Žampachové z Potštejna

Páni ze Žinkov (později i z Potštejna, zvaného Potenstein podle jména Půta – latinsky Potho) byli nejstaršími známými předky tohoto rodu. Pocházejí bezpochyby od nejstaršího známého Drslavice, plzeňského kastelána Drslava (≈ 1160). Jeho syn Oldřich (1176–1192) se psal poprvé ze Žinkov (Žiženkova) a Oldřichův vnuk Půta pak nad Žinkovy postavil nové sídlo s názvem Potštejn. Oldřich ze Žinkov zemřel roku 1192 při křížové výpravě a zanechal panství, které si mezi sebou rozdělili jeho dva synové. Protiva zůstal na Žinkovech a Oldřich si postavil hrad Litice u Plzně. Oldřich z Litic († asi 1216) zemřel bez dědiců. Jeho jediná dcera Markéta vstoupila do doksanského kláštera a tak litické zboží přešlo do držení jeho bratra Protivy.

Ten měl dva syny; Protivu (1235–1245) a Půtu (1254–1289), kteří spojené panství sdíleli společně. Půta z Křimic si po polovině 13. století postavil nad rodnými Žinkovy hrad Potštejn u Žinkov a od r. 1259 se proto psal již z Potštejna (Půticové, Půtici). A protože Protiva ze Žinkov si sídelním statkem zvolil Litice, rozdělil se rod na dvě větve; potštejnskou a litickou.

Kromě výše citovaných hradů a majetků na Plzeňsku se začali Žampachové prosazovat i mimo západočeský region. Ve 14. století se rozdělili na několik větví a své rodné hrady a statky v západních Čechách vyměnili na nabídku krále za pozemky ve východních Čechách a vybudovali stejnojmenná sídla, hrady Litice a Potštejn, a vybudovali další nová panství jako Vamberk, Žamberk, Králíky, Žampach, Choceň, Hluk, Letohrad, Mezilesí, Kladsko aj. a v další větvi o Makov, Újezdec, Mohelno, Kyjov, Jarošov, aj.

Způsob nabývání majetku některými z nich se ale znelíbil tehdejšímu markraběti Karlovi Lucemburskému, pozdějšímu králi Karlu IV. Ten musel tvrdě zasáhnout proti Mikulášovi († 1339), jenž přepadával kupce a pocestné a za svými loupeživými výpravami se často vydával až na Moravu. Karel dobyl jeho hrad Choceň a Mikuláš musel slíbit, že těchto způsobů zanechá. Protože svůj slib nedodržel, vytáhlo královské vojsko podruhé a tentokrát ho oblehlo na hradě Potštejně. Mikuláš se opevnil ve věži, ale útočníci ji podkopali a obránci v jejích troskách zahynuli.

V listině z roku 1357 Karel IV. postoupil žampašské panství i s celnicí v Mladkově Čeňkovi z Potštejna. Z ní je patrné, že v těchto končinách se již rozvíjela hornická činnost. A předpokladem pro ni byla existující komunikace. Tu také dokazuje mladkovská celnice, kterou cesta do této oblasti od Jablonného Mladkovem procházela. Neprokazuje ale, že zde byla stálá organizovaná sídla.

Žampachové z Potštejna měli neustálý nedostatek prostředků k pokračování hornické činnosti. Tu zřejmě přerušily i válečné události v husitské době, kdy tudy vpadlo slezské vojsko do Čech proti Žampachu (1421) a naopak husité z Čech do Kladska (1428), aby vyplenili Mezilesí.

Během husitských válek byl život poddaných plně závislý na postoji jejich pánů a Mikuláš ze Žampachu i jeho potomci podporovali stranu podobojí. Od roku 1420 měli kostel v Písečné v držení kněží husitští, po době husitské měli kostel osazený Čeští Bratří. Především politické motivy stály i v pozadí „stížného listu“ české a moravské šlechty odeslaného ke kostnickému koncilu na podporu Husova učení. Svou pečeť k němu přivěsil také Mikuláš Žampach z Potštejna.

Po bitvě u Lipan 1434 došlo ke snahám zklidnit situaci v zemi, a když hrozilo znovunastolení katolické moci, vydal se roku 1448 Jan Žampach z Potštejna ku Praze na pomoc Jiřímu z Poděbrad. Bylo mu v té době již více než 40 let. Jiřík (který se později stal přímým sousedem Jana Žampacha, neboť převzal potštejnské panství), dokonce dovolil, aby se na jeho panství, v Kunvaldě, usadili příznivci Petra Chelčického, jinde pronásledovaní, a založili tam Jednotu bratrskou (památkou na jejich činnost je dnes dům Na Sboru). Z této doby je v Písečné zvon Klekáník (1484). Koncem 15. století však sláva rodu Žampachů počala pohasínat.

V roce 1495 majitel žampašského panství Jan Žampach z Potštejna koupil panství Mezilesí. Tím se jejich majetky rozšířily k severu, toto (dříve naše) území se dostalo do středu jejich panství. Mezi oběma územími mohly tak být těsnější vztahy. Ale již od roku 1538 bylo mezileské panství v zástavě a od roku 1564 v plném vlastnictví slezského rodu Černhausů. Ti začali svůj nový majetek intenzivně rozvíjet, tedy i osídlovat. Z moravské strany organizovali osídlovací činnost v sousedství Králicka majitelé Kolštejna (dnes Branná) a majitelé Šilperka (dnes Štíty). A tak se žampašské panství ocitlo pod tlakem sousedů. Osídlovací pokusy Jana Žampacha byly tedy poměrně neúspěšné.

Úspěšný počátek v osídlování tohoto regionu je spojen až s činností Janova syna Zdeňka Žampacha. Po jeho smrti v roce 1562 pokračoval v otcově díle nejstarší syn Jan Burian Žampach, který si po rozdělení rozsáhlého žampašského panství v roce 1568 ponechal Králicko. Pro finanční potíže jej však odprodal Zdeňkovi z Valdštejna. Koupě byla vložena do desk zemských až v roce 1577.

Rod Žampachů vymírá moravskou větví v roce 1645 smrtí Jindřicha Buriana.

• Mikuláš (zvaný Mikeš) ze Žampachu (1395–1427) zdědil po vymřelé větvi statky na Moravě (Nosislav, Jaroslavice) se zúčastnil v roce 1421 Čáslavský sněm a jeho syn Jan st. (1427–1469) byl rovněž na straně Podobojí a stoupencem Jiřího z Poděbrad. Vnuk Jan ml. (1448–1519) zastával v letech 1515–1519 úřad nejvyššího mincmistra.
• Karel Zdeněk ze Žampachu (1588–1645) byl na rozdíl od Adama Šťastného „přísný katolík“, a proto vypravil na své náklady pro Ferdinanda II. jezdecký oddíl. Obdržel za odměnu nejen četné statky, ale v roce 1622 i povýšení do stavu říšských hrabat. Zemřel však v roce 1645 bez potomků.
• Adam Šťastný ze Žampachu (1585 – před 1624) se zapojil do stavovského povstání, po jeho potlačení vyvázl ale jen s pokutou.

• Litická
• Potštejnská
• Makovská
• Jaroslavická

Na konci 14. století vyskytuje se jméno Žampachů z Potštejna nebo Potštejnů se Žampachu velmi často.

• Bušek z Kyšperka řečený ze Žampachu je pánem podacím kostela v Mladkově (1354, 1360, 1369) a v Lukavici (1354).
• Jan Žampach z Potštejna byl podacím pánem kostela ve Vamberku. Zasedal na soudu zemském v letech 1388–1392, zemřel roku 1395.
• Mikuláš Žampach z Potštejna roku 1396 spolu s manželkou nadal nového faráře v Lukavici a roku 1397 v Nekoři, zemřel roku 1427.

Potštejnská větev sídlem v Černíkovicích (tvrz poprvé připomínaná 1376) jmenuje se rovněž po hradu Žampachu. Jsou to například:

• Kolda ze Žampachu a na Černíkovicích zmiňovaný v letech 1387–1404
• Jan Kolda starší ze Žampachu a na Černíkovicích – stoupenec husitského hnutí a jeho syn
• Jan Kolda mladší ze Žampachu a na Náchodě
• Václav ze Žampachu a na Ratibořicích
• Petr ze Žampachu je podepsán roku 1399 jako svědek v řízení Magdaleny Altars v Brandýse
• Půta z Potštejna († 1383) byl od roku 1374 biskupem zvěřínským (Schwerin) a arcijáhnem pražským.

Páni z Potštejna byli jako odnož rodu Drslaviců patrně téhož původu jako páni z Litic a z Častolovic, jak napovídají tři kosmé pruhy ve štítu. Pole bývalo původně stříbrné s červenými pruhy, někdy však byly buď obráceny barvy, nebo směr pruhů. Klenotem bylo nejdříve prkno s pruhy totožnými se štítem, ale už koncem 14. století byly klenotem jelení parohy. Od počátku 16. století Žampachové z Potštejna čtvrtili původní znak a křížně jej doplnili modrým polem s pěti zlatými růžemi. Když byli Žampachové povýšeni roku 1622 do stavu říšských hrabat, byl znak upraven tak, že místo polí s růžemi se objevil korunovaný dvouocasý lev a na srdečním štítku říšský orel s císařovou iniciálou F. Změněn byl i klenot a původní parohy nahradili rovněž lev a orel.

Příbuzenskými svazky byli Žampachové z Potštejna spojeni se Šternberky, Kapouny ze Svojkova, z Kunovic, z Lichtemburka, pány ze Zástřizl, Žerotíny, Valdštejny, aj.