Lidská práva v Rusku

Nástroje v oblasti lidských práv, včetně mezinárodního paktu o občanských a politických právech, mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (úplně) a úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (s výjimkami) ztělesňují přednost mezinárodního práva před vnitrostátními právními předpisy podle kapitoly 1 článku 15 Ústavy.

Jako člen Rady Evropy a signatář úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má Rusko mezinárodní závazky vztahující se k problematice lidských práv.[1] V úvodu ke zprávě z roku 2004 o situaci v Rusku komisař pro lidská práva Rady Evropy zaznamenal "nepopiratelně prudké změny od rozpadu Sovětského svazu".[2]

Bývalý ombudsman Ruské federace Vladimir Lukin v posledních letech popisoval situaci v Rusku ohledně lidských práv jako nevyhovující. Nicméně dále podle Lukina to snahu nijak neodrazuje, protože budování právního státu a občanské společnosti v tak složité zemi jako je Rusko je tvrdý a dlouhý proces.[3]

Freedom House považuje Rusko za částečně svobodnou zemi se známkou 5 v občanských právech a svobodách (1 je nejsvobodnější, 7 nejméně svobodná) v letech 2002-2004; jako nesvobodnou se známkou 6 v oblasti politických práv a se známkou 5 v oblasti občanských svobod v letech 2005-2008 v souladu se zprávou Freedom in the World.[4] V roce 2006 zveřejnil týdeník The Economist hodnocení demokracie. Rusko se zde umístilo na 102. místě mezi 167 zeměmi a je definováno jako „hybridní režim s trendem omezování médií a dalších občanských svobod.“[5]

Evropský soud pro lidská práva je případy z Ruska zahlcen. K 1. červnu 2007 bylo 22,5% z nevyřízených případů namířeno proti Ruské federaci.[6] V roce 2006 bylo přijato 151 žádostí proti Rusku (z celkem 1634 případů ze všech země), zatímco v roce 2005 - 110 (z 1036), v letech 2004 - 64 (830), v letech 2003 - 15 (ze 753), v letech 2002 - 12 (z 578).[7][8][9]

Podle mezinárodních organizací na ochranu lidských práv a také domácího tisku zahrnuje porušování lidských práv v Rusku[10] rozšířené a systematické mučení osob v policejních vazbách,[11][12] šikana (dědovščina) v ruské armádě, zanedbávání a týrání v ruských sirotčincích[13] a porušování dětských práv.[14] Podle Amnesty International jsou zde případy diskriminace, rasismu a vraždy příslušníků etnických menšin..[15][16] Od roku 1992 bylo v celé zemi zabito nejméně 50 novinářů.[17]

Od září 1999 během druhé čečenské války docházelo k popravám a "mizení" civilního obyvatelstva v Čečensku.[18][19][20] Podle ombudsmana Čečenské republiky, Nurdi Nuchažijeva, k březnu 2007 byl nejsložitější a bolestivý problém najít přes 2700 unesených a energicky držených občanů; analýza stížností občanů Čečenska ukazuje, že sociální problémy přicházejí stále častěji do popředí; před dvěma lety se stížnosti většinou týkaly porušování práva na život.[21]

10. ledna 2006 byly změněny zákony ovlivňující registraci a působení nevládních organizací (NGO) v Rusku.[3][22][23] Společnost rusko-čečenského přátelství byla zavřena.[24]

Existují případy útoků na demonstracích organizované místními úřady.[25] Velké obavy byla způsobeny vraždami opozičních zákonodárců a novinářů jako Anna Politkovská[26], Jurij Ščekočichin,[27] Galina Starovojtová,[28] Sergej Jušenkov,[29] právník Stanislav Markelov a novinářka Anastasia Baburová, stejně jako žalář pro občansko-právní aktivisty, vědce a novináře jako Michail Trepaškin,[30] Igor Sutjagin,[31] a Valentin Danilov.[32]