Jan Lucemburský

Svatba Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny ve Špýru

Jan byl jediným synem lucemburského hraběte, římského krále Jindřicha VII. a Markéty, dcery Jana Brabantského, vítěze v bitvě u Worringenu, v níž zemřel Jindřichův otec a strýcové. Jindřich VII. se s Markétou, neteří francouzského krále Filipa IV. oženil roku 1292 či 1293. K uzavření sňatku bylo zapotřebí papežského dispenzu, neboť oba mladí lidé byli ve třetím stupni příbuzenství. Sňatek měl zpečetit mír mezi Brabantskem a Lucemburskem. Nová lucemburská hraběnka prý byla velmi zbožná a krásná a na svého manžela a jeho rozhodnutí měla dobrý vliv.

Jan vyrůstal na francouzském královském dvoře Filipa Sličného a protože se jeho otec po svém zvolení římskoněmeckým králem (27. listopadu 1308) mínil zajímat hlavně o říšskou politiku, čtrnáctiletý Jan měl titul „hrabě lucemburský, hrabě v Laroche a markrabě v Arlonu.“

Roku 1309 čeští vyslanci, cisterciáčtí opati při cestě na generální kapitulu do Citeaux[3], kteří nebyli spokojení s vládou Jindřicha Korutanského, požádali Jindřicha VII. o pomoc - jeho jediný syn se měl oženit s princeznou Eliškou. Jindřich se zprvu obával anarchie v Čechách a pověsti o zavraždění vlastního panovníka Václava III. a chtěl s Eliškou oženit svého mladšího bratra Walrama.[4]

V červenci roku 1310 po počáteční nechuti a nátlaku českého poselstva dojednal nástup svého čtrnáctiletého syna Jana na český trůn. Eliška se měla v určité lhůtě dostavit do Špýru, jinak by byla ujednání zrušena. Ještě na poslední chvíli se Lucemburkové pokoušeli změnit osud tím, že Přemyslovně poslali naproti rytířského Walrama.[6] Doufali marně, že osmnáctiletou dívku okouzlí spíše zralý muž než čtrnáctiletý hošík.

31. srpna proběhly zásnuby mladičkého Jana s Eliškou Přemyslovnou a o den později se ve špýrské katedrále konala slavná svatba.

Jan jako král český na vyobrazení ze Zbraslavské kroniky

Janova královská pečeť

Poté byl Jan nucen vojensky obsadit Čechy a koncem roku přijal slib věrnosti od českých stavů, jimž potvrdil jejich privilegia v první volební kapitulaci v českých dějinách: inaugurační diplomy (v prosinci 1310 pro Čechy a v červnu 1311 pro Moravu) mimo jiné domácí šlechtě zaručovaly, že nebude povinna vojensky podporovat krále v zahraničí, a že úřady v obou zemích budou zastávány pouze rodáky (což Jan takřka vzápětí porušil). Berně mohly být využity pouze na obranu království, nikoli na zahraniční výpravy. Daně nemohly být vypisovány bez souhlasu zemského sněmu. Šlechtě se naopak nepodařilo získat možnost odkázat svůj majetek (statky) libovolné osobě, ale jen rodinným příslušníkům do 4. pokolení. Pokud tito neexistovali, majetek propadl králi. Diplomy se nezabývaly zahraniční a územní politikou. I přes existenci diplomů však docházelo k problémům ve vztahu mezi panovníkem a šlechtou. Originál se dochoval pouze jeden a to moravský, který byl vydán 18. června 1311 v Brně. Verze pro Čechy se nedochovala a její znění známe pouze zprostředkovaně díky listině Karla IV., která tyto diplomy potvrzovala.

Korunovace měla být kvůli neúčasti Jindřicha VII. otce nového krále, nejprve odložena, ale na nátlak šlechty se nakonec odehrála v neděli 7. února 1311 v bazilice sv.Víta, kdy byl Petrem z Aspeltu korunován českým králem.

V čele královské rady Jana Lucemburského stanul Petr z Aspeltu. Dalšími rádci nečeského původu byli například Albrecht z Hohenlohe, Filip z Falkensteina nebo Jindřich Fuldský. Na dvoře krále působili i čeští rádci, mimo jiné Jindřich z Lipé, který zastával post nejvyššího maršálka, Jan z Vartemberka coby nejvyšší číšník, nebo Petr z Rožmberka na postu nejvyššího komorníka. Dobré vztahy si král udržoval i s českými biskupy, tedy s pražským biskupem Janem IV. z Dražic a olomouckým biskupem Petrem II. Ti mu vypomáhali hlavně finančně.

Jan se pokoušel vládnout s ohledem na říšskou politiku, která byla pro Lucemburky prioritní. Vzorem mu byl způsob vlády na francouzském dvoře. Jenže česká šlechta nechtěla silného panovníka. Když roku 1310 přišel Jan Lucemburský do Prahy, národ k němu vzhlížel s upřímnými nadějemi v to, že po letech rozbrojů zavládne v zemi klid z doby posledních Přemyslovců. Jan jim připravil trpké zklamání^[zdroj?] – ovšem i on se zklamal.^[zdroj?] Čtrnáctiletý Jan v době, kdy se měl sžít se sebevědomou českou šlechtou, poslouchal rádce svého otce, naopak šlechta mu dala jasně najevo, kdo je v zemi pánem.

Jezdecký portrét krále Jana v Gelnhausenově kodexu

Situaci Janovi zkomplikovala smrt otce roku 1313 (Jan se nestal otcovým nástupcem, podmínkou pro zvolení římského krále bylo osmnáct let věku a když viděl, že šance na zvolení má spíš rakouský vévoda Fridrich Sličný, což bylo nebezpečné pro české království, rozjel kampaň, na jejímž konci byl novým římským králem zvolen Ludvík IV. Bavor, od kterého pak získal pro české království řadu významných ústupků). V červenci 1315 porazil Jan Fridrichova spojence, hornouherského magnáta Matúše Čáka Trenčianského v bitvě o Holíč. Situaci mu neulehčila ani Eliška Přemyslovna, která se snažila obnovit vládu v duchu Přemyslovců, což v tu dobu bylo zcela nereálné. Eliška podnítila v říjnu roku 1315 zatčení Jindřicha z Lipé, to naopak vyvolalo značný odpor šlechty a Jindřich z Lipé byl po půl roce ve vězení na hradě Týřov osvobozen.

Král Jan odjel do Lucemburska a protože se mu nedařilo najít řešení, obsadil Čechy vojensky. Šlechta se proti králi znovu postavila a Jan Lucemburský se málem musel vzdát české koruny. Mír zprostředkoval až římský král Ludvík Bavor. Roku 1318 byly podepsány tzv. Domažlické úmluvy, které ve svých důsledcích posílily moc šlechty. O rok později se pokusil o vzpouru proti králi pražský patriciát, který uzavřel spojenectví s Vilémem Valdekem a královnou Eliškou. Jan dokonce okupoval Prahu. Poté Jan ztratil o Čechy zájem – bral je jako zdroj financí pro rodovou evropskou politiku.[8] V roce 1319 pozval evropské rytíře na velkolepý turnaj do Prahy. Nikdo z cizinců ale na turnaj nedorazil.[9] Další turnaj Jan uspořádal v únoru 1321. Byl při něm sražen z koně, který se splašil a vážně krále zranil.[10]

Dlouhodobá nepřítomnost krále měla za následek rozrušování struktur země a společenských poměrů a spolu s vládou panské kliky Jindřicha z Lipé začala počátkem 30. let vzbuzovat nevoli. V říjnu 1333 přijel do Čech na popud šlechty Janův prvorozený syn Václav-Karel, napřed dokonce bez králova vědomí. Na přelomu let 1333 a 1334 udělil synovi titul markrabě moravský, čímž zlegitimoval jeho postavení v českých zemích. Nastává období tzv. lucemburského dvojvládí. Napětí z tohoto způsobu vlády (navíc otec se synem neměl příliš vřelé vztahy^[zdroj?]) polevuje až v roce 1341, kdy Jan Lucemburský Karlovi zajistil nástupnictví na českém trůnu. Za Karla IV. došlo k postupnému zlepšování poměrů v Čechách.

Roku 1338 král povolil zřízení Staroměstské radnice – první v Čechách. Roku 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství, současně s tím bylo v Litomyšli zřízeno nové biskupství – zemi již fakticky spravoval Karel.

Od roku 1325 nechává Jan Lucemburský razit první zlaté mince u nás a na sever od Alp. Na počest florentských odborníků, kteří je razili, byly mince nazvány florény. Původně to byly pouze kopie italských mincí, později byly raženy s Janovým portrétem a heraldickým lvem. Florény vážily 3,5 g a jejich průměr byl kolem 20 mm. Byly raženy pražskou mincovnou ze zlata těženého v Jílovém u Prahy a sloužily především jako mezinárodní platidlo. Jan Lucemburk podporoval také vydláždění pražských ulic. Jako poplatek na dláždění přenechal roku 1329 Starému Městu pražskému clo z prodeje vína. Roku 1331 povolil Starému Městu pražskému pro vydláždění ulic vybírat clo z každého vozu, který projede jeho hradbami (krom vozů s kamením). Roku 1338 povolil vybírat zvláštní poplatek na dláždění i Malé Straně.[11]

Soud českého krále (středověká iluminace)

Aktivita krále Jana však byla zaměřena především na zahraniční politiku, kde také byl mnohem úspěšnější. Kromě toho, že byl pravidelným hostem papeže a francouzských králů, s nimiž až dosud dobré vztahy ještě zintenzivnil několika výhodnými sňatky, získal v roce 1322 od Ludvíka Bavora (za pomoc v bitvě u Mühldorfu proti Fridrichovi Sličnému) pro české království jako trvalou zástavu Chebsko. V letech 1319–1329 byla k Českému království připojena Horní Lužice a 1335 Vratislav, k níž přiléhala značná část Slezska. Ve dvacátých a třicátých letech byl Jan Lucemburský velmi aktivní v Itálii, v roce 1331 mu císař jako říšskou zástavu potvrdil držení severoitalských měst Bergama, Bobbia, Brescie, Cremony, Milána, Novary a Pavie, dědičně získal Luccu.

Roku 1335 došlo k setkání polského krále Kazimíra III., českého krále Jana Lucemburského a uherského krále Karla Roberta v Trenčíně (pokračovalo pak ve Visegrádu), kde se Jan Lucemburský vzdal nároku na polský královský titul výměnou za 20 tisíc kop českých grošů a polský král Kazimír III. Veliký se vzdal Slezska. Tím se prakticky skončilo období vytváření pevných hranic států ve střední Evropě a dále pak docházelo už jen k menším změnám. Kazimír III. uznal přímou vládu českého krále ve Vratislavsku a Hlohovsku i jeho lenní panství nad slezskými knížaty. Z celého Slezska neuznalo lenní svrchovanost českého krále jen knížectví svídnicko-javorské, které bylo připojeno až za Karla IV. roku 1353.

S pomocí svého strýce, trevírského arcibiskupa Balduina, připravoval Jan volbu nového německého krále. 11. července 1346 byl římskoněmeckým králem zvolen Janův syn Karel.

Bitva u Kresčaku na dobové iluminaci

V posledních letech života Jana postihla dědičná oční choroba, kvůli které v roce 1339 oslepl, a jeho účast v bitvě u Kresčaku, kde bojoval na straně Francie, znamenala spíše dobrovolnou smrt.^[zdroj?] V této bitvě anglická pěchota s lučištníky dokázala své prvenství nad francouzskou rytířskou jízdou. V bitvě, kterou lze považovat za první velkou bitvu stoleté války, měla anglická strana mnohonásobně menší ztráty než francouzská.

Jako poslední slova jsou mu připisována: „Toho Bohdá nebude, aby český král z boje utíkal...“. Tyto slova latinsky „Absit, ut rex Boemie fugeret,...“ zaznamenal Beneš Krabice z Veitmile v díle Cronica ecclesiae Pragensis,[13] která je přepracováním kroniky (podle vůle císaře Karla IV.), kterou sepsal František Pražský. Zemřel ve stejný den jako o téměř sedmdesát let dříve jiný velký český král Přemysl Otakar II. Janovi se podařilo rozšířit území království, dát zvučné jméno titulu českého krále a připravit svého syna na následnictví.

Jan Lucemburský byl pohřben po mnoha peripetiích v Lucemburku v katedrále Panny Marie v předsíni velkovévodské krypty.

Janův dočasný hrob (hrad Klause Kastel, Německo)

Janova pohřební tumba (Katedrála Notre-Dame, Lucemburk)

Pohřební hrobka.(Katedrála Notre-Dame, Lucemburk)

Když Jan Lucemburský 26. srpna roku 1346 v bitvě u Kreščaku zahynul, nebyl pochován v cisterciáckém klášteře Clairefontaine, jak si přál ve své závěti, ale v opatství benediktinů Alt-Münster u hradeb města Lucemburku.

Nejstarší portrét Jana Lucemburského je na kamenném reliéfu z katedrály v Kolíně nad Rýnem. Je zpodobněn také na stříbrném groši raženém v Parmě v roce 1331. Asi nejzdařilejším portrétem je kresba Antoina de Succa z doby, kdy byl Jan již slepý. V chrámu sv. Víta se v triforiu nachází slavný sochařský portrét od Petra Parléře. Jedno vyobrazení je také ve Zbraslavské kronice.

Tělo Jana bylo za francouzských válek přemístěno do opatství Altmünster v Lucembursku. Když bylo opatství zničeno v roce 1543, bylo tělo přemístěno do opatství Neumünster ("New-Minster Abbey") v Lucembursku. Během zmatku francouzské revoluce byly pozůstatky zachráněny Bochovou průmyslovou rodinou a skryty v podkrovním pokoji v Mettlachu na řece Saar. Legenda říká, že mniši opatství žádali o tuto laskavost Pierre-Josepha Boche.

Jeho syn Jean-François Boch se setkal s Fridrichem Vilémem Pruským a ten od něj přivezl ostatky Jana ze své cesty přes Porýní v roce 1833 do Německa. Princ pak objednal u stavitele Karla Friedricha Schinkela stavbu kapli. Jako její základ byla použita dvoupodlažní kaple vytesaná františkány již v roce 1600 ve skále na hradě Klause Kastel. Ta byla pro tento účel přestavěna v roce 1834 a 1835 u města Kastel-Staadt. V roce 1838, při výročí své smrti, zde byl Jan ve slavnostním obřadu pohřben v černém mramorovém sarkofágu .

V roce 1945 byly Lucemburským vojskem, (v operaci "plášť a dýka") postupujícím společně se Spojenci, ostatky přeneseny zpět do města Lucemburk a v roce 1946 uloženy v barokní pohřební tumbě v předpokoji velkovévodské hrobky.

Roku 1980 se královy ostatky dočasně vrátily do Prahy, kde byly podrobeny průzkumu antropologem Emanuelem Vlčkem a jeho týmem z Národního muzea. Poté byly ostatky převezeny zpět do Lucemburku. Jan Lucemburský měřil asi 170 cm, byl štíhlé svalnaté postavy, vynikající jezdec na koni a v bitvách a turnajích utrpěl také vážná zranění. Smrtelná byla zranění hlavy a hrudníku.

V roce 2016 byl král konečně přenesen do katedrály Notre-Dame v Lucemburku s tumbou z chodby níže k hrobce velkovévodů.

1. manželství ∞ 1310 Eliška Přemyslovna (1292–1330):

• Markéta Lucemburská (1313–1341) ∞ Jindřich II. Dolnobavorský
• Jitka/Bona Lucemburská (1315–1349) ∞ Jan II. Francouzský
• Václav/Karel IV. (1316–1378)

1. ∞ Blanka z Valois
2. ∞ Anna Falcká
3. ∞ Anna Svídnická
4. ∞ Alžběta Pomořanská

• Přemysl Otakar (1318–1320)
• Jan Jindřich (1322–1375)

1. ∞ Markéta Pyskatá
2. ∞ Markéta Opavská
3. ∞ Markéta Habsburská
4. ∞ Alžběta Oettingenská

• Anna Lucemburská (1323–1338) ∞ Ota Habsburský
• Eliška Lucemburská (1323 – před 1330)

2. manželství ∞ 1334 Beatrix Bourbonská (1318–1383)

• Václav Český (1337–1383) ∞ Johana Brabantská
• Bona

Nemanželské děti:

• Mikuláš Lucemburský (1322–1358)