Anna Netrebko

Anna Netrebko obdržela v roce 2008 v Petrohradu titul lidová umělkyně Ruska

Narodila se a vyrůstala v Krasnodaru, městě na jihozápadě dnešní Ruské federace, kde se začala věnovat hudbě a zpěvu. Její matka Larisa Netrebko byla inženýrkou, otec Jurij Netrebko je povoláním geolog.

Do roku 2007 udržovala partnerský vztah s italským barytonistou Simonem Alberghinim. V prosinci 2007 se zasnoubila s uruguayským basbarytonistou Erwinem Schrottem, s nímž poprvé spolupracovala již v roce 2003.[3] Během dubna 2008 oznámila sňatek,[4] k němuž ve skutečnosti nikdy nedošlo.[5] Syn Tiago Aruã Schrott se jim narodil 5. září 2008 ve Vídni.[6][7] Druhé jméno „Aruã“ bylo odvozeno z řeči uruguayského indiánského kmene Charrúa, a znamená „cenný“ nebo „pokojný“. Během vztahu společně koncertovali, zvláště v Německu. V listopadu 2013 v ruské televizní show Pusť govorjat oznámila, že již se Schrottem žijí odděleně, když se kvůli mnoha angažmá na rozdílných místech světa vzájemně odcizili.[8][9] Zároveň poprvé otevřeně promluvila o lehké formě synovy poruchy autistického spektra.[10]

V únoru 2014 se při zkouškách před uvedením Pucciniho opery Manon Lescaut v Římě seznámila s ázerbájdžánským tenoristou Jusifem Ejvazovem, poté co byli obsazeni do hlavních rolí Manon Lescaut a rytíře des Grieux. Pět měsíců poté na Facebooku ohlásili své zasnoubení. Svatba se konala dne 29. prosince 2015 ve vídeňském paláci Coburg za přítomnosti otce Jurije Netrebka, její sestry Natalji a tenoristů Plácida Dominga s Piotrem Beczałou.[pozn. 1]

Netrebko žila v Petrohradě a poté v New Yorku. Následně se přestěhovala do Vídně. Vedle ruského občanství získala 1. srpna 2006 v Salcburku i rakouské občanství.

Již v Krasnodaru se projevilo její výrazné pěvecké nadání. Byla sólistkou sboru Kubánští pionýři (Кубанская пионерия) při Paláci pionýrů a žáků Krasnodarského kraje. V mládí se věnovala také gymnastice a basketbalu. Na konzervatoři v Petrohradě, kterou nedokončila, ji vedla profesorka zpěvu Tamara Novičenková. V hlasové technice se posléze zdokonalovala také u italské sopranistky Renaty Scottové.

S polským tenoristou Piotrem Beczałou v Pucciniho opeře Bohéma, hudební festival v Salcburku 2012

Aby se obeznámila s divadelním prostředím, pracovala nejdříve jako uklízečka v Mariinském divadle v Petrohradu. V roce 1993 vyhrála pěvecký konkurs M. I. Glinky a byla dirigentem a uměleckým ředitelem divadla Valerijem Gergijevem angažována jako sólistka. Zde poté ovládla obšírný repertoár. Již ve svých 23 letech zpívala titulní ženskou roli v Glinkově opeře Ruslan a Ludmila. V roce 1994 debutovala v Petrohradě jako Zuzana v Mozartově opeře Figarova svatba, v tomtéž roce pak v Rize zpívala Královnu noci v Mozartově Kouzelné flétně.

V roce 1995 debutovala v San Francisku rolí Ludmily v opeře Ruslan a Ludmila. I na ostatních světových operních scénách se stala známou jako interpretka ruských operních postav, vedle Ludmily např. jako Nataša z Prokofjevovy Vojny a míru.

Brzy velmi úspěšná byla především jako představitelka rolí ve stylu belcanto, a to jako Gilda ve Verdiho stěžejním díle Rigoletto, Mimì (nejprve Musette) v Pucciniho Bohémě a Julie v Gounodově opeře Romeo a Julie.

V roce 2002 debutovala v Metropolitní opeře jako Nataša v opeře Vojna a mír a na newyorské scéně začala pravidelně vystupovat. Významným milníkem její kariéry se stala role Donny Anny v Mozartově opeře Don Giovanni v rámci hudebního Salcburského festivalu 2002, díky níž se stala světově známou. Tutéž roli následující sezónu zpívala na scéně Královské opery v londýnském Covent Garden. V roce 2003 také vytvořila titulní postavu opery Gaetana Donizettiho Lucie z Lammermooru v Los Angeles a Violettu ve Verdiho opeře La traviata. Její album Opera Arias, z roku 2003 se zařadilo k nejprodávanějším nahrávkám klasické hudby.

Po krátké přestávce v důsledku mateřství v roce 2008 se vrátila do operního dění. Velký ohlas získala především její interpretace dramatické hlavní role v Donizettiho opeře Anna Bolena na scéně Vídeňské státní opery. Spolu s ní zde vystoupila její přítelkyně, lotyšská mezzosopranistka Elīna Garanča jako Giovanna Seymourová. Následně byla tato inscenace uvedena také v Metropolitní opeře.

Jako Leonora v opeře Giuseppe Verdiho Il Trovatore, Salcburk 2014

V prosinci 2015 vystupovala v hlavní roli Verdiho opery Johanka z Arku na scéně divadla La Scala v Miláně. Tato opera je hrána poměrně zřídka, ve Scale byla dávána naposledy před 150 lety. Netrebko zde zaznamenala mimořádný úspěch.[13]

V srpnu 2017 se poprvé představila v titulní roli Verdiho opery Aida, a to v rámci Salcburského festivalu. V této souvislosti (avšak nikoliv poprvé) byl zaznamenán posun jejích hlasových schopností směrem k rolím pro dramatický soprán.[pozn. 2]

V roce 2007 zařadil americký časopis Time Annu Netrebko na třetí místo mezi 100 nejvýraznějšími lidmi z oblasti umění a zábavy. Zdůvodnil to jejím velkým ohlasem v médiích, která neúnavně mapovala její zálibu ve vysoké módě (haute couture), ale především ohromující plností a silou jejího hlasu i hereckými schopnostmi.[15]

S poukazem na nádheru hlasu a dramatickou intenzitu pěveckého výrazu ji Christopher Porterfield v časopise Time přirovnal k Marii Callasové.[15]

Ruský prezident Vladimir Putin předává Anně Netrebko Státní cenu Ruské federace (2004)

Anna Netrebko je nositelkou řady cen a titulů. V roce 2004 jí prezident Vladimir Putin udělil Státní cenu Ruské federace, v roce 2008 obdržela titul lidové umělkyně Ruské federace při příležitosti oslav 225. výročí založení Mariinského divadla.

• 2004: Deník princezny 2: Královské povinnosti – sama sebe, vystoupení v zámecké zahradě zámku v Genovie při oslavách princezniných zásnub