Sudety

Sudety (též Sudetsko, německy Sudetenland, polsky Kraj Sudetów nebo Kraj Sudecki) jsou pohraniční oblasti dnešního Česka, ve kterých od středověku až do let 1945-1947 žili převážně lidé německé národnosti. Československé ministerstvo vnitra v roce 1945 používání slova „Sudety“ v úředním styku vyhláškou zakázalo, avšak od 90. let 20. století bylo jako historicko-geografický pojem částečně rehabilitováno.

Oblasti dnešního Česka, osídlené podle rakouského sčítání lidu v roce 1910 převážně německojazyčným obyvatelstvem (národnost se určovala dle tzv. obcovací řeči)
Mapa německých nářečí (1894) zobrazuje regionální vlivy v pohraničí. Jihočeské a jihomoravské byly spřízněny s hornoněmeckým nářečím (Rakousko, Bavorsko). Severočeské a severomoravské dialekty pak se středovýchodním nářečím (Sasko, Slezsko).
Oblasti dnešního Česka, osídlené podle československého sčítání lidu v roce 1930 převážně sudetoněmeckým obyvatelstvem (národnost se určovala podle národnostní příslušnosti a mateřské řeči)

Sudety bylo původně označení hornaté oblasti na severu Česka zvané dnes Krkonošsko-jesenická subprovincie. Později se rozšířilo pro téměř celou pohraniční oblast, zatímco pro pohoří se v češtině již používá méně, protože v roce 1979 byl v české a slovenské geomorfologii jeho dřívější název Sudety nahrazen novotvarem Krkonošsko-jesenická subprovincie.

Toponomastika pojmu Sudety

Původ názvu Sudety není jednoznačný. Nejčastěji uváděný výklad tvrdí, že původní fyzickogeografický termín Sudéta je slovo keltského původu, složené z gramatického základu sud- (kanec) a přípony -éta (les), dohromady tedy „Les kanců“. Někdy se uvádí jiný výklad, například pomocí starogermánského slova „Sudtha“, překládané jako „les“. Termín je doložený již ve starověku u Klaudia Ptolemaia. Není však jisté, jestli skutečně toto slovo na jeho mapě označovalo stejné pohoří.

Bohaté Sudety a Chudé Sudety

Sociální geograf Radim Perlín dělí Sudety na tzv. Bohaté Sudety a tzv. Chudé Sudety. Oblast Bohaté Sudety je vymezena na základě bývalé česko-německé etnické hranice rozšíření původního německého obyvatelstva v pásu osídlení podél severozápadní a severovýchodní hranice Česka. Bohaté Sudety se rozkládají v prostoru od ašského výběžku přes Karlovarsko, severočeskou konurbaci, oblast Českého středohoří, Liberecko, krkonošské a orlické podhůří až na Jesenicko a Opavsko. Pro Bohaté Sudety je charakteristická industrializace a urbanizace. Oblast Chudé Sudety se rozkládá podél jihozápadní, jižní a jihovýchodní hranice Česka. Chudé Sudety jsou vymezeny na bázi původní etnické hranice, ale na rozdíl od Bohatých Sudet v rurálním prostředí.[1]

Dějiny Sudet na počátku 20. století

Již před první světovou válkou vzniklo v Sudetech pangermánské hnutí (DAP), z něhož později (nepřímo) vznikla NSDAP a SdP.

Po první světové válce spory o přesnou podobu hranic nově vzniklého Československa vedly k několika ozbrojeným konfliktům, z nichž nejdramatičtější byl s Polskem o jižní část Slezska (tehdy ještě nebyly Sudety nijak přesněji vymezeny).

Vyhlášení autonomní provincie

Po vzniku Československa v roce 1918 vyhlásili Němci žijící v pohraničních částech Čech, Moravy a bývalého Rakouského Slezska ve dnech 29. a 30. října následující čtyři autonomní provincie, rozkládající se podél hranic s Rakouskem a Německem, jež požadovaly nezávislost na Československu a přičlenění k Německému Rakousku, potažmo k nově vzniklé Německé republice:

  • Deutschböhmen (Německé Čechy), zahrnující západ, severozápad a sever Čech, s centrem v Liberci (německy Reichenberg).
  • Sudetenland (Sudetsko), zahrnující severovýchod Čech, včetně Orlických hor, severozápad Moravy a drtivou většinu bývalého Rakouského Slezska, s centrem v Opavě (Troppau). Mělo rozlohu přibližně 6 543 km² a asi 650 000 obyvatel.
  • Böhmerwaldgau (Šumavská župa), zahrnující jihozápad, jih a jihovýchod Čech, s centrem v Českém Krumlově (Böhmisch Krummau). Představitelé tohoto celku deklarovali spojení s Horními Rakousy.
  • Deutschsüdmähren (Německá jižní Morava), zahrnující jih Moravy, s centrem ve Znojmě (Znaim). Představitelé tohoto celku deklarovali spojení s Dolními Rakousy. Začínala u Břeclavi (Poštorná) a zahrnovala Mikulovsko, Znojemsko a Slavonicko (Mikulov byl až do roku 1960 okresním městem, pak se stala okresním městem Břeclav). V té době také došlo ve všech obcích k přečíslování všech popisných čísel a všechny domy dostaly nová čísla popisná. Návštěvníci z Německa nebo z Rakouska se pak obraceli na místní kronikáře se žádostí o pomoc při hledání domu, ve kterém kdysi bydleli.

Mimo těchto čtyřech oblastí stálo Novobystřicko,[2] připojené rovněž k Dolním Rakousům. Dále ještě jazykový ostrov Jihlava s 22 okolními vesnicemi. Mezi těmito oblastmi obývanými převážně německou populací, respektive mezi jejich zástupci, však neexistovala politická spolupráce. Československo obnovilo svoji územní integritu se všemi odtrženými územími jejich vojenským obsazením prakticky bez větších vojenských akcí mezi 1. – 20. prosincem 1918, takže se pokus o odtržení nezdařil a tyto čtyři celky přestaly existovat.[3]

Německé obyvatelstvo začalo protestovat a demonstrovat za tzv. práva národů na sebeurčení. Tyto demonstrace (např. v Liberci, Moravské Třebová, Šternberku nebo Kadani) byly podpořeny jednodenní generální stávkou německého obyvatelstva. Protesty byly v březnu 1919 násilně potlačeny československou armádou, 54 osob při tom bylo zabito a 750 zraněno, mezi oběťmi byly i ženy a děti.[4][5][6] Později byly tyto oběti coby „březnoví padlí“ propagandisticky využívány nacionalisty k eskalaci konfliktů, zejména v pohraničních oblastech, které se samy začaly označovat jako Sudety. Když přestal tento druh odporu ztrácet na intenzitě, pojem „sudetský“ přetrval jako identifikace se zbytkem německého obyvatelstva v Československu. Nicméně toto označení Němců v celém Československu až do třicátých let nebylo v tomto smyslu používáno.

Hranice Československa po první světové válce byly určovány mírovými smlouvami, které potvrzovaly vítězné mocnosti. Na jihu a východě Československé republiky byly hranice potvrzeny tzv. Trianonskou smlouvou v roce 1920. Hranice se sousedním Německem a Rakouskem byly potvrzeny na Pařížské mírové konferenci už o rok dříve, zde byla také potvrzena územní celistvost Československa. Smlouva s Německem byla uzavřena ve Versailles a v Saint–Germain s Rakouskem.

Slezsko, Polsko

V roce 1920 bylo k ČSR připojeno i území Hlučínska, dále část Vitorazska a Valticko. Po bojových střetnutích a následném arbitrážním rozhodnutí Spojenců se rozdělila oblast Těšínska mezi ČSR a obnovené Polsko, hranicí se stala řeka Olše. V tomto regionu šlo především o velké zásoby kamenného uhlí a vysokou koncentraci průmyslových podniků.[3]

Sudety zpočátku zřejmě zahrnovaly pouze pohoří na jihozápadě Slezska, ale záhy tento pojem označoval celou soustavu pohoří (Sudety = Sudetská soustava/subprovincie = Krkonošsko-jesenická subprovincie) od dolního toku řeky Ohře až po řeku Odru, tedy severní část Krušných hor, Lužické hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory a Jeseníky. V polštině termín Sudety (čes. Krkonošsko-jesenická subprovincie) označuje horské pásmo od Labského údolí až po Moravskou bránu.

Sudetské země, sudetští Němci

V roce 1903 použil politický aktivista a publicista Franz Jesser v jedné ze svých studií poprvé termín Sudetendeutsche (sudetští Němci), podle horstva, které bylo v Čechách, na Moravě i v rakouském Slezsku, jako označení pro německojazyčné obyvatelstvo Českých zemí (na rozdíl od Alpendeutsche – tedy Němců ze zemí dnešního Rakouska, popřípadě Slovinska). Během následujících dekád se toto slovo prosadilo a bylo široce užíváno.[7] České země začali rakouští Němci označovat termínem Sudetské země (něm. Sudetische Länder nebo Sudetenländer). V roce 1927 vydal geograf Fritz Machatschek geografii Československa (ČSR) pod názvem Landeskunde der Sudeten- und Westkarpatenländer. Žádná politická strana se po roce 1918 neoznačovala za sudetoněmeckou do doby, než s tímto pojmem začal operovat Henlein na konci roku 1933. Ve 20. a 30. letech 20. století se termín Sudety (Sudetenland) začal užívat pro většinu pohraničních oblastí Českých zemí (včetně Moravy a Slezska), kde žila až do roku 1945–1946 početná německá menšina (3 až 3,5 milionů občanů).

Sudetské pohraničí živil především lehký průmysl (naprostá většina produkce se vyvážela), a velkou hospodářskou krizí z let 1929–1933 bylo obzvláště silně postiženo. Československá vláda tento problém v Sudetech nijak neřešila.[8][9]

Jako součást Třetí říše
Související informace naleznete také v článku Sudetoněmecké povstání.
Podrobnější informace naleznete v článku Říšská župa Sudety.
Související informace naleznete také v článku Sudetoněmecký odboj proti nacismu.
Čeští uprchlíci ze Sudet
Českoslovenští vojáci v Krásné Lípě - říjen 1938

Termín, který nabyl územně politického obsahu, byl využit německými nacisty za podpory části německého obyvatelstva Sudet (zejména Sudetoněmecké strany, SdP) k rozbití demokratického Československa.[zdroj?] Toto území bylo totiž od 10. století nikdy nezpochybněnou součástí českého státu, resp. zemí Koruny české (které byly až do roku 1918 součástí mnohonárodnostní Svaté říše římské, respektive Rakouska-Uherska), třebaže tu od 13. století žilo německé obyvatelstvo, které zde mělo většinu.

Po mnichovské dohodě (1938) bylo jako Sudetenland označováno veškeré území odstoupené pod nátlakem velmocí Československem hitlerovskému Německu. Obyvatelé české národnosti se mohli přihlásit k obnovenému občanství Československé republiky a přestěhovat se do ní. Češi, kteří v pohraničí zůstali, byli diskriminováni v zaměstnání i ve školách. Místní němečtí antifašisté, respektive jedinci, kteří se nepřipojili k masové podpoře nacistické strany a z různých důvodů zároveň nemohli odejít do českého vnitrozemí, začali být okamžitě zatýkáni.[9]

České obyvatelstvo nicméně začalo nyní zjednodušenou optikou vidět ve všech českých Němcích, nyní v duchu nacistické propagandy označovaných jako sudetskými Němci, své úhlavní nepřátele. Na zabrané pohraniční území byla 1. října 1938 na základě výnosu vůdce a říšského kancléře o správě sudetoněmeckých území (Erlaß des Führers und Reichskanzlers über die Verwaltung der sudetendeutschen Gebiete)[10] ustavena správní jednotka Sudetoněmecká území, která se podle zákona „O opětovném sjednocení sudetoněmeckých území s Německou říší“ (Gesetz über die Wiedervereinigung der sudetendeutschen Gebiete mit dem Deutschen Reich)[11] oficiálně stala 21. listopadu 1938 integrální součástí nacistického Německa. Říšská marka byla v Sudetoněmeckých územích zavedena 11. října 1938,[12] ale teprve 15. listopadu 1938 zde byla ukončena souběžná platnost československé měny.

Po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava se podle rozhodnutí Hitlera z 25. března 1939 větší část Sudetoněmeckých území přeměnila k 15. dubnu 1939 na základě zákona „O rozdělení sudetoněmeckých území“ (Gesetz über die Gliederung der sudetendeutschen Gebiete)[13] v Sudetskou župu (Gau-Sudetenland), zahrnující oblast od Domažlicka po Moravskou Ostravu s centrem v Liberci (Reichenberg), kde měl sídlo říšský župní správce Konrad Henlein; území se dělilo na tři vládní obvody: Cheb (Eger), Ústí nad Labem (Aussig) a Opavu (Troppau). Území na jihozápadě Čech bylo připojeno k Bavorsku, stalo se tak součástí župy Bavorská Východní marka (Reichsgau Bayerische Ostmark). V roce 1942 bylo území přejmenováno na říšskou župu Bayreuth (Reichsgau Bayreuth). Hlučínsko bylo znovupřipojeno k Prusku a v jeho rámci začleněno do provincie Slezsko. Zbytek území na jihu byl připojen k bývalému Rakousku (Ostmark) a v jeho rámci rozdělen mezi Zemské hejtmanství Dolní Podunají (bývalé Dolní Rakousy) a Zemské hejtmanství Horní Podunají (bývalé Horní Rakousy).

  • Hitler vjíždí triumfálně do Kraslic (Sudety), 4. října 1938
  • Sudetští Němci nadšeně odstraňují československý hraniční orientační sloup
  • Sudetští Němci vítají vojáky nacistického Německa v Žatci
  • Sudetské Němky při návštěvě Hitlera v Chebu 3. října 1938
  • Německý tank projíždí slavnostně vyzdobenými ulicemi Chomutova
  • Jednotky sudetoněmeckých Freikorps

Obnovené Československo
Odsun

Po porážce Třetí říše bylo veškeré odstoupené pohraniční území připojeno zpět k ČSR a zároveň na základě článku XI. až XII. závěrů Postupimské dohody vítězných velmocí (1945) byla drtivá většina československého obyvatelstva hlásícího se k německé národnosti „odsunuta“ z Československa do americké a sovětské okupační zóny v Německu (a připravena prakticky o veškerý majetek).

Při odsunu (v angl. orig. Postupimské dohody je uvedeno slovo „transfer“ = přemístění, odsun), docházelo i k zabíjení německých civilistů. Tzv. amnestijní zákon (zákon č. 115/1946 Sb.) toto zabíjení neexkulpoval – vztahoval se jen na „jednání, k němuž došlo od 30. 9. 1938 do 28. 10. 1945 a … které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů“, nikoliv na činy spáchané z „pohnutek nízkých a nečestných“.[14]

Masivní úbytek německého obyvatelstva Sudet byl alespoň z části nahrazen lidmi z vnitrozemí Českých zemí a Slovenska a také přistěhovalci ze zahraničí, například Řeky, Rumuny a Volyňskými Čechy.[15] Imigrantů z ciziny bylo úhrnem asi 200 000. Do Sudet později za podpory komunistické vlády přesídlilo i mnoho slovenských Cikánů a Maďarů, tehdejší tisk psal, že budou zdrojem pracovní síly v pohraničí. Existovala zde totiž iniciativa československé vlády na osídlení prázdného českého pohraničí, kde byl soustředěn průmysl.[16]

Od konce let čtyřicátých až asi do poloviny let osmdesátých československý tisk, rozhlas a televize nazývali odsunuté sudetské Němce revanšisty (údajně mysleli na odvetu, na revanš).[zdroj?]

Kvůli vlivu rozsáhlé migrace v Sudetech zde na několik desetiletí prakticky zanikl veřejný život. Lidé se často cítili a stále ještě cítí vykořeněni. Situace se začala výrazně lepšit až v 90. letech 20. století poté, co se o problému vůbec mohlo otevřeně mluvit.

Současnost

Zatímco československo-rakouskou smlouvou byla otázka odškodnění odsunutého německého obyvatelstva do Rakouska fakticky vyřešena, někteří sudetští Němci, vzdor uzavřené česko-německé deklaraci (ratifikovaná 1997), nepovažují problém svého odsunu a zabavení majetku na základě „kolektivní viny“ (podle Benešových dekretů) za uzavřený.

Vývoj zákazu používání pojmu „Sudety“ v Česku a na Slovensku

Československý exilový prezident Edvard Beneš napsal v červnu 1942 Wenzelu Jakschovi:[17]

  • „A: vědecky, geograficky, historicky slovo ”sudetský” znamená zcela něco jiného, nežli to, v jakém smyslu se ho nyní používá.
  • B: slovo to je výrazem politického podvodu, jaký z německé otázky v Československu učinil Henlein a německý fašismus. Chtěl zvláštní terminologií vytvořit politické skutečnosti. Byl to od něho podvod a je to podvod. Snad by bylo možno chápat, když se ze stran jiných chtělo u nás proti podvodné politické agitaci Henleinově působit tím, že se proti tomu reagovalo a termínu toho z důvodů taktických také užívalo. Byla to politická chyba: obtíže se nikdy nevyřeší následováním chyb nebo demagogie odpůrcovy. Chceme-li se však od henleinismu a nacismu definitivně emancipovat, dělejme to důsledně a nepodléhejme jeho metodám! Vraťme se ke své dobré dřívější tradici!
  • C: Slovo ”sudetský”, ”Sudetenland”, ”sudeťák” bude navždy v českých zemích spojeno s nacistickým zvířectvím na nás Češích i na demokratických Němcích prováděným v osudné krizi před a po roce 1938. Musíme se snažit o novou dohodu zbavení se i těch smutných, politicky osudných a pro nás nepřijatelných rekvizit nacistické politiky.
  • D: Češi po dnešní válce toto slovo nepřijmou, budou je perhoreskovat (tj. rozhodně odmítat); a je tudíž v našem zájmu, abychom se včas shodli, že z naší politiky na obou stranách zmizí. Je v zájmu dobré politiky, aby se to nemuselo dělat zákony a nařízeními. Bylo by směšné, kdyby i českoslovenští antihenleinovci a antinacističtí demokraté se po válce mezi sebou hádali o slova a dělali z henleinovského dědictví a z terminologie politické aféry. Soudíme, že naši němečtí občané dobře to uváží a vše potřebné k tomu připraví.“

Dne 31. srpna 1942 přijalo exilové Prezidium čs. Ministerské rady (na návrh čs. exilového ministerstva vnitra ze 14. února 1942) vyhlášku, podle které se užívání pojmů spojených se slovem sudetský Němec stává protiústavním a může být i trestné.[18]

Deska v Andělské Hoře na památku premiéry i derniéry Cimrmanovy vlastenecké hry Sudety krásné, Sudety mé, která byla údajně uvedena v původním českém znění s německými titulky roku 1912 v místním hostinci Gasthaus zum Goldenen Kreuz.

Dne 22. května 1945 vešla v platnost vyhláška, hovořící o nepřípustnosti užívání pojmu Sudety v úředním styku: „Název ”Sudety” nepřípustný: ministerstvo vnitra upozorňuje, že používání názvu ”Sudety”, jeho odvozenin a podobných výrazů, obvyklých v době okupace, je nepřípustné. Pro označení příslušného území buď užíváno názvu ”pohraniční území”. Opatření tohoto dlužno dbáti zejména v úředním styku veškeré veřejné správy.“[19]

O problematice pohraničí se hovoří v českých podmínkách od konce 30. let 20. století. Vždy se jednalo o území výrazně diferencovaná ekonomickým vývojem i národnostním složením (s výrazným zastoupením Němců). Co se rozumí pojmem pohraničí? První vymezení bylo ztotožněno s územím, které okupovala německá armáda ve druhé světové válce. Pro potřeby dosídlovací politiky a uplatňování dalších nástrojů byly v letech 1949, 1960 a 1969 vzhledem k administrativně správnímu členění provedeny dílčí úpravy.[20]

Dle Stanoviska Odboru legislativy a koordinace předpisů a kompatibility s právem Evropských společenství Ministerstva vnitra České republiky k používání názvu Sudety ze dne 13. srpna 2004 však nejsou vyhlášky z 22. května 1945 a z 31. srpna 1942 (navržená 14. února 1942) součástí platného právního řádu České republiky.[21]

V roce 1993 psal o rehabilitaci historicko-geografického pojmu Sudety Václav Král.[22] V roce 1994 použili Ivan Bičík a Vít Štěpánek v názvu své studie Case Study of the Prague’s Environs and the Czech Sudetenland termínu Czech Sudetenland („české Sudety“).[23]

Ve 21. století již média výraz Sudety běžně používají bez nutnosti dalšího vysvětlování či obhajování jeho užití.[24]

Vnitřní Sudety

Václav Cílek ve veřejné debatě razí zhruba od roku 2010 pojem „vnitřní Sudety“, jímž označuje takové venkovské oblasti ve vnitrozemí, z nichž se vytrácí pestrý autentický život, které působí zanedbaně a ze kterých mizí potomci původních obyvatel a osazuje je nové obyvatelstvo, které k místu nemá historický vztah a ještě se s ním nenaučilo zacházet, aniž by k tomu vedl nějaký historický či společenský zlom, přitom jde o oblasti autochtonní, odedávna české. V těchto oblastech se zhoršují poměry, co se týče pracovních příležitostí, občanské vybavenosti, počtu škol, pošt i zdravotních zařízení.[25] Václav Cílek vycházel ze Středních Čech a Kladenska.[25] Střední Čechy označoval za jednu z nejvíce zanedbaných oblastí celých Čech s tím, že tak exemplárně zpustlé vesnice jako někde na Kladensku v jižních Čechách nebo v pohraničí prakticky nenajdeme a že ve středních Čechách jsou celé vesnice, kde nenajdete starousedlíka.[26] V kampani pro krajské volby v roce 2020 Martin Kupka (pozdější ministr dopravy) označil za „vnitřní Sudety“ celý Středočeský kraj v souvislosti s tím, že se zde dlouhodobě neinvestovalo do krajských silnic.[27]

Jinak jde podle Zbyňka Petráčka hlavně o místa na hranicích krajů, odkud je nejdále do krajských i okresních metropolí, například pomezí krajů Jihočeského, Jihomoravského a Vysočiny (povodí Moravské Dyje), západní, východní i severní pomezí Kraje Vysočina nebo pomezí krajů Jihočeského, Středočeského a Plzeňského (podhůří Brd).[25]

Termín „vnitřní Sudety“ se používá také pro Úštěcko, kde historicky převažovalo německojazyčné obyvatelstvo, které bylo po válce vysídleno, ale nejde již typicky o pohraniční horské území.[28]

Termín „vnitřní Sudety“ bývá také používán pro lokality, které v minulosti byly mocensky vysídleny kvůli zřízení vojenských prostorů – Střední Brdy[29] nebo Benešovsko.

Odkazy

Reference
  1. Radim Perlín: Venkov, typologie venkovského prostoru. URL: https://web.archive.org/web/20110928135236/http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/odbor/reforma/perlin.pdf
  2. http://is.muni.cz/th/63542/prif_d_b1/Jen_text-finIV.txt
  3. Arburg, Adrian von, Staněk, Tomáš (ed.). Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: dokumenty z českých archivů. I. Středokluky: Zdeněk Susa, 2010. s. 28–32.
  4. Suppan, Arnold: Austrians, Czechs, and Sudeten Germans as a Community of Conflict in the Twentieth Century, strana 9
  5. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/1281191-pri-vzniku-ceskoslovenska-tekla-nemecka-krev
  6. http://nassmer.blogspot.cz/2009/03/krvave-uvitani-v-novem-state-4-brezen.html
  7. Hahn, Hans-Henning: Hundert Jahre sudeten-deutsche Geschichte: eine völkische Bewegung in drei ... [online]. Google Books [cit. 2011-11-27]. Dostupné online. (německy)
  8. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 139–146.
  9. Slavný německý spisovatel vypráví příběh antifašistů v Sudetech, iDnes.cz, 18. 11. 2018.
  10. výnos vůdce a říšského kancléře o správě sudetoněmeckých území. www.verfassungen.de [online]. [cit. 2017-01-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-10-09.
  11. zákon „O opětovném sjednocení sudetoněmeckých území s Německou říší“. www.verfassungen.de [online]. [cit. 2009-02-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-10-09.
  12. Kronika Větřkovic z let 1298-1945 [online]. [cit. 2010-09-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-06. (čeština)
  13. http://www.verfassungen.de/de/de33-45/sudetenland-verwaltung39.htm Archivováno 15. 5. 2011 na Wayback Machine zákon „O rozdělení sudetoněmeckých území“
  14. Pořad Historie.cs Ve skutečnosti se o amnestii nejednalo, protože za tyto skutky nikdo nebyl souzen. Problematické také je datum, do kdy se tento zákon vztahoval, jelikož se týkal i činů spáchaných po oficiálním konci druhé světové války.
  15. Čapka, Fr.; Slezák, L.; Vaculík, J.: Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno 2005.
  16. Prezentace o novoosídlencích Problematika nového osídlení pohraničí je už jinou kapitolou dějin tohoto území.
  17. BENEŠ, Edvard. Zásadní stanovisko k usnesení představenstva SdS, (odevzdané W. Jakschovi 1. XII. 1942), 7. VI. 1942. [s.l.]: [s.n.]
  18. JAKSCH, Wenzel. Dopis R. Bechyněmu, 25. X. 1940. [s.l.]: [s.n.]
  19. Úřední list Republiky československé, 24. V. 1945.. [s.l.]: [s.n.]
  20. JEŘÁBEK, Milan. Pohraničí v regionálním rozvoji a jeho výzkum (Geografie - Sborník ČGS, 105, č. 1). [s.l.]: Česká geografická společnost, Praha, 2006.
  21. KAUCKÝ, Jiří. Stanovisko Odboru legislativy a koordinace předpisů a kompatibility s právem Evropských společenství Ministerstva vnitra České republiky ze dne 13. srpna 2004 k používání názvu Sudety, Č. j. LG-1242/2004, 13. VIII. 2004. [s.l.]: [s.n.]
  22. KRÁL, Václav. Rehabilitujme název Sudety (Geografické rozhledy, ročník 2, č. 4/1992-1993). [s.l.]: Terra klub, Praha, 1993.
  23. BIČÍK, Ivan. Long-Term and the Current Tendendies in Land-Use: Case Study of the Prague’s Environs and the Czech Sudetenland (Acta Universitatis Carolinae, Geographica, č. 1). [s.l.]: Univerzita Karlova, Praha, 1994.
  24. Např. ŠPIČÁKOVÁ, Kateřina. Zástupy Čechů opustily po Mnichovu Sudety. ČT 24 [online]. Česká televize, 2. 10. 2018 [cit. 2020-04-28]. Dostupné online.
  25. Zbyněk Petráček: Když se řekne „vnitřní Sudety“, Lidové noviny, 10. 2. 2020
  26. „A to byla ta krásná země“, ČT24, 1. 10. 2010
  27. Michal Půr, Jan Palička: S Jermanovou si opravdu netelefonujeme, naposledy se mi omlouvala za svého muže, říká Kupka, Info.cz, 17. 9. 2020
  28. Magdalena Medková: Do křížku tu narazil traktorista. Jak spolek z Úštěcka obnovuje „vnitřní Sudety“, Aktuálně.cz, 31. 3. 2021
  29. Jitka Šrámková: Turisté v brdských lesích bloudí, pomáhat jim teď budou průvodci, iDnes.cz, 7. 6.2018

Literatura
  • Glassheim, Eagle: Očista československého pohraničí: Migrace, životní prostředí a zdraví v bývalých Sudetech. Praha: Academia, 2019. ISBN 978-80-200-3045-0
  • Arburg, Adrian von, Staněk, Tomáš (ed.). Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: dokumenty z českých archivů. I. Středokluky: Zdeněk Susa, 2010.
  • Brügel, Johann Wolfgang: Češi a Němci 1918 – 1938. Praha 2006.
  • Zykmund, Neuvirt, Kuranda, Špaček: Turn, 100 let města Trnovany-Teplice, Europrinty 2010.
  • Zmizelé Sudety / 4. upr. a rozš. vyd. Domažlice : Český les, 2006. 656 s. : il., mapy ; 21 cm.ISBN 80-86125-73-4
  • Mikšíček, Petr, Sudetská pouť, aneb, Waldgang / 1. vyd. Praha : Dokořán, 2005. 165 s., [16] s. barev. obr. příl. : il.ISBN 80-7363-009-5
  • Proměny sudetské krajiny / 1. vyd. [Praha] : Antikomplex, 2006. 238 s. : il. ISBN 80-86125-75-0
  • Glotz, Peter, Vyhnání: České země jako poučný případ / Vyd. 1. Praha : Paseka, 2006. 222 s. : il., portréty ; 21 cm.ISBN 80-7185-705-X (váz.)
  • SUPPAN, Arnold. Österreicher, Tschechen und Sudetendeutschen als Konfliktgeleinschaft im 20. Jahrhundert. Prague Papers on the History of International Relations. 2002, roč. 6, s. 157–209. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-042-7.
  • Werner Flach, Christa Kouschilová: "Organizovaný revanšismus a jeho strůjci", Svoboda Praha 1986
  • SLEZÁK, Lubomír. Zemědělské osídlování pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno: Nakladatelství Blok, 1978. 174 s.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.