Baltské státy

Od konce 18. století byly všechny tři země pod nadvládou Ruského impéria. Nezávislost tyto státy získaly po první světové válce v roce 1918. Po Říjnové revoluci (1917) nově ustanovené sovětské Rusko podepsalo kapitulaci a opustilo spojence Dohody uzavřením brestlitevského míru s Ústředními mocnostmi. Pobaltí do konce války zůstávalo v německé sféře vlivu zvané Ober Ost, Litva byla nominálně nezávislá, na území Lotyšska a Estonska, historického Livonska, postupně vzniklo Spojené baltské vévodství pod vedením baltských Němců.

Poválečné obnovování imperiální říše Sovětským svazem (Ukrajina, Bělorusko) bylo namířeno i proti Baltským státům, které svou nezávislost musely vybojovat v litevské, lotyšské a estonské osvobozenecké válce.

Samostatnost pobaltských republik ukončil nacisticko-sovětský pakt Ribbentrop–Molotov o rozdělení sfér vlivu a jejich potvrzení moskevskou smlouvou v roce 1939 na začátku druhé světové války. V roce 1940 Sovětský svaz napadl a anektoval všechny tři baltské státy. Zdání legitimity se snažil vyvolat tvrzením o „ochraně“ a uspořádáním plebiscitů. Po napadení Sovětského svazu Německem se Pobaltí dostalo v letech 1941–1944 za linii východní fronty. S vítězným postupem Rudé armády se Bobaltí vrátilo zpět do oblasti ovládané Sovětským svazem, přičemž rozdělení Evropy na sféry vlivu bylo potvrzeno zejména na jaltské konferenci (1945) a po válce vedlo ke vzniku Železné opony. Tak bylo potvrzeno zahrnutí pobaltských republik do Sovětského svazu jako tři její svazové republiky.

Téma obnovení nezávislosti pobaltských republik se oživilo v druhé polovině 80. let v době uvolnění sovětských poměrů za Michaila Gorbačova. Toto úsilí získalo označení zpívající revoluce a její nejznámější manifestací se stal tzv. baltský řetěz, živý řetěz vytvořený v srpnu 1989 asi dvěma miliony pobaltských občanů, který spojil všechna tři hlavní města. Pobaltské republiky byly první, které na jaře 1990 vyhlásily nezávislost na Sovětském svazu. Ten se tomu neúspěšně pokusil vojensky zabránit v lednu 1991. Následovala nezávislost dalších republik a když se směřování vývoje nepodařilo zabránit srpnovým pučem, na konci roku 1991 došlo definitivně k rozpadu Sovětského svazu.

Baltské státy se přihlásily ke kontinuitě s předválečnými republikami a sovětskou éru považují za období okupace. Na rozdíl od ostatních bývalých sovětských republik se nestaly součástí Společenství nezávislých států, ale začaly se orientovat na Západ. Na jaře 2004 se společně s dalšími státy staly členy Evropské unie a Severoatlantické aliance.

• 
  Estonsko, Alar Karis, estonský prezident
• 
  Lotyšsko, Egils Levits, lotyšský prezident
• 
  Litva, Gitanas Nausėda, litevský prezident
• 
  Estonsko, Kaja Kallasová, estonská premiérka
• 
  Lotyšsko, Arturs Krišjanis Karinš, lotyšský premiér
• 
  Litva, Ingrida Šimonytėová, litevská premiérka

Všechny země používají jako měnu euro.

Litevština a lotyština jsou dva zástupci jinak vymřelých baltských jazyků, jednou z větví indoevropských jazyků, mezi které patří většina evropských jazyků. Výrazně odlišná je estonština, která se řadí do baltofinské skupiny ugrofinských jazyků, mezi které patří finština a maďarština.

Dalšími jazyky oblasti jsou ruština a vymírající baltofinské jazyky (především livonština). Německojazyčné obyvatelstvo, které v Pobaltí sídlilo již od středověku, po staletích odešlo v roce 1939 následkem uplatnění tajných dodatků paktu Ribbentrop–Molotov.

• 
  Lesy pokrývají více než polovinu pevniny Estonska
• 
  Devonské pískovcové útesy v národním parku Gauja, největším a nejstarším lotyšským národním parkem
• 
  Pohled z Bilioniai do Litvy
• 
  Písečné duny Kurské kose poblíž Nidy. Jsou nejvýše položenými písečnými dunami v Evropě (na seznamu světového dědictví UNESCO).[3]

Známým dálkovým autobusovým dopravcem v Pobaltí je společnost Ecolines, svými autobusy obsluhuje 21 zemí.