Tichý oceán

pobřeží Pacifiku

Rozprostírá se od Arktidy na severu po Antarktidu na jihu (např. podle Národní zeměpisné společnosti; podle Mezinárodní hydrografické organizace však sahá pouze k jižní 60. rovnoběžce) a ze stran je ohraničen Asií a Austrálií na západě a Severní a Jižní Amerikou na východě.

S celkovou rozlohou 165,25 milionů km²[2] (resp. 155,6 milionů km² při uvažování Jižního oceánu) bez okrajových moří zabírá 46 % (43 %) vodních ploch a 32 % (30,5 %) celkového povrchu Země. V nejširším místě v tropech měří přes 20 000 km, což je přibližně polovina obvodu zeměkoule, od severu k jihu jeho délka přesahuje 16 000 km. Rovník oceán rozděluje na Severní pacifický oceán a Jižní pacifický oceán.

Marianský příkop, při západní části Severního Pacifiku, je s hloubkou 10 994 metrů[3] nejhlubším místem na Zemi. Nachází se v něm asi 25 000 ostrovů (více než ve všech ostatních oceánech dohromady), většina ostrovů je situována na jih od rovníku. Na západě je lemován prstencem činných sopek – Pacifický ohňový kruh. Pro Tichý oceán jsou typická častá zemětřesení, které mají většinou za důsledek tsunami. V letech 1900 – 2004 bylo zaznamenáno přibližně 800 vln, 17 % u pobřeží Japonska.

Oba názvy vycházejí z plavby portugalského mořeplavce Fernão de Magalhãese, který při své cestě na Filipíny v roce 1520 zažil v jeho vodách klidnou plavbu. V latině se moře nazývá Mare Pacificum, „poklidné moře“, odtud název Pacifický, česky Tichý oceán.

Pro Evropany objevil Tichý oceán Španěl Vasco Núñez de Balboa (1476–1517), který v roce 1513 překročil Panamskou šíji. Na mapě se Tichý oceán objevil ale již v roce 1507[4], přestože pro to tehdejší kartografové neměli vůbec žádný důkaz.

• Filipínské moře
• Korálové moře
• Jihočínské moře
• Tasmanovo moře
• Beringovo moře
• Japonské moře
• Ochotské moře