Dněpr

Pramení na Valdajské vysočině a ústí poblíž Chersonu do Dněperského limanu Černého moře.

Dolní tok

Satelitní snímek ústí Dněpru pořízený 8. srpna 2015.

Dolní tok je od Záporoží k ústí dlouhý 325 km. Množství vody na tomto úseku je již nedostatečné, jelikož zde řeka protéká zónou stepí v Přičernomořské nížině. Převážná část dolního toku je pod vzdutím Kachovské přehrady.

Dněpr ze satelitu

Zdroj vody je smíšený a formuje se převážně na horním toku nad Kyjevem. Největším zdrojem jsou sněhové srážky (50 %), následuje podzemní voda (27 %) a dešťové srážky (23 %). Na dolním toku roste role srážek sněhových na úkor dešťových. Průměrný průtok u Kyjeva činí 1380 m³/s, maximální 25 000 m³/s, minimální 200 m³/s, běžné jarní maximum dosahuje 7000 m³/s . Průměrný celkový roční odtok v ústí představuje 53 km³, maximální 73 km³ a minimální 24 km³. Průměrný průtok v ústí činí pak 1670 m³/s. Během jarního období zvýšeného vodního stavu proteče řekou 60 až 70 % (v některých letech až 80 %) celkového ročního průtoku. V létě je vodní stav nízký. Na podzim dochází k povodním při deštích a v zimě při oteplení. Řeka zamrzá v prosinci a rozmrzá v průměru na horním toku na začátku dubna, na středním toku v polovině března a na dolním toku na začátku března.

Již ve starověku se Hérodotos o řece (Borysthenés (Βορυσθένης)) ve svých Dějinách zmiňuje při popisu říše a zvyků Skythů, jejichž říše se na dolním toku řeky rozkládala, jako o třetí největší známé řece po Nilu a Istru (Dunaji). Už od té doby byla řeka důležitou dopravní a tržní cestou mezi Baltským a Černým mořem, kterou využívaly i antické kolonie na černomořském pobřeží. V období stěhování národů tržní význam řeky v důsledku nájezdů Hunů a Bulharů upadl. Od 7. století její význam opět rostl v souvislosti s formováním prvních slovanských státních útvarů. V 9. století se ustálila obchodní cesta nazývaná v ruských letopisech „iz Varjag v Greki“, která spojovala Skandinávii s Černomořím, především s Byzancí. V té době vznikají na řece města Kyjev, Smolensk, Černigov, Perejaslav, Ljubeč, Vyšgorod. Obchodní cesta vedla přes Finský, resp. Rižský záliv do Smolenska odtud po Dněpru až k ústí. Obchod po ní provozovali švédští vikingové, varjagové, kteří vybírali od místního obyvatelstva tribut a dále s ním obchodovali stejně jako se zajatci, které prodávali do otroctví. Cenné zprávy o dějinách podněperských oblastí podává nejstarší známý ruský letopisec Nestor ve své Povesti vremennych let. V důsledku mongolsko-tatarských nájezdů nastal odliv obyvatelstva ze středního podněpří na sever a severovýchod. Ve 14. až 16. století si řeka udržuje svůj obchodní význam především na horním a částečně na středním toku.

Od 15. století se na dolním toku usazovali Kozáci. Největší kozáckým střediskem byla Záporožská Síč na ostrově Chortycji, která přetrvala do roku 1775, kdy ji zlikvidovala Kateřina Veliká. V téže době začal poslední polský král Stanislav August Poniatowski budovat na území dnešního jižního Běloruska Dněpersko-bugský kanál, který měl propojit Dněpr s Vislou. Dokončen byl však až v polovině 19. století. Hospodářská aktivizace středního toku začíná v 17. století v souvislosti s oslabením Krymského chanátu. V 18. století po připojení jižní Ukrajiny a Krymu k Rusku ještě stoupla role řeky jako spojnice Ruska a Černého moře. V té době došlo k rychlému růstu osídlení středního a dolního toku.

Rozvoj průmyslu v 19. století (Jekatěrinoslav) dále zvýšil význam řeky, nicméně rozvoji dopravy stále bránily peřeje. V roce 1920 došlo na řece k prudkým bojům nejprve v dubnu a květnu během Rusko-polské války a poté v srpnu při bitvě Rudé armády a Wrangelových bělogvardějců během Ruské občanské války. Během 2. světové války byla řeka důležitou strategickou hranicí, o kterou byly svedeny velké boje v roce 1941 a především během bitvy o Dněpr v roce 1943. Ve 20. století byl střední a dolní tok řeky spoután kaskádou přehrad s vodními elektrárnami a řeka tak pomohla rozvoji hospodářství, na mnoha místech však přišla o svůj přirozený břeh a o lužní lesy.