Německé císařství

Německé císařství zahrnovalo 25 spolkových zemí (mezi nimi i tři hanzovní města Hamburk, Brémy a Lübeck). I přes hospodářskou krizi po roce 1873 se císařství v průběhu své existence (zejména v 90. letech 19. století) proměňovalo ze zemědělské země na průmyslovou. Rozvíjel se rovněž obchod i bankovnictví. S rozvojem hospodářství rostl také počet obyvatel, vnitřní migrace a urbanizace. Zatímco význam střední třídy rostl, řemesla a šlechta upadaly, byť šlechta si dosud zachovala svou dominantní roli ve vojsku, diplomacii a civilní správě.[16]

Vnitřní a zahraniční politický vývoj určoval především první a nejdéle úřadující říšský kancléř Otto von Bismarck, jehož vládu lze rozdělit na liberální fázi, ovlivněnou vnitropolitickými reformami a kulturním bojem, a na spíše konzervativní období. Do doby jeho vlády spadá také rozvoj německého kolonialismu, z čehož pramenily konflikty s jinými koloniálními velmocemi, zejména s Velkou Británií.

Éra po Bismarckovi bývá často označována jako vilémovské období, protože nový císař Vilém II. uplatňoval po Bismarckově propuštění roku 1888 značný vliv na politiku. Mohutné zbrojení a militarismus mělo za následek izolaci a bylo nakonec jednou z příčin první světové války.

Die Proklamation des Deutschen Kaiserreiches, Anton von Werner (1877), Zleva na podiu (v černém): korunní princ Fridrich (později Fridrich III.), jeho otec císař Vilém I. a Fridrich I. Bádenský. Uprostřed (v bílém): Otto von Bismarck, první kancléř, Helmuth von Moltke starší, pruský velitel štábu.

Otto von Bismarck a francouzský císař Napoleon III. po bitvě u Sedanu (autor Wilhelm Camphausen, 1878)

Továrna Krupp v Essenu, 1890

Vztyčení německé vlajky v Mioko, Německá Nová Guinea v roce 1884

Jazykové menšiny v Německu v roce 1900 dle okresů

O Německém císařství se říká, že vzniklo „krví a železem“.[17] Toto rčení napovídá, že vzniklo díky válkám, které vedlo Prusko se svými sousedy pod vedením Otto von Bismarcka. V dánsko-německé válce, kde bojovalo Prusko a Rakousko proti Dánsku, (1864) získalo Prusko Šlesvicko-Holštýnsko (Schleswig-Holstein).[18] Poté následovala válka o vliv v německy mluvících zemích. Tuto prusko-rakouskou válku (1866) vyhrálo opět Prusko, přičemž rozhodující bitva byla svedena u Hradce Králové, kde byla rakouská armáda rozdrcena.[19]

Důsledkem prusko-rakouské války byl vznik Severoněmeckého spolku, který ovládalo Prusko. Prusku ovšem překážel ještě jeden soupeř, Francie.

Neshody mezi Francií a Německem ohledně možného nástupnictví německého kandidáta na španělský královský trůn přerostly v roce 1870 v prusko-francouzskou válku. Aby Bismarck nevypadal jako agresor, rozhodl se ke lsti. Zařídil, aby se francouzskému císaři Napoleonovi III. dostala emžská depeše, která ho měla vlákat do války.[20] Napoleon III. na tento trik skočil a vyhlásil Prusku válku. Na stranu Pruska se přidaly všechny ostatní německé státy a v roce 1870 vypukla prusko-francouzská válka, kterou Prusko po bitvě u Sedanu vyhrálo. Francie byla poražena a následky pro ni byly velmi nepříjemné. Kromě finančních reparací, odstoupení Napoleona III. a odevzdání Alsaska-Lotrinska Prusku museli Francouzi přetrpět ponížení v podobě vyhlášení Německého císařství, které proběhlo přímo u Paříže v zrcadlovém sále ve Versailles. Kancléřem sjednoceného Německa se stal Bismarck. Ve Francii sentiment způsobený porážkou z roku 1870 sehrával značnou roli ještě na počátku první světové války a ovlivnil její rozpoutání.

Ještě během obléhání Paříže se němečtí princové shromáždili v Zrcadlovém sále paláce ve Versailles a 18. ledna 1871 zde prohlásili pruského krále Viléma I. německým císařem. Vzniklo Německé císařství a Otto von Bismarck byl ustanoven říšským kancléřem.

Říšská ústava z roku 1871 zdůrazňovala monarchistickou povahu státu. Budoucnost Německa měla být tedy rozhodujícím způsobem závislá na osobě císaře. Silné postavení bylo přiřazeno Prusku, na které v novém státě připadaly dvě třetiny rozlohy a obyvatelstva.

Bismarckova domácí politika byla charakterizována jeho bojem proti nepřátelům pruského protestantského státu. V tzv. kulturním boji (Kulturkampf) se víceméně bezúspěšně snažil omezit vliv katolické církve a její politického křídla, strany Centrum. Po atentátu socialistů na císaře Viléma v roce 1878 využil říšský kancléř souhlasu veřejnosti k postavení sociální demokracie a její tisku mimo zákon. Současně se ale snažil působit proti radikalizaci dělníků zavedením sociálního a zdravotního pojištění.[21]

Zahraničně politicky bylo Bismarckovou prioritou zachování rovnováhy velmocí. Německo se po vítězství nad Francií stalo nejsilnějším státem na kontinentu, což ale vzbudilo obavy jeho sousedů. Aby zabránil spojení ostatních mocností proti Německu, vybudoval Bismarck svou obratnou diplomacií spojenecký systém, jehož cílem bylo udržet Francii, toužící po odplatě za ztrátu Alsaska a Lotrinska, v izolaci. V roce 1873 byla sjednána dohoda mezi Německem, Ruskem a Rakousko-Uherskem. Šest let na to vytvořil Bismarck dvojspolek s Rakousko-Uherskem pro případ útoku Ruska, které nebylo spokojeno s výsledky berlínského kongresu. Připojením Itálie k tomuto spojenectví vznikl v roce 1882 Trojspolek.

Bismarck se velmi dlouho zdráhal přistoupit na požadavky korunního prince Viléma II., který chtěl z Německa udělat světovou velmoc nabytím vlastních kolonií. Říšský kancléř tak chtěl předejít zbytečnému vyhrocení napětí mezi evropskými velmocemi a zachovat bezpečnost Německa. Když se však v letech 1880 až 1885 jevila zahraniční situace příznivější, Bismarck v této záležitosti ustoupil.[22]

V roce 1888 zemřel císař Vilém I. Jeho smrtelně nemocný syn Fridrich III. vládl pouze 99 dní. Po něm nastoupil na trůn jeho 29letý ambiciózní syn, Vilém II. Politické a osobní rozpory mezi Bismarckem a novým císařem, který chtěl být „svým vlastním kancléřem“, zapříčinily v roce 1890 Bismarckův pád.

Po Bismarkově rezignaci Vilém II. prohlásil, že bude pokračovat v zahraniční politice bývalého kancléře. Protože však smlouva s Ruskem nebyla obnovena, vzniklo mezi Ruskem a Francií spojenectví, které bylo otevřeně namířeno proti Trojspolku. Jeho soudržnost navíc oslabovaly vzájemné rozpory mezi Rakouskem a Itálií. Německá koloniální expanze ve východní Asii (Kiautschou) a v Tichomoří (Mariany, Karolíny, Samoa) přivedla zemi do diplomatického střetu s Velkou Británií, Ruskem, Japonskem a USA.

Na ochranu německých zámořských kolonií a obchodu začal v roce 1898 admirál Tirpitz program výstavby německého válečného loďstva (Kaiserliche Marine). To však představovalo přímou hrozbu britské námořní hegemonii, což ve svém důsledku zamezilo jakékoli možnosti dohody mezi Německem a Británií. Ta v roce 1904 uzavřela „srdečnou dohodu“ s Francií.[23] Když se k ní tři roky poté připojilo i Rusko, ocitlo se Německo v naprosté mezinárodní izolaci.

Zasedání říšského sněmu, 1905 (autor Georg Waltenberger)

Císařství vzniklo podle maloněmecké koncepce 18. ledna 1871 v zrcadlovém sále ve Versailles po vítězství Severoněmeckého spolku a spojeneckých jihoněmeckých států v prusko-francouzské válce a bylo federací států a konstituční monarchií, v čele s pruským králem jako dědičnou hlavou státu, mající titul německého císaře (něm. Deutscher Kaiser). Oficiálním jazykem byla němčina. Kancléř Bismarck ve snaze předejít dělnickým nepokojům zavedl prvky sociálního státu.

V zahraniční politice se snažilo Německo o kolonizaci zámořských území, ovšem kvůli pozdnímu vzniku toho na něj mnoho nezbylo (Togoland, Kamerun, Německá jihozápadní Afrika, Německá východní Afrika, Německá Nová Guinea a několik menších území), většinu území si již rozebrala Velká Británie spolu s Francií. S těmito zeměmi Německo soutěžilo nejen ekonomicky (Německo, Velká Británie, Francie, Rusko a USA byly největší světové mocnosti), ale i vojensky. Německo si vybudovalo největší a nejlepší armádu na světě a spojilo se s Rakouskem-Uherskem a Itálií do aliance – Trojspolku. Během první světové války k nim přibyla i Osmanská říše (1914) a Bulharsko (1915), zatímco Itálie naopak zahájila válku v roce 1915 na straně Dohody.

Mobilizace v Německu, 1914

Pozice německé armády, 1914

Imperialistická mocenská politika a rozhodné sledování národních zájmů vedlo v roce 1914 k vypuknutí první světové války. Její příčinou byla německo-francouzská nenávist, obtížné soužití národů v mnohonárodnostním Rakousko-Uhersku, ruská agresivní politika na Balkáně a ukvapené stanovování ultimát a provádění mobilizací (v důsledku mylného přesvědčení, že eventuální válka bude krátká). V důsledku napjatých vztahů mezi Trojspolkem a Trojdohodou (Spojené království, Francie, Rusko) se všeobecně čekalo na záminku, kvůli které by mohla být rozpoutána válka o vedoucí postavení v Evropě. Záminka se naskytla 28. června 1914, kdy byl v Sarajevu zabit rakouský následník trůnu a vypukla první světová válka. Po boku Německa bojovalo Rakousko-Uhersko, Bulharsko a Osmanská říše proti Francii, Spojenému království, carskému Rusku, Itálii a mnoha dalším menším státům jako Belgie, Srbsko atd.. Boje zasáhly kromě evropského kontinentu také Blízký východ a německé kolonie v zámoří.

Na západě bojovalo Německo ve vyčerpávající zákopové a opotrebovávací válce s mnoha krvavými bitvami (Bitva u Verdunu). Po rychlém postupu Belgií byly německé armády v září 1914 zastaveny v bitvě na Marně východně od Paříže. Na východě se i přes počáteční nástup Rusů podařilo německým vojskům, jimž veleli Paul von Hindenburg a Erich Ludendorff, obklíčit a zničit velké části ruských armád, které pronikly do Východního Pruska. Němci a Rakušané pak dosáhli mnoho menších úspěchů, které přivodily zhroucení Ruska v roce 1917. Britská námořní blokáda v Severním moři měla ničivý efekt na německé válečné hospodářství a zásobování civilního obyvatelstva. Vstup USA do války v dubnu 1917, následující po německém vyhlášení neomezené ponorkové války, značí rozhodující bod obratu ve vývoji války v neprospěch Německa.

Na konci října 1918 němečtí námořníci v Kielu odmítli vyplout na svou poslední bojovou misi ve válce, která byla tehdy již očividně prohraná. Vzpoura se během několika málo dní rozšířila po celém Německu. Císař Vilém II. byl 4. listopadu přinucen abdikovat, a pak se odebral do exilu v Nizozemsku. Ve stejný den byla v Reichstagu vyhlášena německá republiky. Dne 11. listopadu 1918 bylo v Compiègne podepsáno příměří, čímž první světová válka skončila.

Císař Vilém II. 10. listopadu 1918 (čtvrtý zleva) na nástupišti na belgicko-nizozemského hraničního přechodu v Eysdenu krátce před odjezdem do nizozemského exilu

Listopadová revoluce v roce 1918 učinila z Německa parlamentní republiku. V lednu 1919 bylo zvoleno národní shromáždění, které se však nesešlo v tehdy neklidném Berlíně, ale ve městě Výmar. V srpnu téhož roku zde byla schválena tzv. Výmarská ústava.

Ve francouzském Versailles mezitím probíhala mírová konference, jejím výsledkem byla Versailleská smlouva podepsaná 28. června 1919. Německo se v ní muselo vzdát Alsaska a Lotrinska, území Eupen a Malmédy, Severního Šlesvicka, Hlučínska a města Memelburg. Obnovené Polsko dostalo Poznaňsko, Západní Prusko a část Horního Slezska. Všechny německé kolonie byly předány vítězným spojencům. Porýní bylo demilitarizováno a průmyslově významné Sársko bylo na dalších 15 let svěřeno do správy Společnosti národů. Německo a jeho spojenci přijali plnou odpovědnost za rozpoutání války a byli nuceni zavázat se k placení válečných reparací.

Německé císařství v době vzniku zahrnovalo 26 spolkových zemí, z nichž byly 4 království, 6 velkovévodství, 5 vévodství, 7 knížectví a 3 hanzovní města (Hamburk, Brémy a Lübeck), a říšskou zemi Alsasko-Lotrinsko. Největší a nejdůležitější spolkovou zemí bylo Pruské království, které zabíralo kolem 60% rozlohy.

Německé císařství a jeho spolkové země.

Dynastie: Hohenzollernové

• Vilém I. – 1871–1888:
• Fridrich III. – 1888–1888:
• Vilém II. – 1888–1918: