Jan Maxmilián Dobřenský

Pocházel ze staré české rodiny Dobřenských z Dobřenic, která v roce 1744 získala titul svobodných pánů (baronů) a v roce 1906 byla povýšena do hraběcího stavu. Narodil se v roce 1911 jako syn císařsko-královského komořího a poslance Českého zemského sněmu Jana Josefa Dobrzenského z Dobrzenic (29. 4. 1870 Chotěboř – 13. 4. 1947 Chotěboř) a jeho manželky Rosy z Trauttmansdorff-Weinsbergu (17. 5. 1879 Gleichenberg – 2. 9. 1967 Gleichenberg).[2]

V září 1939 podepsal Národnostní prohlášení české šlechty.

V roce 1947 převzal po smrti otce správu majetku. O rok později mu byl majetek zabaven. Po zabavení majetku se s rodinou pokusil opustit republiku letadlem na lince z Ostravy do Prahy. Tento pokus se nezdařil. Další pokus uskutečnili v červenci při všesokolském sletu, kdy se přes Prahu přesunuli na Šumavu. Zde je převezli dva dřevorubci autem asi 2 km k hranicím s Německem. Po přechodu hranic se hlásili v Řezně v Goethe Schule. Po několika týdnech se přesunuli do Frankfurtu a zde získali doklady pro další cestu. Po obdržení dokladů odcestovali do Francie. Zde bydleli 3 roky a v této době pracoval Jan Dobřenský v chemické laboratoři cukrovaru, pak ve sklárně a později jako míchač barev v továrně na nátěrové hmoty.

V roce 1951 odcestovali do Kanady. Zde pracoval jako zemědělský dělník, prodavač travních semen a zemědělských strojů. Při cestování po Kanadě sesbíral ve spolupráci s farářem z Chotěboře a panem Medunou podklady o rodu Dobřenských. Další podklady o rodu získal od Státního ústředního archivu. V roce 1980 mu vyšlo první, samizdatové vydání jeho rodopisné knihy Z Dobřenic je cesta dlouhá. Po absolvování počítačového kurzu pracoval jako programátor. V průběhu let koupili s manželkou farmu severně od Toronta, kde žili asi 10 let. Jan Maxmilián zde pracoval v lese a prodával dřevo. V roce 1980 tragicky zahynul nejmladší syn Karel Kunata. Po roce 1989 se Dobřenští vrátili zpět do Čech, po návratu bydleli v podnájmu a po schválení restitučního zákona si zařídili z bývalé kuchyně byt. V roce 1992 jim byl zámek v Chotěboři i s přilehlými pozemky navrácen.

Po válce se 22. srpna 1945 v Dolních Beřkovicích oženil s Leopoldinou Lobkowiczovou (princeznou z Lobkowicz) (14. listopadu 1926 Dolní Beřkovice – 18. března 2021 Haliburton, Kanada),[3] dcerou Leopolda z Lobkowicz a Františky Montenuovo.[2] Narodilo se jim pět dětí, mezi nimi dva synové – Jan Josef a Karel Kunata.[2]