Veto

Uplatňování práva veta je známo už ze starověké římské republiky, kde jím disponoval tzv. tribun lidu.

V Polsku 17. a 18. století existoval institut zvaný liberum veto, kdy rozhodnutí Sejmu mohl vetovat jakýkoliv poslanec.

V české, resp. československé ústavě byl od roku 1920[1] vytvořen institut prezidentského veta. Obsahovala jej už i Prozatímní ústava z roku 1918. V té době ovšem bylo možné uplatnit veto jen na návrh vlády a s podpisem jejího člena. Po roce 1948 ztratilo veto praktický význam a od roku 1960 ani nebylo formálně zakotveno.[2] K faktickému i formálnímu obnovení došlo po Sametové revoluci. Nově má prezident pravomoc vrátit jakýkoli přijatý zákon, s výjimkou zákona ústavního, Poslanecké sněmovně k novému projednání samostatně i bez vládního návrhu a kontrasignace. Podobné prezidentské veto je v různých obměnách zakotveno v legislativě řady dalších evropských států.

Rozlišují se dva základní typy veta, a to:

• suspenzivní veto – veto ztrácí svou platnost poté, co jsou splněny určité definované podmínky (např. parlament přehlasuje veto prezidenta nadpoloviční většinou, může být stanoveno, že veto je neplatné pokud změnu potvrdí parlament po dalších volbách apod.). V Česku k přehlasování veta prezidenta stačí, když pro zákon hlasuje většina všech poslanců v Poslanecké sněmovně.
• absolutní veto – proces je definitivně a bezpodmínečně zastaven (tento typ veta např. používají stálí členové Rady bezpečnosti OSN).[3] To samozřejmě nevylučuje přijetí ustanovení někdy v budoucnosti.