Chorvatsko

• 7. století-925 Chorvatské knížectví (Kneževina Hrvatska)
• 1527–1868 Chorvatské království (Kraljevina Hrvatska)
• 1868–1918 Království chorvatsko-slavonské (Kraljevina Hrvatska i Slavonija) - v rámci Rakouska-Uherska
• 1939–1941 Chorvatská bánovina (Banovina Hrvatska) – v rámci Jugoslávského království
• 1941–1945 Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna Država Hrvatska)
• 1945–1963 Chorvatská lidová republika (Narodna Republika Hrvatska – v rámci Federativní lidové republiky Jugoslávie)
• 1963–1990 Chorvatská socialistická republika (Socijalistička Republika Hrvatska – v rámci Socialistické federativní republiky Jugoslávie)

Příchod Chorvátů k Jadranu, Oton Iveković

Asi od 7. století se v oblasti začali usazovat Slované. Vztah Slovanů usazených v dnešních Chorvatsku a tzv. Bílých Chorvatů, žijících původně snad na území dnešních Polska, je předmětem mnoha odborných sporů. Jisté je, že Slované vytvořili v průběhu 7. století Chorvatské knížectví. Podléhalo zprvu Franské říši, později Byzanci. V roce 845 se moci v knížectví ujal rod Trpimírovců. Roku 886 přišli do Ninu žáci moravsko-panonského arcibiskupa Metoděje. Roku 925 si Tomislav I., poté co porazil Bulhary a Maďary, vymohl u papeže Jana X. uznání za krále a vzniklo Chorvatské království. Svého vrcholu dosáhlo v 11. století za vlády Petara Krešimira IV. (1058–1074) a Dmitara Zvonimira (1075–1089). Smrtí Štěpána II. vymřel rod Trpimírovců. Šanci vycítili Maďaři, ale místní šlechta si nakonec prosadila a uhájila lokálního vůdce, Petara Svačiće. Maďaři však nakonec stejně dosáhli svého a roku 1102 přinutili Chorvaty k personální unií s uherským státem.

Nejvlivnějšími rody za uherské nadvlády se staly Frankopani a Šubićové. Na chorvatské území měli zálusk Benátky a Osmani. Benátčané ovládli většinu Dalmácie do roku 1428, kromě městského státu Dubrovník, který se stal nezávislým. Osmanské výboje vedly v roce 1493 k bitvě na Krbavském poli a v roce 1526 k bitvě u Moháče, které obě skončily osmanskými vítězstvími. V roce 1527 se na Cetinském hradě sešel chorvatský parlament a zvolil Ferdinanda I. z rodu Habsburků novým vládcem Chorvatska, pod podmínkou, že ochrání Chorvatsko před Osmanskou říší.

Mikuláš Šubič Zrinský v bitvě o Szigetvár

Proti turecké hrozbě byla vytvořena vojenská hranice. Chorvatský šlechtic Mikuláš Šubič Zrinský, který roku 1566 zahynul s celou svou posádkou při obraně pevnosti Szigetvár proti padesátinásobné přesile Turků, se stal po své smrti chorvatským národním hrdinou. Osmanský postup se ale podařilo zastavit až v bitvě u Sisaku v roce 1593. Nakonec byla oblast znovu vybojována, ale Chorvatsko ztratilo západní Bosnu.

V letech 1797 až 1809 První francouzské císařství postupně obsadilo celé východní pobřeží Jaderského moře, čímž skončil benátský vliv v oblasti. Francouzi založené Ilyrské provincie byly dobyty Rakušany v roce 1813 a definitivně připojeny po Vídeňském kongresu v roce 1815. To vedlo ke znovuzačlenění chorvatského přímoří do Chorvatského království.

Za habsburské vlády nicméně bylo Chorvatsko zejména pod uherskou nadvládou a čelilo maďarizačním hrozbám. Vůči nim se postavilo chorvatské národní obrození v 19. století. Během maďarské revoluce v roce 1848 se Chorvatsko postavilo na stranu centrální vlády ve Vídni. Chorvatský bán (místokrál) Josip Jelačić pomohl porazit maďarské síly v roce 1849.

Po rakousko-uherském vyrovnání roku 1867 a dualizaci habsburské monarchie se komplikované vztahy Uherska a Chorvatska vyřešily chorvatsko-uherským vyrovnáním z roku 1868. Zejména ekonomicky zůstalo Chorvatsko na Uhersku závislé, ale politicky se emancipovalo - chorvatské země získaly vlastní zákonodárství, církevní i civilní správu, zcela samostatné byly i v otázkách školství a soudnictví. Chorvatština byla uznána za oficiální jazyk a v celém Uhersku měla statut rovnocenný s maďarštinou. K Chorvatsku byla připojena Slavonie (vzniklo tzv. Království chorvatsko-slavonské), avšak Dalmácie zůstala v rakouské části monarchie (Předlitavsku). Rostoucí emancipace a sebevědomí plynoucí z tohoto uspořádání brzy vedly k tomu, že se začalo vážně jednat o federalizaci či trializaci habsburské monarchie. Avšak tyto úvahy zadusila první světová válka. V ní se celá monarchie dostala do vleku Německa, válku prohrála a na jejím konci se rozpadla.

Adolf Hitler a fašistický diktátor Ante Pavelić v červnu 1941

1. prosince 1918 vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Království SHS), a to spojením jihoslovanských území Rakousko-Uherska (Centrální Chorvatsko, Slavonie, Dalmácie, Bosna a Hercegovina, Kraňsko a Dolní Štýrsko) a Srbského království, které se v letech 1913–1918 rozšířilo o Vardarskou Makedonii, Kosovo, Vojvodinu a Černou Horu.

Proces formování nového státu ovšem nebyl nekonfliktní. Ústava z roku 1921 definovala zemi jako unitární stát a zrušení chorvatského parlamentu a historických administrativních jednotek účinně ukončilo chorvatskou autonomii. Proti tomu se postavila Chorvatská rolnická strana vedená Stjepanem Radićem. Ten byl v roce 1928 zavražděn v Národním shromáždění, což vedlo v lednu 1929 k diktatuře krále Alexandra. Ta formálně skončila v roce 1931, kdy král zavedl ještě unitárnější ústavu a změnil název státu na Jugoslávii. Rolnická strana, nově vedená Vladkem Mačkem, však dále bojovala za federalizaci Jugoslávie, a to poměrně úspěšně, takže v srpnu 1939 byla uzavřena dohoda Cvetković-Maček, na jejímž základě Chorvaté získali autonomii. Vznikla takto Chorvatská bánovina.

Po faktické likvidaci Jugoslávie nacistickým Německem v roce 1941 vyhlásili chorvatští fašisté, tzv. ustašovci, Nezávislý stát Chorvatsko, zahrnující větší část chorvatských zemí a rovněž Bosnu a Hercegovinu. Ustašovský režim Ante Paveliće povraždil až 335 000 příslušníků srbské menšiny, mnohé z nich v táboře Jasenovac.[6]

Novinové oznámení o začátku čistky ve Svazu komunistů Chorvatska, po níž došlo k rozbití chorvatského jara

V poválečném období bylo Chorvatsko lidovou (1945–1963), resp. socialistickou (1963–1990) republikou v rámci Socialistické federativní republiky Jugoslávie. V čele socialistické Jugoslávie stál pětatřicet let Josif Broz Tito, rodák z chorvatského Kumrovce. Jeho integrační role a autorita byly sice značné, přesto i v komunistické éře se vynořily národnostní problémy. Nevoli v Chorvatsku budily především snahy o splynutí chorvatštiny a srbštiny do tzv. srbochorvatštiny (viz Novosadská dohoda). Na to reagovala Deklarace o názvu a postavení chorvatského spisovného jazyka Matice chorvatské z roku 1967, jejíž podpora dala vzniknout spontánnímu hnutí zvanému někdy Maspok. Proces takto započatý bývá nazýván Chorvatské jaro a zapojila se do něj i značná část Svazu komunistů Chorvatska. Vedle nich pak hlavně studenti. Krom jazykových požadavků se objevily časem i ekonomické a jiné. V roce 1972 bylo hnutí násilně potlačeno, načež následovala jakási obdoba československé "normalizace", nazývaná někdy chorvatské mlčení. Nová jugoslávská ústava z roku 1974 přesto poskytla federálním jednotkám zvýšenou autonomii, čímž v podstatě splnila požadavky chorvatského jara.

Po smrti Josipa Broze Tita se začalo národnostní napětí v Jugoslávii zvyšovat. Za rozbušku bývá někdy označováno Memorandum SANU zveřejněné skupinou srbských intelektuálů v čele se spisovatelem Dobricou Ćosićem v roce 1986. To útočilo na ústavu z roku 1974 a decentralizaci a označovalo je za příčinu všech problémů federace, zejména ekonomických. Ačkoli memorandum mělo i silný prodemokratizační akcent, v Chorvatsku bylo pochopeno jako návrat myšlenky velkého Srbska. Memorandum se stalo později ideovou základnou tzv. protibyrokratické revoluce srbského komunisty Slobodana Miloševiće. Milošević byl však v Chorvatsku na konci 80. let silně neoblíben a jeho vznikající kult v Srbsku byl vnímán jako velká hrozba. V roce 1989 převraty ve Vojvodině, Kosovu a Černé Hoře nacionální zášť rozdmýchaly ještě více. Roku 1990 se v Chorvatsku konaly první svobodné volby. Po vítězství Franja Tuđmana někteří Srbové opustili Sabor (parlament) a vyhlásili autonomii, tzv. Republiku Srbskou Krajinu.

Záběr z Chorvatské války za nezávislost

Podpis Daytonské mírové smlouvy roku 1995, zleva sedí Milošević, Tuđman a Izetbegović

V roce 1990 byl oficiální název státu změněn na Republika Chorvatsko. 25. června 1991 vyhlásilo Chorvatsko spolu se Slovinskem nezávislost (ta byla uznána 15. ledna 1992 Evropským společenstvím). Jugoslávská federace však samostatnost neuznala, a to rozpoutalo válečný konflikt, který se s přestávkami vlekl tři roky. Na Chorvatsko útočily federální jednotky i různé srbské polovojenské organizace. Ze svých domovů bylo vyhnáno 400 000 Chorvatů, docházelo na druhé straně i k vyhánění Srbů. Válka fakticky skončila v srpnu 1995 rozhodným vítězstvím Chorvatska. Tato událost je každoročně připomínána 5. srpna jako Den vítězství. Po chorvatském vítězství uprchlo asi 200 000 Srbů ze samozvané Republiky Srbská Krajina. Jejich území následně osídlili chorvatští uprchlíci z Bosny a Hercegoviny. Poslední okupované oblasti byly Chorvatsku navráceny po Erdutské dohodě z listopadu 1995.

Po roce 2000 začalo Chorvatsko směřovat do NATO a EU. V roce 2004 se stalo kandidátskou zemí EU, která s ním zahájila přístupová jednání 3. října 2005 (v týž den jako s Tureckem). Do poslední chvíle nebylo jisté, zda přístupová jednání vůbec začnou, a to kvůli dřívější neochotě Chorvatska spolupracovat s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii. Krátce předtím však Chorvatsko udělalo pokrok při hledání generála Ante Gotoviny, obviněného z válečných zločinů během Operace Bouře v roce 1995, při které muselo na 200 tisíc Srbů opustit své domovy,[7] a tím splnilo zbývající podmínku pro zahájení přístupových jednání. 1. dubna 2009 vstoupilo Chorvatsko do NATO. 1. července 2013 se Chorvatsko stalo 28. členem EU.[8][9][10] Gotovina a další chorvatští generálové byli tribunálem v Haagu zproštěni viny, což bylo kritizováno Srbskem jako „politické rozhodnutí“.[11]

22. března 2020 došlo v Záhřebu k otřesům o síle 5,3 stupňů Richterovy stupnice které, postihly město jeho okolí spolu s přilehlou částí sousedního Slovinska v ranních hodinách. Po prvním otřesu v 6 hodin 30 minut ráno se objevily ještě dva navazující se sílou 5,1 a 3,7 stupňů. Epicentrum se nacházelo v blízkosti místní části Záhřebu Makuševac.[12]

28. prosince 2020 v Petrinji došlo ke dvěma silným zemětřesením, která dosáhla na Richterově stupnici hodnot 5,2 a 4,9 a zasáhla širokou oblast, kromě Petrinje především města Sisak, Záhřeb, Karlovac, Ogulin a Zaprešić.[13][14][15] Druhý den, 29. prosince, v oblasti došlo k masivnímu zemětřesení o magnitudu 6,4. Tento otřes město značně poničil a velkou část domů udělal neobyvatelnými.[16][17]

7. ledna 2022 došlo v Glině k zemětřesení o síle 2,6 Rychterovy stupnice.[18]

Župy Chorvatska

Opčiny Chorvatska

Chorvatsko se od roku 1992 dělí na 21 žup, ty se dále dělí na 556 opčin (v průměru kolem 10–20 na jednu župu) které mají podobné postavení, jako české obce.

1. Záhřebská župa
2. Krapinsko-zagorská župa
3. Sisacko-moslavinská župa
4. Karlovacká župa
5. Varaždinská župa
6. Koprivnicko-križevecká župa
7. Bjelovarsko-bilogorská župa
8. Přímořsko-gorskokotarská župa
9. Licko-senjská župa
10. Viroviticko-podrávská župa
11. Požežsko-slavonská župa
12. Brodsko-posávská župa
13. Zadarská župa
14. Osijecko-baranjská župa
15. Šibenicko-kninská župa
16. Vukovarsko-sremská župa
17. Splitsko-dalmatská župa
18. Istrijská župa
19. Dubrovnicko-neretvanská župa
20. Mezimuřská župa
21. Záhřeb

Ústavní soud

Chorvatsko má občanskoprávní právní systém, ve kterém právo vychází primárně z písemných stanov, přičemž soudci slouží pouze jako vykonavatelé, a nikoli tvůrci práva. Jeho vývoj byl do značné míry ovlivněn německými a rakouskými právními systémy. Chorvatské právo je rozděleno do dvou hlavních oblastí – soukromé a veřejné právo. Hlavním zákonem v zemi je ústava přijatá 22. prosince 1990.

Hlavními soudy jsou Ústavní soud, který dohlíží na porušení Ústavy, a Nejvyšší soud, který je nejvyšším odvolacím soudem. Kromě toho existují také správní, obchodní, okresní, přestupkové a městské soudy. O případech spadajících do soudní pravomoci rozhoduje v první instanci jediný profesionální soudce, zatímco odvolání se projednává u smíšených tribunálů profesionálních soudců. Na soudech se rovněž podílejí laičtí soudci. Státní prokuratura je soudním orgánem složeným ze státních zástupců, který je oprávněn podněcovat stíhání pachatelů trestných činů.

Orgány činné v trestním řízení jsou organizovány pod dohledem ministerstva vnitra, které se skládá zejména z národní policie. Chorvatskou bezpečnostní službou je Bezpečnostní a zpravodajská agentura (SOA)

Chorvatské raketové lodě Šibenik a Kralj Dmitar Zvonimir během cvičení se spojeneckými loděmi NATO z námořní skupiny 2 v Jaderském moři.

Chorvatské ozbrojené síly (CAF) se skládají z větví letectva, armády, námořnictva a velitelství pro vzdělávání a výcvik. V čele CAF stojí generální štáb, který podléhá ministru obrany, které zase podává zprávy prezidentovi Chorvatska. Podle ústavy je prezident vrchním velitelem ozbrojených sil a v případě bezprostředního ohrožení během války vydává příkazy přímo generálnímu štábu.

Po válce v letech 1991–1995 se výdaje na obranu a velikost CAF neustále snižovaly. Jen 2005 vojenské výdaje byly odhadovány 2,39 % HDP země, který umístil Chorvatsko 64. v žebříčku všech zemí. Od roku 2005 byl rozpočet udržován pod 2 % HDP, což je rekordní maximum 11,1 % v roce 1994. Tradičně spoléhající na velký počet branců prošla CAF také obdobím reforem zaměřených na snižování, restrukturalizaci a profesionalizaci v letech před přistoupením Chorvatska k NATO v dubnu 2009. Podle prezidentského dekretu vydaného v roce 2006 je CAF zaměstnává na: 18 100 aktivních vojenských pracovníků, 3 000 civilistů a 2 000 dobrovolných branců ve věku od 18 do 30 let v době míru.

Povinný odvod byl zrušen v lednu 2008. Do roku 2008 byla vojenská služba pro muže ve věku 18 let povinná.

V dubnu 2011 měla chorvatská armáda 120 členů umístěných v cizích zemích jako součást mezinárodních mírových sil pod vedením OSN, z nichž 95 sloužilo jako součást UNDOF v Golanských výšinách. Od roku 2011 slouží dalších 350 vojáků jako součást sil ISAF pod vedením NATO v Afghánistánu a dalších 20 vojáků s KFOR v Kosovu.

Chorvatsko má také významný sektor vojenského průmyslu, který v roce 2010 vyvezl vojenské vybavení a výzbroj v hodnotě přibližně 120 milionů USD. Mezi chorvatské zbraně a vozidla používaná CAF patří standardní boční zbraně HS2000 vyrobené společností HS Produkt a bojový tank M-84D navržený továrnou Đuro Đaković. Uniformy a přilby, které nosí vojáci CAF, se vyrábějí také na místní úrovni a úspěšně se prodávají do jiných zemí.

Slavnostní vyvěšení vlajky na ministerstvu obrany při příležitosti přistoupení Chorvatska k NATO v roce 2009

Chorvatsko navázalo diplomatické vztahy s 181 zeměmi.[25] Od roku 2017 Chorvatsko udržuje síť 54 ambasád, 28 konzulátů a 8 stálých diplomatických misí v zahraničí. Kromě toho existuje v Chorvatské republice 52 zahraničních ambasád a 69 konzulárních úřadů kromě kanceláří mezinárodních organizací, jako je Evropská banka pro obnovu a rozvoj, Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), Světová banka, Světová zdravotnická organizace (WHO), Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY), Rozvojový program OSN, Vysoký komisař OSN pro uprchlíky a UNICEF. Chorvatské ministerstvo zahraničních věcí a evropské integrace v roce 2009 zaměstnávalo 1 381 zaměstnanců a utratilo 648,2 milionu kun (86,4 milionu EUR). Mezi uváděné cíle chorvatské zahraniční politiky patří posílení vztahů se sousedními zeměmi, rozvoj mezinárodní spolupráce a podpora chorvatské ekonomiky a samotného Chorvatska.

Chorvatská zahraniční politika se od roku 2003 zaměřuje na dosažení strategického cíle stát se členským státem Evropské unie (EU). V prosinci 2011 Chorvatsko dokončilo přístupová jednání k EU a dne 9. prosince 2011 podepsalo smlouvu o přistoupení k EU. Chorvatsko vstoupilo do Evropské unie 1. července 2013, což je konec procesu zahájeného v roce 2001 podpisem dohody o stabilizaci a přidružení a žádosti Chorvatska o členství v EU v roce 2003.

Chorvatsko bylo zařazeno do Partnerství pro mír v roce 2000 ze kterého v roce 2009 vystoupilo , pozváno na členství v NATO v roce 2008 a formálně se připojilo k alianci 1. dubna 2009. Chorvatsko se stalo členem Rady bezpečnosti OSN na období 2008–2009, přičemž se ujalo předsednictví v prosinci 2008. V roce 2020 země předsedala Radě Evropské unie.[26] Země se připravuje na vstup do Schengenského prostoru.[27]

Státní symboly Chorvatské republiky jsou stanoveny ústavním zákonem o státních symbolech (Zakon o grbu, zastavi i himni Republike Hrvatske te zastavi i lenti Predsjednika Republike Hrvatske), který byl přijat dne 22. prosince 1990.[28] Státní symboly Chorvatska jsou : Státní znak, Státní vlajka, Státní hymna, Vlajka prezidenta republiky

• 
  Státní znak
• 
  Státní vlajka
• 
  Státní hymna
• 
  Vlajka prezidenta republiky

V Chorvatsku se platí chorvatskou kunou (hr.: Hrvatska kuna). Dělí se na 100 lip. Kód měny je HRK. Mince a bankovky vydává Chorvatská národní banka. Poprvé byla kuna zavedena za druhé světové války jako platidlo Nezávislého chorvatského státu (NDH); převáděla se v poměru 1 dinár = 40 kun a byla rozdělena na sto banic (jednotné číslo banica). V platnost vstoupila 8. července 1941. Konec platnosti nastal od 30. června do 9. července 1945. V novodobé historii se do oběhu dostala v červnu 1994, kdy nahradila chorvatský dinár. Na všech bankovkách je napsaná chorvatská Státní hymna.

• Mince chorvatské kuny mají nominální hodnoty 1, 2, 5, 10, 20, 50 lip a 1, 2, 5 kun [29]

• Bankovky chorvatské kuny mají nominální hodnoty 5, 10, 20, 50, 100 , 200, 500 a 1000 kun [30]

Mince 1, 2, 5 lip a 25 kun se používají zřídka [31]. Od 10. července 2020 je kuna zapojena do ERM II.[32] Minimálně dvouleté setrvání v ERM II je jednou z podmínek pro přijetí eura.

Chorvatské ekonomice dominuje turistický ruch, který vytváří až 20 % celkového HDP země. V roce 2011 byl roční příjem z turistiky odhadován na 6,61 miliardy eur. V roce 2015 do země přijelo přes 13 milionů zahraničních turistů, nejvíce Němců, Slovinců a Rakušanů. Na čtvrtém místě jsou Češi, kterých přijelo přes 739 000.[33] Po Slovensku je tak Chorvatsko nejnavštěvovanější evropskou zemí českými turisty. V letním období proto česká média poskytují informační servis o cestách do Chorvatska[34], v samotném Chorvatsku je možné poslouchat stanici Českého rozhlasu Radiožurnál a chorvatské policii přijíždí pomáhat i čeští policisté[35].

Mezi první hojně navštěvovaná turistická místa patří od poloviny 19. století Opatija, která byla v roce 1890 jedním z nejvýznamnějších evropských lázeňských středisek. Další střediska postupně vyrostla po celé délce pobřeží. V současné době turisté navštěvují především členité pobřeží Jaderského moře s mnoha ostrovy a historickými městy, jako Dubrovník, Split, Zadar, Šibenik nebo Rijeka.

Zajímavé je například město Pula nacházející se v jižním cípu poloostrova Istrie. Nachází se zde totiž jeden z nejznámějších a nejvyhlášenějších antických amfiteátrů. Další navštěvované město je Trogir, malebné městečko nedaleko Splitu je zařazené mezi světové kulturní dědictví UNESCO. K vidění jsou zde zbytky antických památek, na jejichž pozůstatcích vyrostly středověké budovy. Je zde pevnost s obrannou věží ze 14. století, katedrála svatého Vavřince ze 13. století, knížecí palác nebo renesanční radnice.  

Hojně je také navštěvovaná Modrá jeskyně na ostrově Biševo.

Z vnitrozemí je nejnavštěvovanější národní park Plitvická jezera, zapsaný mezi přírodní památky světového dědictví UNESCO, a hlavní město Záhřeb. V zemi je 8 národních parků a 7 památek světového dědictví.

V Chorvatsku se aktuálně nachází 278 potápěčských lokalit a více než 140 potápěčských center. Potápění v Chorvatsku je regulováno Chorvatskou asociací pro potápění.

Nejvýznamnějšími potápěčskými lokalitami jsou: Kampanel, ostrov Jabuka, ostrov Vis, Rogoznica, ostrov Male Srakane, kde je i vrak lodi Baron Gautsch nebo vrak lodi Michele.

Průměrná cena za jeden ponor zorganizovaný pomocí potápěčského centra se v roce 2016 pohybovala okolo 450 kun.

Je přísně zakázáno se potápět v národních parcích Brijuni a Krka.

Pelješacký most

V roce 2006 mělo Chorvatsko 28 344 km silnic, z toho 23 979 km zpevněných a 4 365 km nezpevněných. V posledních letech probíhala v zemi rozsáhlá výstavba dálniční sítě. V roce 2020 zde bylo celkem 1 306,5 km dálnic.[36] V roce 2013 se objevily úvahy o propojení pevniny s některými ostrovy pomocí tunelů.[37]

Maximální povolená rychlost na chorvatských dálnicích je 130 km/h, na rychlostních pak 110 km/h, na silnicích mimo obec pak 90 km/h a v obci 50 km/h.[38]

Nevyšší povolená hladina alkoholu v krvi je 0,5 ‰ alkoholu v krvi toto se ovšem nevztahuje na řidiče do 24 let, profesionální řidiče a ty kteří řídí vůz nad 3,5 tuny.[39]

V roce 2022 se po dlouhých letech plánování podařilo postavit a zprovoznit Pelješacký most, díky kterému se sjednotila Dubrovnicko-neretvanská župa, která je oddělená 10 km úsekem území Bosny a Hercegoviny u města Neum se zbytkem území Chorvatska.[40]

Největší nákladní přístav je Rijeka, pro osobní dopravu jsou pak především přístavy ve Splitu a Zadaru. Existuje ovšem spousta malých přístavů na celém pobřeží, zajišťujících trajektovou přepravu na ostrovy a do některých italských měst přes Jaderské moře, tu provozuje společnost Jadrolinija. Největším vnitrozemským říčním přístavem je Vukovar na Dunaji. V zemi je vybudováno celkem 2 722 km železnic, z toho 985 km je elektrifikováno a 254 km je dvoukolejných, národním železničním dopravcem byla společnost Hrvatske željeznice (HŽ). Nástupnickými organizacemi jsou HŽ Cargo (nákladní doprava), HŽ Putnički Prijevoz (osobní doprava) a HŽ Infrastruktura (železniční infrastruktura), rozchod kolejnic je 1435 mm, maximální rychlost pak 160 km/h.

Mezinárodní letiště jsou v Záhřebu, Zadaru, Splitu, Dubrovníku, Rijece, Osijeku, Pule a Brači. Národním leteckým dopravcem Chorvatska je společnost Croatia Airlines.

Chorvatské zemědělství je relativně dobře rozvinuté a zaměstnává 2,7 % ekonomicky aktivního obyvatelstva, což vytváří až 8,2 % národního HDP. Téměř 57 % území Chorvatska tvoří orná půda, louky a pastviny. To dává průměrný index 0,67 ha zemědělské půdy na obyvatele. Slavonie má nejlepší podmínky pro rozvoj zemědělství. Produkuje hlavně pšenici, kukuřici, cukrovou řepu, slunečnici, len, levanduli, řepku, jetel, konopí, tabák, brambory, zelí, cibuli, rajčata, papriky a ovoce (např. švestky). Vinařství je oblíbené téměř po celém Chorvatsku, přičemž nejcennější jsou dalmatská vína. Olivy, fíky a citrusové stromy rostou také v Dalmácii a na Istrii. V nížinách se chová skot, prasata a drůbež, v Dinárských horách chovají se také ovce, kozy, osli a muly. Na pobřeží se rozvíjí rybolov a zpracování ryb (zejména sardinek a tuňáků), chov ústřic se provádí na pobřeží Istrijského poloostrova. Využívání lesů, které pokrývají více než 1/3 rozlohy země, má velký ekonomický význam.

Chorvatsko je relativně bohaté na přírodní zdroje. Před vypuknutím jugoslávských válek v roce 1991 byl těžební průmysl jedním z nejdůležitějších zaměstnavatelů. Zemní plyn, ropa, černé uhlí, lignit, bauxit, železná ruda, měděné rudy a kaolín patří mezi nejdůležitější suroviny v Chorvatsku. V některých oblastech jsou také malá ložiska přírodního asfaltu, azbestu, manganu, vápníku, zinku, olova, oxidu křemičitého, slídy, sádrovce a soli. Kromě toho se těží grafit a stavební materiály (zejména betonové suroviny).

Češi se do chorvatské Slavonie, která byla součástí Habsburské říše, začali stěhovat na konci 18. století, protože oblast byla vylidněná v důsledku tureckých válek.[42] Vedle Čechů se ve Slavonii usazovali také Rusíni, Slováci nebo Němci.[43] V roce 1930 žilo v Chorvatsku na 40 tisíc Čechů.[44] Podle sčítání lidu z roku 2001 jich bylo 10 510.

Mapa náboženství 2001.

Chorvatsko nemá žádné oficiální náboženství. Svoboda náboženského vyznání je právo zaručené ústavou, která také definuje všechny náboženské komunity jako rovnocenné před zákonem a oddělené od státu. Podle sčítání lidu v roce 2011 se 91,36 % Chorvatů hlásilo jako ke křesťanství; z toho římsko katolíci tvoří největší skupinu, tvořící 87,83 % populace, po níž následuje pravoslaví (4,44 %), protestantismus (0,34 %) a další křesťané (0,30 %). Největším náboženstvím po křesťanství je islám (1,3 %). 4,4 % populace se popisují jako nevěřící.

V průzkumu Eurobarometr od Eurostatu z roku 2010 odpovědělo 69 % obyvatel Chorvatska, že „věří, že existuje Bůh“. V průzkumu v Gallupu v roce 2009 odpovědělo 70 % ano na otázku „Je náboženství důležitou součástí vašeho každodenního života?“ Avšak pouze 24 % populace navštěvuje pravidelně bohoslužby.

Procentuální zastoupení v podstatě kopíruje etnické složení: katolíci jsou Chorvati, s pravoslavím se ztotožňují Srbové, s islámem Bosňáci.

Nemocnice v Záhřebu

Chorvatsko má univerzální systém zdravotní péče, jehož kořeny lze vysledovat až k zákonu o maďarsko-chorvatském parlamentu z roku 1891, který poskytuje formu povinného pojištění všech dělníků a řemeslníků. Na obyvatelstvo se vztahuje základní zdravotní pojištění poskytované zákonem a volitelným pojištěním. V roce 2017 dosáhly roční výdaje na zdravotní péči 22,0 miliard kuna (3,0 miliardy EUR). Výdaje na zdravotní péči představují pouze 0,6 % soukromého zdravotního pojištění a veřejných výdajů.[45] V roce 2017 utratilo Chorvatsko kolem 6,6 % svého HDP na zdravotní péči. V roce 2015 bylo Chorvatsko na 36. místě na světě v průměrné délce života s 74,7 let u mužů a 81,2 let u žen a mělo nízkou kojeneckou úmrtnost 3 na 1 000 narozených.

V Chorvatsku jsou stovky zdravotnických zařízení, z toho 79 nemocnic a klinik s 23 967 lůžky. Nemocnice a kliniky pečují o více než 700 tisíc pacientů ročně a zaměstnávají 5 205 lékařů, včetně 3 929 specialistů. V zemi je 6 379 soukromých ordinací a celkem 41 271 zdravotnických pracovníků. Existuje 63 jednotek pohotovostní lékařské služby, které reagují na více než milion hovorů. Hlavní příčinou úmrtí v roce 2008 bylo kardiovaskulární onemocnění u mužů 43,5 % a u žen 57,2 %, následovaly nádory, u mužů 29,4 % a u žen 21,4 %. V roce 2009 bylo HIV / AIDS nakaženo pouze 13 Chorvatů a šest na tuto chorobu zemřelo. Dalšími běžnými příčinami úmrtí jsou zranění a otravy, onemocnění dýchacích cest a zažívacích orgánů. V roce 2008 Světová zdravotnická organizace odhadla, že kuřáci jsou 27,4 % Chorvatů starších 15 let. Podle údajů WHO z roku 2003 je 22 % chorvatské dospělé populace obézních.

Podle Chorvatského fondu zdravotního pojištění jsou vysoký krevní tlak, cukrovka, maligní onemocnění, osteoporóza, metabolický syndrom, zvýšené krevní tuky a nemoci pohybového ústrojí nejčastějšími důvody, proč chorvatští občané hledají lékařskou pomoc. V letech 1983 až 2007 bylo v Chorvatsku provedeno 736 196 potratů.

Testovací pracoviště v Čakovci

Pandemie covidu-19 se do Chorvatska rozšířila 25. února 2020, kdy byl potvrzen první případ ve městě Záhřeb. K 10. květnu 2021 bylo zaznamenáno 344 747 pozitivně testovaných případů nákazy koronavirem, z čehož bylo 8 251 pacientů nakažených, 328 993 vyléčených a 7 503 zemřelých. Z celkového počtu pozitivně testovaných lidí bylo tedy 95,43 % vyléčených, 2,39 % aktuálně nakažených a 2,17 % zemřelých.

Během pandemie bylo celkem provedeno 1 881 294 testů na koronavirus, z nichž 18,32 % bylo pozitivních. Celkem 2 033 pacientů je momentálně hospitalizováno, z nichž je 229 napojeno na plicní ventilátor. Celkem 24 039 lidí je v domácí izolaci. Na sto tisíc obyvatel připadá 8 046 pozitivně testovaných a 193 aktuálně nemocných. Celkem nemoc prodělalo již 8,05 % obyvatel Chorvatska. Od konce roku 2020 bylo použito celkem 1 131 607 dávek vakcíny proti koronaviru, přičemž 879 312 lidí bylo očkováno jednou dávkou vakcíny a 252 925 lidí dostalo i druhou dávku.

Mapa jazyků 2001.

Chorvatština je oficiálním jazykem Chorvatska a po přistoupení v roce 2013 se stala 24. úředním jazykem Evropské unie.[46] Jazyky menšin se oficiálně používají v jednotkách místní samosprávy, kde více než třetina populace tvoří národnostní menšiny nebo kde to místní legislativa definuje. Těmito jazyky jsou čeština, maďarština, italština, rusínština, srbština a slovenština. Kromě těchto jazyků jsou uznány také tyto jazyky: albánština, bosenština, bulharština, němčina, hebrejština, makedonština, černohorština, polština, rumunština, romština, ruština, slovinština, turečtina a ukrajinština.

Podle sčítání lidu v roce 2011 prohlásilo 95,6 % občanů Chorvatska za svůj rodný chorvatský jazyk, 1,2 % prohlásilo za rodný srbský jazyk, zatímco žádný jiný jazyk v Chorvatsku nepředstavuje více než 0,5 % rodilých mluvčích mezi chorvatskou populací. Chorvatština je členem skupiny jihoslovanských jazyků a slovanských jazyků a je psána latinskou abecedou. Na území Chorvatska se hovoří třemi hlavními dialekty, přičemž standardní chorvatština je založena na štokavském dialektu. Čakavské a kajkavské dialekty se vyznačují lexikonem, fonologií a syntaxí.[47]

Průzkum z roku 2011 ukázal, že 78 % Chorvatů tvrdí, že ovládají alespoň jeden cizí jazyk.[48] Podle průzkumu objednaného Evropskou komisí v roce 2005 mluví 49 % Chorvatů anglicky jako druhý jazyk, 34 % německy, 14 % italsky a 10 % francouzsky. Rusky mluví každý po 4 % a 2 % Chorvatů mluví španělsky. Existují však velké obce s menšinovými jazyky, které zahrnují značné populace, které těmito jazyky hovoří. Zvláštní většina Slovinců (59 %) má určitou úroveň chorvatštiny. Země je součástí různých jazykových mezinárodních asociací, zejména jazyka Evropské unie.

Za Chorvata může být považován nositel Nobelovy ceny za literaturu Ivo Andrić, ovšem narodil se v Bosně. Symboly renesančního humanismu jsou Janus Pannonius a Marko Marulić, tvůrce pojmu "psychologie". V barokní éře se proslavil dubrovnický básník Ivan Gundulić. Klasikem realistické prózy 19. století byl August Šenoa. První významnou ženskou autorkou se stala Marija Jurić Zagorka. V meziválečné éře proslul básník Tin Ujević či Vladimir Nazor, rovněž známý titovský partyzán a po válce dlouholetý předseda parlamentu. Významným autorem po druhé světové válce byl Miroslav Krleža. V Nizozemsku se prosadila Dubravka Ugrešićová. Nejvýznamnější autorkou literatury pro děti je Ivana Brlićová-Mažuranićová. K nejpřekládanějším současným autorům patří Slavenka Drakulićová. Chorvatským rodákem byl i německy píšící autor Ödön von Horváth.

Nejvýznamnějším hudebním skladatelem je Ivan Zajc, autor chorvatské národní opery Nikola Šubić Zrinjski. Illyrismus v 19. století reprezentoval zejména skladatel Vatroslav Lisinski. Asi nejznámější chorvatskou operu Ero s onoga svijeta složil Jakov Gotovac. Ve Splitu se narodil proslulý operetní skladatel Franz von Suppé, v Zadaru dirigent Felix Weingartner, ředitelem dvorní opery ve Vídni po Gustavu Mahlerovi. V Sarajevu se chorvatskému otci narodil Goran Bregović, proslulý představitel world music. Maksim Mrvica se proslavil jako klavírista kombinující pop a klasiku, o podobný styl se pokouší i instrumentální violoncellové duo 2Cellos. Jako klavírista proslul i Ivo Pogorelich, jako klasická kytaristka Ana Vidovićová, jako operní pěvkyně Tereza Kesovija, jako dirigent Lovro von Matačić.

Katedrála sv. Jakuba v Šibeniku

Nejznámějších sochařem je Ivan Meštrović, v Chorvatsku se narodil i benátský sochař Francesco Laurana. Známým malířem byl Vlaho Bukovac či Giulio Clovio, autor miniatur a iluminátor středověkých rukopisů. Nejznámější chotrvatskou malířkou je Slava Raškajová, která se v 19. století specializovala na akvarely. V Záhřebu se narodil dekadent Franz von Bayros, který proslul svými erotickými kresbami. V současnosti vyniká průkopník malířského hnutí New Ink Art Alfred Freddy Krupa[49].

Architektonickými památkami zapsanými na seznam světového dědictví jsou Diokleciánův palác ve Splitu, Eufraziova bazilika v Poreči a Katedrála sv. Jakuba v Šibeniku. Krom toho byla na seznam zapsána i celá dvě historická města – Dubrovník a Trogir. Krom toho k významným stavbám patří biskupský komplex v historickém jádru města Zadaru, středověké hrady Trakošćan a Veliki Tabor či skalní klášter Blaca na ostrově Brač.[50]

Goran Višnjić, Rade Šerbedžija, Mira Furlanová a Zrinka Cvitešićová se prosadili jako televizní a filmoví herci v Británii a USA. V Chorvatsku se narodily i italské herečky Laura Antonelli a Sylva Koscina. Chorvatský filmový průmysl je malý a silně dotovaný vládou, zejména prostřednictvím grantů schválených ministerstvem kultury, přičemž filmy jsou často koprodukovány veřejnoprávní televizí HRT. Chorvatská kinematografii produkuje ročně pět až deset celovečerních filmů. Pula Film Festival, národní filmový festival pořádaný každoročně v Pule, je nejprestižnější filmovou akcí představující národní a mezinárodní produkce. Animafest Záhřeb, založený v roce 1972, je prestižní každoroční filmový festival, který se věnuje výhradně animovanému filmu. Největšího úspěchu z chorvatských animátorů dosáhl Dušan Vukotić, když v roce 1961 získal Oscara za nejlepší animovaný krátký film, za snímek Surogat (Ersatz).

Sídlo společnosti HRT

V Chorvatsku je svoboda tisku a svoboda projevu zaručena ústavou. Chorvatsko je na 56. místě v Indexu svobody tisku v roce 2021.[51]

Radio Záhřeb, nyní součást chorvatské Radiotelevizija, byl první veřejnou rozhlasovou stanicí v jihovýchodní Evropě. V prosinci 2018 existovalo čtrnáct celostátních bezplatných televizních kanálů vysílajících v pozemním vysílání, přičemž chorvatská Radiotelevizija (HRT) je největší. Dále pak to jsou Nova TV a Doma TV. Kromě toho existuje 21 regionálních nebo místních televizních kanálů v pozemním vysílání. V roce 2018 bylo v Chorvatsku 147 rozhlasových stanic a 27 televizních stanic. Na trhu s tiskovými médii dominují chorvatská společnost Hanza Media a rakouská společnost Styria Media Group, která vydává své vlajkové deníky Jutarnji list, Večernji list a 24sata. Jiné vlivné noviny jsou Novi list a Slobodna Dalmacija.

Dalmatský pršut

Chorvatská kuchyně je specifickým typem evropské jihovýchodní (balkánské) kuchyně. Rozdíly ve výběru potravin jsou největší mezi vnitrozemskou a pobřežní částí Chorvatska. Vnitrozemská kuchyně byla ovlivňována slovanskou, maďarskou a tureckou kuchyní. Charakterizuje se použitím koření, například černého pepře, papriky a česneku.

Pobřežní kuchyně Chorvatska byla ovlivněna především řeckou a římskou kuchyní, později také středomořskou, zejména italskou kuchyní. Pobřežní kuchyně používá olivový olej, byliny a koření, například rozmarýn, šalvěj, bobkový list, oregano, majoránka, skořice, hřebíček, muškátový ořech a citronová a pomerančová kůra. Mezi typické suroviny vnitrozemské i pobřežní kuchyně patří obiloviny, mléčné výrobky, maso, ryby, zelenina, ořechy. V Chorvatsku jsou populární i potraviny a recepty z jiných bývalých jugoslávských zemí.Typickými pokrmy chorvatské kuchyně jsou: stonské ústřice, těstoviny s lanýži, tzv. černé rizoto, kulen, ajvar, pršut, pljeskavica a další.

Mezi typické nápoje patří zejména Prošek, piva (Karlovačko, Ožujsko, Staročeško, Velebitsko, Pan) a Rakija.

Oslava 16. výročí Operace Bouře v Kninu 5. srpna 2011

• 1. leden Nový rok
• 1. květen Svátek práce
• 30. květen Den Chorvatského parlamentu
• 22. červen Den boje proti fašismu – vztahuje se k začátku povstání v roce 1941
• 25. červen Den státnosti – výročí vyhlášení nezávislosti v roce 1991
• 5. srpen Den národní vděčnosti (osvobození Kninu v roce 1995)
• 15. srpen Svátek Nanebevzetí Panny Marie
• 8. říjen Den nezávislosti
• 25. prosinec 1. svátek vánoční
• 26. prosinec 2. svátek vánoční

• 6. leden Tři králové
• Velikonoční pondělí (pohyblivý svátek)
• Svátek Božího těla (pohyblivý svátek)
• 1. listopad Památka zesnulých

• HAVLÍKOVÁ LUBOMÍRA, HLADKÝ LADISLAV, PELIKÁN JAN, ŠESTÁK MIROSLAV, TEJCHMAN MIROSLAV. Dějiny Jihoslovanských zemí. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-375-9.
• RYCHLÍK, Jan; PERENČEVIČ, Milan. Dějiny Chorvatska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 576 s. ISBN 978-80-7106-885-3.
• ŠESTÁK, Miroslav. Chorvatsko. Slovanský přehled. Review for Central, Eastern and Southeastern European History. 1996, roč. 82, čís. 1, s. 45–86. ISSN 0037-6922.

• Seznam představitelů Chorvatska
• Seznam hraničních přechodů Chorvatska
• Seznam chorvatských panovníků
• Seznam chorvatských královen
• Seznam měst v Chorvatsku
• Seznam nejlidnatějších sídel v Chorvatsku bez statusu města ani sídla opčiny
• Seznam letišť v Chorvatsku
• Seznam silnic v Chorvatsku
• Seznam chorvatských spisovatelů
• Seznam řek v Chorvatsku
• Seznam jezer v Chorvatsku
• Seznam opčin v Chorvatsku
• Seznam ostrovů Chorvatska
• Seznam záhřebských biskupů a arcibiskupů
• Seznam zaniklých sídel v Chorvatsku
• Seznam žijících katolických biskupů Chorvatska
• Státní poznávací značky v Chorvatsku
• Státní znak Chorvatska
• Seznam představitelů Chorvatska
• Národní parky v Chorvatsku
• Největší Chorvat
• Státní symboly Chorvatska
• Chorvatština
• Chorvatská fotbalová reprezentace
• Chorvatská hokejová reprezentace
• Chorvatská hymna
• Chorvatská vlajka
• Chorvatsko na letních olympijských hrách
• Chorvatsko na zimních olympijských hrách
• Dálnice v Chorvatsku
• Obyvatelstvo Chorvatska
• Poštovní směrovací čísla v Chorvatsku
• Řády, vyznamenání a medaile Chorvatska

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Chorvatsko na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Chorvatsko ve Wikislovníku
• Průvodce Chorvatsko ve Wikicestách
• Chorvatsko na OpenStreetMap
• Chorvatské turistické sdružení
• (chorvatsky) (anglicky) Chorvatský hydrometeorologický ústav
• Chorvatsko - historie krajanů [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2013-01-25 [cit. 2013-07-03]. Dostupné online.
• Croatia - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-08. (anglicky)
• Croatia (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-23. (anglicky)
• Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Croatia Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2013-07-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-05-21. (anglicky)
• Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Croatia [online]. U.S. Department of State, 2011-04-06 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
• CIA. The World Factbook - Croatia [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-05-15. (anglicky)
• Zastupitelský úřad ČR v Záhřebu. Souhrnná teritoriální informace: Chorvatsko [online]. Businessinfo.cz, 2011-06-06 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-05-23. (česky)
• BRACEWELL, C. W, a kol. Croatia [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
• Fotografie Chorvatska - Dalmácie, Kvarner, Istrie