Řečtina

Nejstarším známým jazykem řecké jazykové větve je mykénština (Kréta a pevninské Řecko); zpočátku byla zapisována pomocí dosud nerozluštěného lineárního písma A. Zhruba od 14. století př. n. l. se začalo používat lineární písmo B, kterým jsou psány první dochované písemné památky (tabulky z Knóssu). Lineární písmo B rozluštil roku 1952 Michael Ventris, po něm pokračovali John Chadwick a Antonín Bartoněk.

Další zachované doklady o podobě řečtiny pocházejí z 8. století př. n. l. z Itálie a Řecka, zejména Homérovy básně, psané v iónském dialektu.

Literární památky ze 6. až 4. století př. n. l. dokládají klasickou řečtinu, jejíž attická forma se i dnes vyučuje jako starořečtina. Ani klasická řečtina totiž neměla jednotnou podobu, nýbrž vyskytovala se v různých dialektech. Každý kmen pěstuje ve svém nářečí určitý literární druh:

• Dórové → dórština (sborová lyrika)
• Attičané → attičtina (tragédie, filosofie, politologická próza)
• Iónové → iónština (epika, historiografická próza)
• Aiólové → aiolština

Přídechy se v řečtině dříve psaly před samohláskou na začátku slova. V současné řečtině se nepíší (původní rozdíl mezi samohláskami s přídechem a bez něj už zanikl).

• ostrý – ˙ [h]- ˙Aνα; ˙α; ˙ρ; α˙υ; ε˙υ; ο˙υ
• jemný - ̉ [] - ̉Aθηναι; ̉αλφα; α̉υ; ε̉υ; ο̉υ

Přízvuk bývá vyznačen čárkou nad písmenem reprezentujícím přízvučnou samohlásku. U nápisů pouze velkými písmeny přízvuk vyznačen nebývá. Začíná-li slovo velkým písmenem a nad ním má být přízvuk, čárka se vyznačí před písmeno (např. Έ).

Základní pravidla čtení pro novořečtinu:

• αι = [e]
• οι = [i]
• ει = [i]
• υι = [i]

Je-li však nad ι dvojtečka (ϊ), pak se toto písmeno vyslovuje jako [j]: οϊ = [oj], αϊ = [aj] apod.

• ου = [u]
• ευ = [ef] nebo [ev] podle následující hlásky – pokud je neznělá, výslovnost je [ef], pokud je znělá, výslovnost je [ev], např. efcharisto (ευχαριστώ, „děkuji“), ale Evropi (Ευρώπη, „Evropa“)

• β = [v]
• μπ = [b] či [mb], u některých slov [mp]
• ντ = [d] nebo [nd], u některých slov [nt]
• γ = znělé ch (tj. tvoří se stejným způsobem jako ch, zároveň však zní hlas), ve spojení γε a γι však zní jako [j]
• γγ = obvykle [ng], někdy [g]
• γκ = [ng], někdy [g].

Místo otazníku se v řeckém textu užívá středník, českému středníku odpovídá v řečtině povýšená tečka, která se v řečtině téměř neužívá. Apostrof v řečtině naznačuje zkrácení slova o samohlásku v místě, kde se stýká se samohláskou jiného slova. Např. ja afto (για αυτό) → j' afto (γι' αυτό) („pro to“).

• Horáček, F. – Chlup, R., Učebnice klasické řečtiny. Praha: Academia 2012, ISBN 978-80-200-2123-6
• MUNDAY, A. R. – C. W. E. PECKETT. Thrasymachos: učebnice starořečtiny. Praha: OIKOYMENH, 1995
• Montanari, Franco, The Brill dictionary of ancient Greek. Leiden: Brill 2015. ISBN 978-90-04-19318-5
• DOSTÁLOVÁ, Růžena – FRANC-SGOURDEOU, Catherine a kol. (2004): Základní kurz novořeckého jazyka. Praha: Set Out. ISBN 80-86277-39-9.
• ZERVA, Georgia (1999): „Nebojte se řečtiny“: Malý průvodce novořeckým jazykem – "Μη φοβάσαι τα ελληνικά": Μικρός οδηγός της νέας ελληνικής γλώσσας. (1. vydání.) Praha: Athis Imaging. ISBN 80-238-3614-5.
• ZERVA, Georgia, KOPECKÁ, Lydie, PAPADOPOULOS, Lysimachos (2014): Novořecko-český a česko-novořecký praktický slovník. (2. vydání) Praha, Leda, ISBN 978-80-7335-371-1

• Pimsleur Greek[1]
• Michel Thomas Greek Foundation[2]
• Rosetta Stone Greek[3]