Jan starší Kinský z Vchynic

Jan starší Vchynský (Kinský) z Vchynic (německy Johann der ältere Kinsky von Wchinitz, 1536[1] – 27. dubna 1590,[1][2] Ráb (Győr)[3][4] nebo v Praha[5]) byl český šlechtic z rodu Kinských.[pozn. 1] Po jedno desetiletí zastával úřad karlštejnského purkrabího (1576–1586).[6][7]

Jan Dlask z Vchynic na Zásmukách
Karlštejnský purkrabí
za rytířský stav
Ve funkci:
1576 – 1586
PanovníkRudolf II.
PředchůdceMikuláš Miřkovský z Tropčic
Dvorský kráječ
PanovníkMaxmilián II.
Narození1536
Úmrtí27. dubna 1590 (ve věku 53–54 let)
Győr
Místo pohřbeníTeplice
Choť(1567) Anna Pouzarová z Michnic († 1598)
RodičeVáclav Dlask Vchynský († 1542) a Anna z Vřesovic († 1556)
DětiJan mladší (1568–1599)
Kateřina (1569–1643)
Rudolf (1570–1598)
Václav (1572–1626)
Vilém (1574–1634)
Radslav II. (mladší) (1582–1660)
Oldřich (1583–1620)
Příbuzníbratr: Radslav starší Kinský z Vchynic a Tetova († 1619)
děd: Jan Dlask Vchynský († po 1521)
vnuk: Jan Oktavián Vchynský (Kinský) z Vchynic a Tetova (1604–1679)
bratranec: Jaroslav Vchynský z Vchynic a Tetova († 1614)
Náboženstvínovoutrakvistické
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Původ

Narodil se jako syn Václava Dlaska Vchynského († 1542) a jeho manželky Anny z Vřesovic († 1556).[8] Jeho starší bratr Radslav († 1619) se projevil jako výtečný hospodář a v roce 1615 byl sedmým nejbohatším šlechticem v zemi,[9] Oba bratři byli utrakvistického vyznání.[10]

Život a kariéra

Mládí a poskytování úvěrů

Část mládí prožil na zámku v Českém Krumlově na dvoře Viléma z Rožmberka (1535–1592).[6][11][pozn. 2] V roce 1566 se zúčastnil protitureckého tažení.[11][7] Jako horlivý protestant usiloval o přijetí České konfese v roce 1575.[12]

Po sňatku v roce 1567 začal ve velkém poskytovat úvěry. K jeho dlužníkům patřila královská komora Maxmiliána II. (českým králem 1564–1676) i jeho syna Rudolfa II. (českým králem 1576–1611) a držitelé nejvyšších zemských úřadů, mezi nimi nejvyšší purkrabí Vilém z Rožmberka, nejvyšší kancléř Vratislav II. z Pernštejna (1530–1582), královský maršálek Jaroslav I. Smiřický ze Smiřic (1513–1597) nebo hlava velmožského rodu Adam II. z Hradce (1549–1596).[11] Koncem roku 1575 už mu komora dlužila 35 tisíc kop grošů českých.[11] Tímto způsobem si připravil cestu k císařskému dvoru i k zemskému úřadu. Na císařském dvoře působil ve funkci dvorského kráječe.[1][6]

Karlštejnským purkrabím a konflikt s císařem

Od roku 1576 zastával post karlštejnského purkrabího. Úřad vykonával spolu s Jáchymem Novohradským z Kolowrat (v úřadě 1578–1599), který zastupoval panský stav.[13] V Praze se 22. března 1577 konal pohřeb císaře Maxmiliána II. a Jan kráčel ve smutečním průvodu před rakví jako jeden ze dvou rytířů doprovázejících nejvyššího písaře Michala Španovského z Lisova, který nesl žezlo z českých korunovačních klenotů.[12] Na přelomu let 1580–1581 Rudolf II. ochořel a Jan Dlask působil jako zpravodajec arciknížete Ferdinanda II. Tyrolského (1529–1595), který vyjednával svou volbu císařem v Sasku a Bavorsku (v Řezně).[14]

Byl popisován jako násilník, což dokládá případ z roku 1577, kdy před domem Jana Bezdružického z Kolowrat na Malé Straně udeřil kordem do hlavy jeho podkoního Ambrože.[6][15] Papežský nuncius o něm nelichotivě napsal, že je luterán nejhorší a velký přítel vévody saského.[5]

V 80. letech 16. století se dostal do sporu s děkanem na Karlštejně. Na zemském sněmu v roce 1581 požadoval vytvoření komise, která by prozkoumala děkanům nemravný život a fakt, že nežije trvale v děkanství. Situace vyvrcholila v roce 1586. Dne 24. 9. 1586 na Karlštejn přicestovali vyslanci 9. pražského arcibiskupa Martina Medka z Mohelnice (v úřadě 1581–1590), arciděkan Felix z Lindy a oficiál Jiří Pontan a chtěli uvést kněze Valentina Cikána do úřadu karlštejnského děkana.[16][5] K údivu přítomných s velkou rozhodností vystoupil proti propůjčení karlštejnského děkanství císařem Rudolfem II. a urazil tak císařský majestát (crimen laesae majestatis). Podněcován některými vysokými úředníky blízkými císaři si toto právo nárokoval Jan coby karlštejnský purkrabí. Tvrdil, že toto právo pro sebe a všechny budoucí české krále promarnil již Zikmund Lucemburský.[17][5] Této Janovy chyby využila radikální katolická klika nejvyššího hofmistra Jiřího Popela z Lobkowicz (v úřadě 1585–1594), který předsedal komornímu soudu, a posílila na úkor umírněného Viléma z Rožmberka své pozice.[16] Rozhněvaný panovník Janovi v říjnu listem vzkázal po císařském komorníkovi Wolfgangu Rumpfovi z Wuelrossu, aby opustil úřad a aby se neobjevoval u dvora.[15][16] Nakonec císař Rudolf vzpurného purkrabího předvolal na 12. prosince před komorní soud na Pražský hrad a ten 16. prosince 1586 dvakrát padl před císařem na kolena a žádal o milost. Vzápětí nato sice Jan rezignoval na úřad karlštejnského purkrabího, ale zachránil si život i majetek.[18][19] Takto mírný rozsudek si zajistil Rožmberkovou přímluvou a půjčkou Lobkowiczovi.[5][18]

Později byl Jan svými odpůrci opět očerněn. Nejvyšší zemský písař Michal Španovský z Lisova (v úřadě 1576–1596) ho zažaloval z podvodných majetkových zápisů. Dalšímu potupnému procesu unikl Jan svou smrtí.[20][21] Jako příčina úmrtí se udává otrava.[17]

„ [1590] Zemřel Jan Vchynský z Vchynic. Hrával rád v karty o veliké peníze. “
— Mikuláš Daczický z Heslowa[22]

Pohřben byl v Teplicích, které vlastnil jeho bratr Radslav.[5] Intrikán Jiří Popel z Lobkowicz také nakonec upadl v nemilost a byl potrestán doživotním vězením a konfiskací majetku.

Mecenáš

Byl také jedním z mecenášů, v pražské tiskárně Jiřího Nygrýna podporoval vydávání knih.[14]

Majetek

Po matce zdědil část Teplic a tam se také po její smrti usadil.[11] Prostřednictvím sňatku připojil ke svému severočeskému zboží Zahořany a později ještě několik dalších vesnic.[11] Manželka mu věnem přinesla i panství Nalžovy na Klatovsku[6][23] a Vlachovo Březí, které v roce 1570 prodal.[8] V roce 1571 koupil od královské komory vesnici Křenice u Prahy.[6][8] V okolí Prahy držel také od roku 1576 Jeneč a od roku 1577 Kunratice.[8] Dočasně mu bylo od roku 1581 zastaveno komorní zboží Chlumec nad Cidlinou.[13] Tato úvěrová operace byla vynucená, což mu později ve sporu s Rudolfem II. přitížilo.[6] V roce 1583 koupil zadlužené panství Zásmuky u Kolína od Zdislava z Říčan ve veřejné dražbě za 27 tisíc kop grošů.[5][24]

Jednoznačně patřil k bohatším rytířům, na jeho panstvích žilo více než 1200 osedlých.[25]

Dědicem Janova majetku se stal jeho bratr Radslav.[20] Vdově Anně vyplácel až do její smrti důchod ve výši 2 tisíc kop grošů, který byl určen i k obživě jejích dětí.[5]

Rodina

Dne 23. listopadu 1567 se v Českém Krumlově oženil s Annou Pouzarovou z Michnic († 1598),[4] jediným potomkem Jana Pouzara z Michnic († 1559)[23] a jeho manželky Kateřiny z Malovic.[26] Svatbu jim vystrojil sám velmož Vilém z Rožmberka.[6][13]

Z manželství se narodilo šest synů a pět dcer:[3][4][5][27]

  • Jan (1568 – padl 8. 6. 1599)
    • ∞ Kaplířová
  • Kateřina (1569–1643)
    • 1. ∞ (3. 2. 1586 Praha) Vofgang ze Stubenberka
    • 2. ∞ Bohuslav Jiří Krakowský z Kolowrat († 1645)
  • Rudolf (1570 nebo 1574[3] – 1598 nebo zastřelen u Raabu 1597[3])
  • Václav (1572 – 28. 2. 1626 Brno), císařský komorník, pokračovatel rodu Kinských, vlastnil Zásmuky, Chlumec nad Cidlinou, Kolín
    • ∞ Eliška Krajířová z Krajku († 1626)
  • Vilém (1574 – zavražděn 25. 2. 1634 v Chebu), nejvyšší lovčí, vlastnil Doubravskou Horu, Teplice, Benešov nad Ploučnicí, Českou Kamenici, Rumburk, Tolštejn, Zahořany
    • ∞ Alžběta Magdalena Trčková z Lípy († po 1634)
  • Radslav II. (mladší) (1582 – 26. 7. 1660 Leyden, pohřben v kostele sv. Pankráce v Leydenu), odsouzen za účast na stavovském povstání, zemřel jako vážená osoba v Nizozemsku, vlastnil Rumburk, Tolštejn, Teplice, Zásmuky, Benešov nad Ploučnicí, Českou Kamenici, Zahořany
  • Oldřich (1583–1620), komorník, vlastnil Rumburk, Tolštejn, Zahořany a Tasov
  • Anna
  • Sabina († 1630)
    • ∞ (4. 3. 1612) Střela z Rokyc († asi 1629)
  • Ester
    • ∞ Sádovský
  • Eliška
    • ∞ Zikmund Sluzský z Chlumu († 1606)

Po Janově smrti se stal poručníkem nezletilých synů jeho bratr Radslav.[5][20]

Odkazy

Poznámky
  1. Jako první začal užívat jméno Kinský místo Vchynský Janův syn Vilém, který byl zavražděn v Chebu 25. února 1634 spolu s Albrechtem z Valdštejna.
  2. Vilém z Rožmberka si vytvářel ze svých někdejších dvořanů, služebníků a úředníků síť klientů. Snažil se je prosadit do zemských úřadů, k zemským deskám, do české kanceláře a do finančních institucí. Vděční důvěrníci mu pak vycházeli v různých záležitostech vstříc.

Reference
  1. Kinsky, Johann (1536–1590), Burggraf von Karlstein – Kaiserhof. kaiserhof.geschichte.lmu.de [online]. [cit. 2021-02-04]. Dostupné online.
  2. BŮŽEK, Václav. Rytíři renesančních Čech. Praha: Akropolis, 1995. 160 s. ISBN 80-85770-28-8. S. 139. Dále jen Rytíři renesančních Čech.
  3. MAREK, Miroslav. Rodokmen Kinských 1 [online]. genealogy.euweb.cz, rev. 2009-06-20 [cit. 2021-07-26]. Dostupné online.
  4. Kinsky. www.roskildehistorie.dk [online]. [cit. 2021-07-26]. Dostupné online.
  5. JUŘÍK, Pavel. Kinští: Bůh, čest, vlast. Praha: Euromedia Group k. s. – Knižní klub, 2019. 168 s. (Universum). ISBN 978-80-242-6220-8. S. 21. Dále jen Kinští: Bůh, čest, vlast.
  6. Kinští: Bůh, čest, vlast, s. 20
  7. BŮŽEK, Václav. Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech. Praha: Historický ústav AV ČR, 1996. 239 s. ISBN 80-85268-54-X. S. 82. Dále jen Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech.
  8. Ottův slovník naučný XIV. Kartel - Kraj. Praha: Jan Otto, 1899. Dostupné online. S. 241.
  9. MÍKA, Alois. Majetkové rozvrstvení české šlechty v předbělohorském období. In: Sborník historický, sv. 15. Praha: Historický ústav ČSAV, 1967. S. 68.
  10. Rytíři renesančních Čech, s. 133 a 142
  11. Rytíři renesančních Čech, s. 133
  12. RICHTER, Karel. Sága rodu Kinských. [s.l.]: [s.n.] 144 s. Dostupné online. ISBN 978-80-254-3592-2. S. 9. Dále jen Sága rodu Kinských.
  13. Rytíři renesančních Čech, s. 134
  14. Rytíři renesančních Čech, s. 135
  15. Sága rodu Kinských, s. 10
  16. Rytíři renesančních Čech, s. 136
  17. BLKÖ: Kinsky von Wchinitz und Tettau, Johann der Aeltere [online]. Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich [cit. 2021-07-26]. Dostupné online. (DE)
  18. Rytíři renesančních Čech, s. 138
  19. Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech, s. 125
  20. Rytíři renesančních Čech, s. 139
  21. MAŠEK, Petr. Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 3. (upravené). vyd. Praha: Nakladatelství Mladá fronta, 2003. 336 s. ISBN 978-80-204-2349-8. S. 130.
  22. DAČICKÝ Z HESLOVA, Mikuláš. Paměti. Praha: Evropský literární klub, 1940. 232 s. (Národní klenotnice). S. 48.
  23. BĚLOHLÁVEK, Miloslav, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Svazek IV. Západní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1985. 528 s. S. 222.
  24. ŠIMEK, Tomáš, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Svazek VI. Východní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1989. 726 s. S. 550. Dále jen HZT VI.
  25. Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech, s. 94
  26. Historická šlechta – život po meči a po přeslici: Kinský, Vilém *1574 † 1634 [online]. [cit. 2021-07-26]. Dostupné online.
  27. HZT VI., s. 619

Literatura
  • BŮŽEK, Václav. Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech. Praha: Historický ústav AV ČR, 1996. 239 s. ISBN 80-85268-54-X.
  • BŮŽEK, Václav. Rytíři renesančních Čech. Praha: Akropolis, 1995. 160 s. ISBN 80-85770-28-8. Kapitola Příliš smělé řeči, s. 133–139.
  • JUŘÍK, Pavel. Kinští: Bůh, čest, vlast. Praha: Euromedia Group k. s. – Knižní klub, 2019. 168 s. (Universum). ISBN 978-80-242-6220-8. S. 20–21.
  • RICHTER, Karel. Sága rodu Kinských. [s.l.]: [s.n.] 144 s. Dostupné online. ISBN 978-80-254-3592-2. S. 9–10.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.