Gestapo

V roce 1933, když se Hitler stal německým kancléřem, stal se Hermann Göring pruským ministrem vnitra a rozhodl o vzniku zvláštní tajné policie. Oddělil politickou a výzvědnou složku od pořádkové policie, do jejího vedení jmenoval řadu členů SS a její bezpečnostní složky Sicherheitsdienstu (SD). Státní policie tak postupně srůstala s represivními složkami nacistické strany, v roce 1934 přešla přímo pod vedení SS. Přesto většina z 32 000 až 46 000 zaměstnanců gestapa nebyli nacisté (v roce 1939 bylo jen asi 15 % členy SS, jejich počet ale stále rostl, v berlínské ústředně až do 50 %), byli to však loajální úředníci, kteří přesně plnili rozkazy nadřízených.[2] Roku 1936 Hitler sjednotil tradičně zemské policie v jednu říšskou organizaci Sicherheitspolizei zahrnující tajnou i kriminální policii (roku 1939 byly obě převedeny pod Říšský bezpečnostní úřad – RSHA), těsně ji propojil s SS a SD a zákonem stanovil, že její činnost nepodléhá soudnímu přezkoumání.

Tak se hlavní zbraní gestapa stalo právo kohokoli zatknout a uvěznit, třeba i v koncentračním táboře, bez soudního procesu (tzv. schutzhaft, v překladu "ochranná vazba", což byl však eufemismus). Zaměstnanci gestapa se nikdy neprokazovali legitimací s fotografií, nýbrž jen odznakem. Možnosti gestapa ve smyslu jeho všudypřítomnosti a vševědoucnosti byly někdy přeceňovány; ve skutečnosti bylo úředníků gestapa poměrně málo: například ve Frankfurtu nad Mohanem to bylo asi 45 zaměstnanců a o něco větší počet placených agentů. O to větší význam měla běžná udání, která způsobila až 80 % pronásledování. Jen asi čtvrtina z nich měla politický motiv, většinou šlo o osobní spory a snahu prokázat vlastní loajalitu.[2] Od roku 1936, kdy rozhodující roli ve výcviku převzal Werner Best, procházeli členové gestapa ideologickým školením. Best zdůrazňoval doktrínu, která měla členy gestapa utvrdit v přesvědčení, že jsou „lékaři národního těla", kteří bojují proti „patogenům“ a „nemocem“. Mezi předpokládanými nemocemi byli „komunisté, zednáři a církve - a nad nimi a za nimi stáli Židé“.[3] Historik George C. Browder tvrdí, že existoval čtyřstupňový proces, který členy gestapa připravoval na to, aby byli schopni jakéhokoli bezcitného násilí (autorizace násilí, posilování násilných vzorců, rutinizace násilí a úplná dehumanizace osobnosti). Browder též zdůraznil roli SS při infikování gestapa násilnými metodami.[4]

Jednou ze známých represivních operací gestapa byla akce Nacht und Nebel (Noc a mlha). Na osobní Hitlerův rozkaz z 12. prosince 1941 se mělo gestapo vypořádat s odbojovými skupinami na okupovaných územích metodou únosu osob uprostřed noci (Nacht) a jejich zmizení bez jakýchkoliv informací příbuzným (Nebel). Takoví lidé měli navždy zmizet a nejistota spojená s jejich zmizením měla být psychologickým terorem, který měl další jedince odstrašit od jakékoli opozice vůči nacistickému režimu. Zatčení během akce Nacht und Nebel byli převážně z Belgie, Francie a Nizozemska. Obvykle byli zatčeni uprostřed noci a rychle převezeni do stovky kilometrů vzdálených věznic. Zde byli podrobeni výslechům a mučení. Pokud přežili, byli odesíláni do koncentračních táborů Dachau, Sachsenhausen, Buchenwald, Mauthausen, Neuengamme, Gross-Rosen a Natzweiler. Všem úřadům bylo zakázáno podávat zprávu o úmrtí vězně z akce Nacht und Nebel příbuzným, ani nebylo vydáváno tělo zemřelého k pohřbení.[5]

• Rudolf Diels 1933–1934
• Heinrich Himmler 1934–1936
• Reinhard Heydrich 1936–1939
• Heinrich Müller 1939–1945