Krymské referendum (2014)

Mapa Tavričské gubernie

V rámci celé Ukrajiny představovali etničtí Rusové na počátku roku 2014 významnou menšinu, odhadovanou na zhruba 17% obyvatel, na Krymu ovšem má ruské obyvatelstvo naopak většinu, a to zhruba 58%.[2] Etnických Ukrajinců přitom žilo na Krymu jen zhruba 24% a dalších 12% obyvatel tvořili Krymští Tataři, kteří jsou zde nejdéle žijícím etnikem.

Dnešní složení obyvatelstva Krymu vzniklo v průběhu komplikovaného dějinného vývoje. V roce 1774 se Krymský chanát, který byl do té doby vazalem Osmanské říše, dostal v důsledku mírové smlouvy z Küčük-Kainardži, uzavřené po první rusko-turecké válce (1768–1774), nově pod nadvládu Ruského impéria. V roce 1783 pak carevna Kateřina Veliká Krym přímo anektovala a v následné druhé rusko-turecké válce (1787–1792) tento územní zisk potvrdila. Ruského obyvatelstva poté na Krymu postupně přibývalo. Na konci druhé světové války pak vláda Sovětského svazu obvinila Krymské Tatary z kolaborace s nacistickým Německem a nechala je téměř všechny vystěhovat na Sibiř. Do své původní vlasti se Krymští Tataři směli začít vracet až koncem osmdesátých let 20. století.

Ze správního hlediska byl v Ruském impériu Krym nejprve součástí tavričské oblasti (od roku 1783) a pak od roku 1802 až do říjnové revoluce v roce 1917 součástí navazující Tavričské gubernie. Ta kromě poloostrova Krym zahrnovala i území na sever až k Dněpru.

S rozpadem Ruského impéria začalo na Krymu bouřlivé období. Od prosince 1917 do ledna 1918 zde krátkodobě fungovala Krymská lidová republika vytvořená Krymskými Tatary, pak do konce dubna Tauridská sovětská socialistická republika, následovaná Krymskou krajovou vládou od června 1918 do dubna 1919, kdy Rudá armáda obsadila Simferopol a ustavila Krymskou sovětskou socialistickou republiku. Tato poslední, jen krátce existující republika zanikla po dobytí bělogvardějci v červnu 1919.

Po opětovném dobytí Rudou armádou v roce 1921 byla 18. října 1921 ustavena Krymská autonomní sovětská socialistická republika, která trvala až do roku 1945, kdy byla nahrazena Krymskou oblastí. Ta byla původně součástí Ruské SFSR, ale 19. února 1954 vyhlásilo předsednictvo Nejvyššího sovětu na návrh generálního tajemníka ÚV KSSS Nikity Chruščova, že se Krymská oblast stává součástí Ukrajinské SSR. Odůvodněním pro tento závažný krok byl mimo jiné fakt, že převážně zemědělský Krym je závislý na dodávkách vody a elektřiny z Ukrajiny.[3]

K 12. únoru 1991 rozhodl tehdejší Nejvyšší sovět Ukrajiny na základě krymského referenda z 20. ledna 1991 o tom, že bude utvořena Autonomní republika Krym. Po rozpadu Sovětského svazu se ovšem Krym stal součástí samostatné Ukrajiny. Ustanovení o detailech statusu Krymu byla od té doby několikrát změněna. 5. května 1992 krymská vláda vyhlásila nezávislou republiku a o den později vlastní ústavu.[4] Do sporu zasáhla roku 1995 ukrajinská vláda zrušením krymské ústavy a prezidentského úřadu a zavedením přímé správy ukrajinského prezidenta, která byla zrušena až po zklidnění situace koncem roku 1995.[5] V roce 1998 vstoupila v platnost nová ústava definující Krym jako součást Ukrajiny, což mu poskytlo méně autonomie.[6]

Etnické rozdělení obyvatelstva Krymu v roce 2001

V důsledku událostí spojených s hnutím Euromajdan rezignovala v Kyjevě 28. ledna 2014 druhá vláda Mykoly Azarova. 23. února 2014 opustil Kyjev dosavadní ukrajinský prezident Viktor Janukovyč a pravomoci prezidenta začal vykonávat Oleksandr Turčynov. Posléze se moci ujala vláda Arsenije Jaceňuka a z hlediska nasměrování ukrajinské zahraniční politiky došlo k posunu od proruské orientace k orientaci na Evropskou unii a Spojené státy americké.

To se projevilo například tím, že parlament již 23. února odhlasoval zrušení jazykového zákona z roku 2012, kterým byly kromě ukrajinštiny jako další úřední řeči uznány také menšinové jazyky, a to ve správních celcích, kde jsou mateřskou řečí alespoň desetiny obyvatelstva.[7] V důsledku zrušení toho byla ruština zakázána jako úřední řeč na bezmála polovině území Ukrajiny včetně Krymu.[8] Prozatímní prezident Turčynov sice začátkem března 2014 prohlásil, že v roli zastupujícího prezidenta zákon o statu ukrajinštiny jako jediného úředního jazyka na celém území Ukrajiny nepodepíše,[9] ale demonstrace proti tomuto zákonu a za připojení poloostrova Krym k Rusku se na Krymu začaly konat už koncem února.[10]

Pro samotné Rusko je přitom Krym významný nejen svým vysokým podílem ruského obyvatelstva^[zdroj?!], ale zejména tím, že Sevastopol je na základě platné smlouvy s Ukrajinou domovským přístavem ruské černomořské flotily a Rusko nechce v žádném případě ztratit právo využívat tuto vojenskou námořní základnu.^[zdroj?!] Zároveň je pro ruský národ Krym důležitý i z emocionálního hlediska jako území, které hrálo velkou roli při utváření ruské státnosti a upevňování velmocenské pozice Ruska.[11] Toto území bylo Ruskem ubráněno jak při krymské válce v 19. století, tak při druhé světové válce (i přesto, že bylo dočasně dobyto nacistickým Německem) – za cenu těžkých ztrát na lidských životech.^[zdroj?!]

Z hlediska přírodních zdrojů jsou významná podmořská ložiska plynu, ze kterých Ukrajina plánovala těžit za pomoci zahraničních společností (např. Exxon Mobil), a snížit tak svou značnou závislost na dovozu plynu z Ruska.[12] Podle ruského státního webu Hlas Ruska krymská vláda už 13. března 2014 oznámila, že pozvala k těžbě ruské těžební společnosti.[13]

Krymský parlament původně ohlásil ve čtvrtek 27. února na plánované schůzi, že se 25. května 2014, tedy současně s ukrajinskými prezidentskými volbami, bude konat referendum o posílení autonomie poloostrova. Pro tento návrh hlasovalo 61 ze 64 poslanců v době, kdy byla budova parlamentu již obsazena skupinou neoznačených ozbrojenců, která budovu parlamentu střežila.[14] Dne 1. března 2014 oznámila krymská vláda, že toto referendum bude provedeno už 30. března, což nový předseda vlády Sergej Aksjonov zdůvodnil jeho naléhavostí.[15] Ve čtvrtek 6. března, tedy v den, kdy byl Krym již zcela obsazen ruskou armádou a proruskými ozbrojenci, pak krymský parlament odhlasoval žádost o okamžité připojení Krymu k Ruské federaci a posunutí referenda, které mělo připojení už jen potvrdit, na 16. března 2014.[16]

Hlasovací lístky byly distribuovány v ruštině, ukrajinštině a krymské tatarštině. Obyvatelé Krymu během referenda vybírali mezi dvěma možnostmi:

1) „Jste pro znovusjednocení Krymu s Ruskem s právem subjektu Ruské federace?“

2) „Jste pro obnovení platnosti ústavy z roku 1992 a pro status Krymu jako součásti Ukrajiny?“[17]

Podle některých komentátorů zpochybňujících legitimitu referenda dávalo znění druhé otázky krymskému parlamentu možnost rozhodnout o odtržení Krymu od Ukrajiny.[18][19] Prvotní verze ústavy z 5. května 1992 totiž obsahovala vyhlášení nezávislého Krymu. O této verzi mělo následně v srpnu 1992 proběhnout referendum, které ovšem neproběhlo. Následující den, 6. května 1992, však krymský parlament přidal k ústavě položku, že Krym „je součástí Ukrajiny“.[20] Jelikož v textu otázky byla explicitně uvedena slova „Krym jako součást Ukrajiny“, je zřejmé, že druhá otázka se vztahuje k novější upravené verzi ústavy z roku 1992.

Podle ruským státem vlastněné televize Russia-24 se referenda zúčastnili zahraniční pozorovatelé z 21 států včetně Charalampose Angourakise (řecký europoslanec, člen Komunistické strany Řecka)[21], Johana Bäckmana (finský proruský komentátor)[22], Mateusze Piskorského (polský propagátor panslavismu,[23] člen levicové agrární strany Sebeobrana), Nenada Popoviće (místopředseda Národního shromáždění Srbska, viceprezident konzervativní Demokratické strany Srbska) a Tatjany Ždanokovové (poslankyně Evropského parlamentu za skupinu Zelení – Evropská svobodná aliance). Ostatními pozorovateli byli Luc Michel (Belgičan, člen nacionalistického hnutí PCN), Alexandr Simov (Bulhar), Srđa Trifković (Srbo-Američan, dopisovatel pro americký konzervativní magazín Chronicles a bývalý poradce srbského prezidenta Vojislava Koštunici) a Béla Kovács (maďarský europoslanec, člen pravicové strany Jobbik).[24] Dle Hlasu Ruska označil Béla Kovács referendum za legitimní, podporu sklidilo i od Johana Bäckmana, Nenada Popoviće a Charalampose Angourakise.[25]

Referenda se zúčastnili také tři čeští pozorovatelé, poslanci Milan Šarapatka a Stanislav Berkovec a exposlanec a starosta Vysokého Mýta Miloslav Soušek. Zprávu o jejich návštěvě ve volební místnosti ve městě Sudak vydala agentura Krymskij vektor, Soušek do její kamery prohlásil, že hlasovat „lidé chodí v klidu, jsou rádi a všechno je dobré“.[26] Také jejich cestu hradil belgický aktivista Luc Michel, což prý ale nikdo z nich dopředu nevěděl.[27] Šarapatka prohlásil, že referendum bylo „formálně regulérní“ a že „nebyl žádný evidentní nátlak na hlasující“,[28] rovněž Soušek a Berkovec potvrdili, že referendum proběhlo podle běžných standardů.[27] Všichni tři se po návratu setkali s kritikou, proti Souškovi vystoupili někteří členové zastupitelstva Vysokého Mýta včetně poslance Jiřího Junka, podle nich město nemá být s legitimizací referenda spojováno.

Ukrajinský parlament považuje referendum za nelegitimní na základě nálezu ústavního soudu, které ho shledalo protiústavním. Ukrajinský parlament následně po předchozích varováních 15. března schválil 278 hlasy ze 450 dočasné zrušení krymského parlamentu, což na práci krymského parlamentu na Rusy obsazeném Krymu nemělo vliv, neboť ten naopak neuznával legitimitu ukrajinského parlamentu.[39]

Představitel krymských Tatarů Mustafa Džemilev vyzval k bojkotu referenda, jehož výsledky nehodlají Tataři uznat, a požádal o zásah Severoatlantickou alianci.[40]

V Radě bezpečnosti Organizace spojených národů navrhly 15. března Spojené státy americké rezoluci odsuzující referendum na Krymu. Třináct států hlasovalo pro přijetí, Čína se zdržela a Ruská federace byla jako jediná proti – ovšem s právem veta, takže rezoluce nebyla přijata.[39] Podle ruského ministerstva zahraničí nebyl návrh zdůvodněn, pomíjel vnitropolitickou krizi na Ukrajině a vycházel ze zájmů Spojených států amerických.[41]

Dne 27. března 2014 Valné shromáždění OSN schválilo nezávaznou rezoluci o potvrzení územní celistvosti Ukrajiny a označující ruskou anexi Krymu za nelegální. Hlasování skončilo s výsledky 100 hlasů pro, 11 hlasů proti (Arménie, Bělorusko, Bolívie, Kuba, Nikaragua, Severní Korea, Rusko, Súdán, Sýrie, Venezuela a Zimbabwe), 58 členů OSN se zdrželo hlasování a 24 chybělo.[42]

Státy, které uznaly výsledky Krymského referenda

Výsledky referenda zatím uznalo patnáct členských států OSN.

Stát	Datum uznání	Reference
Rusko Rusko	17. března 2014	[43]
Venezuela Venezuela	17. března 2014	[44]
Kazachstán Kazachstán	18. března 2014	[45][44]
Arménie Arménie	19. března 2014	[46][44][47]
Kyrgyzstán Kyrgyzstán	20. března 2014	[48]
Uganda Uganda	21. března 2014	[49][50]
Afghánistán Afghánistán	22. března 2014	[44][51]
Severní Korea Severní Korea	22. března 2014	[44]
Sýrie Sýrie	22. března 2014	[44]
Bělorusko Bělorusko	23. března 2014	[52][53]
Kuba Kuba	27. března 2014	[54]
Bolívie Bolívie	27. března 2014	[54]
Súdán Súdán	27. března 2014	[54]
Zimbabwe Zimbabwe	27. března 2014	[54]
Nikaragua Nikaragua	27. března 2014	[54]

Krym uznaly i některé další celky:

Stát	Datum uznání	Reference
Jižní Osetie Jižní Osetie	17. března 2014	[54]
Abcházie Abcházie	17. března 2014	[54]
Arcach Arcach	19. března 2014	[55]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu krymské referendum 2014 na Wikimedia Commons
• (rusky)(ukrajinsky)(tatarsky) Oficiální stránky referenda