Suchoj Su-24

Prototyp T-6-1

Jeho vývoj spadá do počátku 60. let, kdy byl požadován úderný stroj, který by byl schopen přízemním letem provádět překvapivé údery. Po tom, co byl v roce 1961 zaveden do sovětského letectva stíhací bombardér Su-7B, začala armáda vyvíjet tlak na sovětskou vládu, aby odsouhlasila vývoj nového letadla. Základním požadavkem na letadlo byla schopnost operovat za každého počasí a útočit i na malé pozemní cíle. Dokument s technickými specifikacemi byl zaslán konstrukční kanceláři Suchoj, čímž byl zahájen vývoj nového útočného bombardéru, později nazvaného Su-24.[3]

Už první studie jasně ukázaly, že se Suchoj nebude moci ubírat cestou modernizace původního Su-7B. Důvodem byl nedostatek místa v konstrukci Su-7 pro novou avioniku, jejíž součástí byl nově vyvíjený zaměřovací a navigační systém. Vývoj tohoto systému, nazvaného Puma, dostala na starost konstrukční kancelář OKB-794. V roce 1962 začal Suchoj práce na zcela novém letadle, nazvaném S-6. Maketa stroje S-6 byla hotová už následující rok, avšak pomalý pokrok ve vývoji systému Puma způsobil, že projekt byl dočasně pozastaven.

V roce 1964 byl projekt opět obnoven pod kódovým označením T-58M. Sovětské letectvo upravilo své požadavky na nové letadlo a požadovalo, aby bylo schopné vzletu a přistání na krátké dráze. Neméně důležitým požadavkem byla schopnost nadzvukového letu v nízké letové hladině, aby bylo letadlo schopno takto proniknout do vzdušného prostoru nepřítele. V roce 1965 se konstruktéři rozhodli změnit rozmístění posádky v kokpitu a dvojici sedadel umístili vedle sebe. Tento koncept byl v sovětském vojenském letectvu uplatněn poprvé a důvodem byl příliš velký rozměr radaru Orion, umístěného v nose letadla. Projekt dostal pracovní pojmenování T-6 a první dva prototypy byly dokončeny v roce 1967. Prototyp T6-1, pilotovaný V. S. Iljušinem, vzlétl oficiálně poprvé 2. července 1967. Neuspokojivé výsledky s letovými vlastnostmi T-6 přivedly kancelář Suchoj k nápadu, vytvořit letadlo s měnitelnou geometrií křídel. Takto zmodernizovaný prototyp T6-2I vzlétl poprvé 17. ledna 1970. Usnesením vlády ze dne 4. února 1975 se první série letadel s označením Su-24 se formálně dostala k vojenským jednotkám.

Práce na vývoji se však nezastavily a v roce 1983 byla do armády zavedena modernizovaná verze s názvem Su-24M. Podle vyjádření odborníků je bojová účinnost Su-24M 1,5 až 2krát vyšší než u Su-24.

V 70. a 80. letech šlo o pokročilý sovětský letoun, podobný charakteristikami letounu F-111. U ruského letectva je pozvolna nahrazován stroji Suchoj Su-34.

Su-24M za letu

Koncept měnitelné geometrie křídel umožňuje nastavení ve čtyřech polohách:

• 16° pro vzlety a přistání - umožňuje letadlu přistávat při rychlosti 230 km/h,
• 35° a 45° pro let v různých nadmořských výškách,
• 69° pro lety v nadzvukových rychlostech.

Palivový systém má kapacitu 11 700 litrů, což je možné zvýšit zavěšením dvou přídavných nádrží. Palubní zaměřovací a navigační systém PNS-24 (Puma) se skládá z:

• Radaru Orion-A, vyhledávajícího objekty v přední polosféry
• Radaru Relief, upozorňujícího na nebezpečí kolize při letu v nízké nadmořské výšce. Zajišťuje let po naprogramované trase v nízkých výškách do 40-50 metrů a automatický návrat na základnu.

První Su-24 měli jen základní systém elektronického boje, ovšem pozdější modernizace již disponovaly moderním radarovým varovným systémem, výstražným systémem před naváděním raketami a možností elektronického rušení průzkumných i zbraňových systémů

Ruský Su-24 na letišti Latákíja

Technici prohlížejí raketu Ch-25 na Su-24 během války v Sýrii v říjnu 2015

Sovětské Su-24 poprvé do bojů v Afghánistánu zasáhly v roce 1984.[4] Dále Rusko použilo letouny Su-24 při bombardování Čečenska, ale vykonávaly tam i průzkumné lety. Dne 4. listopadu 1999 byl Su-24MR vyslán, aby našel místo havárie nedávno sestřeleného Su-25. Průzkumný let Su-24 byl však zmařen po zásahu raketou země-vzduch a stroj se zřítil k zemi. Pilot havárii nepřežil a navigátor padl do zajetí.[5]

V srpnu 2008 ruské Su-24 kromě průzkumných letů také bombardovaly pozice gruzínské armády v Jižní Osetii. Během této 6denní války sestřelila gruzínská protivzdušná obrana dva Su-24. První z nich byl sestřelen 9. srpna nedaleko města Cchinvali a druhý hned následující den u města Java.[6]

Během občanské války v Libyi v roce 2011 sestřelili povstalci letadlo libyjských vzdušných sil Su-24MK.

Syrské letectvo přišlo o první Su-24M2 dne 28. listopadu 2012 poté, co na něj povstalci spustili palbu ze země.[7] Podle vyjádření Izraele narušil 23. září 2012 syrský Su-24 izraelský vzdušný prostor. Pravděpodobně se snažil ostřelovat pozice vzbouřenců v jižní Sýrii a omylem vletěl 800 m do vzdušného prostoru Izraele. Poté, co se chtěl vrátit zpět, vystřelila izraelská protivzdušná obrana raketu MIM-104D Patriot, kterou stroj zasáhla. Oba piloti se stihli katapultovat a přistáli na syrském území.[8]

20. srpna 2014 bylo letadlo Ukrajinského letectva Su-24M sestřeleno vzbouřenci v oblasti Luhansk.[9]

30. září 2015 na oficiální žádost syrské vlády podnikly ruské letouny Su-24M první nálety v provincii Hamá. V noci ze středy na čtvrtek (1. října 2015) letadla typu Su-24M a Su-25 během čtyř náletů v Sýrii zničila štáb teroristů a sklad munice v oblasti města Idlib. Dne 3. října byl při náletech ruských letadel Su-34, Su-24M a Su-25 zasažen výcvikový tábor radikálů, jakož i provoz na výrobu vest pro sebevražedné atentátníky. 4. října při bombardování u města Džisr aš-Šugur zasáhly letouny Su-24M jednu z dělostřeleckých pozic teroristů.[10] Následující den bombardovala dvojice Su-25 a jeden Su-24M pozice bojovníků Islámského státu v okolí města Tadmur. Podařilo se jim zničit 3 raketomety a asi 20 tanků T-55, které povstalci ukořistili syrské armádě.[11] 6. října provedla letadla Su-34, Su-24M a Su-25 nálety na 12 pozemních cílů. Zničené byly výcvikové tábory a objekty logistické infrastruktury, patřící teroristickým skupinám, spolupracujícím s islámským státem.[12] Zničení dalšího výcvikového tábora se bombardérům Su-24M podařilo uskutečnit 17. října ve městě Salma. Podle vyjádření ruské zpravodajské služby tam působili zahraniční instruktoři, kteří připravovali bojovníky Islámského státu k vedení partyzánské války v oblastech, osvobozených syrskou armádou.[13] Při náletech byly použity přesně naváděné rakety typu Ch-25L a Ch-29L, laserově naváděné pumy KAB-500L a "hloupé bomby" typu FAB-250.[14]

Během ruské intervence v Sýrii se 24. listopadu 2015 poblíž vesnice Bayir Bucak v syrské provincii Latákíja zřítil jeden stroj ruských vzdušných sil poté, co byl sestřelen tureckým letectvem. Turecko uvedlo jako důvod sestřelení narušení svého vzdušného prostoru. Tvrdí, že ruský stroj byl desetkrát v průběhu 5 minut varován tureckou stranou. Rusko však tvrdí, že sestřelený letoun se pohyboval výhradně v syrském vzdušném prostoru, a vylučuje, že by sestřelený letoun narušil nebo ohrožoval turecký vzdušný prostor. Oba piloti se úspěšně katapultovali, nicméně jeden později zemřel. K zabití obou letců palbou ze země během jejich sestupu na padáku se přihlásili turkmenští povstalci operující v Sýrii,[15] nicméně o život přišel jen jeden z členů osádky letounu.[16]

Suchoj Su-24MR na základně Kubinka

• Su-24 – základní verze, vyráběno v letech 1971-1983. Výzbroj představují rakety Ch-23 a Ch-28 typu vzduch-země. Proti vzdušným cílům mají rakety R-55.
• Su-24M – verze z let 1981-1993, stroj je vybaven zdokonalenou avionikou a tankování paliva za letu, modernizovaná verze Su-24M2 z roku 2000 obsahuje nové zařízení a systémy
• Su-24MK – exportní verze Su-24M z let 1988-1992, má horší avioniku a jiné možnosti vyzbrojení, prodány do Alžírska, Íránu, Iráku, Libye a Sýrie
• Su-24MR – průzkumná varianta Su-24M z let 1983-1993, obsahuje vizuální, radioelektronický a infračervený průzkumný systém
• Su-24MP – zaměřené na získávání informací pro speciální bezpečnostními složky (SIGINT) a vedení radioelektonického boje, vyrobeno bylo v roce 1983 jen 10 kusů
• Su-24M2 - modernizace stroje Su-24M, která je vybavena moderním navigačním systémem (GLONASS), průhledovým dispejem a rozšířenou škálou zbraní (Ch-31A/P, Ch-59MK, KAB-500S, R-73).[17]

• 11. února 2015 se poblíž Volgogradu jeden stroj při přistání zřítil,[21]
• Při havárii dalšího stroje 6. července 2015 v Chabarovském kraji zahynuli oba piloti[22].
• 27. 8. 2021 jeden stroj havaroval v lesnatém terénu nedaleko města Vereščagino v Permské oblasti[23] asi 95 kilometrů západně od města Perm během přeletu do opravárenského závodu Ržev. Posádka se úspěšně katapultovala s lehkými zraněními (zlomeniny rukou) a vlastmími silami došla do sídla Zapolje[24], odkud byla letecky přepravena do nemocnice. Jako předběžná příčina incidentu jsou uváděny technické problémy, stroj přelétal na předem plánovanou opravu a letěl bez podvěšené výzbroje. Před havárií stroj přistál v Permi na doplnění paliva.

• General Dynamics F-111
• Panavia Tornado IDS
• Xian JH-7
• Suchoj Su-34