František Ringhoffer II.

Jeho otcem byl Josef Ringhoffer, majitel kovárny na měď, jež se specializovala na dodávky zařízení pro cukrovary a lihovary. Měl čtyři starší a jednu mladší sestru, byl nejstarší ze čtyř synů.[7] František Ringhoffer vystudoval gymnázium a technickou školu a pak nastoupil do firmy svého otce v Kamenici, kterou po jeho smrti roku 1847 zcela převzal.[6] Hamr, zděděný po otci, přestavěl na válcovnu, v niž vyráběl plechové pláty.

21. února 1852 koupil pozemky na Smíchově mezi dnešními ulicemi Štefánikova, Plzeňská a Kartouzská a zbudoval zde nový areál továrny na železniční vagony. Od roku 1854 produkoval nákladní vagony (první výrobky opustily tovární halu 20. dubna 1854). V následujících letech firma expandovala a rozšířila se o slévárnu a kotlárnu. Od roku 1863 přibyla i výroba osobních vagonů. Z Ringhofferova podniku se stala největší vagónka v Rakousku. Dodávala i salonní vozy pro císařovnu Alžbětu. V závodě Ringhoffer zaváděl moderní technologie, jako první v monarchii například prováděl válcování bezešvých trubek.[5] V roce 1854 založil podnikovou nemocenskou pokladnu a od roku 1870 poskytoval svým zaměstnancům možnost penzijního fondu.[6]

Kromě strojírenství podnikal i v pivovarnickém průmyslu (pivovar ve Velkých Popovicích). Poté, co byly v okolí nalezeny vydatné prameny vody, rozhodl se Ringhoffer v roce 1871 pro výstavbu zcela nového pivovarského areálu, který byl dokončen roku 1874 a o rok později již dosáhl pivovar výstavu 18 000 hektolitrů.[5]

Po obnovení ústavního života v Rakouském císařství počátkem 60. let 19. století se zapojil i do politiky. V roce 1861 se stal starostou Smíchova.[6] Na funkci rezignoval v roce 1864, ale byl opět zvolen.[8] V zemských volbách v Čechách v roce 1861 byl také zvolen v městské kurii (volební obvod Smíchov) do Českého zemského sněmu jako nezávislý kandidát.[9] Kromě toho byl do sněmu zvolen i ve velkostatkářské kurii za nesvěřenecké velkostatky.[10] Politicky byl napojen na takzvanou Ústavní stranu (liberální německá formace podporující centralistický model rakouského státu).[6][11] Opětovně do sněmu pronikl v zemských volbách roku 1872 (velkostatkářská kurie, nesvěřenecké velkostatky).[12]

Zemřel nečekaně po krátké nemoci 23. března 1873.[5][11] Podnikání převzal již za jeho života nejstarší syn František Ringhoffer III. (1844–1909).[6][13]

• Byl mu propůjčen Řád železné koruny 2. třídy.[11]
• Roku 1872 se stal baronem.[6][15]
• U příležitosti 200. let od narození Františka II. Ringhoffera proběhla na Smíchově v galerii Portheimka výstava nazvaná Ringhofferové. Historik Pavel Fabini, autor výstavy, zde zachytil vývoj rodového podnikání Ringhofferů a jejich politické a kulturní aktivity.

Pamětní deska v Praze na Smíchově (nohoře celkový pohled, dole detail)

V pátek 27. dubna 2018 v 11.00 hodin byla slavnostně odhalena pamětní deska barona Františka II. Ringhoffera na adrese Plzeňská 233/10 (na fasádě obchodního centra Nový Smíchov, přesněji na fasádě někdejší hlavní budovy bývalé tovární haly Ringhofferových závodů na výrobu železničních vagonů – „Tatrovky“[16]).[17][18] Pamětní desku iniciovala a financovala pátá městská část.[16] Pamětní deska má podobu vlakových nárazníků (tzv. „narážecího ústrojí“) mezi nimiž je umístěn text[16] a je z dílny sochaře a restaurátora MgA. Jakuba Grece.[17][18] Desku slavnostně odhalil starosta Prahy 5 Pavel Richter (TOP 09), jeho zástupce Lukáš Herold (ODS) a ředitel obchodního centra David Pažitka.[17][18]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu František Ringhoffer II. na Wikimedia Commons
• Soupis pražských domovských příslušníků 1830-1910, Ringhoffer Franz 1817
• Článek o F. Ringhofferovi II. na stránkách ČRo Archivováno 6. 10. 2015 na Wayback Machine
• Frant. Ringhoffer st. +, nekrolog. Pražský denník. 25. 3. 1873, s. 2–3. Dostupné online.