Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic

V letech 1593–1598 Kryštof Harant působil v armádě, s níž se účastnil dlouhé turecké války proti Osmanské říši. Ani manželské štěstí s Evou Černínovou však netrvalo dlouho, neboť ta roku 1597 zemřela. Dvě děti dal na výchovu své švagrové Lidmile Markvartové z Hrádku, rozené Černínové z Chudenic, a následujícího roku odcestoval se švagrem Heřmanem Černínem z Chudenic na cestu do Středomoří, Palestiny a Egypta. Během této cesty navštívili Benátky, kde si nechal i se svým o 12 let mladším přítelem ušít poutnické roucho, následně se vydali lodí do Svaté země, kde chtěli navštívit Boží hrob. Zde také oba přijali titul rytíře Božího hrobu.[3] V roce 1598 se plavili proti proudu Nilu v Egyptě do města Káhira a následně ještě níže, kde byli přepadeni Araby. Cestou zpět do Benátek dvakrát onemocněl.[3] Zážitky z této cesty jej přiměly k sepsání cestopisu, který byl zveřejněn v roce 1608.[4] Jeho synovec, Kryštof Vilém Harant z Polžic a Bezdružic, jej roku 1678 nechal v Norimberku vydat tiskem (v německém překladu Jana Jiřího Staršího) pod názvem Der Christliche Ulysses (Křesťanská odyssea).[5]

Osobní pečeť z roku 1610

Po návratu z cest vstoupil roku 1599^[zdroj?] nebo 1600[3] do služeb u dvora Rudolfa II., byl jmenován nejvyšším stříbrníkem, jehož povinností byla péče o stříbrné stolní nádobí.[3] Nebo byl v této době nejvyšším stolníkem.[6] V roce 1603 byl povýšen do panského stavu.[7][8] V roce 1599 zemřely obě jeho děti. Při stolování údajně zachránil život císaři, který se dávil jídlem, když mu uštědřil ránu do zad. V roce 1601 byl Kryštof jmenován dvorním radou a císařovým komorníkem.^[zdroj?] Od roku 1605 zastával úřad královského hejtmana Nového Města pražského a v roce 1607 byl jmenován císařským radou.[7] Na jeho dvoře zažil nejlepší léta svého života a tam také dopsal svůj cestopis, který ilustroval vlastními kresbami. Kniha vyšla v roce 1608,[7] ilustrována dřevoryty Jana Willenberga. Po smrti Rudolfa II. byl Kryštof náhle propuštěn ze služeb u císařského dvora[7] nebo zůstal u dvora Matyáše do roku 1612, kdy se císař rozhodl přesídlit do Vídně.^[zdroj?] Poté odešel do ústraní na svůj hrad Pecku, kde se několik let věnoval hudbě. V té době se stal uznávaným skladatelem a vznikla jeho nejlepší hudební díla.

Pravděpodobně mezi lety 1615–1618 (asi počátkem 1618)[4][7] se Kryštof Harant rozhodl konvertovat k evangelictví. Přesné datum a důvody jeho konverze nejsou známy. Téměř určitě byl katolíkem ještě v roce 1614, protože tento rok odcestoval na přání císaře Matyáše jako diplomat ke španělskému královskému dvoru, což by nebyl úkol vhodný pro protestanta. Spolu s Desieriem Pruskovským z Pruskova odevzdal v Madridu španělskému králi Filipovi III. Řád zlatého rouna z pozůstalosti Rudolfa II.[7] Navštívil také hrob svatého Jakuba v Santiagu de Compostela.[7] Je možné, že jeho rozhodnutí změnit víru ovlivnili evangeličtí šlechtici žijící na sousedních panstvích. Svou roli sehrál zřejmě i dlouhodobý a intenzivní Kryštofův zájem o náboženská témata a tedy i pravděpodobná schopnost o konfesijních záležitostech přemýšlet a následně provést i takto radikální čin.[9]

V roce 1618 se vrátil do Prahy, kde se aktivně zúčastnil povstání českých stavů. Roku 1619 se stal vojenským komisařem jednotek v Mladé Boleslavi, Kouřimi a Hradci Králové a působil jako velitel dělostřelectva Thurnovy armády.[7] Bylo mu svěřeno velení nad patnáctitisícovou armádou a úkol vést tažení proti Vídni, jejíž obléhání však nebylo úspěšné.[10] Podařilo se mu nicméně s deseti děly ostřelovat samotný císařský palác.[10] Poté, co se českým králem nakrátko stal Fridrich Falcký, zastával Kryštof Harant funkci tajného rady a prezidenta české komory. Tyto úřady však nezastával dlouho, jelikož roku 1620 celé české stavovské povstání skončilo prohrou na Bílé hoře, zimní král byl svržen a Kryštof byl nucen odstoupit z politického života. Přestože měl čas i příležitost ze země uprchnout, setrvával na Pecce. Za svoji aktivní účast při povstání byl Harant v březnu 1621 zadržen na hradě Pecka Valdštejnovým oddílem[8][10][11] a vydán do rukou císařových stoupenců do Prahy, kde byl uvězněn a následně odsouzen k trestu smrti.

Dobová ilustrace Staroměstské exekuce

Byl odsouzen k trestu smrti, přičemž přitěžující okolností mohla být jeho konverze k protestantství,[12] tradičně se také uvádí jeho podíl na ostřelování Vídně.[10] Byl popraven na Staroměstském náměstí jako třetí v pořadí po Jáchymu Ondřeji Šlikovi a Václavu Budovcovi z Budova a jako poslední ze tří příslušníků panského stavu. Byl, podobně jako ostatní příslušníci české šlechty, sťat.[10] V roce 1621 mu bylo 57 let.[13] Oproti dalším pánům bylo jeho manželce umožněno jeho tělo v tichosti pochovat. Tělo bylo později převezeno na Pecku u Jičína, kde je pochováno ve farním kostele.[14]

• Putování aneb Cesta z Království českého do Benátek a odtud do země Svaté, země judské a dále do Egypta a velikého města Kairu, potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii ležící

Hudba Kryštofa Haranta je poměrně konzervativní, komponovaná ve stylu nizozemských skladatelů předchozí generace. Ve svých mešních skladbách užíval již tehdy spíše archaických technik, např. cantus firmus. Pouze sedm z jeho skladeb se dochovalo dodnes (vesměs duchovní vokální kompozice), ostatní se ztratily zřejmě při konfiskaci jeho majetku. Jedna z jeho cantofirmálních mší je založena na Marenziově madrigalu (Missa quinis vocibus super Dolorosi martir). Jedná se o humornou hudební skladbu kombinující tehdy více než sto let staré techniky s hudbou nejoblíbenějších a nejprogresivnějších italských skladatelů své doby.

Kryštof Harant byl, kromě kompoziční činnosti, ve své době znám také jako vynikající hudebník a zpěvák. Ironií osudu bylo, že jedna z jeho katolických mší se konala při slavnosti v jednom z pražských katolických kostelů v roce 1620, tedy několik měsíců před jeho popravou.

Faksimile partitury vícehlasé písně Dejž tobě Pán Bůh štěstí

(Pouze dochované skladby)

• Missa quinis vocibus super Dolorosi martir – pětihlasá parodická mše, jejíž hudební předlohou byl ve své době populární madrigal Lucy Marenzia: Dolorosi martir, Fieri tormenti
• Maria kron, die Engel schon – pětihlasé moteto na německý text otištěné roku 1604 ve sbírce Rosetum Marianum
• Qui confidunt in Domino – šestihlasé moteto na text 125. žalmu složené roku 1598 při cestě do Palestiny a otištěné jako příloha výše uvedeného popisu cesty (Putování)
• Crucifixus trium vocum

• FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H-J. Praha: Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8.
• KOLDINSKÁ, Marie. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic : cesta intelektuála k popravišti. 1. vyd. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2004. 573 s. ISBN 80-7185-537-5.
• NEJEDLÝ, Zdeněk. Krištof Harant z Polžic :1621–1921. Praha: Melantrich, 1921. 31 s.
• Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 203.
• PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce. 4. vyd. Praha: Rodiče, 2004. 320 s. ISBN 80-86695-44-1.
• RACEK, Jan. Kryštof Harant z Polžic a jeho doba I-III. 1. vyd. Brno: Universita J.E. Purkyně, 1970-1973. 241 + 222 + 247 s.
• HARANT Z POLŽIC A BEZDRUŽIC, Kryštof. Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii. Praha: František Řivnáč, 1854. Dostupné online.

• Humanismus a renesance v české literatuře
• Staroměstská exekuce

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic na Wikimedia Commons
• Osoba Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic ve Wikicitátech
• Autor Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
• Digitalizovaná díla Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic v digitální knihovně Kramerius NK ČR.
• Rozsáhlejší biografie
• Qui confidunt in Domino v podání Pražského komorního sboru
• (německy) Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic v Deutsche Biographie