Don

Pramení ve městě Novomoskovsku v Tulské oblasti na východních svazích Středoruské vysočiny. Na horním toku nad ústím Tiché Sosny teče v relativně úzké dolině. Pravý břeh je vysoký místy až 90 m a silně zbrázděn stržemi, zatímco levý břeh je pozvolný. Koryto je členité a je v něm mnoho peřejí.

Na středním toku pod městem Kalač na Donu se údolí znatelně rozšiřuje a dolina řeky dosahuje u Serafimovičů šířky až 6 km. Pravý břeh se i zde vyznačuje větší výškou. Střední tok zakončuje rozsáhlá Cimljanská přehrada jež zvedla hladinu řeky o 26 m a umožnila stavbu Volžsko-donské vodní cesty.

Pod přehradou teče řeka v dolině široké 20 až 30 km. Hloubka dosahuje místy až 20 m. Pod Rostovem na Donu začíná delta, jež má rozlohu 340 km² a ústí do Taganrogského zálivu Azovského moře.

Zdrojem vody jsou převážně sněhové srážky. 70 % ročního odtoku připadá na měsíce březen, duben a květen. Povodí Donu neoplývá velkým množstvím vody. Celkový odtok bez započtení vody na zavlažování představoval 29,5 km³, což odpovídalo průměrnému průtoku 935 m³/s. Ten se po postavení Cimljanské přehrady a vybudování zavlažovacích systémů na dolních přítocích zmenšil o cca 200–250 m³/s. Na horním toku řeka zamrzá na začátku listopadu a rozmrzá v polovině dubna. Na dolním toku zamrzá v první třetině prosince a rozmrzá v poslední třetině března. Běžně se však ledy lámou i několikrát během zimy. Každý rok řeka odnese až 14 Mt pevných částic a 6,2 Mt rozpuštěných minerálních látek. Nízký sklon na dolním toku je příčinou velmi pomalého toku, což dalo za vznik pojmenování „Tichý Don“.

Vodní doprava je možná od ústí k městu Liski v délce 1355 km a na jaře až do vesnice Chlevnoje ještě dalších 235 km. Důležitými přístavy jsou Liski, Kalač na Donu, Volgodonsk (na Cimljanské přehradě), Rostov na Donu, Azov. S Volhou je řeka spojena Volžsko-donským kanálem, který je dlouhý 105 km a díky němu je řeka spojena s Baltským, Bílým a Kaspickým mořem.

Cimljanská vodní elektrárna o stanoveném výkonu 212 MW poskytuje Rostovské oblasti ročně přes 500 milionu kWh.

Už v 1. tisíciletí př. n. l. byla řeka důležitou dopravní cestou mezi centrálními oblastmi současného Ruska včetně Povolží a pobřežím Azovské moře. Ve 4. až 3. století př. n. l. vznikla v ústí řeky řecká kolonie Tanaïs. Po řece probíhal obchod s antickými koloniemi na Krymu a na Tamanském poloostrově. Na začátku 1. tisíciletí územím dolního toku procházela cesta kudy pronikaly hordy Hunů a Bulharů, po jejichž ústupu bylo území osídleno Východními Slovany. V 7. až 9. století obydleli dolní a střední tok Chazarové. Nájezdy Maďarů a Pečeněgů vytlačily slovanské obyvatelstvo z povodí horního toku. V 11. století dolní tok obývali kočovní Polovci a od 13. století byl pod vládou mongolsko-tatarské Zlaté Hordy a pustnul. Ve 14. až 16. století se řeka stává tržní cestou mezi Ruskem a janovskými koloniemi na Krymu, přičemž v ústí řeky se nacházela kolonie Tana. V 15. století na řece začínají vznikat sídla svobodných lidí – kozáků a o století později vzniká Donské kozácké vojsko. V 17. století byla řeka opěrnou základnou rolnického povstání pod vedením Stěnky Razina a v letech 1707–09 došlo k velkému Bulavinskému povstání. V 18. století prudce stoupá hustota osídlení v souvislosti s přechodem kozáků k zemědělství a přílivem Rolníků. S rozvojem kapitalismu vzniká průmyslová oblast Donbas. V jeho povodí probíhaly velmi těžké boje v letech jak 1918–1920 v rámci občanské války v Rusku tak i v letech 1941–1945 v rámci velké vlastenecké války.

• (rusky) Davydov L. K., Hydrografie SSSR, Leningrad 1955, (Давыдов Л. К., Гидрография СССР, т. 2, Л., 1955)
• (rusky) Kama, Volha, Don, průvodce Perm 1967, (Кама, Волга, Дон. Путеводитель, Пермь, 1967)

• V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Дон“.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Don na Wikimedia Commons