Kabardsko-Balkarsko

Jih a západ území je vyplněn Kavkazem, na jihozápadě je nachází nejvyšší hora Kavkazu, Elbrus měřící 5 633 m. Z Kavkazu vedou četná horská údolí s řekami Malka, Baksan, Čegem a Čerek do nížiny, z níž vytéká směrem na východ řeka Těrek. V jejím okolí (na severu území) se rozkládá úrodná nížina.

Půda (černozem, hnědá kaštanová zem, horské louky) a rostlinstvo se řadí do několika vertikálních pásem od doliny Těreku až po ledovcovou oblast. Lesy a křoviny zabírají asi 15 % rozlohy republiky (nejvíce na pohorských svazích). V lesích převládá buk, dub a olše.

Nerostné suroviny: ložiska molybdenu a wolframu, polymetalických rud, zlata, černého uhlí, stavebních surovin. Nachází se zde početné minerální prameny.

Předkové kabardského národa (známí pod širším názvem Adygejci) obývali pobřeží Azovského a Černého moře. V polovině 1. tisíciletí před naším letopočtem se tu utvořila Bosporská říše. Ve 4. století n. l. způsobili Huni hospodářský a kulturní úpadek. Balkarský národ vznikl smíšením severokavkazských a alanských kmenů s Volžskými Bulhary a Kumány. Začátkem 13. století se předkové Balkarů po úporných bojích s mongolskými Tatary stáhli do hor. Na přelomu 13. a 14. století se část Adygejců začala nazývat Kabardi a osídlila dnešní území.

Kabardinci a Balkarové bojovali již v 15. století o svoji nezávislost. A to jak s Krymem, tak s Osmanskou říší. Jejich vítězství zajistilo až připojení k Ruské říši (v roce 1557), což však uznalo Turecko až po dalších sto padesáti letech. Připojení k Rusku pro zemi znamenalo zavádění ruských zákonů, stěhování Rusů a tím oslabování národnostní celistvosti země. Proto došlo v 19. století k sérii povstání, hlavně rolníků. Mezi lety 1918 a 1920 také zde probíhala občanská válka. V roce 1921 byla vytvořena v rámci nové RSFSR Kabardinská autonomní oblast, která byla 6. ledna 1922 přejmenovaná na Kabardsko-balkarskou autonomní oblast, která se v roce 1936 změnila v Kabardinsko-balkarskou autonomní sovětskou socialistickou republiku. Stalin na základě rozhodnutí prezidia Nejvyššího sovětu ze dne 8. dubna 1944 deportoval Balkarce do Kazachstánu a Střední Asie, republika byla přejmenována na Kabardskou autonomní sovětskou socialistickou republiku. Za Chruščova 6. ledna 1957 byla republika zpět přejmenována na Kabardinsko-Balkarskou ASSR a Balkarci se mohli vrátit, ale jejich domy již byly často obsazené Kabardinci, což dodnes působí nevraživosti mezi těmito národy. Balkarci dnes obývají převážně horská údolí, zatímco Kabardinci a Rusové jsou v nížinách. Od roku 1991 se používá název Kabardinsko-balkarská republika.

Na rozdíl od jiných republik Ruské federace zde si Kabardinci udrželi etnickou většinu (55 %), Balkarců je naopak menšina (11 %). Rusů zde žije asi 25 %, zbylé obyvatelstvo tvoří Oseti (1 %) a jiné národy. Většina obyvatel jsou muslimové.

Mapa Kabardsko-balkarské republiky

V republice se těží a zpracovávají wolframové a molybdenové rudy (u města Tyrnyauz). Na to navazuje strojírenský průmysl (dnes ve všelijakém stavu). Dále je zastoupen průmysl potravinářský a stavebních hmot. V dobách SSSR se v nížině Tereku budovalo závlahové zemědělství a hojně se rozvíjela vysokohorská turistika. Turistika (přesněji vysohorská turistika a horolezectví) je v poslední době velkým ekonomickým přínosem, zvláště pak v okolí hory Elbrus, kde dochází k modernizaci bývalých sovětských zimních center.

Zemí prochází významná železniční trať vedoucí z Rostova na Donu do Machačkaly, prochází téměř všemi kavkazskými republikami (před Nalčikem se trať větví a jedna z krátkých tras vede do města, druhá podél řeky Terek do Čečenska). Silniční síť je řídká, hlavně v horských oblastech. Hlavní silniční tah je Pjatigorsk - Nalčik - Vladikavkaz.

• Nalčik (hlavní)
• Barkan
• Nartkala
• Prochladnyj
• Majskij
• Tyrnyauz