Nosticové

Erb rodu Nosticů na paláci Sylva-Taroucca v Praze v ulici Na příkopě

Do Čech jako první přichází Hanuš, který se usadil v Praze roku 1528, v okolí vlastnil malý statek a později byl přijat za obyvatele království.

Otto Nostic se jako první prosadil mezi českou šlechtou. Během stavovského povstání stál na císařově straně, stal se říšským dvorským radou, po konfiskacích roku 1620 koupil Sokolov, Řehlovice, Hliňany a domy na Malé Straně. Zemřel v roce 1630.

Česká hraběcí větev Nosticů má počátky u Hartwiga z Nostic, který založil linii z Čochy. Jeho pravnuk Jan Mikuláš z Nostic († 1619) coby zemský hejtman volovského knížectví, zanechal dva syny, Otu II. (1608–1669) a Jana Hartwiga, z nichž první se stal praotcem linie na Rokytnici. Oto II. byl významným členem slezské zemské vlády, tajným císařským radou a držel statky nejen ve Slezsku a Lužici, ale právě i v Rokytnici. Otův syn Kryštof Václav z Nostic-Rokytnic (1648–1712) získal roku 1673 lénem Rienecké hrabství (získal ho společně se svým strýcem Janem Hartvíkem z mladší linie Nostic-Rieneck), povznesl tuto linii roku 1675 do českého a roku 1692 do říšského hraběcího stavu.[1] Tato větev (Nostic-Rokytnic) rodu končí po meči v roce 1890 Josefem hrabětem z Nostic (Josef Graf von Nostitz-Rokitnitz,1821–1890).

Strýc posledně jmenovaného, Josef Dětmar hrabě Nostic (2. května 1794 – 15. prosince 1871), po sobě zanechal vdovu Matildu Pavlínu hraběnku Nosticovou († 12. července 1881), rozenou baronku des Granges. Ta byla poprvé vdána za J. V. Helfera, věhlasného přírodovědce a cestovatele († 30. ledna 1840 na Andamanských ostrovech), kterého doprovázela na jeho cestách do orientu a jehož cesty popsala v knize Johann Wilhelm Helfers Reisen in Vorderasien und Indien („Cesty Jana Viléma Helfera do Přední Asie a Indie“ ve 2 svazcích, Lipsko 1873).

Zakladatelem rodové linie Nosticů-Rienecků (tzv. mladší větve) byl druhý syn již zmíněného Jana Mikuláše Nostice Jan Hartwig či Jan Hartvík (1610–1683), jenž se přestěhoval z Lužice do Čech a působil jako císařský tajný rada a v letech 1652–1683 jako nejvyšší kancléř českých zemí. Získal zde velké jmění, zdědil Falknov (Sokolov), Jindřichovice, Řehlovice i dům v Praze, který přestavěl na palác, nakupoval další statky, jako např. Pakoměřice, Líbeznice, Trmice, Žernoseky a obdržel lénem i část hrabství Rieneck ve Francích (dnes v povodí Mohanu a na středním Rýně v Německu).

Jako dědictví ze závěti nabyl roku 1631 Jan Hartvík právo užívat titulu svobodný pán, po svém předku Otovi z Nostic, povýšeného již roku 1623 v Sokolově, roku 1641 byl Jan Hartvík povýšen do hraběcího stavu v českých zemích, roku 1651 do říšského hraběcího stavu a roku 1673 mu byla lénem propůjčena část hrabství Rieneck. Hlavním sídlem linie Nosticů-Rienecků byl nejprve zámek Pakoměřice, a po dokončení zámku Měšice přenesli své hlavní sídlo roku 1775 do Měšic.

Roku 1885 se hraběnka Marie Antonie z Nostic-Rýnku se na svém panství v Průhonicích seznámila s Arnoštem Emanuelem hrabětem Silva-Taroucou, poslancem panské sněmovny, pozdějším poslancem říšské rady a posledním ministrem zemědělství Předlitavska, a v témže roce se za něho vdala. Měli společně 9 dětí.

Po druhé světové válce byla hrabata Nostic-Rieneckové z Čech vysídlena a odsunuta do Rakouska a jejich majetek byl zkonfiskován. Ačkoli zástupci české šlechty dostali po druhé světové válce mnohdy své majetky zpět, u Nosticů tomu tak nebylo, protože se jednalo o původně německý rod z Lužice. Rod Nosticů však považoval České království za svůj nový domov, kterému dal mnoho vzdělaných příslušníků, jež byli českými vlastenci. V roce 1689 koupil Antonín Jan Nostic při svém pobytu ve Švédsku 133 historických listin, odvezených Švédy z Prahy. Ty pak daroval stavovskému archivu. Jan Dětmar z Nostic byl u počátku Muzea Království českého. Jedním z vychovatelů synů Františka Antonína Nostice byl i jeden z otců českého jazyka Josef Dobrovský.[2] Ervín Felix Nostic byl politicky činný v ústavověrné straně, byl členem panské sněmovny. Byl i předsedou Společnosti vlasteneckých přátel umění a Moderní galerie Království českého.[3] Nosticové neznali národní šovinismus, nebyli zasaženi ani nacistickou ideologií. V časopise Výspa z roku 1931 se píše, že Bedřich Leopold odstranil z věnce od císaře Viléma německé stuhy s poznámkou, že má statky v Československu a úředníci jsou většinou Češi. Řada příbuzných jeho manželky Sofie, rodem z Hohenbergu, skončila v koncentračním táboře Dachau.[2]

Noční pohled na Stavovské, původně Nosticovo divadlo. Na nápisu ve štítu je vepsáno jméno stavitele divadla, hraběte Františka Antonína.

Slezská rodová větev měla hlavní panství v dolnoslezském vojvodství, kde sídlila na zámku v Jaworu, který (po zplundrování švédskou armádou ve třicetileté válce) musel dát Otto II. Nostic (1608–1669) v roce 1655 zrenovovat.

• Oto II. po sobě zanechal rukopisný deník ze svých cest. Z domova odešel v roce 1626, přes Štasburk putoval do Švýcarska, navštívil Ženevu, Lyon, Dijon a Paříž, kde v roce 1627 jeho deník končí. Při svém putování se zajímal o vysoké i taneční školy, vic než Luthera si oblíbil Melanchtona a Erasma Rottterdamského, zajímal se o malíře Dürera a obdivoval cizokrajné předměty, zejména z Ameriky. Jako luterán chválí náboženskou snášenlivost, deník je psán německy a obsahuje latinské i francouzské pasáže. Vyplývá z něj, že Oto II. měl dobrou znalost českých dějin.[4]

Roku 1711 byli slezští Nosticové povýšeni do hraběcího stavu. Z této větve pochází Ransauerská linie Damitschů ze Slezska, včetně pruského generála August Ludvík Ferdinand hrabě z Nostic.

• František Antonín (1725–1794) sloužil v četných a významných úřadech ve státní správě, byl radou a zemským soudcem. Dotáhl to až k postu nejvyššího purkrabího a prezidentu královského gubernia, kterou zastával v letech 1782–1787. Proslul stavební činností, protože na všech svých panstvích nechal vystavěn zámky a kostely, v Praze v letech 1781–1783 z jeho iniciativy vzniklo divadlo, které po něm bylo pojmenováno, dnešní Stavovské divadlo. Tam se za života hraběte konala velmi úspěšná premiéra Mozartovy opery Don Giovanni, kterou zde skladatel sám dirigoval. František Antonín měl čtyři syny, ke kterým najal zdatné vychovatele jako např. F. M. Pelcla či Josefa Dobrovského, který u rodiny strávil jedenáct let. K výuce i vlastnímu bádání jim sloužila rozsáhlá nosticovská knihovna, která v té době čítala na 10 tisíc svazků a patřila k největším a nejvýznamnějším. Jeho děti rod rozšířily do dvou dalších větví. Starší založil jeho syn Bedřich Jan, mladší jeho syn Jan Nepomuk.

Nepomukův syn, Albert Nostitz-Rieneck (1807–1871), působil jako nejvyšší zemský maršálek, předsedal mnoha hospodářským, dobročinným či vědeckým spolkům. Obě větve se psaly Nostitz-Rieneck.

Dnešní potomci rodu žijí v zahraničí, především v Rakousku.

• NOSTITZ, Gottfried Erdmann. Probatio Genealogico-Chronologica Ex Historia & Archivis Derivata: Nostitzios Nobili Genere Polonico esse oriundos. [s.l.]: [s.n.], 1767. 59 s. Dostupné online.
• Beiträge zur Geschichte des Geschlechts von Nostitz. 2 Hft. Leipzig (1874–76)
• Genealogisches Handbuch des Adels, Band 116, 1998, Adelslexikon
• HÁS, Jiří – TOVAČOVSKÝ, Jaroslav, Genealogie Nosticů z Nostic, Praha 2002.
• von BOETTICHER, Walter, Geschichte des Oberlausitzischen Adels und seiner Güter 1635–1815, II. Band, Oberlößnitz bei Dresden 1913, s. 259–369.
• KUBEŠ, Jiří – MAREŠOVÁ, Marie – PANOCH, Pavel, Rodová paměť a „sebe-představení“ v podání Kryštofa Václava z Nostic (1648–1712): Příspěvek k reprezentačním strategiím barokní slezské šlechty, in: Helena Dáňová – Jan Klípa – Lenka Stolárová (eds.), Slezsko – země Koruny české. Historie a kultura 1300 – 1740, Praha 2008, s. 347–374. ISBN 978-80-7035-396-7.
• KUBEŠ, Jiří (ed.), Kryštof Václav z Nostic, Deník z cesty do Nizozemí, Praha 2004. ISBN 80-86197-36-0.
• HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha: AKROPOLIS, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Nosticové, s. 106–107.
• HÁS, Jiří: K vývodu Hertvíka Nostice. Heraldika a genealogie 28, č. 3–4, 1995, s. 148–149.

• Bitva u Lehnice
• Seznam českých šlechtických rodů

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Nosticové na Wikimedia Commons
• z Nostic ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
• „Nosticové“ v publikaci Wappen deutscher Geschlechter Augsburg? 1475^{[nedostupný zdroj]}