Mstislav Rostropovič

Mstislav Leopoldovič Rostropovič (rusky Мстислав Леопольдович Ростропович, 27. března 1927 Baku, Zakavkazská SFSR, dnes Ázerbájdžán – 27. dubna 2007 Moskva, Ruská federace) byl ruský violoncellista a dirigent. Je považován za jednoho z nejlepších violoncellistů 20. století.

Mstislav Leopoldovič Rostropovič
Základní informace
Narození27. března 1927
Baku
Úmrtí27. dubna 2007 (ve věku 80 let)
Moskva, Rusko Rusko
Příčina úmrtíkolorektální karcinom
Místo pohřbeníNovoděvičí hřbitov
Žánryklasická hudba
Povoláníhudební skladatel, dirigent, hudební pedagog, violoncellista a klavírista
Nástrojevioloncello
VydavatelDeutsche Grammophon
OceněníZlatá medaile Royal Philharmonic Society (1970)
Hudební cena Ernsta von Siemense (1976)
Hudební cena Léonie Sonningové (1981)
čestný doktor Lavalovy univerzity (1983)
Litteris et Artibus (1984)
… více na Wikidatech
Manžel(ka)Galina Višněvskaja
DětiElena Rostropovich
RodičeLeopold Rostropovič
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

V rodném Sovětském svazu čelil umělecké perzekuci poté, co v roce 1970 otevřeným dopisem podpořil disidenty v čele se spisovatelem Alexandrem Solženicynem. Nakonec byl roku 1978 během svého zahraničního pobytu zbaven sovětského občanství, a roky vrcholu své umělecké kariéry tak strávil v emigraci v západní Evropě a ve Spojených státech. Do Ruska se poprvé vrátil až roku 1990.

Měl blízký vztah k Praze a Československu (a posléze Česku).

Životopis

Pocházel ze vzdělané hudební rodiny, jeho otec Leopold byl rovněž violoncellista, který studoval u Pabla Casalse. Matka Sofie Nikolajevna vyučovala hře na klavír, jeho starší sestra Veronika studovala hru na housle.[1] Mstislavův děd Witold Rostropowicz byl původem polský šlechtic a jeho druhý děd Nikolaj Fedotov byl zakladatelem hudební akademie v Orenburgu, odkud se rodina před jeho narozením přistěhovala do Baku. Během druhé světové války přesídlili do Moskvy.

Hru na klavír se učil nejprve od své matky; do tajů violoncella ho zasvěcoval otec a po jeho smrti Semjon Kozolupov, známý violoncellový pedagog působící na moskevské konzervatoři. Rostropovič absolvoval pod jeho vedením moskevskou konzervatoř, kde studoval např. i u Šostakoviče a Prokofjeva. Rostropovič studoval také kompozici u V. Šebalina a D. Šostakoviče. Ještě během studia konzervatoře byl přijat na místo sólisty Moskevské filharmonie.

Díky úspěchům v mezinárodních soutěžích, zcela na počátku v soutěži v roce 1947 v Praze při Světovém festivalu studentstva a mládeže a zejména o tři roky později v interpretační soutěži Pražského jara (spolu s Daniilem Šafranem získal první cenu)[1], si brzy vybudoval výjimečné renomé violoncellisty. Rok 1967 pak znamenal jeho průlom i jako dirigenta, když s velkým ohlasem řídil provedení opery Evžen Oněgin Petra Iljiče Čajkovského v moskevském Velkém divadle.

Používal nástroj "Duport" od Stradivariho, na kterém zanechal nedopatřením šrám Napoleon Bonaparte, když si jej prohlížel po koncertu violoncellisty J. L. Duporta.[1]

Dopis na podporu Solženicyna

Už v padesátých letech se zastal svých nedávných pedagogů Dmitrije Šostakoviče a Sergeje Prokofjeva, když byli obviněni z formalismu. Nejvýraznějším projevem jeho odporu proti sovětskému režimu ale byl dopis, který zaslal v roce 1970 do redakce deníku Pravda. Zastal se v něm disidentů v čele s nositelem Nobelovy ceny Alexandrem Solženicynem.

V tomto dopise kritizoval potlačování svobody projevu a utiskování umělců, hudebníků či spisovatelů, jichž byl Solženicyn příkladem.

„ To nejlepší, co jsem v životě udělal, nebylo v mé hudbě, ale v jediné stránce tohoto dopisu. Od té chvíle moje svědomí bylo čisté a jasné. “
— Mstislav Rostropovič, 2002[2]

Dopis nebyl v listu kontrolovaném komunistickou stranou nikdy zveřejněn, ale dostal se přes hranice a objevil se v západoevropském tisku.

Nucená emigrace

Společně se svojí manželkou (vynikající ruská sopranistka Galina Višněvská) nebyli zatčeni, ale postupně jim byly omezovány možnosti vystupování. Nesměli hrát v rozhlase a televizi, byly jim zakazovány koncerty ve velkých městech. Višněvská vzpomínala, že v tisku po moskevské premiéře nového nastudování Prokofjevovy opery Hráč nebyla vůbec zmíněna, přestože ztvárnila hlavní roli.

V roce 1974 jim byla udělena výjezdní víza, aby mohli přijmout pozvání k vystoupení v zahraničí. O čtyři roky později byli v Paříži zbaveni sovětského občanství (bylo jim navráceno až po pádu režimu v roce 1990). Pár se s dětmi usadil ve Spojených státech, kde Rostropovič v roce 1977 převzal vedení Národního symfonického orchestru ve Washingtonu po Antalu Doratim.

Dál se prezentoval i politickými gesty, například berlínským vystoupením v roce 1989. Hrál violoncellové suity Johanna Sebastiana Bacha na troskách stržené Berlínské zdi.

Návrat domů

Přestože je rehabilitoval již Michail Gorbačov před pádem železné opony, Rostropovič a Višněvská se dostali zpět do Ruska až v době blížícího se pádu komunistického režimu v roce 1990. První vystoupení v Rusku absolvoval jako host, za dirigentským pultem washingtonského orchestru při čtyřech koncertech v Moskvě a tehdejším Leningradu. V následujícím roce Rostropovič oficiálně podpořil v Moskvě Borise Jelcina v době srpnového puče konzervativních sil.

Náhrobek Mstislava Rostropoviče na Novoděvičím hřbitově v Moskvě

Později svůj život dělil mezi Rusko, Spojené státy a Francii. Zemřel po dlouhé těžké nemoci (v únoru a dubnu roku 2007 prodělal dvě těžké operace v souvislosti s rakovinou jater) 27. dubna téhož roku v moskevské nemocnici. Rozloučení s ním se konalo 28. dubna ve Velkém sále Moskevské konzervatoře, církevní obřad pak v Chrámu Krista Spasitele. Pohřben je na Novoděvičím hřbitově v Moskvě.

Charitativní činnost

Byl znám i svými dobročinnými aktivitami. Stal se prezidenten Dobročinného fondu Višněvské-Rostropoviče, založeného v roce 1991, který pomáhal dětským léčebným zařízením Ruské federace, dále pak jedním z členů opatrovnické rady školy A. M. Gorčakova, která vznikla v duchu tradic Carskoselského lycea.

Soukromý život

V roce 1955 se oženil s ruskou operní pěvkyní Galinou Višněvskou. Měli dvě dcery, Olgu a Jelenu.

Vztah k Československu a Česku

K Československu a posléze k Česku měl Rostropovič velmi vřelý vztah. V roce 1950 se v Praze stal vítězem prvního ročníku violoncellové soutěže Pražského jara o cenu Hanuše Wihana. V roce 1952 natočil s Českou filharmonií pod taktovkou Václava Talicha Koncert h-moll pro violoncello Antonína Dvořáka. Později prohlásil: „Tuto nahrávku Dvořákova violoncellového koncertu považuji za svou vůbec nejlepší. A i když jsem později tento koncert nahrál ještě sedmkrát, znamená pro mě nejvíc. Celý život jsem zůstal věrný tomu, co mě naučil Václav Talich.“[3]

Otevřeně odsoudil okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, která jej zastihla v Londýně, kde shodou okolností právě 21. srpna hrál Dvořákův koncert. Do Prahy se vrátil znovu až v roce 1991, kdy hrál na mimořádném koncertu Pražského jara u příležitosti stažení sovětských vojsk z Československa. V Praze koncertoval naposledy 30. května 1997 na festivalu Pražské jaro. [1]

V roce 1998 mu Univerzita Karlova udělila čestný doktorát.

„eSACHERe“

U příležitosti 70. narozenin švýcarského dirigenta a mecenáše Paula Sachera (1906–1999) oslovil 12 skladatelů a společných přátel (Conrad Beck, Luciano Berio, Pierre Boulez, Benjamin Britten, Henri Dutilleux, Wolfgang Fortner, Alberto Ginastera, Cristóbal Halffter, Hans Werner Henze, Heinz Holliger, Klaus Huber a Witold Lutoslawski) s napsáním skladeb pro sólové violoncello, s použitím not obsažených v jeho jméně (eS, A, C, H, E, Re). Skladby jím byly částečně uvedeny v Curychu, 2. května 1976. Celý projekt „eSACHERe“ byl uveden (poprvé v kompletním provedení) českým violoncellistou Františkem Brikciem, 9. května 2011 v Praze.

Skladatel Skladba
Conrad Beck Drei Epigramme
Luciano Berio Les Mots sont allés ...
Pierre Boulez Messagesquisse
Benjamin Britten Tema 'Sacher'
Henri Dutilleux 3 Strophes sur le nom de Sacher
Wolfgang Fortner Thema und Variationen
Alberto Ginastera Punena n° 2, op. 45
Cristóbal Halffter Variationen über das Thema eSACHERe
Hans Werner Henze Capriccio per Paul Sacher
Heinz Holliger Chaconne
Klaus Huber Transpositio ad infinitum
Witold Lutosławski Sacher-Variation

Vyznamenání a ocenění
Podrobnější informace naleznete v článku Tituly a vyznamenání Mstislava Rostropoviče.

Odkazy

Reference
  1. Kaňka, Michal: Vzpomínka na génia 20. století, In.: časopis Harmonie, duben 2017
  2. "The best step was not found in music, but in one page of this letter. Since that moment my conscience was clean and clear." Citováno z Rostropovich: A life in music, zpravodajský web BBC, 16. dubna 2002.
  3. Antonín Dvořák: Koncert h moll. Mstislav Rostropovič, Václav Talich, Česká filharmonie, Supraphon

Literatura
  • Chentova, Sofja Michajlovna: Rostropovič. Přel. Cyril Polách. Praha: Český spisovatel, 1997. ISBN 80-202-0658-2.
  • Kaňka, Michal: Vzpomínka na génia 20. století, In.: časopis Harmonie, duben 2017

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.