obvykle terčem nepřátelských nájezdů, navíc jim byly neustále zvyšovány daně k zaplacení nákladů na války. Strádání vyústilo roku 1596 v protišvédské povstání, takzvanou válku palic, které bylo krvavě potlačeno. Švédští králové nicméně podporovali expanzi finských osadníků a farmářů na sever, na území Laponců a Karelců, kteří byli takto vytlačováni; často byl tento proces doprovázen i ozbrojenými střety. Ze Švédska přišlo také luteránství, které se uchytilo.

V letech 1630–1648 Finové bojovali po boku Švédů v třicetileté válce. Finská lehká jízda svou bojovností a krutostí šířila mezi katolickými vojsky strach. Se švédským vojskem vtrhli Finové i do Čech. Švédové se za finskou udatnost odměňovali: zakládali nová města, roku 1640 byla v Turku založena první univerzita ve Finsku, Královská akademie, a v roce 1642 byla ve finštině vydána celá Bible. Pod těmito akty je podepsán především guvernér Per Brahe. Konec války paradoxně Finům uškodil. Ztráta prosperity vedla k deziluzi a s ní patrně související vlně honů na čarodějnice. Kolem roku 1697 během malé doby ledové přišel další úder, když Finsko zasáhl ničivý hladomor, který zahubil až 1/3 populace.[30]

Ačkoli z třicetileté války vyšlo Švédsko jako velmoc, během 18. století tuto pozici ztratilo, především v sérii válek se stále mocnějším Ruskem. Ještě než však Švédové v této tahanici Finy ztratili, dali jim ochutnat zárodkům demokracie, či přesněji parlamentarismu. Odhaduje se, že až 45 % mužské populace Finska získalo v 18. století volební právo. Ve švédském parlamentu soupeřila strana Čepic a Klobouků. Většina Finů podporovala Čepice, které prosazovaly smířlivější postoj k Rusku, neboť na válkách finští sedláci ze svého pohledu vždy jen tratili. Nicméně válkychtivý král Gustav III. se s parlamentem dále již dohadovat nechtěl a zrušil ho. Prosadil si tak válku, která ale přinesla i spiknutí některých finských důstojníků, kteří se pokusili s podporou Ruska vytvořit nezávislé Finsko. Král vzpouru rozdrtil, nicméně posléze se odštěpenecké tendence pokusil zaplašit posílením hospodářství a kultury ve Finsku. Paradoxně tím ale jen ještě více rozdmýchal národnostní, především jazykovou otázku. Toho se snažili propagandisticky využívat Rusové, byť vzpomínky na ruské okupace během několika válečných konfliktů Finům bránili plně vsadit na ruskou kartu. Nicméně Rusko se nakonec osudem Finů stalo.

Žďáření ve Finsku v 19. století

Během finské války (1808–1809) mezi Švédskem a Ruskem bylo Finsko znovu a tentokráte na dlouhou dobu dobyto armádami cara Alexandra I. V Porvoo byl 29. března 1809 ustanoven Finský sněm, aby zaručil oddanost ruskému caru. Poté, co Švédsko prohrálo válku a 17. září 1809 uzavřelo Fredrikshamnskou dohodu, Finsko se stalo autonomním velkoknížectvím Ruského carství. Zůstalo jím až do konce roku 1917, přičemž roku 1812 k němu byla zpět přičleněna finská Karélie.

Stupeň autonomie se během let ruské nadvlády měnil. Objevila se také, zejména během dvou posledních desetiletí, období cenzury a politického stíhání. Avšak finské rolnictvo zůstalo, na rozdíl od rolníků v samotném Rusku, svobodné. Zůstal totiž v platnosti starý švédský zákon.

Aby se zpřetrhaly citové vazby se Švédskem, carský dvůr a finská vláda začaly prosazovat finštinu. Roku 1863 se finština dostala na úřady, v roce 1892 byla plně zrovnoprávněna se švédštinou. Tento proces podporovalo silné nacionalistické obrozenecké hnutí. Jeho velkou chvíli se stalo rovněž vydání národního eposu Kalevala. Ten vyšel poprvé roku 1833 jako tzv. Pra-Kalevala (finsky Alku Kalevala). Jeho výsledná podoba pochází z roku 1849.

Na přelomu 19. a 20. století se však Rusku začalo zdát, že je vhodný čas finské území začít rusifikovat. Národnímu hnutí nezbylo než začít oponovat novému nepříteli. Souběžně s rusifikačními snahami se car snažil o ukončení finské autonomie. Finové se tak stále více orientovali na západní velmoci. Ruský tlak nicméně kolísal, nejprve během rusko-japonské války a pak během 1. světové války se proces rusifikace a deautonomizace pozastavil, když Rusové potřebovali finské rekruty a dobře fungující ekonomickou základnu. Součástí těchto ústupků bylo i nahrazení původního čtyřkomorového Sněmu jednokomorovým parlamentem (finsky Eduskunta), který roku 1906 vzešel ze všeobecných voleb, ve kterých dokonce jako první v Evropě volily i ženy.

Bílé jednotky za občanské války

Územní vývoj Finska

Finsko 1920–1940

Svržení cara únorovou revolucí v Rusku roku 1917 považovali většinoví finští sociální demokraté za konec personální unie s Ruskem a tedy za vznik nezávislosti. Pravicová opozice se však bála jejich představ o socialismu, a tak raději podporovala ruskou Kerenského vládu v jejích nárocích na Finsko, které byly úspěšně uplatněny i za pomoci vojska (tato epizoda zanesla do finského politického systému mnoho hořkosti, jež nakonec vyústila v občanskou válku). Vše však změnila říjnová revoluce v Rusku, která svrhla Kerenského. Finsko 6. prosince 1917 vyhlásilo samostatnost a noví vládci Ruska, bolševici, ji během měsíce uznali. Tak vznikla současná Finská republika a nic na tom nezměnil ani fakt, že rusko-finské vztahy brzy zkomplikovaly občanské války v Rusku a ve Finsku, expedice finských nacionalistických aktivistů (tzv. heimosodat) a naopak intervenční jednotky ruských bolševiků vysílané zejména do oblasti Viipuri. Nejistá hranice mezi Finskem a Ruskem byla nakonec ustavena Tartskou dohodou v roce 1920.

Sociální rozdíly mezi vládnoucí a pracující třídou byly ve Finsku větší než v jiných porovnatelných zemích. Do 19. století existovala zřejmá jazyková bariéra, potom se během 19. století ve Finsku vytvořila univerzitně vzdělaná meritokracie, která se cítila být pravou reprezentací národa, protože mluvila finsky a protože velká část z jejich předků byla chudými rolníky.

V roce 1918 země prošla krátkou, ale trpkou zkušeností občanské války, která zabarvila domácí politiku na mnoho let. Ve válce proti sobě stáli vzdělaná třída, podporovaná početnou skupinou malých farmářů a císařským Německem, a nemajetní venkované a dělníci z průmyslu, kteří si připadali bez politického vlivu přesto, že od roku 1906 měli všeobecné hlasovací právo.

Během druhé světové války Finsko dvakrát bojovalo se Sovětským svazem. Poprvé v zimní válce v letech 1939 až 1940 a znovu v pokračovací válce od roku 1941 do roku 1944, tentokrát s podporou nacistického Německa. Finské jednotky se také zúčastnily obležení Leningradu. Na tuto válku navazovala laponská válka v letech 1944 až 1945, kdy Finsko přinutilo Německo k odchodu ze severního Finska.

Po druhé světové válce se Finsko ocitlo v šedé zóně mezi Západem a Sovětským svazem. Dohody se Sovětským svazem z let 1947 a 1948 obsahovaly závazky a omezení Finska vůči Sovětskému svazu a také další územní ústupky (v porovnání s Moskevskou mírovou dohodou z roku 1940). Dohoda YYA (zkratka slov ystävyys-, yhteistyö- ja avunantosopimus, což znamená Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci) dávala Sovětskému svazu možnost vlivu na finskou domácí politiku.[31] Její vliv zasahoval do obrany, hospodářství a spočíval v autocenzuře politiků, akademických pracovníků, vědců, sdělovacích prostředků, umění i kultuře. V Německu vzniklo pro tento stav označení finlandizace. Pro finlandizaci nebyly v zákonech potřeba žádné paragrafy: jakékoliv narušování převládajícího klimatu bylo potlačeno i bez oficiální cenzury či trestů. Mnoho politiků, jako např. prezident Urho Kekkonen (1956 až 1981), využívalo jejich vztahů s Moskvou k řešení vnitrostranických sporů, což mělo za následek, že Sovětský svaz měl ještě větší vliv. Jiní politici, jako třeba Karl-August Fagerholm, se naopak snažili sovětskému vlivu umíněně čelit.

Rozpad Sovětského svazu roku 1991 Finsko překvapil a způsobil ekonomickou krizi, ale Finsko díky němu mohlo nabrat nový geopolitický kurz. Roku 1995 tak vstoupilo do Evropské Unie. Finsko v EU podporuje federalismus, oproti ostatním severským zemím, které převážně podporují konfederalismus.

Medvěd hnědý (Ursus arctos) je finský národní živočich.

Fytogeograficky se Finsko rozprostírá v arktických, středoevropských a severoevropských provinciích cirkumboreální oblasti. Podle Světového fondu na ochranu přírody lze území Finska rozdělit do tří ekoregionů: skandinávská a ruská tajga, sarmatické smíšené lesy a skandinávský les horských bříz a pastvin. Tajga pokrývá většinu Finska od severních částí jižních provincií až po sever od Laponska. Na jihozápadním pobřeží, jižně od linie Helsinky - Rauma, jsou lesy smíšené, které jsou typičtější v oblasti Baltského moře. Na úplném severu Finska, poblíž hranice stromů a Severního ledového oceánu, jsou běžné lesy tvořené horskou břízou.

Finsko má podobně rozmanitou a rozsáhlou škálu fauny. V současné době zde žije šedesát původních druhů savců, 248 hnízdících druhů ptáků, více než 70 druhů ryb a 11 druhů plazů a žab, mnoho přišlo ze sousedních zemí před tisíci lety.[36] Z velkých divokých zvířat ve Finsku žije medvěd hnědý (národní živočich), vlk obecný, rosomák sibiřský a los evropský. Tři z nejvýraznějších ptáků jsou labuť zpěvná, velká evropská labuť a národní pták Finska; tetřev hlušec, velký, černě speřený člen rodiny tetřevů; a výr velký. Ten je považován za ukazatel propojitelnosti starého lesa a jeho početnost klesá kvůli fragmentaci krajiny.[37] Nejběžnějšími rozmnožujícími se ptáky jsou budníček větší, pěnkava obecná a drozd cvrčala.[38] Ze sedmdesáti druhů sladkovodních ryb je několik druhů hojných, např. štika obecná a okoun. Losos obecný zůstává oblíben pro milovníky muškaření.

Ohrožený tuleň kroužkovaný, jeden ze tří druhů tuleňů na světě, žije pouze v systému jezer Saimaa v jihovýchodním Finsku, dnes v počtu pouze 390 tuleňů.[39] Stal se znakem Finského svazu pro ochranu přírody.[39]

Národní park Lemmenjoki

Asi devět procent finské pevniny je pod různými stupni ochrany přírody.[40] Na severu země, kde je hustota obyvatelstva nízká a většina půdy je ve vlastnictví státu, je tento podíl ještě vyšší. K listopadu 2019 existovalo 40 národních parků o rozloze 9 892 km² (2,7 % z celkové plochy Finska), včetně laponských národních parků Lemmenjoki a Urho Kekkonen, z nichž každý zaujímá plochu více než 2 500 km². Za ochranu životního prostředí odpovídá finské Ministerstvo životního prostředí. Jeho hlavními cíli jsou ochrana biologické rozmanitosti, ochrana krajiny, udržitelné využívání přírodních zdrojů, ale také rekreační využívání přírodních oblastí.[41]

Typy Köppenovy klasifikace podnebí ve Finska

Hlavním faktorem ovlivňujícím finské klima je zeměpisná poloha země mezi 60. a 70. severní rovnoběžkou v pobřežní zóně euroasijského kontinentu. V klimatické klasifikaci dle Köppena leží celé Finsko v boreální zóně, charakterizované teplými léty a mrazivými zimami. V rámci země se teplota mírně liší mezi jižními pobřežními regiony a úplným severem, což ukazuje vlastnosti jak oceánského, tak i kontinentálního podnebí. Finsko je natolik blízko Atlantského oceánu, že jej neustále zahřívá stálý Golfský proud. Ten v kombinaci se zmírňujícími účinky Baltského moře a četných vnitrozemských jezer vysvětluje neobvykle teplé klima ve srovnání s jinými regiony, ležícími na stejné zeměpisné šířce jako je Aljaška, Sibiř a jižní Grónsko.[42]

Zimy v jižním Finsku (když průměrná denní teplota zůstává pod 0 °C) trvají obvykle asi 100 dnů a ve vnitrozemí sníh obvykle pokrývá zemi od konce listopadu do dubna a v pobřežních oblastech, jako jsou Helsinky, sníh často leží na zemi od konce prosince do konce března.[44] I na jihu mohou za nejtvrdších zimních nocí teploty klesat na -30 °C, i když v pobřežních oblastech, jako jsou Helsinky, jsou teploty pod -30 °C vzácné. Klimatické léto (když průměrná denní teplota je větší než 10 °C) v jižním Finsku trvá přibližně od konce května do poloviny září a ve vnitrozemí může teplota za nejteplejších dnů v července dosáhnout více než 35 °C.[42] Ačkoli většina Finska leží v pásmu tajgy, nejjižnější pobřežní oblasti jsou někdy klasifikovány jako hemiboreální.[45]

Národní park Pyhä-Luosto v Laponsku

V severním Finsku, zejména v Laponsku, jsou zimy dlouhé a chladné, zatímco léta jsou relativně teplá, ale krátká. V nejdrsnějších zimních dnech v Laponsku lze pozorovat pokles teploty na −45 °C. Zima na severu trvá asi 200 dní s trvalou sněhovou pokrývkou od poloviny října do začátku května. Léta na severu jsou poměrně krátká, pouze dva až tři měsíce, ale během vln veder mohou být maximální denní teploty stále nad 25 °C.[42] V žádné části Finska se nevyskytuje arktická tundra, ale na laponských fellech se vyskytuje alpinská tundra.[45]

Finské klima je pouze v nejjižnějších regionech vhodné pro pěstování obilovin, zatímco severní oblasti jsou vhodné pro chov zvířat.[46]

Čtvrtina finského území leží za polárním kruhem a lze zde vidět půlnoční slunce, čím se cestuje dále k severu, tím více dní. Na nejsevernějším bodě Finska slunce nezapadá 73 po sobě jdoucích dnů v létě a v zimě vůbec nevyjde po dobu 51 dnů.[42]

Základními správními jednotkami Finska jsou obce, které se mohou také nazývat městy. Připadá na ně polovina veřejných výdajů. Výdaje jsou financovány z obecních daní z příjmu, státními dotacemi a dalšími příjmy. K roku 2021 existovalo 309 obcí,[5] většina z nich má méně než 6 000 obyvatel.

Region hlavního města – zahrnující Helsinky, Vantaa, Espoo a Kauniainen – tvoří souvislé souměstí s více než 1,1 miliony obyvatel. Společná správa je však omezena na dobrovolnou spolupráci všech obcí, např. v helsinské metropolitní radě.

Největší finské obce
Město[pozn. 2]	Obyvatel (rok 2019)	Plocha (km²)[48]	Hustota osídlení (obyv./km²)
Helsinki	650 058	213,75	3 041
Espoo	284 444	312,26	911
Tampere	235 615	525,03	449
Vantaa	228 678	238,37	959
Oulu	203 750	1410,17	144
Turku	191 603	245,67	780
Jyväskylä	141 374	1170,99	121
Lahti	120 081	459,47	261
Kuopio	118 667	1597,39	74
Kouvola	83 149	2 558,24	33
Pori	84 318	834.06	101
Joensuu	76 543	2 381,76	32
Lappeenranta	72 661	1433,36	51
Hämeenlinna	67 530	1785,76	38
Vaasa	67 588	188,81	358

Provincie jsou řízeny regionálními radami, které slouží jako fóra spolupráce pro obce v provincii. Hlavní role provincií jsou regionální plánování a rozvoj podnikání a vzdělávání. Kromě toho veřejné zdravotnické služby jsou obvykle organizovány podle provincií. V současnosti je jedinou provincií, kde se konají lidové volby do rady, Kainuu. Ostatní provinční rady jsou voleny obecními radami, přičemž každá obec vysílá zástupce v poměru k počtu obyvatel.

Kromě spolupráce mezi obcemi, která je v kompetenci provinčních rad, má každá provincie také státní středisko zaměstnanosti a hospodářského rozvoje, které je odpovědné za místní správu zaměstnanosti, zemědělství, rybolovu, lesnictví a podnikání. Provinční úřady finských ozbrojených sil jsou odpovědné za přípravu provinční obrany a za správu branné povinnosti v provincii.

Provincie představují dialektální, kulturní a ekonomické variace lépe než bývalé kraje, které byly čistě správními divizemi ústřední vlády. Historicky jsou provincie rozděleními historických provincií Finska, oblastí, které přesněji reprezentují dialekt a kulturu. Ve Finsku je stále patrné dělení na regiony vzniklé postupnou kolonizací Finska, i když se díky přesídlení 420 000 obyvatel Karélie během druhé světové války a urbanizace v druhé polovině 20. století mnoho rozdílů zjemnilo.

• 
  Obce (kunta)
• 
  Hustota zalidnění dle obcí
• 
  Okresy (seutukunta)
• 
  Provincie (kunta)
• 
  Centra pro rozvoj, dopravu a živ. prostředí (ely-keskus)
• 
  Regionální úřady (aluehallintovirasto)

Finsko je členem EU, není však členem NATO, byť se Finsko (spolu se Švédskem) již několikrát připojilo k silám rychlé reakce NATO. V zemi je povinná vojenská služba; každý muž je povinen ji po dovršení 18 let absolvovat v délce 165, 255 nebo 347 dní. Lze ji nahradit civilní službou. Vojenským výcvikem prošlo 80 % finských mužů. K vojenskému výcviku se mohou dobrovolně přihlásit i ženy, okolo 500 ročně jich tak činí. Ochota bránit zemi se zbraní v ruce je ve Finsku 76 %, nejvyšší v Evropě. Finská armáda má 34 700 příslušníků ve zbrani, z toho 25 % jsou profesionální vojáci.

Finsko zatím nemá dobudovanou dálniční síť. Železniční síť také není hustá, ale je vybudována tak, aby spojovala východ a západ a také sever a jih země, rozchod kolejnic je 1520 mm. Národním železničním dopravcem je společnost VR. Největším leteckým dopravcem je polostátní Finnair, pátá nejstarší letecká společnost na světě. Největším letištěm je Letiště Helsinky-Vantaa. Nejvytíženějšími přístavy jsou Helsinky, Turku, Vaasa a Oulu. Helsinky jsou jediným finským městem, které má metro. Je to nejsevernější metro na světě, otevřeno bylo v roce 1982, má dvě trasy s 25 stanicemi.

Jazyky obcí v roce 2009
Legenda:

     jednojazyčně finské

     dvojjazyčné, finština jazyk většiny, švédština menšiny

     dvojjazyčné, švédština jazyk většiny, finština menšiny

     jednojazyčně švédské

     dvojjazyčné, finština jazyk většiny, sámština menšiny

Ve Finsku jsou dva úřední jazyky: finština, kterou mluví 87,6 % obyvatel, a švédština, mateřský jazyk pro 5,2 % populace. Etničtí Finové a finští Švédové tvoří, jak se obecně přijímá, společný národ. Finští Švédové žijí především v pobřežních oblastech. Díky tomu přetrvává mezi etnickými Finy a finskými Švédy jemný kulturní rozdíl, kdy etničtí Finové jsou spíše zaměřeni na jezera a les a finským Švédům patří spíše pobřežní kultura. Nicméně tato diferenciace je velmi malá a obecně menší než rozdíly mezi kulturami východního a západního Finska.

Dalšími menšinovými jazyky jsou ruština (1,4 %)[1] a estonština (0,9 %), arabština (0,5 %), somálština (0,4 %) a angličtina (0,4 %). V Laponsku žije asi 6 500 Sámů (nebo též Laponců) s vlastním ugrofinským jazykem ze skupiny sámských jazyků. Těmi mluví asi 3 000 z nich. Asi 90 % Finů ovládá angličtinu.[52]

Převažující náboženství ve Finsku je křesťanství. Ve Finsku působí dvě státní církve mající právo vybírat církevní daň a požívající další zákonná privilegia – Finská evangelická luteránská církev[53] a Finská pravoslavná církev.[54] Finská legislativa nicméně zaručuje svobodu vyznání a zakládání jiných náboženských společenství,[55] jež zahrnují poměrně malé skupiny protestantů, římských katolíků, muslimů a židů. V roce 2018 bylo 69,8 % obyvatel členy evangelické luteránské církve, 1,1 % členy pravoslavné církve a 1,6 % obyvatel náleželo ostatním náboženským společenstvím.[1]

Po Zimní válce (potvrzené výsledkem Pokračovací války) muselo být 12 % populace Finska přesídleno. Válečné reparace, nezaměstnanost a nejistota suverernity a nezávislosti na Sovětském svazu vedla ke značné emigraci, slábnoucí až v sedmdesátých letech. Do té doby emigrovalo zhruba půl milionu Finů, hlavně do Švédska a Severní Ameriky. Asi polovina emigrantů se později vrátila zpět. Přes milion obyvatel Spojených států a Kanady dnes uvádí, že má finské předky.

Od konce devadesátých let Finsko přijímá uprchlíky a imigranty v měřítku porovnatelném se skandinávskými zeměmi, ačkoli jejich celkový počet ve Finsku je o mnoho menší než u západních sousedů. Značný podíl imigrantů pochází z bývalého Sovětského svazu, ti se ale často považují za etnické Finy. Nejpočetnější přistěhovalecké skupiny ve Finsku jsou Estonci, Rusové, Iráčané, Číňané, Švédové, Thajci a Somálci.[56] .

Finská populace byla vždy koncentrovaná v jižní části země, což urbanizace ve 20. století ještě zvýraznila. Největšími a nejdůležitějšími městy ve Finsku jsou Helsinky, Espoo, Tampere, Vantaa, Oulu a Turku, přičemž Oulu je jediné město v severním Finsku s více než 203 000 obyvateli.

Mika Waltari

Zakladatelem finského písemnictví a tvůrcem spisovné finštiny byl Mikael Agricola. Lingvista Elias Lönnrot sesbíral a sestavil soubor národních mýtů, pohádek a poezie nazvaný Kalevala.[57] Styl Kalevaly se snažil napodobit básník Eino Leino. Aleksis Kivi napsal první významný finský román, Juhani Aho byl prvním finským profesionálním spisovatelem. Svými historickými romány posiloval národní vědomí Zachris Topelius, paradoxně ve švédštině. Pozici národního básníka drží Johan Ludvig Runeberg, ač psal rovněž švédsky[58], stejně jako asi nejvýznamnější avantgardní autorka Edith Södergranová nebo v současnosti populární romanopisec Kjell Westö. Symbolem feminismu 19. století se stala spisovatelka Minna Canthová, Od roku 2007 je ve Finsku slaven den Minny Canthové jako státní svátek.

Ve 20. století došli uznání Väinö Linna, Bo Carpelan nebo Veijo Meri, z básníků Paavo Haavikko. Avšak zdaleka nejznámějším finským spisovatelem ve světě se stal Mika Waltari, autor proslulého románu Egypťan Sinuhet.[59] Frans Eemil Sillanpää získal Nobelovu cenu za literaturu.[60] Ze současných autorů jsou ceněni Sofi Oksanenová, Kari Hotakainen či humorista Arto Paasilinna (Autobus sebevrahů aj.).

Tove Janssonová byla významnou, byť švédsky píšící, finskou autorkou literatury pro děti, je tvůrkyní oblíbených pohádek o Mumíncích.[61] Ze spisovatelů sámské menšiny byl nejvýznamnějším Nils-Aslak Valkeapää.

Nejprestižnější literární cenou je Cena Finlandia, udělovaná od roku 1984 autorům nejlepších finských románů.

Finlandia-talo Alvara Aalta

Aki Kaurismäki

Významným sochařem byl Wäinö Aaltonen. Malíř Akseli Gallen-Kallela se proslavil ilustracemi k výše zmíněné Kalevale. Nejvýznamnější realistickým malířem 19. století byl Albert Edelfelt. Průkopnicí modernismu, byť doceněnou až s odstupem, byla Helene Schjerfbecková. Hugo Simberg byl hlavním představitelem symbolismu ve finském výtvarném umění. Gay kulturu silně ovlivnil svými erotickými kresbami Touko Laaksonen známý jako Tom of Finland.[62] Proslulý skandinávský design rozvíjela Aino Aaltoová.

Nejvýznamnějším finským architektem je Alvar Aalto.[63] Klíčovými figurami byli rovněž Eero Saarinen a jeho otec Eliel Saarinen. Současnou finskou architekturu a také uměleckou krajinotvorbu reprezentuje Marco Casagrande. Na seznam Světového dědictví UNESCO byla zapsána námořní obranná pevnost Suomenlinna[64] a dřevěný kostel v Petäjävesi z 18. století. Zápisu se dočkalo i centrum města Rauma, Stará Rauma, a pohřebiště z doby bronzové Sammallahdenmäki. Hrad v Turku je spolu s katedrálou v Turku nejstarší finskou stavbou. Hrad Olavinlinna je nejsevernějším dosud stojícím středověkým hradem. K nejvýznamnějším sakrálním stavbám patří Evangelická katedrála v Helsinkách a Chrám Zesnutí Bohorodičky v Helsinkách, obě stavby jsou produktem historismu 19. století. Od roku 1969 je atrakcí Helsinek Kostel na Temppeliaukio, vytesaný ve skále. Esencí modernismu je hala Finlandia-talo z dílny Alvara Aalta, secese Hlavní nádraží v Helsinkách, dílo Eliela Saarinena.

Nejúspěšnějším filmovým režisérem je Aki Kaurismäki.[65] Ceněn je ale i jeho bratr Mika Kaurismäki, který se rovněž rozhodl pro filmovou režii. Renny Harlin se prosadil jako režisér hollywoodských béčkových filmů (Smrtonosná past 2, Cliffhanger), Mauritz Stiller kdysi objevil Gretu Garbo.[66] V Kaurismäkiho filmech se proslavila herečka Kati Outinenová. Nejprve jako broadwayský zpěvák a posléze i jako herec (zejm. Policejní akademie) se ve Spojených státech prosadil George Gaynes (rodným jménem George Jongejans). Jasper Pääkkönen získal mezinárodní proslulost zejména díky seriálu Vikingové. Armi Kuusela byla zvolena historicky první držitelkou titulu Miss Universe.

Jean Sibelius

Nightwish

Finským národním hudebním nástrojem je strunné kantele, mezi finskými skladateli vynikal zejména Jean Sibelius, představitel pozdního romantismu. K tomuto stylu lze řadit i Oskara Merikanta. K autorům modernistické vážné hudby patřili Einojuhani Rautavaara, Leif Segerstam nebo Kaija Saariahová. Autorem první finské opery Lov krále Karla (Kung Karls jakt) a také finské hymny je Fredrik Pacius. Z interpretů lze jmenovat dirigenta Esa-Pekku Salonena.

Velmi oblíbené jsou rockové a metalové kapely, například Sonata Arctica, Sunrise Avenue, Stratovarius, Nightwish, HIM, The Rasmus, Apocalyptica, Children of Bodom, Waltari, Turmion Kätilöt, Lordi, Korpiklaani a mnoho dalších. Finská metalová scéna bývá často označována jako nejlepší na světě. Známou sólovou zpěvačkou je Tarja Turunen a ze zpěváků například Timo Kotipelto. V roce 2006 vyhrála finská hard rocková/heavy metalová skupina Lordi Velkou cenu Eurovize s písní Hard Rock Hallelujah.[67] Známí jsou také například finská folková skupina Värttinä, rockoví Leningrad Cowboys a v 70. letech 20. století velmi úspěšní Hurriganes.

Stará finská kultura vychází z původního finského pohanství. Vánoční dárky dětem nosí Joulupukki, místní varianta Santy Clause.[68]

Finská kuchyně vyniká střídmostí a jednoduchostí. Hodně se konzumují ryby a mléčné výrobky. Za místní specialitu je považováno například sobí, medvědí nebo losí maso. Finové jsou největší konzumenti kávy na světě (na hlavu).[69]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Finland na anglické Wikipedii.

• HEJKALOVÁ, Markéta. Finsko. Praha: Libri, 2003. ISBN 80-7277-207-4.
• JUTIKKALA, Eino; PIRINEN, Kauko. Dějiny Finska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-406-8.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Finsko na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Finsko ve Wikislovníku
• Kategorie Finsko ve Wikizprávách
• Finsko na OpenStreetMap
• MZV ČR (česky)
• Eduskunta.fi Finský Parlament (finsky)(švédsky)(anglicky)(francouzsky)
• Government.fi Finská vláda Archivováno 3. 2. 2005 na Wayback Machine (finsky)(švédsky)(anglicky)
• Prezident Finska (finsky)(švédsky)(anglicky)
• Virtuální Finsko (anglicky)(německy)(španělsky)(rusky)
• Finland - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-04. (anglicky)
• Finland (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-23. (anglicky)
• Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Finland [online]. U.S. Department of State, 2011-06-22 [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky)
• CIA. The World Factbook - Finland [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-19. (anglicky)
• Zastupitelský úřad ČR v Helsinkách. Souhrnná teritoriální informace: Finsko [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-24 [cit. 2011-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky)
• ENANDER, Henrik, a kol. Finland [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky)
• Lavery, Jason (2006). The History of Finland. Westport, Greenwood Press