Česká šlechta

V souvislosti s určením práva, kdo se smí stát přísedícím většího zemského soudu, došlo v druhé polovině 15. století k uzavření panského stavu. Byla stanovena pravidla pro přijímání dalších rodů. Členové těchto rodů měli právo zastávat zemské úřady. Páni do panského stavu nově přijímali, už nepostačovalo panovnické povýšení.[2]

Dříve se uzavření panského stavu událo na Moravě, a sice v letech 1479–1480. Podle Tovačovské knihy panský stav tehdy tvořilo 23 rodů, z nich bylo

• 15 starých rodů:
  • páni z Cimburka (1), páni z Lipé (2), páni z Lomnice (3), páni z Hradce (4), Pernštejnové (5), Šternberkové (6), Lichtenštejnové (7), páni z Boskovic (8), páni z Kunštátu (9), páni z Lichtenburka (10), Valdštejnové (11), páni z Pezinku[3] (12), z Vlašimi (13), páni ze Sovince (14), Krajířové z Krajku (15)[4]
  • alespoň sedm z nich mělo český původ, byli v Čechách usedlí nebo přišli přes Čechy (z Hradce, Krajířové, Lichtenburkové, z Lipé, ze Šternberka, z Valdštejna, z Vlašimi)[5]
• a 8 mladších rodů:
  • páni z Dúbravky (16), Tvorkovští (17), Landštejnové (18), Miličinští (19), páni z Ludanic (20), páni z Veitmile (21), Tunklové (22), Žerotínové (23).[6]

V Čechách se panský stav uzavřel až v roce 1500, kdy byl seznam 47 rodů intabulován do zemských desek.

• A/ český původ – 33 rodů reprezentovalo starobylou českou aristokracii
  • Ronovci: páni z Lipé (1), Adršpachové a Berkové z Dubé (2), Krušinové z Lichtenburka (3), Křinečtí z Ronova (4), Míčanové z Klinštejna (5);
  • Kounicové: Bořitové z Martinic (6), Černčičtí z Kácova (7), Rychnovští z Rychnova (8), Stošové z Kounic (9), páni z Talmberka (10);
  • Vítkovci: páni z Hradce (11), z Landštejna (12), z Rožmberka (13) a Sezimové z Ústí (14);
  • Buzici: Lvové z Rožmitálu (15), páni ze Šelmberka (16), Zajícové z Házmburka (17), Medkové a Vranovští z Valdeka (18);
  • Markvarticové: páni z Valdštejna (19), páni z Vartenberka (20);
  • Hrabišicové: páni z Oseka a Rýzmburka (21), Kostkové z Postupic (22);
  • Janovicové: páni z Janovic (23), páni z Kolovrat (24);
  • páni z Cimburka (25), páni z Gutštejna (26), Plánští ze Žeberka (27), páni z Říčan (28), Slavatové z Chlumu (29), páni ze Šternberka (30), páni ze Švamberka (31), Švihovští z Rýzmberka (32), Žampachové z Potštejna (33)
• B/ moravský původ
  • páni z Boskovic (34), páni z Kunštátu (35), z Pernštejna (36)
• C/ míšeňský původ
  • páni z Koldic (37) – v Čechách od poloviny 14. století
  • z Ilburka (38) – od počátku 15. století
• D/ saský původ
  • purkrabí z Donína (39) a páni z Plavna (40) – obojí se v Čechách připomínají již od 13. století
• E/ švýcarský původ
  • páni z Bibrštejna (41) – od 13. století
• F/ kraňský původ
  • Krajířové z Krajku (42) – od konce 14. století
• G/ pětice rodů, které se staly panskými v 2. polovině 15. století
  • Lickové z Rýzmburka (43), páni z Veitmile (44) – opírali se o privilegium Karla IV., Lobkovicové (45) (Hasištejnští i Popelové), Smiřičtí ze Smiřic (46), páni z Ronšperka (47).[7]

Mezi lety 1500 a 1618 vymřelo z těchto 47 rodů alespoň 20 a dále devět rodů, které byly přijaty do panského rodu až po roce 1500.[8]

Rytířský stav se uzavřel na Moravě v roce 1556 a v Čechách v roce 1564.[9] Mezi lety 1541–1620 bylo přijato do rytířského stavu v Čechách přibližně 215 erbovních rodin.[10] Mezi přední osobnosti z rytířského stavu, které v 2. polovině 16. a počátkém 17. století zastávaly nejvyšší zemské úřady, patřil Oldřich Dubanský z Duban, Michal Španovský z Lisova, Jan Klenovský z Klenové, Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Burian Trčka z Lípy, Mikuláš Miřkovský z Tropčic, Jan Vchynský ze Vchynic, Václav Ples Heřmanský ze Sloupna, Jan Vřesovec z Vřesovic, Kryštof Wratislav z Mitrowicz a Adam Hrzán z Harasova.[11] Mezi menšími úředníky se prosadil Kryštof Želinský ze Sebuzína, Jindřich Domináček z Písnice, Bohuslav z Michalovic, politický vliv měli také Jan Mencl z Kolsdorfu a Jan Platejs z Platenštejna.[11]

• 
  Jindřich z Lipé, významný a vlivný šlechtic doby Jana Lucemburského
• 
  Albrecht starší z Kolowrat, purkrabí, maršálek, zakladatel rodu
• 
  Albrecht Aleš ze Šternberka, biskup zveřínský a litomyšlský, arcibiskup magdeburský
• 
  Petr z Rožmberka, nejvyšší komorník
• 
  Jan Žižka z Trocnova, husitský vojevůdce
• 
  Aleš Holický ze Šternberka, vojevůdce, politik, zemský komorník
• 
  Jiří z Poděbrad, zemský správce, zvolený český král
• 
  Kunhuta ze Šternberka, manželka pozdějšího krále Jiřího z Poděbrad
• 
  Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, nejvyšší purkrabí, diplomat
• 
  Vilém z Pernštejna, nejvyšší maršálek, nejvyšší hofmistr
• 
  Jan starší ze Sternberga, moravský zemský hejtman
• 
  Oldřich II. z Rožmberka, politik, vůdce katolických pánů
• 
  Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, humanistický básník, cestovatel, spisovatel
• 
  Viktorin Kornel ze Všehrd, humanistický spisovatel, právník, děkan artistické fakulty Univerzity Karlovy, za zásluhy povýšen do šlechtického stavu
• 
  Vilém z Rožmberka, politik, nejvyšší purkrabí, nejvyšší komorník
• 
  Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, cestovatel, spisovatel, hudebník, prezident české komory, účastník stavovského povstání, později popraven
• 
  Jan Jesenský, lékař, politik, filosof, za účast ve stavovském povstání popraven
• 
  Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, královský místodržící, spisovatel, jeho vyhozením z okna začalo stavovské povstání
• 
  Jaroslav Bořita z Martinic, královský komorník, jeho vyhozením z okna začalo stavovské povstání
• 
  Vilém KInský, politik a diplomat, účastník stavovského povstání, navzdory tomu si určitou dobu udržel své postavení, nakonec zavražděn spolu s Albrechtem z Valdštejna
• 
  Polyxena z Lobkovic, dvorní dáma, podnikatelka

Následující tabulka představuje nejbohatší šlechtice v letech 1557, 1603 a 1615 podle majetku nebo počtu osedlých:[12]

V první polovině 17. století se mnoho šlechtických rodin biologicky vyčerpalo a vymřelo. Některé z nich ovlivňovaly politiku Českého státu po staletí. Kromě těch nejznámějších, které jsou uvedeny v tabulce, vymřeli v 17. století také páni z Lichtenburka a česká větev Hasištejnských z Lobkovic.[14]

Šlechtické rody vymřelé v 17. století (výběr)
Erb	Rod	Rok vymření po meči	Poslední mužský člen	Datum narození a úmrtí	Poslední ženský člen	Datum narození a úmrtí	Dědici	Poznámky
			Choť		Choť
	Páni z Boskovic	1597	Jan Šembera z Boskovic	kolem 1543 – 30. 4. 1597	Kateřina Černohorská z Boskovic	† 1637	Lichtenštejnové	Kateřina byla mladší dcera Jana Šembery. Prvorozená dcera Anna Marie († 1625) měla za manžela Karla I. z Lichtenštejna, bratra Maxmiliána z Lichtenštejna
			1. Zdeňka (Sidonie) Šliková	?	Maxmilián z Lichtenštejna	1578–1643
			2. Anna Krajířová z Krajku	?
	páni z Hradce	1604	Jáchym Oldřich z Hradce	24. 1. 1579 – 23. 1. 1604	Lucie Otýlie z Hradce	1. 12. 1582 – 11. 1. 1633	Slavatové z Chlumu a Košumberka	Jáchym Oldřich byl v roce 1602 stižen těžkou padoucnicí tak, že již z postele nevstal. Jáchym Oldřich a Lucie Otýlie byli sourozenci.
			Marie Maxmiliána z Hohenzollern-Sigmaringenu	31. 10. 1583 – 11. 9. 1649	Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka	1. 12. 1572 – 19. 1. 1652
	Rožmberkové	1611	Petr Vok z Rožmberka	1. 10. 1539 – 6. 11. 1611	Eva z Rožmberka	12. 4. 1537 – srpen 1591	Švamberkové, Zrinští ze Serynu	Petr Vok a Eva byli sourozenci.
			Kateřina z Ludanic	asi 1565 – 22. 6. 1601	1. Mikuláš Zrinský ze Serynu	asi 1508 – 7. 9. 1566
					2. Paolo de Gassoldo	?
	páni z Landštejna	1612	Vilém z Landštejna	asi 1535 – 14. 5  1612	??? Marie z Landštejna	asi 1529–1589
			1. Barbora z Rabštejna	† po 1580	Jan nejstarší Brtnický z Valdštejna	† 1597
			2. Anna Pouzarová z Michnic	† 1618
	Smiřičtí ze Smiřic	1630 (1618)	Jindřich Jiří Smiřický ze Smiřic	1592 – 7. 4. 1630	Markéta Salomena Smiřická	1597 – asi 1655	Valdštejnové	Jindřich Jiří a Markéta Salomena byli sourozenci. Protože byl Jindřich Jiří slabomyslný, faktickým posledním mužským členem rodu byl jeho bratr Albrecht Jan Smiřický (17. 12. 1594 – 18. 11. 1618).
					Jindřich Michal Slavata z Chlumu a Košumberka	† 1. 2. 1620
	Pernštejnové	1631	Vratislav Eusebius z Pernštejna	1594 – 26. 7. 1631	Frebonie Eusebie z Pernštejna	1596 – 6. 2. 1646	Lobkovicové	Vratislav Eusebius a Frebonie Eusebie byli sourozenci. Oba poslední členové rodu zůstali svobodní.
	Trčkové z Lípy	1634	Jan Rudolf Trčka z Lípy	† září 1634	?		Colloredové z Waldsee, Piccolominiové, Gallasové
	Švamberkové	1664	Adam II. ze Švamberka (ronšperská větev)	† 24. 12. 1664	Františka Polyxena ze Švamberka (borská větev)	† 1704	Paarové, Schwarzenbergové
			Anna Kateřina Řepická ze Sudoměře	?	Karel František z Paaru	† 1661

Pro život šlechty v 1. polovině 20. století jsou zásadní následující 3 body:

• 1. zrušení šlechtických titulů v roce 1918
• 2. pozemková reforma z roku 1919 a zrušení fideikomisu v roce 1924
• 3. ztotožení se s novou Československou republikou nebo její odmítnutí.

Po vzniku Československa byly šlechtictví, řády a tituly, které byly udělovány jako pouhá vyznamenání, zákonem č. 61/1918 Sb. ze dne 10. prosince 1918 zrušeny.[23] Podobný zákon přijala i Rakouská republika. Podle § 6 zákona č. 243/1920 Sb. bylo s účinností od roku 1921 používání šlechtických titulů trestné.[24][25] Případy postihů však nejsou známy.[26] Změna zákona č. 61/1918 Sb. z roku 1936 legalizovala možnost přijímat zahraniční aristokratické tituly,[27] pokud mají oporu v zákonodárství příslušné země. Zákon však zakázal užívání i erbů. Zrušení šlechtických výsad a vykoupení velkostatků pro domácí kolonizaci předpokládala již Washingtonská deklarace z 18. října 1918.

Vedle zásahu do titulů byla šlechta částečně postižena také na majetku, o jehož část přišla během pozemkové reformy. Záborový zákon č. 25/1919 Sb. stanovil maximální rozlohu velkého pozemkového majetku jednoho vlastníka na 150 hektarů zemědělské půdy (pole, luka, zahrady, vinice a chmelnice) nebo 250 hektarů půdy vůbec. Byl zřízen Státní pozemkový úřad a realizace reformy probíhala nejintenzivněji v letech 1923–1926. Reforma zůstala nedokončená.

Svěřenectví (rodinné fideikomisy) byly zrušeny zákonem č. 179/1924 Sb.

Následující tabulka představuje největší šlechtické pozemkové vlastníky před pozemkovou reformou.[28]

Největší vlastníci pozemků před pozemkovou reformou (1919–1920)
Pořadí	Erb	Rod	Výměra v hektarech
1.		Schwarzenbergové	192 000
2.		Liechtensteinové	161 000
3.		vévodové sasko-koburští	159 000
4.		Kinští	71 000
5.		Colloredo-Mansfeldové	58 000
6.		Clam-Gallasové	49 000
7.		Lobkowiczové	47 000
8.		Thurn-Taxisové	45 000
9.		Habsburkové	42 000
10.		Fürstenbergové	40 000
11.		Zichyové	37 000
12.		Windisch-Graetzové	31 000
13.		Auerspergové	25 000
14.		Trauttmansdorffové	20 000
15.		Rohanové	12 000

Po vzniku republiky se někteří šlechtici hrdě přihlásili k češství, zatímco jiní silně inklinovali k (rakouskému) němectví.[29] Na sklonku monarchie náleželo ke staré šlechtě přibližně dvě stě rodin, 73 % příslušníků těchto rodin se přihlásilo k německé národnosti a jen 27 % k národnosti české, mezi nimi například orličtí Schwarzenbergové, chlumečtí a kostelečtí Kinští, Lobkowiczové všech větví.[30] V Československu uvedlo v meziválečných sčítáních lidu německou národnost přibližně 80 % šlechtických rodin.[31] Ve službách nebo ve prospěch republiky působili např. diplomat Maximilian Erwin Lobkowicz, úředník František Schwarzenberg, diplomat František Bořek-Dohalský a jeho bratr novinář Zdeněk.

Naproti tomu např. Karl Anton Rohan byl exponentem sudetoněmeckého hnutí a následně vstoupil do NSDAP.[32]

Důkazem ztotožnění se šlechty s ideou Československého státu byly tři deklarace z let 1938–1939. Pod první Prohlášení členů starých českých rodů k nedotknutelnosti území Českého státu, které bylo předneseno prezidentu Edvardu Benešovi 17. září 1938, se podepsali Karel VI. Schwarzenberg, Jan Adolf Lobkowicz, Zdenko Radslav Kinský, František Josef Kinský, Zdeněk Kolowrat, Rudolf Theobald Czernin, Leopold Sternberg, Weikhard Colloredo-Mannsfeld, Karel Parish, František Jindřich Dobrzenský, Hugo Strachwitz a Karel Belcredi. Audience na Pražském hradě se zúčastnilo 12 zástupců z jedenácti šlechtických rodů. Autorem deklarace byl Karel VI. Schwarzenberg a přečetl ji František Kinský z Kostelce nad Orlicí. Bylo to v době Runcimanovy mise a hrozby ztráty Sudet. Za druhou deklaraci se považuje text, který opět přednesl František Kinský. Při audienci na Pražském hradě 24. ledna 1939 dvanáct šlechticů zastupujících deset rodů vyjádřilo prezidentu Emilu Háchovi přímou podporu. Audience u prezidenta se zúčastnili František Josef Kinský, Karel VI. Schwarzenberg, Jan Adolf Lobkowicz, Zdenko Radslav Kinský, Rudolf Theobald Czernin, Leopold Sternberg, Karel Parish, František Jindřich Dobrzenský, Hugo Strachwitz, Karel Belcredi, Jiří Sternberg a Jan Pálffy. Prohlášení nebylo vydáno písemně. Třetí deklarací bylo Prohlášení české a moravské šlechty 7. září 1939, které sepsali František Kinský, František ze Schwarzenbergu a Hugo Strachwitz po vypuknutí druhé světové války jako reakci na germanizační tlak ze strany nacistických úřadů. Poprvé bylo veřejně prezentováno na schůzi výboru Národního souručenství. Signatáři následně deklaraci podepisovali postupně a samostatně. Doručeno bylo ve formě dopisu státnímu prezidentu Emilu Háchovi Františkem ze Schwarzenbergu 7. října 1939. Šlechtici v něm explicitně vyjádřili svou příslušnost k českému národu. Podepsalo se pod něj 82[33][34] nebo 85 šlechticů (na listině je společný podpis "Bratři Hildprandtové", ale k účasti se vždy hlásili všichni čtyři bratři) z následujících 33 rodů: Baillet Latour, Battaglia, Belcredi, Bubna z Litic, Colloredo-Mansfeld, Czernin, Dlouhoveský, Dobrzenský, Daczický z Heslova, Dohalský, Hildprandt, Hrubý z Jelení, Kálnoky, Kerssenbrock, Kinský, Kolowrat-Krakowský, Lobkowicz, Mensdorf-Pouilly, Mladota, Nádherný, Sternberg, Parish, Paar, Podstatský, Strachwitz, Serényi, Pálffy, Rieger, Schoenborn, Schwarzenberg, Schlik, Thun-Hohenstein a Wratislaw.[35][36]

• 
  Josef Hrubý z Jelení (1866–1943)
• 
  Max Lobkowicz (1888–1967)
• 
  Mořic Lobkowicz (1890–1944)
• 
  Zdenko Radslav Kinský (1896–1975)

Naposledy příslušníci české šlechty ještě veřejně vystoupili 25. července 1945, kdy upozornili dopisem československou vládu na majetkovou perzekuci rodin věrných národu za okupace.[30] Dopis je signován Janem Lobkowiczem, majitelem velkostatku Drahenice.[32]

Za protektorátu byly šlechtické tituly opět uznávány, vládním nařízením č. 220/1939 byl totiž zrušen zákon č. 61/1918 Sb.

Významným šlechtickým rodům bylo nabídnuto, aby se přihlásili k německé příslušnosti. Této nabídky využili někteří jednotliví Czerninové, Kinští, Lažanští, Harrachové a Kotzové a také rody s francouzskými kořeny Rohanové, Beaufortové a Buquoyové.[38] Naopak odmítli Czerninové, Sternbergové, Lobkowiczové, Wratislavové, Kinští, Dlauhowesští, Dobrzenští, Bubnové, Dohalští, Mladotové, Hrubí a Strachwitzové. Vedle těchto českých rodů se k české národnosti přihlásili i původně německé rody (často hlásící se k českému státu již po staletí), například Schwarzenbergové, Colloredo-Mansfeldové, Aichelburgové, italské rody Batagliové, Belcrediové a Paarové, francouzské rody Mensdorffové-Pouilly a Bailletové a v neposlední řadě původem anglický rod Parischů.[38]

Do NSDAP si podali žádost např. Karl Buquoy, Eugen Ledebur, Karl Waldstein nebo Alfons Clary-Aldringen.[39] Členy strany byli také Leopold Thun-Hohenstein (1888–1944) z choltické větve a jeho žena Irene.[40]

Rody hlásící se k českému národu byly perzekvovány. Některým byl majetek zkonfiskován, např. Adolfu Schwarzenbergovi za jeho podporu Benešovi a peníze, které poskytl na vybudování československého opevnění. Hlubocký majetek byl pak přímo řízen gestapem. Dalším stupněm bylo vyvlastnění, například Colloredům a Černínům. U jiných rodů byla zavedena vnucená správa velkostatků (zemědělských a lesnických podniků), týkala se především signatářů prohlášení věrnosti z roku 1938. V letech 1941–1942 byly takto postiženy rodiny Kinského (větev chlumecká i kostelecká), Belcrediho (Líšeň), Sternberga (Častolovice, Zásmuky; Český Šternberk), Schwarzenberga (sekundogenitura), Lobkowizce (drahenická a mělnická větev), Czernina (dymokurská větev), Kolowrata (Rychnov nad Kněžnou), Strachwitze (Zdounky), Parishe (Žamberk) a Dobrzenského (Potštejn).[32][39] Pod vnucenou správu spadaly i objekty, které na pozemcích stály. Německá okupační správa je pak využívala k různým účelům, byly tam zřízeny dětské ozdravovny, vojenské lazarety, letní sídla nacistických pohlavárů nebo sklady armádní výzbroje.[41] Toto příkoří zrušil dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. z 19. května 1945, který zrušil konfiskační opatření nacistického režimu.

Mikuláš z Bubna-Litic byl jediným reprezentantem šlechty, který se dostal přímo do funkce v protektorátní vládě. Od února 1940 do ledna 1942 byl ministrem zemědělství.[32] Zastával názor, aby po zatčení Aloise Eliáše demonstrativně prezident Emil Hácha abdikoval a vláda hromadně podala demisi.[42]

Zdeněk Bořek Dohalský byl za svou odbojovou činnost během prvního stanného práva zatčen gestapem 21. října 1941 a v únoru 1945 popraven v Malé pevnosti v Terezíně. Za druhého stanného práva 5. června 1942 byli gestapem zatčeni i jeho bratři. František Bořek-Dohalský byl poté vězněn na Pankráci, v Terezíně a v Dachau, válku přežil. Antonín Bořek-Dohalský byl po věznění v Terezíně umučen v září 1942 v Osvětimi.

Humprecht Czernin, majitel velkostatku Hlušice, byl zatčen 9. června 1942, v Petschkově paláci byl stanným soudem 30. června 1942 odsouzen za neoprávněné vlastnění zbraně k trestu smrti a jeho majetek byl zkonfiskován ve prospěch Říše. Požádal o milost a trest mu byl změněn na doživotí. Odpykával si ho ve věznici v Brandenburgu an der Havel. Propukla u něj tuberkulóza, 15. září 1944 byl ve vážném stavu převezen do plicního sanatoria na Pleši a o 4 dny později tam zemřel. Jeho bratr Rudolf Děpold Czernin se bránil, když na jeho velkostatek Dymokury byla uvalena vnucená správa a ten byl posléze prodán náhradovému fondu nacisty ovládaného Bodenamtu. Dne 11. srpna 1943 byl Rudolf Děpold zatčen gestapem za údajný poslech zahraničního rozhlasu. Následně si prošel věznicemi v Kolíně, na Pankráci, v Terezíně a v táboře Golnów u Štětína, konce války se dožil. Spolu s Czerninem byli vyšetřováni a následně odsouzeni také hrabě František Kinský, majitel zámku a velkostatku Kostelec nad Orlicí, a Karel (Charles) princ Rohan, majitel velkostatku Choustník.[43]

Řada šlechticů se na konci války aktivně zúčastnila protinacistického povstání, například Karel VI. Schwarzenberg a Václav Norbert Kinský se aktivně zúčastnili květnového povstání (Karel VI. byl během bojů v květnu 1945 zraněn), František Schwarzenberg byl spojovacím důstojníkem během Pražského povstání.[44]

• 
  Zdeněk Bořek Dohalský (1900–1945)
• 
  František Bořek Dohalský (1887–1951)
• 
  Antonín Bořek Dohalský (1889–1942)
• 
  Mikuláš Bubna Litic (1897–1954)
• 
  Karel VI. Schwarzenberg (1911–1986)
• 
  František Schwarzenberg (1913–1992)

Poválečné období charakterizují tyto body:

• konfiskace majetku německé a maďarské šlechty na základě prezidentských dekretů
• revize pozemkové reformy a nová pozemková reforma
• perzekuce jednotlivých šlechticů

Rámcová pravidla postupu vůči německému a maďarskému obyvatelstvu po osvobození stanovila 8. kapitola Košického vládního programu z 5. dubna 1945. Zásadní je dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. z 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Rozhodující byla národnost, nikoliv státní příslušnost. Dekret se ovšem nevztahoval na osoby, které se aktivně účastnily odboje. Celkem se podle odhadu jednalo o přibližně 500–700 tisíc hektarů půdy a lesů.[45] Konfiskace se vztahovaly také na jejich hrady, zámky, paláce a hospodářské objekty. Do vlastnictví států tak přešlo 496 hradů a zámků.[46] Z nich bylo vybráno 48 objektů tzv. I. kategorie, které měly být zpřístupněny a využívány pro kulturní využití.[47]

Dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. z 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské zbavil československé Němce a Maďary s výjimkou antifašistů státního občanství. Někteří němečtí příslušníci šlechtických rodin se nevrátili z fronty, jiní utekli krátce před příchodem Rudé armády nebo byli vyhnáni záhy po osvobození. Zbytek skončil v internačních táborech, odkud byli od prosince 1945 deportováni do Německa.

Následoval ještě dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. ze dne 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Podle něho byl zkonfiskován i ostatní majetek Němců a Maďarů, např. vybavení městských paláců nebo vil včetně uměleckých děl.

Karl Waldstein a Karl Buquoy byl obviněni z kolaborace a stanuli před soudem.[45]

Vyvlastnění některých majetků je dodnes považováno za kontroverzní. Mediálně nejznámější je případ knížecí rodiny Lichtenštejnů, kteří se o rozsáhlé majetky soudí i v průběhu 21. století.[48]

Znárodňování pozemkového majetku pokračovalo i v letech 1947 a 1948. Zákon č. 142/1947 Sb. ze dne 11. července 1947 o revizi první pozemkové reformy a zákon č. 46/1948 Sb. ze dne 21. března 1948 o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) se dotkl českých majitelů.

Adolf Schwarzenberg (1890–1950)

Zákon č. 143/1947 Sb. ze dne 10. července 1947 o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů (tzv. Lex Schwarzenberg) na zemi Českou byl ušit na jednotlivce Adolfa Schwarzenberga a odporoval Ústavě Československé republiky. Protože aktivně podporoval protinacistický odboj, nemohl být označen jako Němec a nemohly se v jeho případě tudíž uplatnil dekrety prezidenta republiky. Podle tohoto legislativního předpisu mu byl vyvlastněn majetek bez náhrady. Pro zákon hlasovala i Milada Horáková. Adolf Schwarzenberg zemřel o tři roky později v zahraničí.

Po vydání těchto zákonů vzrostl počet konfiskovaných šlechtických sídel na více než devět set.[49] Počet zpřístupněných objektů se ze 48 navýšil na 100, v 50. letech se ještě nepatrně rozšířil.[49] Ostatní hrady a zámky byly přiděleny ministerstvům, především Ministerstvu vnitra a Ministerstvu obrany), školským a sociálním ústavům a Československým státním statkům. Nejhoršími správci, kteří údržbu výrazně zanedbávali, bylo Ministerstvo obrany a státní statky.[50] Během tohoto období byla řada kulturních památek výrazně poničena či nenávratně zničena.

Specifickým obdobím bylo období let 1945 až 1948, kdy šlechta, která byla označena za českou a vlasteneckou, nijak perzekována nebyla (s výše popsanou výjmkou hlubocké větve Schwarzenbergů). Část šlechticů znovu vstoupila do služeb státu, například Jindřich Kolowrat-Krakovský byl československým velvyslancem v Turecku, František Bořek Dohalský byl československým vyslancem v Rakousku, František Schwarzenberg byl československým chargé d’affaires ad interim ve Vatikánu, Karel VI. Schwarzenberg byl zvolen předsedou Místního národního výboru v Čimelicích.

To se však změnilo po komunistickém převratu v roce 1948. Jak je řečeno výše, příslušníkům české šlechty byl po roce 1948 konfiskován majetek. Tím však jejich komunistická perzekuce neskončila. Dále ji charakterizovala např. nemožnost studia, místo regulérní vojny služba u pomocných technických praporů (PTP) a podřadná zaměstnání. Někteří byli po vykonstruovaných procesech uvězněni. Mnozí se proto raději uchýlili do exilu.

Nové poměry po Sametové revoluci charakterizují tyto body:

• návrat šlechty ze zahraničí
• restituce majetku a jeho restaurování
• osobní realizace jednotlivých šlechticů (zaměstnání podle svého výběru, správa majetku)

V rámci restitucí majetků byl většině šlechtických dědiců vrácen jejich dědičný majetek, který přešel mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 do vlastnictví státu, a navazují na tradice v hospodářství na svých pozemcích a v podnikání.

Restitucí se týkají následující právní úpravy: zákon č. 403/1990 Sb. ze dne 2. října 1990 o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon č. 87/1991 Sb. ze dne 21. února 1991 o mimosoudních rehabilitacích a zákon č. 229/1991 Sb. ze dne 21. května 1991 o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

V oblasti majetku spravovaného státem bylo podáno 173 restitučních žádostí vztahujících se k hradům a zámkům.[51] Dohodou byla nejen šlechticům a jejich potomkům vydána např. následující někdejší šlechtická sídla: hrady Český Šternberk, Kost, Vysoký Chlumec, Střekov, tvrze Křepenice a Tuchoraz, zámky Blatná, Boskovice, Častolovice, Doudleby nad Orlicí, Chlumec nad Cidlinou, Kaceřov, Mělník, Nelahozeves, Nové Hrady u Vysokého Mýta, Nové Hrady nad Metují, Orlík, Rychnov nad Kněžnou, Skalka, Zalužany a Žďár nad Sázavou. Některé další objekty byly převedeny do majetku obcí: Loket, Košumberk, Svojanov, Pecka, Humprecht, Náměšť na Hané a Plumlov. Vydán byl také Lobkovický palác na Pražském hradě, Maltézský palác nebo zámek Liběchov.[51] Restituce se pochopitelně týkaly rovněž rozsáhlých mobiliárních fondů, které byly často svezeny na jiné objekty.

Následující tabulka je výběr úspěšných restitucí příslušníků šlechty nebo jejich potomků (abecedně).[52]

Někteří šlechtici však majetek zpátky nedostali, ačkoli by na něj nebýt tzv. Benešových dekretů měli mít nárok (za druhé světové války například byli aktivně zapojeni v odboji). Vydán nebyl např. zámek v Plané, o který neúspěšně žádala Mathilda Nostitzová (1936–2021); stát od roku 1989 chátrající zámek prodal a ten pak v roce 2017 částečně vyhořel.[84] Někteří se o svůj majetek se státem (někdy i úspěšně) soudí. Například v roce 1992 byl vznesen restituční nárok Karlem des Fours Walderode (1904–2000), který jako Němec přišel o majetek na základě Benešových dekretů. Teprve v roce 2019 byl majetek soudně potvrzen Johanně Kammerlanderové, vdově po Karlovi. Restituce se kromě lesů a jiných pozemků týkala zámku Hrubý Rohozec.[52] Několik desetiletí se soudí o majetek Marie Alžběta Salmová-Reifferscheidt-Raitz, která se ho domáhá jako dcera posledního vlastníka Huga Mikuláše. Jde především o zámek Rájec nad Svitavou.[85] Desítky let trvá také restituční spor Kristiny Colloredo-Mansfeldové (* 1940) a jejích příbuzných o zámek Opočno a jeho mobiliář.[86]

• BENDA, Josef. Restituce majetku bývalých šlechtických rodů po roce 1989. Praha: Tuláček, 2013. 816 s. ISBN 978-80-904762-2-6.
• BŘEZINA, Vladimír. Rytířský stav v Čechách a na Moravě v raném novověku. Rod Bukůvků z Bukůvky od středověku do 20. století. České Budějovice: Bohumír Němec – Veduta, 2008. 186 s. ISBN 978-80-86829-33-3.
• BŮŽEK, Václav. Majetková skladba šlechty v předbělohorských Čechách. In: Hospodářské dějiny = Economic History 14. Praha: Ústav československých a světových dějin Československé akademie věd, 1986. S. 175–216.
• BŮŽEK, Václav. Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech. Praha: Historický ústav AV ČR, 1996. 239 s. ISBN 80-85268-54-X.
• BŮŽEK, Václav. Rytíři renesančních Čech. Praha: Akropolis, 1995. 160 s. ISBN 80-85770-28-8.
• BŮŽEK, Václav; HRDLIČKA, Josef; KRÁL, Pavel, VYBÍRAL, Zdeněk. Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku. Praha a Litomyšl: Paseka, 2002. 416 + 24 stran přílohy s. ISBN 80-7185-417-4.
• BŮŽEK, Václav; KOREŠ, František; MAREŠ, Petr, ŽITNÝ, Miroslav. Rytíři renesančních Čech ve válkách. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2016. 406 s. ISBN 978-80-7422-409-6.
• CERMAN, Ivo. Šlechtická kultura v 18. století: filozofové, mystici, politici. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 762 s. ISBN 978-80-7422-122-4.
• HALADA, Jan. Lexikon české šlechty : Erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. Praha: Akropolis, 1999. 686 s. ISBN 80-85770-79-2.
• HAZDRA, Zdeněk. Šlechta ve službách Masarykovy republiky : mezi demokracií a totalitními režimy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015. 336 s. ISBN 978-80-7422-337-2.
• HAZDRA, Zdeněk; PLACHÝ, Jiří; RAJLICH, Jiří. Modrá krev v protinacistickém odboji : několik příběhů z okupované vlasti i frontových linií. [s.l.]: Tváře, 2019. 144 s. ISBN 978-80-88041-22-1.
• HOLÝ, Martin. Šlechtické sňatky v českých zemích v letech 1500 až 1650. Historická demografie 27. Roč. 2003, s. 5–35.
• HRUBÝ, František. Moravská šlechta r. 1619, její jmění a náboženské vyznání. Časopis Matice moravské. 1922, čís. 46, s. 107–169.
• JANÁČEK, Josef; LOUDA, Jiří. České erby. Praha: Albatros, 1988. 368 s. (Edice OKO).
• JELÍKOVÁ HOMOLOVÁ, Dita. Osudy aristokracie v Protektorátu: perzekuce české šlechty se zřetelem k chlumecké větvi rodu Kinských. Paměť a dějiny : revue pro studium totalitních režimů. 2014, roč. 8, čís. 2, s. 13–24.
• JELÍNKOVÁ HOMOLOVÁ, Dita. Šlechta v proměnách: osudy aristokracie v Československu v letech 1918–1948. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2018. 506 s. ISBN 978-80-7422-520-8.
• JUROK, Jiří. Česká šlechta a feudalita ve středověku a raném novověku. Nový Jičín: Jiří Jurok vlastním nákladem, 2000. 610 s. ISBN 80-238-6220-0.
• KLECANDA, Václav. Přijímání do rytířského stavu v zemích českých a rakouských na počátku novověku. In: Časopis archivní školy (č. 6). [s.l.]: [s.n.], 1928.
• KOŠŤÁLOVÁ, Renata; KOŠŤÁL, Vratislav. Britská šlechta v českých zemích. Brno: Barrister & Principal, 2018. 276 s. ISBN 978-80-7364-076-7.
• KOŠŤÁLOVÁ, Renata; KOŠŤÁL, Vratislav. Francouzská šlechta v českých zemích. Brno: Barrister & Principal, 2021. 288 s. ISBN 978-80-7364-118-4.
• KNOZ, Tomáš; DVOŘÁK, Jan (edd.). Šlechta v proměnách věků. Brno: Matice moravská pro Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura, 2011. (Země a kultura ve střední Evropě 17). ISBN 978-80-86488-71-4.
• KOLDINSKÁ, Marie. Každodennost renesančního aristokrata. Praha a Litomyšl: Paseka, 2001. Dostupné online. ISBN 80-7185-364-X.
• KUBEŠ, Jiří, a kol. V zastoupení císaře: česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2018. 640 s. ISBN 978-80-7422-574-1.
• MAŠEK, Petr. Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 3. vyd. Praha: Mladá fronta, 2003. 332 s. ISBN 80-204-1049-X.
• MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Díl I, A–M. Praha: Argo, 2008. 674 s. ISBN 978-80-257-0027-3.
• MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Díl II, N–Ž. Praha: Argo, 2010. 666 s. ISBN 978-80-257-0294-9.
• MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500–1700). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 1062 s. ISBN 80-7106-312-6.
• MEZNÍK, Jaroslav. Česká a moravská šlechta ve 14. a 15. století. In: Sborník historický, sv. 37. Praha: Historický ústav ČSAV, 1990. S. 7–36.
• MÍKA, Alois. Majetkové rozvrstvení české šlechty v předbělohorském období. In: Sborník historický, sv. 15. Praha: Historický ústav ČSAV, 1967. S. 45–75.
• PETRÁŇ, Josef. Skladba pohusitské aristokracie v Čechách. Úvod do diskuse. In: Proměny feudální třídy v Čechách v pozdním feudalismu (Acta Universitatis Carolinae - Philosophica et historica 1). Praha: [s.n.], 1976. S. 9–80.
• PRCHAL, Vítězslav. Společenstvo hrdinů. Válka a reprezentační strategie českomoravské aristokracie 1550–1750. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015. 560 s. ISBN 978-80-7422-279-5.
• STARÝ, Marek. Rytíři přijatí do českého panského stavu v době předbělohorské. In: Sborník archivních prací 1/LX. [s.l.]: [s.n.], 2010. S. 240–278. dostupné online
• ŠIMŮNEK, Robert. Obraz šlechtického panství v Čechách 1500–1750. Praha: Nakladatelství Lidových novin, 2018. 704 s. ISBN 978-80-7422-654-0.
• Šlechta střední Evropy v konfrontaci s totalitními režimy 20. století. Příprava vydání Hazdra Zdeněk, Horčička Václav, Županič Jan. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2011. 348 s. ISBN 978-80-87211-52-6.
• ŠVÁBENSKÝ, Mojmír. Knihy přijímání do rytířského stavu Moravského markrabství. In: Josef Pilnáček: Neznámé rody a znaky staré Moravy. Brno: [s.n.], 1983. S. 250–267.
• VACULÍK, Pavel. Komunistická perzekuce šlechty. Praha: Baset, 2004. 134 s. ISBN 80-7340-026-X.
• VALENTA, Aleš. Lesk a bída barokní aristokracie. České Budějovice: Veduta, 2011. ISBN 978-80-86829-62-3.
• Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplomacii. Příprava vydání Pavelec Petr, Gaži Martin, Hajná Milena. České Budějovice: Národní památkový ústav, územní památková správa v Českých Budějovicích, 2020. 824 s. ISBN 978-80-87890-31-8.
• VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3.
• VOTÝPKA, Vladimír. Křižovatky české aristokracie. Praha a Litomyšl: Paseka, 2014. 276 s. ISBN 978-80-7432-441-3.
• VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. Praha a Litomyšl: Paseka, 2000. 424 s. ISBN 80-7185-327-5.
• VOTÝPKA, Vladimír. Paradoxy české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2013. 372 s. ISBN 978-80-7432-351-5.
• VOTÝPKA, Vladimír. Příběhy české šlechty. 3. vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2002. 404 s. ISBN 80-7185-507-3.

• Seznam českých, moravských a slezských šlechtických rodů
• České království
• Česká heraldika
• Deklarace zástupců české šlechty na obranu československého státu a národa

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Česká šlechta na Wikimedia Commons