Čečensko

Po rozpadu SSSR vyhlásili představitelé hnutí za nezávislost v listopadu 1991 vznik Čečenské republiky Ičkerie. Rusko odpovědělo zavedením výjimečného stavu v Čečensku a v Ingušsku. O měsíc později se od Čečenska oddělilo Ingušsko. Čečensko odmítlo podepsat federální smlouvu z 31. března 1992, čímž formálně zůstalo mimo ruský stát. To dalo podnět k ruským vojenským intervencím, počínaje listopadem 1991, kdy na letišti v Grozném přistál oddíl speciálních jednotek, který měl za úkol obnovit ústavní pořádek. Úkol skončil naprostým fiaskem. Moskva zahájila také zákulisní operace vedené zvláštními službami, které podporovaly mj. opozici vůči prezidentovi Džocharu Dudajevovi a uskutečnilo se také několik nepovedených pokusů o ozbrojený převrat. V roce 1992, za vlády prezidenta Dudajeva, který byl zvolen v prezidentských volbách 27. října 1991 jako vůdce hnutí za samostatnost, Čečensko schválilo vlastní ústavu. V dubnu 1993 po dalších konfliktech s parlamentem se Dudajev rozhodl rozpustit parlament a zavést prezidentský systém. Opoziční hnutí však fungovalo nadále a snažilo se mírovými prostředky převzít moc. Podle ruského deníku Izvestija v důsledku chaosu a diskriminace Čečensko v letech 1991 až 1994 opustily desítky tisíc etnických Rusů, Ukrajinců a Arménů.[6]

Čečenský bojovník v Grozném (1995)

Počátek první války v Čečensku se datuje 11. prosincem 1994, kdy do republiky vstoupila ruská vojska. Přes počáteční neúspěchy (např. na rozkaz tehdejšího ruského ministra obrany Pavla Gračova pokus o dobytí Grozného na Nový rok nekrytými pancéřovými vojsky) Rusové obsadili hlavní čečenské město Groznyj (únor 1995). Velitelem ruských vojsk byl generál Lev Rochlin, který odmítl přijmout titul Hrdina Ruska za dobytí Grozného, protože nepovažoval vítězství nad vlastními občany za hodné cti.

Od této chvíle začala partyzánská válka, ve které Rusové utrpěli značné ztráty v bojích s čečenskými bojovníky přeskupenými v horách a kontrolujícími stále několik měst. Pro ruské síly byly velkým problémem zejména boje ve městech, na které byli ruští velitelé i vojáci naprosto nepřipraveni, stejně tak jako přenesení bojů mimo území Čečenska. V červnu 1995 Šamil Basajev provedl teroristický nájezd na nemocnici v Buďonnovsku a v lednu 1996 akci stejného charakteru na nemocnici v Kizljaru provedl jiný čečenský velitel, Salman Radujev. V prosinci 1995 Čečenci dobyli druhé největší město republiky Gudermes, ale po několikatýdenních bojích byli donuceni zase ustoupit. Dne 21. dubna 1996 po zaměření svého satelitního telefonu byl raketovým útokem zabit Džochar Dudajev a funkce se po něm ujal Zelimchan Jandarbijev. Po překvapivém letním útoku v srpnu 1996 se Čečencům podařilo znovu dobýt Groznyj.

Šamil Basajev, viceprezident mezinárodně neuznávané separatistické vlády

Přechod konfliktu do rozvleklého stavu, porážky Ruska a také období prezidentských voleb v Rusku (červen–červenec 1996) zaktivizovaly politická jednání, ve kterých hrál velkou roli generál Alexandr Lebeď, krátkodobý tajemník Rady bezpečnosti Ruska, v jejichž důsledku bylo 31. srpna 1996 v Chasavjurtu podepsáno příměří, které ukončilo první rusko-čečenskou válku. Na základě příměří byl problém statusu republiky odložen na 5 let.

Podle čečenského novináře Adlana Chasanova jedním z nejzávažnějších důvodů pro vojenský zásah v Čečně bude pravděpodobně i tranzit kaspické ropy přes čečenské území, ačkoli tento fakt Rusko doposud nikdy nepřiznalo. V létě 1994 účastníci zasedání v Istanbulu posuzovali variantu trasy ropovodu Baku-Groznyj-Novorossijsk, hned nato pronesl prezident Boris Jelcin, že „čečenský problém musí být vyřešen do prosince“. Nestalo se tak ani do prosince, ani později.

Podle oficiálního prohlášení Moskvy zahynulo v první čečenské válce 27 000 civilistů.[7] Ruský ministr vnitra Anatolij Kulikov uváděl, že zahynulo 20 000 civilistů,[8] podle ruského aktivisty Sergeje Kovaljova zahynulo více než 50 000 civilistů,[8] představitelé Čečenské republiky Ičkerie uvedli, že zahynulo 100 000 civilistů.[8] Podle ruského deníku Gazeta.ru bylo ve válce zabito přibližně 35 000 etnických Rusů žijících v Čečensku.[9] Zahynulo také 10 000 ruských vojáků.[10] Z milionu obyvatel země polovina uprchla do emigrace, většinou do jiných částí Ruska. Populace etnických Rusů v Čečensku klesla z 269 130 v roce 1989 (24,8 % obyvatel) na 40 645 v roce 2002.[11]

Skupina čečenských bojovníků v Grozném

V čečenských válkách bylo zničeno mnoho měst a vesnic, včetně hlavního města Grozného. Po první rusko-čečenské válce (1994–1996) následoval v nezávislé Čečenské republice chaos a vzestup islámského radikalismu.[12][13]

Ve volbách 27. ledna 1997, které byly pod dohledem mezinárodních pozorovatelů, ale které nebyly v Rusku uznány s ohledem na méně než 50% účast oprávněných voličů, byl prezidentem zvolen Aslan Maschadov. Vládl až do vypuknutí druhé války. Nepodařilo se mu převzít kontrolu nad celou republikou, ve které zavládl chaos a vláda různých kmenových vůdců, kteří byli zároveň polními veliteli. Na situaci se nic nezměnilo ani po krátkodobém jmenování premiérem Šamila Basajeva, kterého Rusko považovalo za teroristu. Početné byly únosy lidí, zejména cizinců, s cílem získat výkupné, včetně jejich zavraždění, když výkupné nebylo zaplaceno. Nejznámější je vražda čtyř Britů a Novozélanďana v prosinci 1998. V květnu 1998 byl unesen představitel ruského prezidenta v Čečně Valentin Vlasov a v březnu 1999 ruský generál Gennadij Špigun. Čečenské úřady vznášely obvinění, že tyto akce jsou konspirovány ruskými tajnými službami. Z vraždy šesti lékařů Červeného kříže v roce 1996 byl obviněn Adama Denijev jako agent (snad plukovník) FSB a ze zavraždění Britů a Novozélanďana byl obviněn Arbi Barajev jako kolaborant a agent FSB. V souvislosti s vyplácením výkupného se objevily informace, že je z různých důvodů financuje tehdejší zástupce tajemníka Rady Bezpečnosti Ruska Boris Berezovskij.

Čečenec se modlí během války

Období relativního klidu bylo přerušeno na podzim 1999. Důvodem k další vojenské intervenci byl vstup oddílů Šamila Basajeva do sousedního Dagestánu pod heslem ustanovení islámského chalífátu[14] na Kavkaze podle záměru vahabitů a také bombové útoky v Moskvě a Volgodoňsku v září téhož roku, ze kterých byli obviněni čečenští teroristé. Ruský oligarcha žijící v londýnském exilu Boris Berezovskij obvinil z teroristických činů agenty ruské Federální bezpečnostní služby.[15]

Ruský premiér Dmitrij Medveděv a prezident Čečenska Ramzan Kadyrov v červnu 2012

Letecké nálety začaly už v září 1999. Pozemní oddíly překročily rusko-čečenské hranice 1. října 1999 a velmi rychle obsadily nížinnou část republiky až k řece Těrek, na jejímž břehu se na delší dobu zastavily. Začátkem prosince tak bylo přes 50 % území pod kontrolou federálních vojsk. Hlavní město Groznyj bylo ruskými vojsky obklíčeno a 6. prosince 1999 byli obyvatelé města vyzváni,[16] aby ho opustili s tím, že osoby, které ve městě zůstanou „budou považovány za teroristy a bandity a budou zničeny dělostřelectvem a letectvem“. Na konvoje civilistů označené bílými vlajkami ruská vojska provedla několik útoků. Útok byl zahájen 12. prosince a město téměř srovnáno se zemí. Poslední oddíly čečenských bojovníků (asi 2 tisíce lidí) opustily město v noci z 31. ledna na 1. únor 2000. Dne 29. února 2000 federální síly obsadily poslední město, které dosud zůstávalo v čečenských rukou – Šatoj. Rusko oznámilo vítězství, které se stalo prvkem volební kampaně Vladimira Putina v ruských prezidentských volbách v březnu 2000.

Přes probíhající boje Rusko v roce 2002 oficiálně ukončilo ozbrojené akce a začalo v Čečně zavádět pomocí politických akcí plán „normalizace“ s účelem marginalizace a zbavení volební legitimity prezidenta Maschadova a jeho vlády, kterého se ruským jednotkám nepodařilo zadržet. Základními prvky plánu byla nová ústava a prezidentské volby. Návrh ústavy předložil Achmat Kadyrov, dříve islámský duchovní a jeden z polních velitelů, po přechodu na stranu federálních sil v roce 1999 (za což byl čečenskými bojovníky označen za zrádce) proruský šéf administrace republiky. Ústava byla schválena v referendu 23. března 2003 a začala platit 2. dubna 2003. V ústavě se jednoznačně píše, že Čečensko je integrální částí Ruska. Kadyrov vyhrál prezidentské volby 5. října 2003.

Kadyrov byl zabit 9. května 2004 při pumovém atentátu na fotbalovém stadiónu v Grozném. Povinnosti prezidenta převzal premiér Sergej Abramov. Ramzan Kadyrov, Achmatův syn a dosavadní ředitel bezpečnostních služeb, byl jmenován vicepremiérem a vedl práci vlády. Termín prezidentských voleb byl určen na 29. srpna 2004. Zpočátku byl favoritem Ramzan Kadyrov, hned po atentátu ho v Kremlu přijal Vladimir Putin, ale brzy se ukázalo, že nedosáhl ústavou požadovaných 30 let a nemá mimořádné intelektuální a politické vlastnosti. Mezi favority se také uváděl generál milice a ministr vnitra Alu Alchanov, který nakonec volby vyhrál. Ačkoliv oficiálně nebylo zaznamenáno žádné porušení volebního zákona, mezinárodní organizace měly vůči průběhu voleb řadu výhrad.

Centrum Grozného v roce 2013

Další volby vyhrál Ramzan Kadyrov, který je od 15. února 2007 prezidentem. Bezpečnostní situace se během jeho vlády stabilizovala.

Podle názoru Tomáše Šmída, politologa fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, „Jelcin nebo Putin vraždili Čečence a Rusy žijící v Čečensku po desetitisících“.[17]

• Terek
• Sunža
• Argun

• Groznyj (Hlavní město)
• Šali
• Urus-Martan
• Gudermes
• Argun

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Chechnya na anglické Wikipedii.

• Brežná, Irena, Vlčice ze Sernovodsku: zápisky z čečenské války. Praha – Litomyšl, Paseka 2012
• Celder, Richard, Rusko-čečenský konflikt 1989–2007: chronológia, súvislosti, svedectvá. MagnetPress, Bratislava 2012
• GALLOVÁ, Carlotta, WALL, Thomas de: Čečensko: vítězství a prohry, 2000, Themis, Praha
• Procházková, Petra, Aluminiová královna: rusko-čečenská válka očima žen. Praha, NLN 2005
• SOULEIMANOV, Emil: Rusko a postsovětský prostor: sborník příspěvků, 2007, Eurolex Bohemia, Praha
• Žerebcovová, Polina, Deníky Poliny Žerebcovové: děvčátko uprostřed čečenské války. Brno, BizBooks 2016

• Čečenská republika Ičkerie
• Dějiny Čečenska
• První čečenská válka
• Druhá čečenská válka

• Galerie Čečensko na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Čečensko na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Čečensko ve Wikislovníku
• Téma Čečensko ve Wikicitátech
• Fotografie z válkou poničeného Grozného
• Soubor videozáznamů z války
• Publikace Chechnya The Final Solution
• 1. čečenská válka – 1994 – Nástup
• 1. čečenská válka – 1994 – Bitva o Groznyj
• 1. čečenská válka – Chronologie roku 1995 Dobytí okolí Grozného, Boje v horách, Příměří, Partyzánská válka
• 1. čečenská válka – Chronologie roku 1996 Pervomajskoje, Partyzánské boje, Krachy mírových dohod, 2.bitva o Groznyj, Příměří
• Prague Watchdog – internetový server věnovaný konfliktu v Čečensku
• Buďonnovsk, 13–20. června 1995
• Rusko-Čečenský konflikt – Historické pozadí
• Rozhovor v ČRo 6 s Jaromírem Štětinou, Petrou Procházkovou a Liborem Dvořákem Archivováno 21. 4. 2005 na Wayback Machine
• Historie čečensko-ruských vztahů (článek v časopisu Navýchod)
• Článek z roku 2012 o návštěvě Čečny od Ludka Svobody a Miroslava Kalivody^{[nedostupný zdroj]}