Severní válka

Utvoření protišvédské koalice následovalo poté, kdy na švédský trůn nastoupil mladičký Karel XII., kterého jeho nepřátelé nepovažovali za způsobilého udržet mocenské postavení země zděděné po předcích. Koalici, v níž hlavní slovo měli dánský král a ruský car Petr I. Veliký, nahrávala situace, neboť rozhodující evropské mocnosti se tehdy soustředily na krizi vzniklou v souvislosti s blížící se smrtí španělského krále Karla II. a otázku jeho nástupnictví. Ve skutečnosti situace nebyla tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Švédsko mělo jednu z nejlepších armád v Evropě a navíc byl švédský král přes svoje mládí dobrý stratég, což se nejednou ukázalo. Na začátku vpadlo Dánsko do Holštýnska, načež Karel XII. poslal do Pomořanska 8000 mužů jako pomoc holštýnskému vévodovi. Současně Sasko vpadlo do zadvinského Livonska, jež bylo tou dobou v držení Švédska. Následovalo oblehání Kodaně švédskými vojsky, která se vzdala. 5. srpna 1700 bylo mezi Dánském a Švédském podepsáno příměří a dánský král se zavázal, že nepodnikne nic proti Švédsku. Mezitím polský král a saský kurfiřt August II. oblehl v Livonsku Rigu a ruský car Petr I. s armádou oblehl v Estonsku švédskou Narvu. Karel XII. se rozhodl zachránit Narvu. Bitva u Narvy skončila drtivou ruskou porážkou. Na jaře 1701 dorazila švédská vojska pomoci obležené Rize, následovalo vítězství nad saskou armádou. [2]

Bitva u Kliszówa

Obavy z útoku Švédů na Polsko vedly v prosinci 1701 ke svolání sněmu ve Varšavě. Předsedou sněmu byl kardinál Radziejowski. Karel XII. si tou dobou získával v řadách šlechty své přívržence, mezi nimiž byli nejvýznamnější kardinál Radziejowski a vévoda Stanisław Leszczyński. Polský král a saský kurfiřt August II. si uvědomoval, že Karel XII. má ve sněmu velkou podporu a proto s ním začal tajně jednat. Karel XII. tou dobou tábořil v Litvě a prohlásil, že bude jednat jen s posly sněmu, protože Augusta nenáviděl a byl rozhodnut jej svrhnout. Ke Karlovi brzy přijeli poslové sněmu, kterým sdělil, že chce s Polskem mír, o kterém se rozhodne až ve Varšavě. Načež se k ní vydal a 5. května 1702 se město vzdalo bez boje. Mír, který zde měl být uzavřen, však Karel odmítl. Když se o tom August dověděl, vytáhl k Varšavě s 24tisícovou armádou a 19. července 1702 se střetl se švédským vojskem v bitvě u Kliszówa, ale utrpěl porážku a stáhl se pronásledován nepřítelem. Nakonec Švédové pronásledování zanechali, neboť se během něj švédský král těžce zranil, když pod ním padl kůň a rozdrtil mu nohu. Mezitím August svolal sněm v Lublinu, kde mu šlechta v přesvědčení, že Karel XII. zemřel (jeho zranění dalo podnět této pověsti), odsouhlasila, že bude vybudována silná a velká armáda a že Švédové musí být vyhnáni z Polska. V následujících šesti měsících se švédský král Karel XII. uzdravil a znovu vedl své vojsko proti Sasům a několikrát je porazil. August musel ustoupit do Toruně, kterou později Karel XII. dobyl také. V té době byl na popud švédského krále svolán další sněm do Varšavy, kde si dne 12. července 1704 polská šlechta zvolila nového polského krále Stanisława Leszczyńskiého. Poté Karel XII. vytáhl na Lvov, který dobyl. Mezitím k Varšavě přitáhl s vojskem August a obsadil ji. Nový polský král Stanisław Leszczyński musel utéci. August II. se však dlouho z úspěchu neradoval, protože se švédská vojska vrátila do Varšavy. Když 1. září 1706 zahájil Karel XII. útok na Sasko, byl August II. nucen žádat o mír. August II. se musel vzdát polského trůnu, zaplatit žold švédskému vojsku a vydat livonského šlechtice Patkula, livonský šlechtic byl Švédy krutým způsobem popraven, což rozzuřilo ruského cara a vtrhl do Polska a dobyl Lvov. Odkud se však musel nakonec kvůli nedostatku potravin stáhnout. Švédská armáda se začala připravovat na tažení do Ruska.

Po bitvě u Narvy se Rusko soustředilo na nahrazení ztrát a reorganizaci armády a zlepšení jejího stavu. Dne 30. prosince 1701 porazil Boris Šeremetěv oddíl švédského generála Wolmara von Schlippenbacha v Livonsku v bitvě u Erastferu. V Následujících bitvách Boris Šeremetěv opětovně zvítězil nad švédskými oddíly Generála Wolmara Schlippenbacha. Postupně padlo několik pevností v Pobaltí do ruských rukou, říjnu 1702 Nottenburg, (přejmenovaný Šlisselburg), v roce 1703 Koporje,v roce 1704 Dorpat a v roce 1705 ruská armáda vpadla do Kuronska. V lednu roku 1706 obklíčili Švédové pod vedením svého krále hlavní ruské síly v bitvě u Grodna. Ruský generál Alexandr Menšikov rozptýlil armádu do malých skupin, které vyšly z obklíčení.[2]

Bitva u Poltavy, výřez z mozaiky (M. Lomonosov)

Tažení do Ruska začalo v září roku 1707 a v lednu 1708 Karel XII. přešel řeku Němen. Dosahoval zde nad Rusy v menších bitvách vítězství, ale k velké rozhodující bitvě se mu protivníka nepovedlo přimět. Švédská armáda postupoval k Moskvě, měla ale potíže se zásobováním. Navíc 28. září 1708 Petr v bitvě u Lesné porazil sbor švédského generála Adama Ludwiga Lewenhaupta. Švédský sbor měl doplnit střelivo a zásoby. Současně změnila hlavní část švédské armády směr postupu na Ukrajinu, kde si chtěla doplnit zásoby a přemluvit ke spojenectví hejtmana Ivana Mazepu. Ivan Mazepa byl dosud věrný ruskému carovi, ale toužil po úplné samostatnosti Ukrajiny, což ho přimělo stát se spojencem Švédů. Brzy poté, co změnil strany, však Alexandr Menšikov vypálil jeho sídelní město Baturyn. V květnu 1709 Karel XII. oblehl Poltavu. Ruský car Petr I. považoval udržení Poltavy za důležité a proto se vydal městu na pomoc. Švédský král Karel XII. byl dne 27. května 1709 raněn na noze a upoután na nosítka. Velení převzal polní maršál Carl Gustav Rehnskiöld. Ten také vedl 8. července švédskou armádu do bitvy u Poltavy, v níž byla Petrem I. poražena a navíc utrpěla velmi těžké ztráty. Její zbytky se po bitvě vzdaly Rusům u Perevoločné. Karel XII. se spolu s Ivanem Mazepou zachránil útěkem do Turecka. Bitva u Poltavy znamenala zvrat ve válce, která se po ní začala vyvíjet v neprospěch Švédska.[2]

Bitva u Helsinborgu

Po bitvě u Poltavy vyhlásil válku Švédsku i Dánsko dobylo Helsinborg. Ovšem 28. února 1710 jej Švédové v bitvě porazili, zatímco v Polsku získal August II. znovu převahu. Karel XII. byl mezitím v tureckém zajetí v Bendeře a povedlo se mu získat v Turecku spojence. Ruský car žádal Ahmeda III. o vydání švédského krále. Turecký sultán Ahmed III. na ruský tlak odpověděl zatčením ruského velvyslance a vyhlášením války Rusku (listopad 1710). Petr I. si byl jist vítězstvím a zahájil takzvané Prutské tažení, které proběhlo v červenci 1711 a skončilo obklíčením ruského vojska na řece Prutu. Výsledek hrozící bitvy byl zřejmý a car se pokusil s Turky uzavřít mír. Velitel tureckého vojska Vezír Ali paša jeho nabídku přijal a car mohl i se svou armádou odejít z obklíčení u řeky Prut. Když se pak turecký sultán dozvěděl skutečnost, dal vezíra popravit. Přesto nakonec sám s Rusy v srpnu 1713 uzavřel mír v Adrianopoli a téhož roku pak car Petr I. obsadil téměř celé Finsko a generál Alexandr Menšikov dobyl Štětín, který předal Prusku, které se přidalo na stranu Ruska.[2]

Bitva u Grengamu

Dne 1. října 1714 zamířil švédský král Karel XII. zpět do Švédska ke Stralsundu. V květnu 1715 vstoupilo do války Prusko a téhož roku vstoupilo do války proti Švédsku i Hannoversko. V červnu 1715 bylo obleženo Dány, Prusy a Sasy město Wismar. Dánska,pruská a saská armáda se vydali proti Stralsundu, který obklíčili a dobyli, švédský král uprchl. Karel XII. se vrátil do Stockholmu a v březnu 1716 vpadl do Norska. Dostal se až ke Kristianii (dnes Oslo), ale kvůli nedostatku zásob musel ustoupit a plánoval druhé norské tažení. Před zimou 1718 Švédové vpadli do Norska a oblehli Frederikshald, kde byl 11. prosince 1718 zabit švédský král, následně ustoupili.[3] V následujících letech 1719–1720 ruské námořní výsadky plenily švédské pobřeží, než byl nakonec 10. září 1721 podepsán Nystadský mír.

Nystadský mír znamenal ztrátu švédských pozic v Pobaltí a v části Karélie a ústup země z postavení velmoci, v němž Švédsko definitivně nahradilo Rusko, které tímto vítězstvím získalo přístup k Baltu. Švédsko po této válce změnilo svou politiku a začalo těžit ze své zeměpisné polohy, která mu umožňovala vyhnout se přímé účasti v evropských konfliktech.

• 
  První fáze války (německy)
• 
  Druhá fáze války (německy)
• 
  Tažení Švédů v Polsku
• 
  Mapa bitev války z roku 1911
• 
  Mapa z roku 1700
• 
  Začátek bitvy u Poltavy
• 
  Ruský protiútok u Poltavy
• 
  Švédský ústup u Poltavy
• 
  Bitva u Helsingborgu 1
• 
  Bitva u Helsingborgu 2
• 
  Bitva u Helsingborgu 3