Vilém z Rožmberka

Mladý Vilém z Rožmberka

Narodil se 10. března 1535 na zámku Schützendorf v Horních Rakousích jako syn vladaře rožmberského domu Jošta III. z Rožmberka a jeho druhé manželky Anny z Rogendorfu. Jméno dostal po svém strýci a prastrýci z matčiny strany.[1] Když Vilémův otec 15. října 1539 zemřel, ujal se vladařství nad rožmberským dominiem i poručnictví strýc Petr V. z Rožmberka. Ač byl poručník plný dobrých úmyslů ve prospěch Vilémova budoucího vládnutí, brzy docházelo k neshodám mezi ním a ovdovělou Annou z Rogendorfu. Výsledkem více než rok trvajících konfliktů se stala dohoda, podle které musel Petr z Rožmberka vyplatit vdově její věno zvýšené na částku 9000 zlatých rýnských. Anna se poté musela odstěhovat z rožmberských panství a ztratila také jakýkoliv vliv na výchovu svých dětí.[2]

Rodinné spory nejvíce poznamenaly tehdy šestiletého Viléma. Protože Petr z Rožmberka se sám nemohl ujmout výchovy dětí, musel najít nějaké jiné řešení. Zatímco ostatní sourozenci (včetně mladšího bratra Petra Voka) našli útočiště v Jindřichově Hradci u příbuzné Anny Rožmberské z Hradce, Viléma strýc poslal nejdříve do školy v Mladé Boleslavi. Po několika měsících Vilém z této školy odešel[pozn. 1] a jeho novým působištěm se stala internátní škola v Pasově, kterou založil zdejší biskup Wolfgang ze Salmu.[5] Jeho učitelem zde byl Jindřich Scribonius, pozdější probošt Svatovítské kapituly. Vedle základů filosofie, teologie a historie se zde Vilém naučil i výborně latinsky.[6] Kromě humanitního a náboženského vzdělání si Vilém osvojil i prvky vystupování v prostředí středoevropské aristokracie, protože jeho spolužáky byli příslušníci předních rakouských, německých a českých šlechtických rodů.[7]

Dne 6. listopadu 1545 Petr z Rožmberka zemřel. Díky jeho šetrnosti se v době jeho vladařství podařilo zbavit rožmberské dominium většiny dluhů a dokonce našetřit i větší sumu v hotovosti. Pro svého synovce začal také stavět palác na Pražském hradě. Ještě před smrtí ustanovil poručníky rožmberských sirotků Albrechta z Gutštejna, Oldřicha Holického ze Šternberka a Jeronýma Šlika.[8] Zásluhou poručníků (především Albrechta z Gutštejna) byly obnoveny narušené rodinné vztahy a Anna z Rogendorfu se mohla vrátit do Českého Krumlova, kde se mohla ujmout péče o své děti, které se vrátily z Jindřichova Hradce. Vilém zatím dále zůstával na škole v Pasově.[9] Poručníci se mezitím svědomitě starali o rozmnožení rožmberského majetku. Postupně přikoupili panství Lhenice, městečko Planá nad Lužnicí s několika vesnicemi v okolí Tábora, panství Želeč, Drslavice a snad ještě za jejich správy byla dohodnuta i koupě panství Vimperk od Jáchyma z Hradce.[10] Poručníci se snažili dbát i o to, aby Vilém při studiích v německém prostředí nezapomněl češtinu.

Již během svých studií v Pasově si Vilém z Rožmberka zvolil heslo Festina lente (spěchej pomalu), které pak užíval celý život.[11][pozn. 2]

Znak Viléma z Rožmberka na Staré radnici v Prachaticích

Po ukončení vzdělání v Pasově Vilém na jaře 1551 procestoval s asi desetičlenným doprovodem pod vedením hofmistra Mikuláše Stolinského z Kopist jižní Německo, Rakousko a Moravu, kde s pomocí svých příbuzných a přátel navazoval kontakty s představiteli habsburského dvora, stavovskými předáky a příslušníky významných šlechtických rodů.[13] Po této nezbytné přípravě byl Vilém Ferdinandem I. předčasně zplnoletněn a získal list, který jeho poručníkům ukládal, aby mu o svátku svatého Jiří (tehdy 23. dubna) předali jako právoplatnému dědici jeho majetek.[14]

Lícová strana tolaru Viléma z Rožmberka raženého v rožmberské mincovně v Rychlebech roku 1587

Z vážných důvodů se Vilémovo převzetí zděděného majetku nakonec mírně oddálilo, ale 12. května 1551 byl Vilém jako nový rožmberský vladař slavnostně nastolen.[16] Majetku, který zdědil, se žádný jiný šlechtický majetek nevyrovnal. Na jeho statcích žilo podle odhadu asi 12 000 osedlých, což bylo asi 9 % obyvatel tehdejších Čech.[17] Brzy poté čekala na šestnáctiletého Viléma první významná zahraniční cesta, když byl členem výpravy české šlechty do Itálie, která měla doprovodit budoucího českého krále arciknížete Maxmiliána a jeho manželku Marii při návratu ze Španělska. Vilém se sice na cestu vydat zdráhal, ale po naléhání arciknížete Ferdinanda nakonec svolil.[18] Vilémův doprovod na této cestě čítal více než 20 osob.[19] Původní účel výpravy, uvítání mladé české královny Marie, se brzy stal jen drobnou epizodou ve více než půl roku trvajícím pobytu příslušníků české šlechty v renesanční Itálii.[20]

Několikaměsíční pobyt v Itálii podnítil ve Vilémovi hlubší zájem o životní styl italské aristokracie a také touhu po jeho následování. Kromě konkrétních představ o usměrnění vlastního mecenátu se význam cesty projevil i v upevnění vztahu k renesanční architektuře a umění, což se projevilo na Vilémově následné stavební činnosti.[23] V 60. letech 16. století zahájil Vilém velkolepou přestavbu, která změnila gotický krumlovský hrad v honosnou renesanční residenci.[24]

Zatímco na počátku stavbu vedl Antonín Ericer „Vlach“,[pozn. 4] od 70. let převzal vedení architekt Baltazar Maggi z Arogna.[27] Přestavba postupně zasáhla všechny části zámku. V horním zámku se soustředily reprezentační a obytné místnosti, zatímco v dolním zámku byly postaveny nové správní objekty. Došlo také k přestavbě okrouhlé zámecké věže.[28] Pokračovala výstavba Rožmberského paláce na pražském hradě pod vedením Hanse Vlacha,[pozn. 5] kdy byl v letech 1545–1560 postaven patrový čtyřkřídlý palác kolem arkádového dvora.[31]

V polovině 16. století se rozhořel spor o vedení české stavovské obce a Vilém z Rožmberka byl jedním z jeho hlavních účastníků. Počátky sporu je potřeba hledat v roce 1548, kdy Jindřichu IV. z Plavna římskoněmecký císař Karel V. udělil knížecí titul. Jindřich si obratem nechal titul potvrdit i u českého krále Ferdinanda I. a dokonce se mu podařilo do nově revidovaného zemského zřízení vtělit výsadu o přednosti knížat před všemi ostatními členy panského stavu. To zpochybnilo dosavadní hierarchii, kde již tradičně zaujímali první místo mezi pány rožmberští vladařové.[32][33]

Znak Viléma z Rožmberka

Vilém se do sporu mohl zapojit teprve po svém návratu z Itálie, kdy začal se systematickým budováním vlastního postavení v Čechách. První příznaky budoucího konfliktu se objevily na jaře 1552, kdy král Ferdinand I. vyzval Viléma z Rožmberka, aby zasedl do zemského soudu. Problémem však bylo, že podle nového zemského zřízení by Vilém měl v soudu zasedat až za knížaty z Plavna, což bylo pro něj nepřijatelné a za těchto podmínek vstup do soudu odmítl. Zároveň se na králi začal domáhat navrácení výsadního postavení, které v zemském soudu kdysi rožmberským vladařům náleželo. To se v podstatě rovnalo vyhlášení války nejvyššímu kancléři Jindřichovi IV. z Plavna. Přes svůj nesporný vliv si toto Vilém mohl dovolit jen díky vhodné situaci v Říši, a také díky tomu, že se mu dostalo podpory od řady významných českých šlechticů.[34]

Vzhledem k závažnosti sporu král nepodpořil žádnou ze znepřátelených stran a zaujal výhodné stanovisko nadřazeného oběma stranám. Ve svém rozhodnutí se také nechtěl nijak unáhlit. Jmenoval proto šestičlennou smírčí komisi, která měla najít řešení sporu. Komise však brzy narazila na limity svého jednání a řešení sporu se musel ujmout sám panovník. Ani on však nemohl zabránit tomu, aby se napětí nepřeneslo do jednání zemského sněmu a negativně neovlivňovalo královy záměry. Panovník si od obou stran vyžádal alespoň slib, že spor dále nevyhrotí a jeho řešení odložil na doby, kdy k tomu budou příhodnější vnitropolitické i zahraniční podmínky.[35]

Klečící Vilém z Rožmberka ze sbírek Vyšebrodského kláštera

V této situaci se rožmberský tábor rozhodl vsadit na „náboženskou kartu“. Za pomoci nového kancléře Jáchyma z Hradce byly rozvinuty akce, které zdůrazňovaly přípustnost pouze dvou legálních náboženství (katolictví a kališnictví). K soudu tak byli obesláni šlechtici, kteří na svých panstvích podporovali luteránské duchovní. Přední místo mezi nimi zaujímala knížata z Plavna a někteří jejich spojenci. Za těchto okolností se někteří katoličtí představitelé plavenského tábora (např. nejvyšší purkrabí Jan ml. Popel z Lobkovic) nechtěli dále kompromitovat těsnými svazky s luteránskými knížaty z Plavna. V rámci změny situace byl dohodnut i sňatek mezi Jan ml. Popelem z Lobkovic a Vilémovou sestrou Bohunkou.[36]

Panovník se k řešení sporu konečně dostal až na generálním sněmu zahájeném v dubnu 1556. Do té doby došlo i díky rozsáhlému Vilémovu diplomatickému úsilí k výraznému posunu veřejného mínění a většina české i rakouské šlechty podporovala rožmberského vladaře. Při jednání bylo oběma stranami předloženo mnoho písemností, které měly podpořit stanoviska jednotlivých stran. Ke slovu tak přišly mimo jiné i falešné listiny vytvořené Vilémovým prapradědem Oldřichem II. z Rožmberka.[37][pozn. 6]

Výsledkem sporu byl královský nález z 15. května 1556. Rožmberskému vladaři bylo navráceno přednostní postavení v zemském soudu, knížatům z Plavna zůstala přednost v zemském sněmu a královské radě. Panovníkovo stanovisko bylo vedeno snahou, aby „žádné straně ublíženo nebylo“. Přestože spor skončil nakonec kompromisem, vzhledem k výchozímu stavu znamenal pro Viléma z Rožmberka velký úspěch. Změněná situace vedla k tomu, že se Vilémovi otevřela cesta k nejvyšším zemským úřadům a v roce 1560 byl po smrti Adama ze Šternberka jmenován nejvyšším komorníkem.[40] Přijetí tohoto úřadu Vilém velmi zvažoval, protože byl až na čtvrtém místě co se týče významnosti jednotlivých zemských úřadů, a obával se, aby jeho přijetím neutrpěla rodová prestiž. Po roce 1556 začal Vilém používat nový erb, v němž byla původní rožmberská červená růže umístěna v horní polovině štítu a v dolní polovině byly orsiniovské šikmé pruhy. Obě poloviny byly odděleny zlatým břevnem s vlnícím se hadem. Nový erb měl zdůraznit (domnělé) italské kořeny rožmberského rodu.[41]

Brzy poté, co Vilém uspěl v konfliktu s pány z Plavna, začal plánovat sňatek. Během svých studií navázal blízký vztah s brunšvickým vévodou Erichem II. a jeho nejmladší sestra Kateřina se měla stát Vilémovou vyvolenou. Určitou komplikaci představovalo jejich rozdílné náboženské vyznání. Zatímco Vilém patřil k umírněným katolíkům, Kateřina byla luteránka. Případná jazyková bariéra nehrála žádnou roli, protože Vilém uměl velmi dobře německy i latinsky. Poprvé se navzájem setkali v únoru 1557, kdy Vilém dorazil do Mündenu na zásnuby. Spolu s ním dorazil i početný doprovod šlechtických přátel, dvořanů a služebníků, který čítal téměř padesát osob. Po dojednání potřebných náležitostí proběhla v Mündenu 28. února 1557 svatba.[42]

Brzy po svatbě Kateřina onemocněla a přes pobyt v již tehdy vyhlášených lázních Karlovy Vary 10. května 1559 zemřela. Přestože podle některých informací se tak mělo stát při předčasném porodu, je otázkou, zda v tomto případě nebylo spíše přání otcem myšlenky.[43] Potřeba zajistit pokračování rožmberského rodu vedla Viléma k tomu, aby poté, co se vzpamatoval z této ztráty, začal hledat novou nevěstu. Už na jaře roku 1560 začala první jednání a po více než roce 7. srpna 1561 uzavřel svatební smlouvu s braniborským kurfiřtem Jáchymem II. Hectorem. Novomanželkou se měla stát Žofie, nejmladší dcera z jeho druhého manželství s Hedvikou Jagellonskou. Svatební smlouva obsahovala podobné podmínky jako v případě prvního sňatku. Navíc se v ní Žofie vzdala nároků na vládu v Braniborském markrabství.[44] Svůj nesouhlas s Rožmberkovým opětovným sňatkem s luteránkou vyjádřil český král Ferdinand I. tím, že nedovolil většině představitelů předních českých šlechtických rodů účast na svatbě, která proběhla 14. prosince 1561 v Berlíně.[45]

Vilémovo privilegované postavení v rámci české stavovské obce ukazuje i to, že v roce 1562 při korunovaci Maxmiliána II. v Praze byl pověřen tím, aby při obřadu nesl královskou korunu, přestože tehdy nezastával žádný z nejvyšších zemských úřadů.[47] V létě roku 1564 postihla Viléma rodinná tragédie, když 27. června zemřela po ani ne tříletém manželství jeho druhá manželka Žofie. Po její smrti propadl těžké depresi. O její hloubce snad svědčí i to, že příštích čtrnáct let zůstal vdovcem, přestože tím stále zmenšoval naději na legitimního potomka a dědice. Smutek ovlivnil i domluvený sňatek Vilémovy sestry Evy s chorvatským šlechticem Mikulášem Zrinským.[48]

Brzy poté, na základě dohody ze dne 14. září 1565, postoupil Vilém tři svá panství svému mladšímu bratrovi Petru Vokovi, aby se mohl osamostatnit. Jednalo se o hrad Choustník s městem Soběslaví, tvrz Želeč a panství Vimperk. I přes oddělení zůstávala zmíněná panství součástí rožmberského dominia a v otázkách náboženské správy, ale i jejich případného prodeje zůstalo Vilémovi rozhodující slovo. Zároveň se ale Vilém zavázal odvádět daně i z postoupených panství.[49]

V polovině 60. let 16. století postupně rostlo napětí na osmansko-uherské hranici. Už od konce roku 1565 přicházely odtud poplašné zprávy, které na rok 1566 předvídaly velký turecký útok. Při přípravě na něj se Maxmiliánovi II. podařilo získat neobvykle štědrou podporu papeže, španělského krále Filipa II. a říšských knížat. Také v Čechách se k tažení do Uher připravovala zemská hotovost, jejíž většina však z důvodu liknavosti zůstala doma a byla určena k obraně země při nepřátelskému vpádu. Výpravy do Uher se tak zúčastnili především šlechtici se svým doprovodem a pluk zákopníků. Velitelem (nejvyšším polním hejtmanem) českého vojska se stal Vilém z Rožmberka.[50] Sám Vilém táhl do pole v čele vlastního třítisícového kontingentu.[51]

Hrdiný obránce Szigetváru a Vilémův švagr Mikuláš Zrinský

Turecké vojsko vedené sultánem Sulejmanem I. mezitím vyrazilo k uherské hranici. V odhadu jeho velikosti se historikové dodnes nemohou shodnout (odhaduje se 60 000–300 000 vojáků), rozhodně ale významně převyšovalo síly Maxmiliána II. a jeho spojenců. Pohraniční pevnost Szigetvár a jejich 2500 obránců v čele s Vilémovým švagrem Mikulášem Zrinským neměla představovat větší překážku. Více než měsíc se však především zásluhou Mikulášovy odvahy a hrdinství dařilo odrážet všechny útoky tureckých obléhatelů. Turecké ztráty během obléhání dosáhly 25 000 vojáků. Naděje na pomoc padly poté, co se císař Maxmilián neodhodlal se svým vojskem ani k tažení na pomoc Szigetváru, ani k útoku na tureckou Ostřihom, který by Szigetváru mohl odlehčit, ale nechal jej nečinně zahálet v ležení u Győru. Po takřka úplném zničení pevnosti se Mikuláš Zrinský spolu se zbývajícími obránci vrhl do posledního sebevražedného útoku, při kterém zahynul. O dva dny dříve zemřel i turecký sultán Sulejmán. Ani této příznivé okolnosti, která vedla k okamžitému stažení turecké armády, nedokázalo habsburské vojsko využít.[52]

Pobyt v ležení u Györu a také důsledky Maxmiliánovy vojenské neschopnosti a nerozhodnosti vedly ke ztrátě autority nového panovníka. Na poučení z jeho slabosti při střetu se silným soupeřem postavil Vilém v budoucnu i své vlastní domácí i zahraniční politické záměry.[54]

Přes svou katolickou víru neváhal někdy nadřadit rodový prospěch před náboženstvím. V letech 1564 a 1566 tak využil problémů, do kterých se dostaly augustiniánské konventy v Třeboni a Borovanech, dosáhl jejich zrušení a jejich majetky připojil k rožmberskému dominiu.[55] Už dříve přitom soustředil ve svých rukou většinu příjmů cisterciáckého kláštera ve Zlaté Koruně.[56]

Když 12. dubna 1570 zemřel nejvyšší purkrabí pražský[pozn. 7] Jan ml. Popel z Lobkovic, byl jeho nástupcem jmenován Vilém z Rožmberka.[58] Rožmberský vliv v této době výrazně přesahoval hranice českých zemí a v roce 1574 dokázal dokonce zajistit u římské kurie, aby se olomouckým biskupem stal jeho dvořan Tomáš Albín.[pozn. 8]

Počátky úvah o Vilémově kandidatuře na polský trůn spadají do doby jeho působení v čele habsburské diplomatické mise, která měla připravit kandidaturu císařova syna arcivévody Arnošta na polský trůn. Po úmrtí polského krále Zikmunda II. Augusta 7. července 1572 byl Vilém spolu s Vratislavem z Pernštejna určen za vůdce slavnostního poselstva, které mělo přesvědčit polský volební sněm o výhodách habsburské kandidatury.[60]

Poselstvo vyrazilo z Třeboně 17. srpna 1572 a údajně čítalo 80 kočárů a přes 400 mužů. Samotného Viléma doprovázel dvůr čítající kolem 50 pánů a rytířů. Aby pro něj i v zahraničí byl zajištěn dostatečný komfort stolování, doprovázel výpravu i vůz vezoucí asi 200 kusů stříbrného nádobí.[62][63] Přes výsledný neúspěch mise, králem byl nakonec zvolen francouzský princ Jindřich z Valois, získal si Vilém během jejího trvání určité sympatie a dobré jméno. Mezi jeho příznivce patřili především představitelé polské protestantské šlechty Stanislav Szafraniec a Stanisław Górka.[64]

Jindřich z Valois, polský král v letech 1573–1574

Skupina Vilémových podporovatelů uvažovala i o možnosti podpořit jeho kandidaturu sňatkem s Annou, sestrou zemřelého polského krále Zikmunda Augusta.[65] Sám Rožmberk se k vysloveným nabídkám (i vzhledem k delikátní situaci v jaké se jako představitel habsburské mise nacházel) stavěl spíše chladně a málo aktivně. Sám si příliš dobře uvědomoval, že přes určitou podporu nemá (podobně jako Habsburkové) příliš vyhlídek na úspěch, když nemohl čelit velkorysým (a často nereálným) slibům francouzského vyslance Jeana de Monluc. V porovnání s ním vyzněl Vilémův projev na podporu habsburské kandidatury poněkud nevýrazně.[66]

Na sněmu tak byl 11. května 1573 prohlášen polským králem Jindřich z Valois.[68] Po skončení své polské mise vystavil Vilém z Rožmberka císaři Maxmiliánovi účet za ni v celkové výši 38 622 zlatých.[69] A to ještě podle svědectví Václava Březana nebyly do této částky započteny všechny náklady, které ve spojitosti s habsburskou kandidaturou musel Vilém uhradit.[70]

Brzy po volbě nastalo oboustranné vystřízlivění, když polská šlechta požadovala splnění nerealistických předvolebních slibů, které Jindřich nemohl a ani nechtěl splnit. Po smrti svého bratra francouzského krále Karla IX. se Jindřich stal jeho nástupcem. Představa vlády ve Francii jej lákala mnohem více, a proto již v červnu 1574 tajně utekl z Krakova vydal se na cestu do Paříže.[71]

Uvolněný polský trůn tak bylo potřeba znovu obsadit. Mezi kandidáty se tentokrát objevili císař Maxmilián II., jeho syn Arnošt, bratr Ferdinand Tyrolský, švédský král Jan III. Vasa, sedmihradský vévoda Štěpán Báthory a další. Předchozí špatná zkušenost s cizím panovníkem však posílila volání po domácím panovníkovi – tzv. „Piastovi“. Postupem času se nejvážnějším domácím kandidátem stal Vilém z Rožmberka.[72] Část polské šlechty spatřovala v Rožmberkovi záruku svých získaných politických svobod. Mezi důvody pro jeho volbu se objevovala i nerealistická vyhlídka na to, že Vilém jednou uskuteční spojení polského a českého království. Roli hrálo i jeho značné bohatství, se kterým jeho příznivci spojovali výraznou finanční pomoc a sanaci majetků státních i soukromých. Peníze měly také vliv na udržení dosavadních stoupenců a získaní nových během předvolební agitace.[73]

Štěpán Báthory, polský král v letech 1576–1586

Největší nebezpečí pro Viléma z Rožmberka vyplývalo z toho, že se stal sokem svého krále. Na rozdíl od roku 1573 sice nebyl v Maxmiliánových diplomatických službách, ale přesto mohlo být protivení se panovníkovým zájmům v zahraničí chápáno jako velezrada a urážka majestátu. Podle zemského práva byl takový zločin trestán ztrátou hrdla, cti i majetku. I z důvodu tohoto rizika si Vilém musel počínat velmi opatrně. Veškerá jednání s Polskem vedl prostřednictvím prověřených důvěrníků Jana Netolického a Zdeňka Kavky a speciálně pro tento účel používal soustavu šifer.[74]

S postupujícím časem se stávalo stále zřejmějším, že Rožmberkova kandidatura může být úspěšná jen v případě císařova souhlasu s ní. Vilém k tomu chtěl využít situace, kdy habsburská strana v Polsku přes veškeré úsilí zůstávala slabá a naopak v nezanedbatelné části polské šlechty vyvolávali Habsburkové pocity nenávisti pro svou pověst utlačovatelů politických a náboženských svobod. Šlo mu o to přesvědčit Maxmiliána, že není velké naděje na habsburský úspěch, a že je v jeho zájmu podpořit volbu jemu věrného velmože.[75] Vilém chtěl pro vlastní podporu využít i jednání českého sněmu, který řešil přijetí Rudolfa II. za českého krále. Přes Vilémovu snahu o protahování sněmu byl Rudolf nakonec přijat za krále a slavnostně korunován. To však zároveň oslabilo Vilémovy šance na zvolení polským králem.[76]

Na počátku polského volebního sněmu v listopadu 1575 se pro volbu Viléma z Rožmberka polským králem vyslovili např. žarnovský kastelán J. Siemiński, Petr Zborowski, krakovský podkomoří Stanislav Cikowski, Stanislav Szafraniec, Jan Zborowski a mnozí další. Přesto se Vilémovi příznivci nakonec ve snaze zabránit volbě Habsburka přiklonili k volbě Štěpána Báthoryho, který se slíbil oženit s Annou Jagellonskou, a který jako turecký vazal sliboval zajištění bezpečnosti Polska ze strany Osmanské říše. Báthory také jako už dříve Jindřich z Valois slíbil Polákům bez rozpaků vše, co po něm žádali a své sliby podporoval i četnými úplatky.[77] Situaci dále zkomplikoval i fakt, že 12. prosince 1575 za účasti hierarchie a velmožů prohlásil senát ústy primase Uchańského polským králem Maxmiliána II. V reakci na tuto volbu šlechta za účasti některých senátorů zvolila za dědičku polského království Annu Jagellonskou, která se měla provdat za Štěpána Báthoryho. Šlechta, která jej vyvolila za polského krále, nebyla sama svou volbou nadšena, protože z nacionálního hlediska jí mnohem více vyhovoval Vilém z Rožmberka, ale protihabsburské stanovisko většiny šlechty a také obtíže spojené s Rožmberkovou volbou nakonec vedly ke zvolení Báthoryho.[78]

Střetávání habsburského centralismu se stavovským dualismem vedlo v druhé polovině 16. století ke zvyšování napětí v českých zemích.[79] Náboženské otázky hrály při těchto sporech až druhotnou roli, jejich vliv byl přesto nezanedbatelný.[pozn. 9] K otevřené konfrontaci došlo na sněmu v roce 1575, který se zapsal do českých dějin jako nejvýznamnější sněm 2. poloviny 16. století.[81]

Protestantská šlechtická opozice tvořená především novoutrakvisty a českými bratry se pokusila shodnout na jednotném věroučném programu, který by předložila císaři ke schválení. Výsledkem jejich jednání se stala v květnu 1575 Česká konfese. Jednalo se o kompromis různých náboženských směrů, které převládaly mezi českými nekatolíky.[pozn. 10] Záměrně volená co nejobecnější stylizace propůjčovala konfesi širší dosah a trvalejší platnost.[83] Ve chvíli, kdy maximalistický program novoutrakvistické části stavů nabyl konkrétní podoby a jakmile se ukázalo, jaké by byly mocenské důsledky jeho prosazení, vedl k rychlému rozdělení stavovské obce.[84] Proti novoutrakvistům se postavili společně katolíci se staroutrakvisty. Křehkou jednotu novoutrakvistické a bratrské šlechty se podařilo narušit, když představitelé Jednoty bratrské předali císaři pouhé čtyři dny po předložení České konfese vlastní bratrskou konfesi.[85]

Císař Maxmilián II. využil rozporů v protestantském táboře a 22. srpna 1575 konfesi výslovně odmítl. Uvědomoval si však, že bude muset nalézt přijatelné východisko i pro nekatolické stavy, a proto při audienci 2. září slíbil deseti představitelům novoutrakvismu, že zachová nekatolické šlechtě náboženskou volnost.[86] Sněmovní jednání tak nepřinesla uspokojivé řešení dosavadní nábožensko-politické situace a jen do budoucna odložila nevyhnutelný střet.[84]

Na závěr sněmovních jednání už opět jednotná stavovská obec pod Rožmberkovým vedením využila chystané změny na trůnu k prosazení některých svých požadavků. Následník trůnu se měl začít učit česky, měl sídlit v Praze a v době pobytu u svého otce se u něj měli neustále zdržovat dva čeští páni a dva rytíři jako jeho poradci v českých záležitostech. Jednání sněmu využil Vilém z Rožmberka také pro posílení postavení nejvyššího purkrabího.[88] Vilémova podpora katolictví se na sněmu v roce 1575 propojila i s jeho vlastními zájmy, protože jakékoliv posílení vlivu evangelíků v Čechách by zpochybnilo jeho dosavadní vnitropolitickou činnost snažící se o udržení rozhodujícího vlivu rožmberského vladaře ve stavovské obci. Vnitropolitickou situaci se navíc Vilém neúspěšně pokusil využit ve své vysoké hře o polskou královskou korunu.[89]

Rudolf II. byl korunován českým králem 22. září 1575. Ocenění Vilémových zásluh na pro Habsburky dobrém výsledku sněmu na sebe nenechalo dlouho čekat a už čtyři dny po Rudolfově korunovaci (26. září) získal jako odměnu od císaře do dědičného držení panství Roudnice nad Labem.[90] Při samotné Rudolfově korunovaci Vilém z Rožmberka vykonal ty nejdůležitější úkony představující českou státnost: doprovázel Rudolfa do Svatováclavské kaple, nesl královskou korunu a přednášel český text korunovační přísahy, který po něm Rudolf opakoval.

Vědomí vlastní (ale i bratrovy) bezdětnosti vedlo k tomu, že se Vilém po čtrnáctiletém vdovství rozhodl uzavřít třetí sňatek. Vyvolenou se stala Anna Marie Bádenská, sestra vládnoucího bádenského markraběte Filipa II. Bádenského. Jako sirotek byla mladá markraběnka vychovávána na dvoře mnichovských Wittelsbachů. Na rozdíl od předchozích dvou manželek, byla jeho vyvolená katoličkou. Přesto se výběr manželky nesetkal s porozuměním většiny Habsburků, kteří se obávali zkomplikování mezinárodních vztahů středoevropské monarchie.[pozn. 11]

Anna Marie Bádenská – třetí manželka Viléma z Rožmberka

Viléma diplomaticky podpořil Ferdinand Tyrolský a sňatek se tak mohl uskutečnit. Dne 23. srpna 1577 byla uzavřena svatební smlouva. Nevěsta jako věno získala 10 000 zlatých tolarů a výbavu. Protože snoubenka byla sirotek, odehrála se svatba 27. ledna 1578 v Českém Krumlově a snoubence oddával pražský arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice. Třetí sňatek Viléma z Rožmberka nalezl svůj ohlas i v soudobé literární produkci.[93]

Třetí Vilémův sňatek, ale i předpokládané naplnění touhy po očekávaném dědici se projevilo v nové renesanční malířské výzdobě jedné z komnat českokrumlovského zámku, kterou provedl malíř Gabriel de Blonde. Ani z tohoto manželství se však Vilém nedočkal potomka. Jeho třetí žena zemřela v necelých 21 letech 25. dubna 1583 a byla pohřbena 3. května v nové hrobce v kostele sv. Víta v Českém Krumlově.[95][96] Přestože mezi smrtí a pohřbem uplynula jen krátká doba, zúčastnil se pohřbu i její bratr s manželkou.[97]

Polyxena z Pernštejna – čtvrtá manželka Viléma z Rožmberka

Během let Vilém postupně přecházel od velkorysé náboženské tolerance k jednostranné náboženské vyhraněnosti. Jejím projevem bylo i přijetí jezuitského odchovance Jindřicha Domináčka z Písnice (1555–1608), který v letech 1582–1587 zastával úřad rožmberského hejtmana. Ani tehdy se Vilém nestal fanatickým katolíkem a politickým zájmům dával přednost před náboženskou důsledností.[98]

Zásluhy Viléma z Rožmberka ocenil španělský král Filip II. na konci roku 1584, kdy jej přijal do elitního padesátičlenného Řádu Zlatého rouna. Samotný promoční obřad se konal 2. června roku 1585 na Pražském hradě.[99] Krále zastupoval arcikníže Ferdinand II. Tyrolský a na rytíře Zlatého rouna pasoval celkem pět mužů, včetně císaře Rudolfa II., arciknížat Karla a Arnošta a Linharta IV. z Harrachu.[100][101] Slavnost s banketem zaznamenal pamětní spis s rytinami malíře Anthoni Beyse.

Stal se tak 256. rytířem řádu a po Vratislavu z Pernštejna (1555) a Jáchymovi z Hradce (1561) teprve třetím českým šlechticem, který obdržel tento prestižní řád.[99][pozn. 12]

V letech 1584–1585 založil Vilém z Rožmberka v Českém Krumlově jezuitskou kolej.[pozn. 13] Zavázal se při tom vybudovat na své náklady kromě koleje i školu a každoročně kromě vysokého deputátu v naturáliích odvádět jezuitům 1200 kop míšeňských grošů.[106][107]

Revers svatební mince Viléma z Rožmberka a Polyxeny z Pernštejna

Dne 11. ledna 1587 se v katedrále svatého Víta Vilém z Rožmberka počtvrté oženil. Nevěstou byla Polyxena z Pernštejna, dcera Vratislava II. z Pernštejna a oddávajícím pražský arcibiskup Martin Medek z Mohelnice.[108] Zahájení svatebního veselí se v Rožmberském paláci se mezi stovkami domácích i zahraničních hostů zúčastnil dokonce i císař Rudolf II. Hostina svou okázalostí připomínala královskou svatbu.[109]

Vilémova láska k mladé manželce byla vyjádřena i ve výzdobě letohrádku Kratochvíle.[111] Samotný sňatek se stal okázalou demonstrací spojení dvou nejmocnějších katolických rodů v zemi.[112]

Když na konci roku 1586 zemřel polský král Štěpán Báthory, upadlo Polsko už po třetí během posledních patnácti let do období interregna (bezkráloví). O uvolněný trůn se ucházelo několik nápadníků. Habsburkové (arcivévodové Ferdinand, Matyáš, Arnošt a Maxmilián III.), švédský princ a následník Zikmund III. Vasa a ruský car Fjodor I.[113]

Polský král Zikmund III. Vasa

Zatímco většina polské šlechty vedené velkým korunním hejtmanem Janem Zamoyskim se v srpnu 1587 vyslovila pro švédského prince Zikmunda Vasu, menšina seskupená kolem rodu Zborowských si zvolila rakouského arciknížete Maxmiliána. Ten vsadil na rychlou vojenskou operaci a s malým vojskem vtrhl do Polska s úmyslem nechat se v Krakově korunovat. Útok se však nezdařil a Maxmiliánovo vojsko muselo ustoupit do Slezska, kde bylo 24. ledna 1588 v bitvě u Byčiny poraženo Janem Zamoyskim. Sám Maxmilián byl v bitvě zajat.[114]

Porážka u Byčiny notně otřásla habsburskou prestiží. V dalších měsících zvažoval císař násilné řešení situace za použití vojsk všech habsburských zemí. Vilém z Rožmberka, který se od počátku stavěl k Maxmiliánově kandidatuře skepticky, se postavil proti použití českého vojska k dynastickým výbojům v zahraničí. Argumentoval tím, že čeští stavové jsou odedávna zavázáni pouze k vojenské ochraně zemí České koruny. Navíc by tím sami porušili česko–polskou smlouvu o přátelství a v případě vojenského neúspěchu by riskovali i případnou ztrátu Slezska ve prospěch Polska. V postoji k polské otázce se sjednotili členové zemské vlády i český sněm. Pod vedením Viléma z Rožmberka se tak česká stavovská obec stala činitelem prosazujícím mírové řešení konfliktu. K mírovému řešení se přiklonila i většina stavů vedlejších zemí Koruny české.[115]

Pod tlakem okolností Rudolf II. sestavil komisi, která měla dohodnout mír s Polskem a do jejího čela jmenoval Viléma z Rožmberka. Ten se zdráhal toto pověření převzít a přijal jej teprve tehdy, kdy si vymohl dostatečně široký prostor k jednání.[116] O osobní účast Rožmberka v českém poselstvu stál i polský hejtman Zamoyski, protože Vilém byl znám jako „velký přítel polské země“.[117] Koncem prosince 1588 tak vyrazil v čele mírového poselstva do Polska. Při osobních jednáních mezi Vilémem z Rožmberka a Janem Zamoyským se oba státníci dohodli na zásadách będzinsko–bytomské smlouvy, která byla uzavřena 9. března 1589. Smlouvu stvrdil přísahou 10. července 1589 i Rudolf II. Náklady na celou diplomatickou misi přesáhly 6400 kop míšeňských grošů a neví se, zda byly císařem Vilémovi z Rožmberka uhrazeny.[pozn. 14] Ze své poslední diplomatické cesty se Vilém vrátil s vážně podlomeným zdravím a v následujících letech jeho podíl na vládě v zemi postupně slábl.[119]

V závěru svého života projevoval Vilém zvláštní přízeň katolické církvi a zvláště pak jezuitům. Jim v srpnu 1591 postoupil českokrumlovský kostel svatého Víta, ve kterém si přál být pohřben po boku své třetí manželky Anny Marie Bádenské. V prosinci téhož roku se zúčastnil založení jezuitské koleje v Chomutově. Výrazně také finančně podpořil bratra své čtvrté manželky Jana z Pernštejna. Ještě před smrtí se podařilo definitivně urovnat odcizení mezi Vilémem a jeho mladším bratrem Petrem Vokem způsobené Petrovou konverzí k Jednotě bratrské. Bylo tak zažehnáno nebezpečí, že by se na úkor Petra Voka stali Vilémovými dědici katoličtí Pernštejnové.[120]

Sloupy z původního mauzolea, ve kterém byl Vilém z Rožmberka pohřben v kostele sv. Víta v Českém Krumlově

Poslední dny svého života strávil Vilém z Rožmberka v Rožmberském paláci na Pražském hradě. Přes své přání, aby se mohl vrátit do Českého Krumlova, jeho nemocemi vysílené tělo už nebylo schopno cesty. Vilém zemřel krátce před polednem 31. srpna 1592 ve věku 57 let. Příčinou smrti byla vodnatelnost a souchotiny.[121] Po smrti bylo tělo ustrojeno do smutečního oděvu a několik týdnů vystaveno v kostele sv. Jiří na Pražském hradě. Odtud se teprve 26. října vydal smuteční průvod na Malou Stranu, kde v kostele svatého Tomáše bylo upraveno castrum doloris a byla zde sloužena pohřební mše svatá. Smuteční řeč nad rakví pronesli jezuita Nicolaus Racivius a strahovský opat Jan Lohelius.[pozn. 15] Teprve následujícího dne pokračoval smuteční průvod do jižních Čech. V průvodu nechyběl dědic Petr Vok z Rožmberka, vdova Polyxena z Pernštejna, ale i desítky pánů a rytířů. Do Českého Krumlova dorazil smuteční průvod 3. listopadu. Mrtvé tělo zůstalo do 10. prosince vystaveno v minoritském kostele než bylo uloženo do hrobky v kostele sv. Víta vedle Vilémovy třetí manželky Anny Marie Bádenské. V letech 1593–1597 byl nad hrobkou postaven náhrobek a oltář s rožmberským rytířem na koni, který zhotovil sochař Jiří Bendl.[123]

Po odstranění rožmberského jezdce rozhodl se v roce 1621 tehdejší rektor jezuitské koleje Albrecht Chanovský odstranit z kostela celé mausoleum, které nechal rozebrat, aby nebránilo pohledu na hlavní oltář. To rozhořčilo poslední Vilémovu manželku Polyxenu z Pernštejna, která společně s pražským arcibiskupem Janem Loheliem docílila znovuobnovení mausolea v původní podobě.[125] Místo posledního odpočinku Viléma z Rožmberka se i v dalších letech nevyhnulo rušivým zásahům. V roce 1671 byly z náhrobku sňaty sochy a v době josefínských reforem byla hrobka otevřena, cínové rakve Viléma a jeho manželky prodány a jejich tělesné ostatky vráceny v prostých dřevěných rakvích zpět.[pozn. 16] Obě mramorové náhrobní desky byly nejdříve zapuštěny do dlažby před kostelní lavice a teprve později přeneseny a osazeny do zdi u vchodu boční kaple svatého Jana Nepomuckého, kde jsou umístěny dodnes.[127][128]

Vilémův mladší bratr a dědic Petr Vok z Rožmberka

Bezprostředně po převzetí dominia Petr Vok vědomě navázal na Vilémovo vladařství. Bez nejmenších námitek uznal jeho odkazy, především v zaopatření vdovy Polyxeny.[129]

Spolu se staršími dluhy Petra Voka dosahovalo celkové zadlužení astronomické částky 1 000 000 míšeňských kop.[130] Za hospodářskými obtížemi se skrývaly především obrovské náklady na politickou kariéru a reprezentaci, které výnos z rožmberského dominia nestačil pokrýt.[131]

Aby alespoň na čas unikl věřitelům, formálně převedl Petr Vok po Vilémově smrti většinu svého majetku na svou manželku Kateřinu z Ludanic. Přesto se však brzy musel odhodlat k radikálnějšímu řešení a začít vzniklou situaci řešit postupným odprodejem některých panství. Postupně tak odprodal věno své manželky Helfštýn, dále pak panství Miličín, Choustník, Helfenburk, Bechyni, Vimperk, Rychleby, rakouský Haslach, a jiné. Jen v letech 1592–1599 tak prodejem panství získala rožmberská komora více než 500 000 kop grošů. Přesto však stále zůstával dluh převyšující 400 000 kop. Pro jeho uhrazení se Petr Vok rozhodl k nejrazantnějšímu zásahu do zděděného rožmberského dominia a dohodl se na odprodeji panství Český Krumlov císaři Rudolfu II.[133] Prodej se realizoval v letech 1601/1602 za 422 000 kop míšeňských grošů.[pozn. 17] Petru Vokovi se tak podařilo zabránit hospodářskému kolapsu, ale za cenu podstatného zmenšení rožmberského dominia.

• BŘEZAN, Václav. Životy posledních Rožmberků. I. Život Viléma z Rožmberka : padesátní letopis, to jest poznamenání některých věcí pamětihodných pana Viléma z Rožmberka za padesáte a sedm let zběhlých .... Praha: Svoboda, 1985. 371 s.
• BŘEZAN, Václav. Životy posledních Rožmberků. II. Život Petra Voka z Rožmberka : letopisy osvíceného knížete a pána ... : pátý díl Historie rožmberské o panu Petru Vokovi, posledním vladaři domu rožmberského. Praha: Svoboda, 1985. 532 (374-905) s.
• BŮŽEK, Václav; HRDLIČKA, Josef, a kol. Dvory velmožů s erbem růže : všední a sváteční dny posledních Rožmberků a pánů z Hradce. Praha: Mladá fronta, 1997. 315 s. ISBN 80-204-0651-4.
• BŮŽEK, Václav; JAKUBEC, Ondřej. Kratochvíle posledních Rožmberků. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 312 s. ISBN 978-80-7422-174-3.
• BŮŽEK, Václav, a kol. Společnost českých zemí v raném novověku : struktury, identity, konflikty. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 1025 s. ISBN 978-80-7422-062-3.
• BŮŽEK, Václav, a kol. Světy posledních Rožmberků. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 790 s. ISBN 978-80-7422-092-0.
• BŮŽEK, Václav, a kol. Věk urozených : šlechta v českých zemích na prahu novověku. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2002. 413 s. ISBN 80-7185-417-4.
• BŮŽEK, Václav, a kol. Život na dvoře a v rezidenčních městech posledních Rožmberků. České Budějovice: Pedagogická fakulta JU, 1993. 409 s. (Opera historica 3). ISBN 80-7040-073-0.
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1526-1583. První Habsburkové na českém trůně I. Praha: Libri, 2008. 324 s. ISBN 978-80-7277-385-5.
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1584-1620. První Habsburkové na českém trůně II. Praha: Libri, 2009. 496 s. ISBN 978-80-7277-388-6.
• EVANS, Robert John Weston. Rudolf II. a jeho svět : myšlení a kultura ve střední Evropě 1576-1612. Praha: Mladá fronta, 1997. 382 s. ISBN 80-204-0590-9.
• FUČÍKOVÁ, Eliška; GAŽI, Martin; LAVIČKA, Roman, a kol. Rožmberkové : rod českých velmožů a jeho cesta dějinami. České Budějovice: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích, 2011. 752 s. ISBN 978-80-85033-31-1.
• HONC, Jaroslav. Cestovní účet diplomatické mise Viléma z Rožmberka do Polska r. 1588/89 a budget šlechtické domácnosti a dvora. Archivum Trebonense. 1973, roč. 2, s. 44–83. ISSN 0231-7486.
• JANÁČEK, Josef. Rudolf II. a jeho doba. 3. vyd. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2003. 564 s. ISBN 80-7185-611-8.
• KALISTA, Zdeněk. Čechové, kteří tvořili dějiny světa. 3. vyd. Praha: Garamond, 2009. 198 s. ISBN 978-80-7407-055-6.
• KAVKA, František. Zlatý věk Růží : kus české historie 16. století. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1993. 203 s. ISBN 80-204-0382-5.
• KLEISNER, Tomáš; HOLEČKOVÁ, Zuzana. Mince a medaile posledních Rožmberků : Vilém (1535-1592) a Petr Vok z Rožmberka (1539-1611) = Coins and medals of the last Rosenbergs : William (1535-1592) and Peter-Vok of Rosenberg (1539-1611). Praha: Národní muzeum, 2006. 108 s. Dostupné online. ISBN 80-7036-206-5.
• KUBÍKOVÁ, Anna. Rožmberské kroniky : krátký a summovní výtah od Václava Březana : komentovaná edice. České Budějovice: Veduta, 2005. 294 s. ISBN 80-86829-10-3.
• KUBÍKOVÁ, Anna. Vilém z Rožmberka 1539-1592. Český Krumlov: Okresní vlastivědné muzeum v Českém Krumlově, 1992. 28 s.
• KULÍKOVÁ, Ladislava. Zadlužení Viléma z Rožmberka v letech 1589-1592. Jihočeský sborník historický. 1985, roč. 54, s. 109–116. ISSN 0323-004X.
• MACŮREK, Josef. Čechové a Poláci v 2. pol. XVI. století : 1573-1589 : tři kapitoly z dějin česko-polské politické vzájemnosti. Praha: Miroslav Stejskal, 1948. 276 s.
• MACŮREK, Josef. Dozvuky polského bezkráloví z roku 1587, příspěvek k osvětlení snah rodu habsburského o získání koruny polské v letech 1588-94. Praha: Filosofická fakulta University Karlovy, 1929. 195 s.
• MAŤA, Petr. Svět české aristokracie : (1500-1700). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 1060 s. ISBN 80-7106-312-6.
• MÍKA, Alois. Osud slavného domu : rozkvět a pád rožmberského dominia. České Budějovice: Růže, 1970. 200 s.
• NĚMEC, Bohumír. Rožmberkové : životopisná encyklopedie panského rodu. České Budějovice: Veduta, 2001. 111 s. ISBN 80-903040-0-1.
• PÁNEK, Jaroslav. Der böhmische Vizekönig Wilhelm von Rosenberg und seine deutschen Ehen. In: TANZ, Sabine, a kol. Mentalität und Gesellschaft im Mittelalter : Gedenkschrift für Ernst Werner. Frankfurt am Main ; New York: P. Lang, 1993. ISBN 3631455453. S. 271–300. (německy)
• PÁNEK, Jaroslav. Poslední Rožmberk : životní příběh Petra Voka. Praha: Brána, 1996. 231 s. ISBN 80-85946-47-5.
• PÁNEK, Jaroslav. Vilém z Rožmberka : politik smíru. Praha: Brána ; Knižní klub, 1998. 315 s. ISBN 80-85946-86-6.
• PÁNEK, Jaroslav. Výprava české šlechty do Itálie v letech 1551-1552. 2. vyd. České Budějovice: Veduta, 2003. 183 s. ISBN 80-903040-8-7.
• PÁNEK, Jaroslav. Zápas o charakter české stavovské opozice a sněm roku 1575. Československý časopis historický. 1980, roč. 28, s. 863–887. ISSN 0323-004X.
• PÁNEK, Jaroslav. Zápas o vedení české stavovské obce v polovině 16. století (Knížata z Plavna a Vilém z Rožmberka 1547-1556). Československý časopis historický. 1983, roč. 31, s. 855–884. ISSN 0323-004X.
• ŠLACH, Miroslav. Kandidatura Viléma z Rožmberka na polský trůn v l. 1573-1575. Jihočeský sborník historický. 1964, roč. 33, s. 130–148. ISSN 0323-004X.
• VESELÁ, Lenka. Knihy na dvoře Rožmberků. Praha: Knihovna Akademie věd ČR ; Scriptorium, 2005. 359 s. ISBN 80-86675-06-8, ISBN 80-86197-60-3.
• VOREL, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české VII. 1526-1618. Praha: Paseka, 2005. 672 s. ISBN 80-7185-648-7.

• Autor Vilém z Rožmberka ve Wikizdrojích
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vilém z Rožmberka na Wikimedia Commons
• Mincovnictví Viléma z Rožmberka – na stránkách stribrnak.cz
• Čech na polský trůn? – díl z cyklu ČT Bílá místa

Předchůdce: Petr V.

Vladař domu rožmberského 1551–1592

Nástupce: Petr Vok