Washingtonská deklarace

Vláda Spojených států de facto uznala Československou národní radu (ČSNR) v Paříži jako vládu „česko-slovenských národů“ (resp. „Čecho-Slováků“) dne 3. září 1918.[13] Ve své nótě Ministerstvo zahraničí Spojených států amerických pokládá ČSNR za „spolubojující vládu vybavenou vlastní autoritou ve vedení vojenských a politických věcí Čecho-Slováků.“[14] Prohlášení se tedy omezuje na aktuálně probíhající vojenský konflikt, přičemž se dále nevyjadřuje k plánům ČSNR na vytvoření svrchovaného státu. Jak konstatuje Ján Blahoslav Kozák: „titul ‚vláda‘ lze také použít pro řídicí těleso v rámci rozsáhlejšího státu nebo v monarchistické personální unii. Maďaři stále měli své vlády od zavedení rakousko-uherského dualismu kompromisem z roku 1867. Postavení srovnatelné s postavením Maďarů by bylo také odpovídalo stipulacím tohoto uznání.“[15] Ale díky uznání Spojených států a ostatních států Dohody disponovali čelní představitelé ČSNR diplomatickými pravomocemi (pasová služba, právo na kód, diplomatická pošta),[16] což jim umožnilo rozvíjet plnohodnotnou diplomatickou činnost.

Woodrow Wilson, 28. prezident Spojených států, portrét z roku 1919

Dne 16. září 1918 rakousko-uherská vláda poslala prostřednictvím neutrálního Švédska americkému ministerstvu zahraničí nótu vyjadřující ochotu jednat o podmínkách uzavření míru, přičemž ještě trvala na řešení svých vnitřních otázek bez angažovanosti zasahování zahraničí.[17] Když se 5. října obrátilo Německo na Spojené státy s návrhem příměří, Rakousko-Uhersko ještě týž den vyvinulo stejnou iniciativu, přičemž jako základ vyjednávání se zavázalo akceptovat Čtrnáct bodů prezidenta Spojených států Woodrowa Wilsona přednesených v Kongresu Spojených států dne 8. ledna 1918 a z nich vyplývajících čtyř zásad z 12. února.[18] Zatímco Německo získalo první (upřesňující) odpověď již 8. října a definitivní (odmítavou) 14. října,[19] dlouhá prodleva v komunikaci s Rakousko-Uherskem předznamenávala, že ho Spojené státy nepovažují za partnera, se kterým chtějí uzavřít příměří. Císař Karel I. ve snaze zlepšit si diplomatickou pozici začal s přípravou Národního manifestu (německy Völkermanifest), který obsahoval příslib federalizace Rakouska a celkového zlepšení postavení národů v monarchii.

Tomáš Garrigue Masaryk se od svých informátorů dozvěděl o Karlově iniciativě i o přípravě odpovědi prezidenta Wilsona na rakousko-uherskou nótu. Z tohoto důvodu začal intenzivně pracovat na vyhotovení deklarace, aby ji mohl předložit vládě Spojených států ještě před vydáním odpovědi Rakousko-Uhersku. Ke své bezprostřední motivaci Masaryk na adresu Karlova manifestu poznamenal: „Byl to poslední pokus tonoucího; ale v tom tkvělo nebezpečí, na které se autoři [manifestu] spoléhali, a bylo nutné zabránit efektu, který by manifest ještě mohl mít v kruzích, v nichž pro Rakousko dosud přetrvávalo mnoho sympatií.“[20]

Ale Masaryk se přípravou deklarace zabýval již delší dobu, ačkoliv v původní podobě šlo spíše o požadavek autonomie než svrchovanosti. Tehdejší šéfredaktor deníku The Washington Post Ira Elbert Bennett ve svém článku "The Czech Will Rise Again", vydaném v týdenní příloze deníku The Christian Science Monitor 2. srpna 1941 vzpomíná: „Asi v tomto období [kolem 8. srpna 1918] mi dr. Masaryk ukázal náčrt prohlášení o autonomii, který napsal. Byl jsem překvapen, nakolik mou jedinou myšlenkou bylo, že habsburská monarchie je na odchodu. Jeho dokument byl neobyčejně dlouhý. Podával podrobný soupis stížností [...]. Masaryk trval na obnově starého Království českého s Habsburkem jako králem, který by byl povinen uznávat práva Čechů tak, jak byly vyhlášeny, když před staletími dobrovolně přijali Habsburka za panovníka.“[21] Bennett dále tvrdí, že inicioval několik rozhovorů, přičemž při jednom z nich Masarykovi poradil: „Pokud věříte, že zvítězíme, musíte věřit, že nebude žádné Rakousko-Uhersko, aby vám zaručilo autonomii. [...] Měli byste vyhlásit svobodu. Změňte své prohlášení o autonomii a udělejte z něj prohlášení nezávislosti.“[22] V Masarykově spise Světová revoluce se sice o této diskusi nenachází zmínka, Kozák ale uvádí, že proběhla počátkem srpna.[23]

Masaryk deklaraci zkoncipoval spolu se svými americkými kolegy ve Washingtonu, D.C., přičemž jejich hlavní inspirací byla Deklarace nezávislosti Spojených států amerických. Emil Karol Kautský uvádí, že poté, co Masaryk sepsal obšírný koncept v češtině, pověřil svého osobního tajemníka Jaroslava Císaře překladem do angličtiny. Přitom Císařovi měl při redigování pomáhat redaktor deníku Chicago Tribune James O'Donnell Bennett,[pozn 3] soudce Nejvyššího soudu Spojených států Louis Brandeis, ministr vnitra Spojených států Franklin Knight Lane a zejména profesor Herbert Adolphus Miller, který spolu se svými pěti americkými přáteli z právnických a úřednických kruhů uspořádal schůzku s cílem upravit deklaraci do konečné podoby, přičemž svůj návrh zkompletovali krátce po jedné hodině ráno 17. října a definitivně uzavřeli v Masarykově rezidenci o deváté ráno.[26] Tento popis přípravy deklarace je analogický s Masarykovými vzpomínkami, které zaznamenal ve svém spise Světová revoluce: „V Deklaraci jsem odmítl Karlův pozdní pokus o rakouskou lživou federaci a nastínil hlavní zásady, které prozatímní vláda klade jako základy nového státu. První náčrt jsem dal přečíst více svým přátelům (mezi jinými Brandeisovi a redaktorovi Bennettovi); jejich věcnou a formální kritiku vzal na zřetel malý komitét, který provedl poslední revizi po stránce formální i právní (seděl v něm znamenitý odborník a právník Mr. Calfee); byl to pěkný příklad harmonické spolupráce a zároveň první státní akt velkého stylu, provedený za mého vedení.“[20]

Robert Lansing, ministr zahraničních věcí Spojených států (anglicky U.S. Secretary of State) od 24. června 1915 do 13. února 1920

Koncept deklarace Masaryk doručil ministrovi zahraničních věcí Spojených států Robertu Lansingovi ještě 16. října 1918. V příslušném přípisu uvádí, že se tak rozhodl „z důvodu neupřímných příslibů vlády Rakousko-Uherska reorganizovat císařství.“[27] Tvrdí, že publikování deklarace bylo původně naplánováno ve stejný den, ve který W. Wilson přislíbil odpověď na rakousko-uherskou nótu, ale zároveň ujišťuje, že pokud si to Lansing bude přát, k jejímu zveřejnění přistoupí po Wilsonově odpovědi.[28]

Zatímco Masaryk a jeho spolupracovníci ve Washingtonu zajišťovali diplomatickou podporu u Wilsona a Lansinga, Edvard Beneš dal 14. října v Paříži sepsat nótu o transformaci ČSNR na Prozatímní vládu na základě rozhodnutí z 26. září 1918. Ale tuto zprávu velvyslanec Spojených států ve Francii odtelegrafoval až 16. října, přičemž Lansingovi byl telegram doručen 17. října.[29]

Masaryk očekával instrukce od Lansinga ohledně plánovaného publikování deklarace a reakci na ustanovení prozatímní vlády v Paříži, ale ministerstvo a prezident byli v té době zatížení množstvím práce.[30] Proto v přípise k oficiální podobě deklarace, doručeném 18. října, uvedl, že československá administrativa předpokládá, že v souladu s předchozími uznáními ČSNR Dohodovými státy Spojené státy stejně uznávají i Prozatímní vládu. V dopise uvádí, že jelikož se Lansing nevyjádřil k otázce data zveřejnění deklarace, „předpokládám, že to není důležité, a přinucen rychlým spádem událostí v Rakousko-Uhersku tak činím k dnešnímu dni.“[31]

Když byla následující ráno 19. října v tisku zveřejněna současně deklarace a Karlovo memorandum (ve více novinách v juxtapozici), Masarykův spolupracovník I. E. Bennett v editorském sloupečku deníku The Washington Post oslavně konstatoval: „Dnes byly zveřejněny dvě oficiální prohlášení ohledně Rakousko-Uherska, které demonstrují markantní rozdíl mezi skutečnou a podvodnou svobodou. Císař Karel, ve svém manifestu zavánějícím lží a rouháním, předstírá příslib „místní autonomie“ pro lid Rakouska. Čecho-Slovenský národ prostřednictvím svých zástupců vydává svou deklaraci nezávislosti – dokument hodný zařazení mezi nejušlechtilejší projevy člověka prahnoucího po svobodě.“[32] Je velmi pravděpodobné, že publicitě a zejména tomuto symbolickému uvedení deklarace a manifestu jako kontrastu „starého a nového“ dopomohli Masarykovi spolupracovníci a přátelé z řad amerických žurnalistů, protože Masaryk po svém příchodu do Spojených států navázal a rozvíjel kontakty s více novináři, což mu – jak sám uvádí – umožnilo publikovat interview a články ve významných denících, týdenících a revuích.[33]

Prohlášení nezávislosti Čechoslováků Tomášem Garriguem Masarykem na kongresu národností ve Philadelphii, 26. října 1918

V odpovědi na rakousko-uherskou mírovou nótu, odeslanou ještě 18. října 1918, Spojené státy oficiálně odmítly Karlovy požadavky odkazem na desátý bod ze Čtrnácti bodů prezidenta Wilsona z 8. ledna 1918, podle kterého měla být národům Rakousko-Uherska poskytnuta „nejsvobodnější příležitost k autonomnímu vývoji.“ Kvůli de facto uznání ČSNR jako vlády Čecho-Slováků a zároveň uznání práv Jugoslávců na svobodu vláda Spojených států konstatuje, že „prezident už není oprávněn přijmout samotnou ‚autonomii‘[pozn 4] těchto národů jako základ míru, ale je přinucen trvat na tom, že ony samy, a ne on, posoudí, které akce ze strany rakousko-uherské vlády uspokojí jejich nároky a mínění o vlastních právech a jejich určení jako členy rodiny národů.“[34]

Tímto krokem Wilson vyzval rakousko-uherskou vládu jednat přímo s Prozatímní vládou československou v Paříži,[pozn 5] ačkoli je otázkou do jaké míry tento postoj podmínila činnost Masarykovy delegace a do jaké míry vyplynul z jeho vnitřního idealismu, známého jako wilsonismus (anglicky Wilsonianism). V této souvislosti Kozák poznamenává, že „změnu jeho myšlení nezpůsobila československá Deklarace, ale to bylo právě jeho přání, které ji urychlilo.“[36]

I když v diplomatických kruzích Dohody se ještě vyčkávalo na reakci Rakousko-Uherska, Wilsonovo rozhodnutí znamenalo významný mezník v úsilí československé prozatímní vlády. Zpráva o něm byla přijata s velkým nadšením u československých legionářů na Sibiři (22. října), kteří předpokládali návrat na domácí území a jeho postupné osvobozování ve prospěch vznikajícího svrchovaného státu.[37]

Přestože prohlášení poslance za Slovenskou ľudovou stranu Ferdinanda Juriga v Uherském sněmu 19. října se může kvůli akcentování požadavku práva na sebeurčení pro uherské národy jevit jako přetlumočení Wilsonovy nóty na domácí půdě, Juriga její znění ve skutečnosti neznal a ideově vycházel z prohlášení rumunských poslanců připraveného ve finální podobě ještě 12. října.[38]