Benešovy dekrety

Prezident vydal ústavní dekrety s právní silou ústavních zákonů a dekrety, které mají sílu zákona. Ve Sbírce zákonů bylo publikováno 98 dekretů prezidenta a 7 dekretů bylo dodatečně republikováno.

Všechny ústavní dekrety a dekrety prezidenta republiky byly po válce, 5. března 1946, ratihabovány Prozatímním Národním shromážděním ústavním zákonem č. 57/1946 Sb.[3] Ústavní dekrety byly prohlášeny za ústavní zákony, dekrety byly prohlášeny za zákony.

Vedle dekretů o znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven, bank, zavedení centrálního plánování, všeobecné pracovní povinnosti mezi ně patří dekrety spojené především s konfiskací majetku etnických Němců a Maďarů, zrádců a kolaborantů, ztrátou československého státního občanství Němců a Maďarů, zrušením německé university a německých vysokých škol technických. [4]

Ústavní soud potvrdil jejich platnost v době vzniku a jejich závaznost, tj. jimi nastolené změny zůstávají zachovány. Zkoumat, zda zůstávají platnou součástí českého právního řádu, odmítl, neboť jsou už právně neúčinné. [5]

Dekrety prezidenta republiky byly vydávány jako mimořádné řešení, kdy nebylo vzhledem k okupaci možné vykonávat zákonodárnou moc v souladu s Ústavní listinou.[1]

Vláda Velké Británie považovala odsuny německých menšin za způsob jak vyřešit národnostní problémy v Evropě a uvažovala o této možnosti již na počátku druhé světové války. Vycházelo se ze zkušeností při výměně křesťanského a muslimského obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem po první světové válce a při přesunech obyvatel v rámci Britského impéria. Československá vláda v londýnském exilu nezávisle na britské vládě také zvažovala odsun německé menšiny. Po nacistickém teroru proti českému obyvatelstvu, který byl rozpoután v reakci na atentát na Heydricha v červnu 1942, získala Benešova vláda od Velké Británie ústní souhlas s odsunem, který byl vázán na souhlas Spojených států a Sovětského svazu.[6] V roce 1945 odsun Němců odsouhlasily tři vítězné mocnosti na Postupimské konferenci.[7]

Dekrety vydané prezidentem Edvardem Benešem je možné rozdělit do tří částí:

1. 1940–1944: Tyto dekrety byly vydány v exilu v Londýně. Upravují především vytvoření československé exilové vlády a jejích orgánů (včetně armády) a jejich organizací.
2. 1943–1945: Vydány také v londýnském exilu. Upravují především převzetí kontroly osvobozeného území Československa od spojeneckých armád a organizace poválečné československé vlády.
3. 1945 duben–1945 říjen: Dekrety vycházející z návrhů uvedených v Košickém vládním programu, který byl oficiálně čs. vládou přijat v dubnu 1945 v Košicích,[8] připravovaném komunisty v Moskvě od konce 1944.[9][10]

Česká republika vyjádřila v Česko-německé deklaraci lítost, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd (v německé verzi Unrecht – bezpráví) nevinným lidem, a Česká republika lituje nepotrestání excesů, které při vysídlování proběhly.[11]

Bývalý český premiér Bohuslav Sobotka prohlásil, že česká vláda „nevidí důvod pro jakékoliv zpochybňování Benešových dekretů a pro jakékoliv otevírání této otázky.“ Podle předsedy Sudetoněmeckého krajanského sdružení Berndta Posselta patří Benešovy dekrety na „smetiště dějin“.[12]

V roce 2019 byl soudně potvrzen restituční nárok vdově po Karlovi des Fours Walderode, který jako Němec přišel o majetek na základě Benešových dekretů.[13] Podle prezidenta Zemana došlo tímto rozhodnutím k prolomení Benešových dekretů.[14]

Sporná je také konfiskace majetku členů lichtenštejnské knížecí rodiny, kteří se v 1930 přihlásili k německé národnosti a hlava jejich rodiny, vládnoucí kníže František Josef II., údajně spolupracoval se Sudetoněmeckou stranou,[15] ale v době druhé světové války měli lichtenštejnskou státní příslušnost a Lichtenštejnské knížectví bylo neutrálním státem.[16]