Šlechta

Šlechta spolurozhodovala (i když v některých dobách jen formálně, jindy ale i proti vůli vládce) o státních záležitostech v rámci šlechtické demokracie, tvořila zemský, případně říšský sněm a schvalovala jednotlivé zákony a někdy volila panovníky. V tomto smyslu byla politickým lidem. Ale v zájmu stability země a hospodářství se panovník stejně jako ostatní šlechta stával dědičným, tj. jeho potomci byli zpravidla potvrzováni sněmem a teprve po vymření panovnického rodu se volil opravdu nový panovník. Dominance panovníka nad šlechtou a naopak jsou jedním z hlavních a také z nejoblíbenějších témat dějepisu i historických uměleckých děl.

Šlechta se vyskytuje prakticky u všech národů a kultur celého světa a během celé historie. Některá pravidla však se odlišovala od našich historických zvyklostí:

• V Japonsku existovaly dvě třídy šlechty, vyšší daimjó, byla třídou dědičných vlastníků půdy, nižší samurajové byli válečníky, podobně, jako v Evropě rytíři.
• Čínská šlechta ve feudálních společnostech šangského a čouského období tvořila vládnoucí vrstvu; s pozdějším rozvojem byrokratického státu se stala pouze jednou ze složek společenské elity, postupně zastíněná vzdělanými úředníky.

Příslušnost k této skupině vychází z několika zdrojů:

• rodového principu, je zpravidla založena manželským původem po šlechtickém otci.
• povýšení do šlechtického stavu panovníkem.
• automatické šlechtictví, dané jako jeden z požitků některých vysokých úřadů, např. bratry papežů a jejich patrilineární potomky na základě buly Urbem Romam papeže Benedikta XIV. z roku 1746.

Šlechta měla různý podíl na celkovém počtu obyvatel. Podle odhadu šlechta tvořila na konci 17. a počátkem 18. století 10% obyvatel polsko-litevské unie, 7-8% obyvatel Španělska. Vyšší počet byl také v Uhrách (okolo 4-5%) a v Rusku (2-3%). Naopak ve Francii, Itálii a v německých zemích se hustota šlechtického obyvatelstva pohybovala jen kolem 1%. Ve Skandinávii a Anglii to bylo ještě méně. Na počátku 17. století se v Čechách šlechta podílela na skladbě obyvatelstva asi 1% (14 tisíc šlechtických osob, z toho 13 tisíc příslušníků nižší šlechty), na Moravě to bylo o něco méně. V druhé polovině 18. století se v Evropě ke šlechtě hlásilo přibližně 3-5 milionů osob včetně rodinných příslušníků, to znamená zhruba 3% všech Evropanů.[2] V Uhrách byl podle sčítání z roku 1840 poměr všech obyvatel k příslušníkům šlechty 17:1. V rakouských zemích tento podíl činil 350:1, v Lombardsku-Benátsku 300:1 a v Čechách dokonce 828:1.[3]

Počátky šlechty souvisí obecně s přechodem od rodové společnosti. V návaznosti na ni dochází k vyčleňování úspěšných jedinců, kteří na základě svých vojenských či jiných schopností a zásluh získávají ve společnosti respekt a výsadní postavení – obdobně, jako v rámci rodu, ale v širším společenství. V zájmu stability se pak prosadila zásada dědičnosti jejich postavení.

Ustavení takové privilegované, vládnoucí vrstvy se v historii mnohokrát událo velice zřetelně a prakticky ve všech zemích, po jejich ovládnutí cizí mocností, např. Římské říše germánskými kmeny, Británie seveřany nebo později Normany, Ruska germánskými Varjagy, Bulharska turkickými Protobulhary, Čech po bitvě na Bílé Hoře^[zdroj?!], Indie po ovládnutí Moguly, Číny po ovládnutí Čingischánovými Mongoly, oblast Blízkého východu po dobytí Řeky vedenými Alexandrem Makedonským a podobně. Jindy ustavení šlechty proběhlo pozvolna, postupným upevněním postavení úspěšných rodů, např. ve středověkých Českých zemích, Polsku, ale i v klidných obdobích prakticky všech zemí.

S rozvojem průmyslové výroby došlo ke změnám ve významu vrstev obyvatelstva a liberalizaci, postupnému vyrovnání práv, resp. zmírňování rozdílů, jednotlivých skupin. Tím faktický význam šlechty pozvolna klesal až k formálnímu, čestnému stavu současnému. V některých zemích se ale moc krále a šlechty, např. panovnického rodu, zachovala, jako v některých arabských zemích.

V některých zemích ale i nyní vládne šlechtě obdobná vládnoucí vrstva v podobě stranických struktur, typických pro autoritativní státy, zejména komunistické, kde o společenských záležitostech rozhodují sbory zástupců vládnoucí vrstvy (výbory – ústřední, oblastní apod.), často na čele s panovníkem – revolučním vůdcem a jeho rodem, jako v KLDR nebo na Kubě. Obdobná mocenská (čili politická) nerovnoprávnost panuje i v dalších zemích, kde vládne jiná vydělená vrstva, teokracie, nyní zejména v Íránu^[zdroj?!].

Šlechtické tituly jsou uznávány ve všech evropských zemích s monarchickým zřízením. Roku 1918 byly v Československu (zákonem č. 61/1918 Sb.) a Rakousku postaveny mimo zákon. V Německu nikdy šlechtické tituly nepřestaly být uznávány a v současnosti jsou legální součástí příjmení německých obyvatel. Ve Francii jsou v platnosti zákony, které chrání oprávněné nositele šlechtických titulů před jejich uzurpací[4].